Vladislav Knoll
Byl to člověk hluboce zamilovaný. A byl zamilován, jak jsem cítil, ne prostě do druhého člověka; byla to jakási jiná, obrovská láska k životu, k zemi. Ano, on skrýval tuto lásku v sobě, ve svojí hudbě, on žil touto hudbou. Čingiz Ajtmatov – Džamila
Daleko ve stepích Střední Asie se dodnes ozývají hlasy lidových pěvců. Zpívají o slavných činech dávných bohatýrů, vyzpívávají se o svém životě, o své rodině a o lásce k nekonečné stepi. Jako chromý Danijar otvírají své srdce skrze své písně. Stejně jako před skoro třemi tisíci lety chodí po kraji, navštěvují pohřby, svatby, hostiny, zúčastňují se pěveckých klání a téměř veškerou svoji ústní tvorbu doprovázejí na hudební nástroj.
Titul pěvec
Pěvci se těší velké vážnosti. Ve Střední Asii je dodnes zvykem, že se samo slovo „pěvec“ stává součástí jména na způsob titulu (např. jméno karakalpackého básníka: Kurbanbaj-žyrau). Označení lidového pěvce není ve všech končinách středoasijských stepí stejné. Uzbekové a Turkméni říkají svým zpěvákům bachši, které je obdobné řeckému označení rapsódos. Čestným označením výborného umělce je u Uzbeků šair, který musel být schopen tvořit vlastní písně a odpovídá řeckému aoidos. Kyrgyzové rovněž stejně jako staří Řekové rozlišují pěvce, který pouze interpretuje části známých eposů (yrčy) a samostatného skladatele (džomokču). Široce rozprostraněným označením lidového pěvce je akyn (aqyn), které užívají Turkmenové, Kyrgyzové, Karakalpaci i Kazaši. Zvláštním kazašským a karakalpackým označením je slovo žyrau (aoidos) nebo žyršy (rapsódos), které je odvozeno od samotného slova píseň – žyr. Jiná pojmenování jsou odvozena přímo od označení eposu, ve kterém se specializují, např. kyrgyzský manasči (pěvec eposu Manas).
Akynové používají většinou strunný nástroj s úzkou ozvučnou skříní. Tento nástroj má velmi dlouhý krk a dvě či více strun. Kazaši mají tedy svoji dombru (dombyra), Uzbekové svůj dumbrak nebo tanbur, Kyrgyzové svůj komuz. Zvláštním nástrojem pak je kazašský kobyz, u něhož se k rozechvívání strun užívá smyčce a poloha při hraní je podobná poloze kontrabasové.
Pěvecké vzdělání
Stát se váženým lidovým pěvcem si žádá velké předpoklady a zvláštní výuku. Adept na hrdé označení pěvce musí stále dávat pozor, mít dobrý hudební sluch a výbornou paměť. Budoucí zpěváci se učí samozřejmě u známých umělců, kteří si na svém vyučování velmi zakládají, neboť tím zajišťují pokračování svého umění a další život svým nebo tradičním písním a eposům. V Uzbekistánu žije žák u svého učitele (ustoz) dva až tři roky. Vyučovaní se neplatí, ale žák musí svému učiteli pomáhat s hospodařením a vykonávat i obyčejné rolnické práce. Je třeba si uvědomit, že ani pěvci nepocházejí z nějakých privilegovaných vrstev, často jsou to původem prostí rolníci či řemeslníci.
Žák se neučí nijak zvláštním způsobem, ale jednoduše posloucháním. Doprovází tedy všude svého učitele a snaží se zapamatovat si jeho písně. Předpokládá to značné žákovy schopnosti; hlavním jeho cílem je vcítit se do rytmu a hudby svého učitele. Musí si zažít metrum, způsob rýmování a melodii. To je základem pro veškeré další vyučování, žák musí verši rozumět, cítit ho. Tím se totiž staví půda pro samotné naučení se jednotlivých písní a eposů. Je to brána k improvizaci a k vlastní skladatelské činnosti. Zkušení pěvci pak dokáží zopakovat jen jednou slyšenou píseň pouze díky své paměti a citu.
