Štefan Pilát
Staří Slované, stejně tak jako všechny evropské kultury, vyznávali původně své vlastní náboženství. Je pravdou, že se nám o něm příliš spolehlivých historických záznamů nezachovalo, informace proto musíme čerpat také z folklóru a mnoho se toho můžeme dozvědět i porovnáváním s podobnými náboženskými systémy.
Náčrt duchovního systému
Je třeba si uvědomit, že Slované byli zemědělskou kulturou, jejíž přežití přímo souviselo s přírodními cykly a výkyvy počasí. Čas plynul cyklicky a příroda nebyla mrtvou hmotou, se kterou je možné libovolně nakládat, ale živoucím organismem, který si je možné naklonit nebo také rozhněvat, v každém případě je ale třeba ho ctít. Slované slovo náboženství neznali. Proto ani neměli žádné zvláštní pojmenování pro svoji víru, natož pak pro její vyznavače. Duchovní systém byl neoddělitelnou součástí světa, jenž by bez něj nemohl fungovat. Živoucí duši mají nejen lidé, ale celý vesmír je doslova přeplněn nejrůznějšími bytostmi zosobňujícími přírodní jevy, stejně tak jako dušemi předků. Nejvýznamnějšími z těchto bytostí byli bohové.
Slovanský pantheon
Samotné slovo bůh (praslovansky bog) souvisí s indickým slovem bhaga téhož významu, doslova znamená „udělující, dávající“. Spojitost s íránským prostředím lze vypozorovat i na mnoha dalších místech slovanského náboženství. Starší indoevropské slovo pro boha deiuos se zachovalo ve slovanském div.
Zdá se, že nejvyšším bohem Slovanů byl Svarog. Byl bohem ohně a jako nebeský kovář ukoval Slunce a umístil je na nebi. Je možná i jeho přímá souvislost se vznikem vesmíru, vždyť oheň je právě tou silou, která dokáže dát do pohybu ostatní tři živly – zemi, vodu a vzduch; tedy pevné, kapalné a plynné skupenství.
Nejvýznamnějším předmětem úcty snad všech zemědělských národů bylo Slunce, ve slovanském podání zosobněné bohem Svarožicem, synem Svarogovým. Bývá také označován jako Dažbog, což by mohl být přídomek znamenající „dávající bůh“. Je to pochopitelné, neboť sluneční záře je naším zdrojem světla a tepla, a tedy podmínkou života na této planetě. Víme, že Svarožic byl pod jménem Dažbog ctěn v Kyjevě, kde jeho modla byla společně s dalšími zničena roku 988, poté co kníže Vladimír přešel na křesťanství. Svarožicova svatyně stála také v Retře, slavném středisku polabských Ratarů. Z pozdějších pramenů vyplývá, že zde byl uctíván Radegast, proto je možné, že jméno Radegast je jeden z dalších přídomků Svarožice. Roku 1066 byla Radegastovi obětována useknutá hlava biskupa Jana. Retra byla zničena pravděpodobně na počátku 12. století. Přes mnohé pokusy se ji archeologům dodnes nepodařilo nalézt.
Snad nejznámějším slovanským bohem je Perun, hromovládce, pán bouří a blesku. Jeho jméno je odvozováno od kořene per- – práti, bíti. Jako nejsilnější bůh požíval u Slovanů zvláštní úcty především při vojenských taženích, ale jako pán deště měl i veliký význam hospodářský. Jeho posvátným stromem byl dub, obětován mu byl býk. Pozůstatky po uctívání Peruna můžeme nalézt snad u všech Slovanů, hrom se např. polsky dodnes nazývá piorun, totožný je s ním i slovenský parom. Známá je i hora Peren v Makedonii. Perun byl nejvyšším bohem kyjevského pantheonu knížete Vladimíra, který mu dal roku 980 postavit dřevěnou sochu. Poté, co Vladimír přijal křesťanství, nechal Perunovu modlu svrhnout do Dněpru. Obdobně skončil i Perunův idol v Novgorodě. Po přijetí křesťanství přešly Perunovy atributy na sv. Ilju (Eliáše) gromovnika, jehož svátek se slaví 20. července.
