Jaroslav Otčenášek
„Jak to dnes vypadá v Mostaru? Co je s tím jejich mostem…?“ ptají se občas známí, neboť informací o tomto městě v našich médiích opravdu není příliš mnoho. Jak je to tedy dnes s tradičním centrem Hercegoviny?
Od Římanů k Rakušanům
Úplné počátky Mostaru jsou zahaleny v mlze. První jistějším obdobím je nadvláda Říma, protože v této době vznikla v místech dnešního Mostaru osada. Během příchodu Slovanů došlo k přerušení sídelní kontinuity, ale poloha v zeleném údolí řeky Neretvy se ukázala jako dostatečně příhodná, a tak se tu usazují i oni.
V té době se ovšem ještě Mostar takhle nejmenoval. To vše přišlo až v období obsazení Bosny Turky v průběhu 15. a počátku 16. století (1528 – dobytí poslední pevnosti Jajce). Mostar se stal městem a sídlem regionální osmanské správy. A již v letech 1557 až 1566 je na místě původního dřevěného mostu postaven nový kamenný most stavitelem Hajrudinem. Právě po tomto mostu dostalo město jméno (paralela k našemu severočeskému Mostu). Nutno přiznat, že i přes velkolepost mnoha jiných tureckých mostních staveb v Bosně byl tento nejkrásnější. Turecké období znamenalo zpočátku pro město mohutný a všestranný rozkvět, rozvíjejí se řemesla, staví se, buduje. Zároveň panuje ve městě i snášenlivá atmosféra mezi muslimy (jejichž počet postupně roste), katolíky (těch zase ubývá) a pravoslavnými (početně vcelku stabilní). Což ovšem neznamená absolutní bezkonfliktnost – např. roku 1531 byl spálen františkánský kostel s klášterem.
Bohužel pozvolný vnitřní a vnější rozklad Osmanské říše od druhé poloviny 17. století postupně zhoršoval životní podmínky v Bosně a Hercegovině. Samotný Mostar byl několikrát obležen Benátčany a coby významné sídlo i střediskem několika povstání tureckých begů proti sultánovi. Obojí obvykle končilo vypalováním a vyvražďováním, což tradičně v nejvyšší míře odnesli prostí obyvatelé. Ještě jednou se zablesklo na lepší časy, za vlády Ali-paši Rizvanbegoviće, kdy se stal Mostar sídlem vyššího správního celku – vilájetu Hercegovina (1830). V letech 1861-1869 vládne Bosně a Hercegovině osvícený vezír Topal Šerif Osman-paša. Staví se první moderní cesty, telegraf, Mostar se stává významným dopravním uzlem v oblasti. Dále se uvolňují obchodní spoje s Evropou a Mostar díky mezinárodnímu obchodu bohatne i nabývá na významu. Ale jedná se spíše o labutí píseň Osmanské říše.
V roce 1878 obsazují celou Bosnu a Hercegovinu rakousko-uherská vojska, přičemž Mostar se vzdává zcela bez boje. Ovšem až do anexe v roce 1908 zůstala Bosna a Hercegovina formálně pod vládou tureckého sultána. Pod rakouským dohledem se velmi rychle rozvíjí celá Bosna, a tedy i Mostar. V letech 1885-1891 byla vystavěna železniční trať Sarajevo-Metković procházející městem. Postaveny byly státní základní a střední školy, nemocnice, nový vodovod, železný most přes Neretvu a jiné stavby.
Jako součást Jugoslávie a pár let poté
1. prosince 1918 je za poměrně bouřlivých okolností vyhlášen jihoslovanský stát Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jehož součástí je i Bosna a Hercegovina. V této době jsou Muslimové vnímáni především jako islamizované původní slovanské obyvatelstvo (dle jiných teorií potomci chorvatské šlechty, původní srbské obyvatelstvo apod.) a v Mostaru tvoří asi kolem poloviny obyvatelstva. Na vývoji Mostaru jako města se projevil celkový hospodářský rozvoj Království SHS (od roku 1929 Království Jugoslávie). Jako nový fenomén se objevuje rozvoj turistického ruchu, na němž se významnou měrou podíleli i turisté z Československa.
V roce 1929 se Mostar stává součástí Přímořské bánoviny v rámci nového správního rozdělení státu. Když pak byla v létě 1939 zřízena Chorvatská bánovina, ocitl se Mostar na jejím území, a následně po dobytí Jugoslávie Německem se stal součástí Nezávislého státu Chorvatsko. Po válce město pro změnu nalezneme zase na mapě Bosny a Hercegoviny, tentokrát jako jedné z federativních součástí Titovy Jugoslávie.