Je používáno velké množství různých meter, u kterých ale samo střídání se krátké nebo dlouhé slabiky nemá zvláštní význam. Důležitější je počet slabik, který u formy zvané kazašsky žyr, kyrgyzsky yr a tatarsky jyr kolísá mezi 7 až 8. V lyrických pasážích se vyskytuje i verš jedenáctislabičný. Počet slabik tedy záleží často na spádu děje a náladě samotného pěvce.
Žák si pomalu začíná pro sebe zpívat a opakovat části písní či eposů, které slyšel u svého učitele. Aby si pak mohl zapamatovat větší kusy, či dokonce celý epos, musí znát určitou základní linii děje, který se v tomto epose odehrává. Musí se naučit určité slovní obraty, klišé i charakteristická epiteta hlavních hrdinů – o ženách například u Uzbeků gul (kvítek) či gul yuzli (tvář-růže), aj (měsíc), o mužích nar (velbloud), šir (lev), bey (pán)…
Konečným stadiem výuky je jakási závěrečná zkouška, na kterou si musí žák připravit provedení celého eposu (dastanu). Tato zkouška je veřejná a žák tedy musí dokázat své schopnosti před širokým publikem. Podaří-li se mu v této zkoušce uspokojivě obstát, tedy dokáže-li předvést celou píseň bez jakékoli závažnější chyby, která by narušila dojem z celého díla, získává např. v Uzbekistánu titul bachši. A nyní již s tímto hrdým a váženým titulem se může vydat na cestu mezi aily a vyprávět neskutečné příběhy z dávných i nynějších časů.
Provedení písní
Lidoví pěvci ve Střední Asii nebyli pouze jacísi potulní bardové, kteří cestovali od ailu k ailu. Byli i tací, kteří sídlili na dvoře chánů a stávali se nejvěrnějšími rádci těchto panovníků. To ale samozřejmě předpokládalo určitou oddanost chánovi, hlásání politiky a ospravedlňování jeho rozkazů. Pěvci, kteří se dobře uchytili, si mohli i dobře vydělat, jinak ale jejich mzda zejména spočívala ve cti a vážnosti, která jim byla prokazována. V Lermontovově pohádce Ašik-Kerib, která je vlastně kavkazskou variantou turkmenského eposu Šasenem ve Garyp, je hlavním hrdinou právě lidový zpěvák. Původně je chudý, a proto mu bohatší člověk nechce dát svou dceru. Ašik-Kerib si ale právě svým zpěvem na dvoře paši vydělá jmění. Na svatbě své milé s jiným po promeškání doby určené k návratu se objeví právě jako potulný pěvec, ale ve své písni se dá poznat.
Z písní největšího kazašského akyna Žambyla (neboli Džambula Džabajeva, 1846–1945) můžeme vyčíst mnohé právě o samotném umění lidových pěvců. Četné jeho písně jsou totiž velmi osobní či autobiografické (např. Stal jsem se pěvcem ve třinácti letech). Žambyl chápe umění zpěvu závislým na okamžitém prožitku – známá je historka o písni, kterou v něm vyvolalo pití čaje. Velký důraz klade právě na hudbu, v mnoha jeho básních se píše, jaké vzrušení a básnický náboj jím proběhl, když se dotkl strun dombry. Nejdůležitějšími složkami zpěvu jsou pro něho příjemný hlas, překrásný motiv, jemný nápěv, vřelé srdce, duše, mozek. Zpívá, že sama dombra skládá jeho písně. Nechává se zcela unést svojí hudbou a rytmus a rým verše skládá zcela přirozeně.