Nemenší úctu měl u Slovanů Veles, tentokráte bůh hospodářský, ochránce skotu a stád, jenž měl také vliv na úrodu. Ještě donedávna bylo na Rusi zvykem nechávat po sklizni několik klasů „Velesovi na bradu“. Je možné, že byl podobně jako baltský Velnias i bohem podsvětí, svědčilo by o tom staročeské rčení: „jdi za moře k Velesu“. Je známo, že Velesova modla stála někde nedaleko Kyjeva, kde ji potkal po přijetí křesťanství podobný osud jako Peruna – byla svržen do říčky Počajny. Kamenný Velesův idol stál také v Rostově, kde ho koncem 10. století zničil sv. Abrahám Rostovský. Na jiných slovanských územích Velese připomínají mnohá místní jména, jsou to např. Velešovice na Moravě nebo Veles v Makedonii. V křesťanství přešel kult Velese na sv. Blažeje.
Jedinou přesvědčivě historicky doloženou bohyní slovanského pantheonu byla Mokoš, jejíž modla také stála na Vladimírově dvoře v Kyjevě. Ve východoslovanském prostředí ji etnografie zná dodnes, jinde jí připomínají jen pomístní jména, jako je vrch Mokošín ve východních Čechách nebo Mogast v Horní Falci. Bohyně Mokoš představuje vlhkou, plodnou a úrodnou Matku zemi (Mať syraja zemlja), jejíž kult má hluboké kořeny sahající až do nejstaršího pravěku. Je možné, že se jednalo o manželku nejvyššího boha Svaroga, byla by tedy matkou boha Slunce Svarožice, jak nám ukazuje i známá pohádka O třech zlatých vlasech Děda Vševěda. Matka Děda Vševěda – slunečního boha – zde vystupuje jako přadlena. A je etnograficky doloženo, že Mokoš byla ochránkyní přadlen. Navíc se zdá, že byla hlavní ze sudiček, vždyť život je přirovnáván k upředené niti.
Především z etnografie je známa ještě jedna významná slovanské bohyně, a to Morana. Jednalo se o bohyni smrti, jež panovala v zimním období. S příchodem jara byla na znamení konce Moraniny vlády její figura obřadně hozena do vody či spálena. Tento rituál vynášení smrti se v našem folklóru zachoval až dodnes. U východních Slovanů je tato bytost nazývána Kostromou.
Známe ještě další jména slovanských bohů, jejich význam a funkce nám však většinou zůstávají nejasné. V Kyjevě stávala i modla Chorse, který buď bývá ztotožňován se Svarožicem jako bůh sluneční, případně bývá považován za boha Měsíce, neboť v Slově o pluku Igorově je psáno, že kníže Všeslav proměněný ve vlka zkřížil ještě před kuropěním cestu „velkému Chorsovi“. Podobně záhadný je i další bůh kyjevského pantheonu, Simargl. Zdá se, že jde o obdobu íránského boha Senmurva, kterého Sarmati nazývali Simarg. Bývá zobrazován jako okřídlený pes, který zprostředkovával spojení mezi nebeskými božstvy a zemí.
U Kyjeva stávala i modla boha Striboga, jehož jméno nápadně připomíná íránského Stríbagha. V Slově o pluku Igorově jsou větry nazývány „vnuci Stribogovi“, z čehož se usuzuje, že se jednalo o boha povětří. U Polabských Slovanů známe jméno potoka Striboz, Strzybog je také místním jménem v Polsku. Ale jiný důkaz o tom, že by byl Stribog uctíván i jinde než v Kyjevě, nebyl doposud nalezen.
Východní EvropaLokální božstva
Kromě těchto bohů, které můžeme s jistou rezervou považovat za bohy všeslovanské, existují ještě mnohá božstva lokální, která nabyla významu především u Polabských Slovanů, neboť právě u nich prodělalo slovanské náboženství nejsložitější vývoj a také se nejdéle zachovalo. I tato lokální božstva byla pravděpodobně většinou původně bohy všeslovanskými, během vývoje se však „osamostatnili“ a byli pojmenováni podle svých přídomků. Příkladem může být již uvedený Svarožic-Radegast.