Klid vydržel až do rozpadu Jugoslávie a občanské války v letech 1992–95. Během ní hercegovští Chorvaté město prohlásili hlavním městem svého pseudostátečku Herceg-Bosna. Chvíli to dokonce vypadalo na jeho připojení k Chorvatsku, ale tomu učinilo mezinárodní společenství přítrž. I když v Mostaru žili vedle sebe Chorvaté, Muslimové i Srbové celá staletí, dnes je obrázek trochu jiný. Nejprve se Muslimové spojili s Chorvaty proti srbské agresi, kterou vyvolal a podporoval Milošević, a jakmile dosáhli faktického úspěchu, obrátili zbraně proti sobě – za tímto zase stál v pozadí pro změnu Tuđman a následně Izetbegović. Po ukončení bojů následoval jakýsi pokus o smíření mezi Muslimy (východní břeh řeky Neretvy) a Chorvaty (západní břeh Neretvy), neboť Srbové (oba břehy) tu již jaksi nebyli. Ve městě byla zavedena správa Evropské unie (1994), ale klid tu zdaleka nenastal. Říká se, že za války mlčí múzy, pak ovšem obzvláště múza architektury musela v Mostaru vyhledat nějakou pevnou olši a oběsit se…
Sve je počelo sa mostom… i grad je dobio ime po njemu
Na místě starého zchátralého dřevěného mostu byl tureckým stavebníkem Hajrudinem mladším vybudován v letech 1557–1566 nový nádherný kamenný most s elegantním obloukem o rozpětí 30 metrů ve výšce 20 metrů nad hladinou azurové až nazelenalé vody chladné řeky Neretvy. Na obou stranách byl most strážen pevnými věžemi. Na pravém břehu je to věž Halebija, původem ze 17. století, v níž byla umístěna vojenská posádka a šatlava. Na břehu levém stojí věž Tara, také ze 17. století, která byla původně bez oken (proraženy dodatečně) a používala se jako skladiště střelného prachu. Třetí věží je Hercegusa, která je nejstarší a pochází z 15. století, kdy bránila ještě starý dřevěný most. Jméno má po vévodovi Stjepanovi (německy herzogovi, po němž dostala jméno i celá Hercegovina).
Jak je patrné ze silného opevnění, měl most velký strategický význam – byl široko daleko jediným přes nepříliš přátelskou Neretvu. Vzhledem k tomu, že v období vlády Osmanů tvořili muslimové více než 50 % obyvatelstva, vznikaly mešity, medresy (islámské školy), hřbitovy a podobné stavby po celém městě. Mezi nejstarší a zároveň nejkrásnější stavby patří dvě mešity na levém břehu Neretvy (dnes muslimském) – Karađozbegova a Koski Mehmed-pašova. Dále vznikla řada fontán, lázní, hodinových věží a celý historický střed Mostaru kolem ulice Kujundžiluk – obchodní a řemeslnická čtvrť.
Jak už to ve válkách bývá, ke slovu přichází obvykle lúza. A lúza nechápe význam svobody a spravedlnosti, natož pak nějakého kulturního dědictví. Tak jednoho hezkého dne v roce 1993 jeden chorvatský vojenský velitel usoudil, že dost bylo Turků (potažmo Muslimů) a tak ať jde k čertu i ten jejich most. A most vyletěl do vzduchu. Asi plánoval, že se po válce postaví nový, lepší, protože chorvatský. Kromě mostu byla zcela zničena či alespoň vážně poškozena většina mostarských památek. Na jeden břeh se stáhli Muslimové, na druhý Chorvaté a „Velká vlastenecká válka“ o nic mohla klidně pokračovat. Hned tak už si místní mladíci za peníze z mostu do řeky nezaskáčí. Inu, když jde o „svatou věc“, musí jít city stranou. Celkem šlo takhle „stranou“ několik tisíc obyvatel Mostaru (nepočítaje v to uprchlíky a raněné).
A co zítra?
Dnes panuje v Mostaru klid. Klid velmi stísněný, atmosféra dusná a pohledy podezíravé. Sem tam se tu objeví i turisté, ale spíše jen aby viděli, co zbylo z mostu. Mešity i medresy jsou již vesměs opravené a září do dáli. Ty na chorvatské straně musely být téměř celé znovu postaveny. Z mostu ale nezbylo skoro nic, jen rozstřílené strážní věže, které ho neuhlídaly. Asi deset metrů proti proudu stojí nový provizorní dřevěný most, postavený Holanďany. Starý most se pozvolna za peníze EU rekonstruuje. Z vody se vytahují kameny původní stavby a bude snaha umístit je na jejich původní místo. Za pár let se dočkáme nového Starého mostu a chlapci budou zase skákat do Neretvy.
Brzy snad přijde i nějaký větší rozvoj a s pokračujícím odminováváním okolí i více turistů a peněz. Zatím se postavil nový supermarket a předměstí je plné ohromných vil. Trochu zarazí úděsná betonová stavba nového katolického kostela na chorvatském břehu Neretvy. Kostel stojí hned vedle dosud rozstřílené školy, na jejíž opravu patrně nejsou peníze. Zato mohutná a dramaticky vysoká věž, čnící jako falus lidské hlouposti, dává Muslimům jasně najevo, kdo je tu pánem. Naštěstí je v okolí mnoho nádherných horských krasových scenérií, jeskyní a jiných přírodních krás. Každopádně už pár let se tu nestřílí, což je slibný začátek…