Snad nejvýznamnějším z těchto bohů je ránský Svantovít, který měl postavenou slavnou svatyni v Arkoně na Rujáně. Zde byl ctěn až do roku 1168, kdy byla Arkona dobyta dánským králem Valdemarem. Tento rok znamenal nejen konec samostatnosti Polabských Slovanů, ale i zánik vůbec posledního organizovaného slovanského kultu. Jinak byl tento čtyřhlavý bůh klasickým lokálním bohem majícím atributy válečné i hospodářské. K věštění se používal jeho posvátný bělouš, na kterém v noci Svantovít tajně jezdil do boje, i roh hojnosti, který měl zasazený v ruce. Do něj se vždy po žních nalévala medovina či víno a podle toho, kolik nápoje ubylo, se předvídala úroda na příští rok. K podobnému účelu sloužil i ohromný medový koláč, za nějž se při obřadě schovával žrec a tázal se, zda ho přítomní vidí. Pokud zvolali, že nevidí, znamenalo to předzvěst dobré úrody. Svantovítův žrec měl fakticky větší moc než kníže, jednalo se tedy o jakýsi zárodek teokracie na Rujáně. Svantovítovi byli obětováváni i lidé, zejména zajatí nepřátele z řad křesťanů. Archeologický výzkum objevil 17 lidských koster, jejichž dávní nositelé zemřeli násilnou smrtí. Mnohem častější byly ale oběti zvířecí, obětována byla zvláště prasata, ovce, kozy či býci. Skalní útes, kde dříve stávala Arkona, dnes ale nenalezneme, již dávno se zřítil do moře.
V pomořanském Štětíně a Wolinu stávala modla tříhlavého boha Triglava, jemuž byl zasvěcen černý kůň. Tři hlavy symbolizovaly vládu nad nebem, zemí a podsvětím. Někdy je také ztotožňován s východoslovanským Trojanem. Chrám ve Štětíně zničil roku 1124 Ota z Bamberku a jak bylo zvykem, na jeho místě postavil kostel. Po jeho odchodu se Štětínští opět vrátili ke svým starým bohům, oltář Krista se ovšem báli zničit, a tak ctili společně jak bohy slovanské, tak křesťanského. Ve Wolinu byla Triglavova svatyně zničena roku 1177 Valdemarem Dánským, jeho menší modla byla ale tajně schována v dutině jednoho stromu, kam mu místní dále chodili obětovat. Triglavova modla stávala i v centru kmene Stodoranů- -Havolanů, na Braniboři. Když jejich kníže Přibyslav přijal v polovině 12. století křesťanství, nechal modlu „tříhlavatú, nectnú a škaredú“ zbořit.
Další polabský bůh, Jarovít, byl uctíván ve Štětíně, Wolgastu a ve vnitrozemí v Havelbergu. Jarovít byl původně bohem vegetačním souvisejícím s východoslovanským Jarilem. Jeho slavnosti se konaly na jaře, kdy byl oslavován příchod jara a jeho vítězství nad zimou. Slovo „jarý“ samo o sobě znamená „smělý, prudký, čilý“ – tedy plodivou sílu jarní přírody. Později, především v přímé konfrontaci s křesťanstvím, rostl i Jarovítův význam válečný, jeho bojovnickými atributy byly kopí a štít. Právě Jarovítova štítu využil jistý klerik Dytrik k tomu, aby mohl bez úhony opustit jeho svatyni, do které se vloupal. Když ho věřící uviděli vycházet s posvátným štítem, padli na zem v modlitebním gestu a nechali ho v klidu projít. Nebylo to ovšem, jak se Dytrik domníval, kvůli jejich hlouposti, že by si mysleli, že sám bůh Jarovít vychází, nýbrž kvůli tomu, že nebylo možné zaútočit na někoho, kdo byl pod ochranou Jarovítova štítu.
Známe i mnohá další jména bohů polabského okruhu, jako je např. sedmihlavý Rugievit uctívaný v rujánské Korenici. Vlaštovky, které sídlily na jeho soše, nemohly být odstraněny, neboť se dotykem s ní staly tabu. V Korenici byl ctěn i pětihlavý Porevit a čtyřhlavý Porenut, který měl pátý obličej na prsou. O jejich významech, stejně tak jako o významu starogardského Proveho, nic jistého nevíme. Záhadou zůstává rovněž bohyně Živa nebo tajuplný Rod.
Slovanská démonologie
Bohové ovšem nebyli u Slovanů jediným předmětem uctívání. V každodenním životě měli větší vliv bytosti nižšího řádu obývající bezprostřední okolí člověka. Silný kult předků se projevoval přímo v lidských příbytcích, soška domovika, ochránce domu a jeho obyvatel, zosobňující zemřelé „dědky“, nemohla chybět v žádné domácnosti. Hluboké, temné a nebezpečné lesy obývali lesovici čili hejkalové, na tom nejhlubším místě žila ve své chaloupce na kuří nožce Baba Jaga, zosobnění temných sil přírody. Stejně tak vodník nemohl chybět v žádném pořádném rybníce, kde sice neopatrné topil, ale za malou oběť neváhal hnát vodu na mlýn nebo nahánět rybářům ryby do sítí. Na lesních paloucích mámivě tančily a pěly víly, duše zahynuvších dívek. Mladé dívky jim chodily ke studánkám obětovat květinové věnce.
Slovanské svátky
Hlavních slovanských svátků bylo třináct, stejně tak jako bylo dříve měsíců v roce. Mnohé z nich přežily v pozměněné podobě až dodnes. První z nich jsou Hromnice, svátek boha Peruna, které ohlašují jeho příchod „po zimním spánku“. Následují svátky jara, které křesťané nazvali Velikonoce. I dnes v nich nalezneme mnoho původních slovanských prvků. Velice starým, takřka prehistorickým symbolem je vejce, pradávný symbol zrození o obnovy života. Ale tím nejznámějším „pohanským“ svátkem, který pod křesťanskou rouškou slaví snad každý z nás, jsou bezesporu Vánoce. S tak silně zakořeněným svátkem si církev nevěděla rady, proto ho radši převzala pod svá křídla. Jedná se o oslavu zimního slunovratu, ve staroslovanštině se tento svátek nazýval Kračun, podle nejkratšího dne v roce. Je to den, kdy se uzavírá jeden sluneční cyklus, starý bůh slunce Svarožic umírá a ráno se rodí znovu v podobě dítěte Božice, aby celý koloběh roku počal znovu. Odtud se vzal symbol dítěte, který později církev využila, aby označila Vánoce jako den narození Kristova. Do dnešních dnů se zachoval i další zajímavý motiv, zlaté prase. Ne náhodou byl právě vepř posvátným zvířetem Svarožicovým.
Církev se dlouho snažila tyto staré zvyky vyvrátit. Křesťanské misie začaly s různou intenzitou působit již od dob slovanské expanze, jako první byli již v první polovině 8. století oficiálně pokřtěni korutanští Slované, předci dnešních Slovinců. Většina raně feudálních slovanských států přijala křesťanství do konce 10. století. Pokřesťanštění probíhalo vždy shora, tedy od panovnického dvoru směrem k lidu. Lid rozhodně nepřijímal novou víru s nadšením, proto v příhodných situacích často docházelo k pohanským vzpourám. Nejdéle původní víra vydržela u Polabských Slovanů, kde se odpor vůči křesťanství stal výrazem jejich – neúspěšného – boje o udržení nezávislosti. Přesto staré kulty u lidových vrstev mnohdy vydržely až do pozdního středověku, v odlehlejších oblastech jsou pohané zmiňováni i v 15. a 16. století. Nyní se ale zdá, že opět začíná vycházet slunce nad slovanským svatohájem. V posledních letech se začaly různě po slovanském světě vyskytovat skupinky lidí, snažících se obnovit staré kulty. Že by tedy pád Arkony roku 1168 nebyl definitivním koncem?