Akynova píseň nezačíná žádnou invokací, ale většinou od Adama, a to i v turkotatarském smyslu slova (adam – člověk). Úvod může být tedy buď téměř kosmogonický („Když se Manas Manasem stal, když se Manas posadil na koně…“) nebo se pěvec představí a prohodí pár slov o tom, že bere nástroj do rukou („Do rukou bílou dombru s citem beru…“). Poté se akyn drží hlavních témat eposu a přitom stále pozoruje své posluchače. Nedává-li někdo pozor, může jej pěvec v rámci písně oslovit, může i kdykoli změnit tempo, případně přidat nějakou líbivou vymyšlenou epizodu. V. V. Radlov, který se v minulém století zabýval sběrem lidových písní o Manasovi, se například zmiňuje o tom, že mu jeden akyn začal zpívat o přátelství kyrgyzského národního hrdiny s ruským carem nebo dokonce s Iljou Muromcem, domnívaje se, že to ruský zapisovatel náležitě ocení.
Tentýž V. V. Radlov měl se zaznamenáváním kyrgyzských eposů bez použití jakéhokoli nahrávacího zařízení značné problémy. Pěvec byl totiž tak zabrán do zpěvu, že byl dosti rušen zapisovatelovými poznámkami a prosbami, že by potřeboval určitou pasáž slyšet ještě jednou nebo že by něco chtěl slyšet pomaleji.
V moderní době pak jsou tito pěvci nahráváni a dokonce natáčejí desky. Repertoár akynů bývá různý. Nejčastěji se zabývají zpěvem dastanů (tedy hrdinských eposů), které mohou být proloženy i prózou. Jednotlivý pěvec (podobně jako rapsódi, kteří zpívali homérské eposy) nemusí umět zazpívat hned celý dastan, ale určité epizody. Zajímavá je historka Sergeje Lipkina, který se vydal ke Kalmykům zapisovat Džangariádu a zjistil, že téměř každý obyčejný člověk (ať pastýř, řidič nákladního automobilu či dělník) nějakou tu část eposu zazpívat umí. Nemusí to však být jen epos o slavných činech silného batyra, ale i takový méně tradiční příběh jako Qyrq qyz (Čtyřicet dívek), který nám připomíná řecké báje o Amazonkách, nebo příběh o nešťastné lásce jako Qozy-Körpeš – Bajan-Sulu.
Jiným typem písní, zpívaných akyny, zvláště v kazašské poezii, je tzv. tolgau. Jedná se o jakési zamyšlení nad životem a osudem. Jiným typem je žoktau, která představuje nářek hrdiny či pěvce. Dalším druhem je potom ještě píseň oslavná, tzv. maktau, která může být součástí dastanu, protože vypráví o dobru či slavných činech nějakého člověka. Může se jednat i o chvalozpěv na jiného akyna.
Ve Střední Asii jsou velmi oblíbená pěvecká klání. V Kyrgyzstánu se jim říká ajtyši a v Kazachstánu ajtys. Je to jakési prověřování kvality pěvce. Pěvec má v souboji s druhým dokázat, že buď dokáže část nějakého eposu zazpívat lépe, nebo je schopen v zápase na volné téma plynule navázat a odpovědět na píseň protivníkovu. Důležitá je přitom i epická šíře a fantazie, která ale nesmí být na újmu rytmu. Podobným zápasem je i tzv. alym sabak (dosl. lov verš!), při němž se dva zpěváci také snaží přesně bez porušení rytmu či melodie pokračovat v písni svého protivníka. Původně byl ajtys prostředkem nenásilného boje mezi dvěma rody. Každý totiž ve své písni vychvaloval ten svůj a ten druhý ho vždy musel něčím přebít. Později vychvalovali sami sebe nebo se chvástali tím, že jsou neporazitelní, případně se protivníkovi vysmívali. Prohrál ten, komu došel dech či praskla struna. Neporazitelní akynové dosahují té nejvyšší vážnosti ve svém národě.
Písně o dávných bohatýrech dodnes znějí v ústech lidových pěvců Střední Asie. Právě jako tenkrát, před třemi tisíci lety. Těmto skromným lidem vděčíme za zachování neskutečného pokladu lidové tvorby, která vykrystalizovala leckdy až v mohutná díla, jež nás stále oslovují. Je to odraz dávných lidí, činů, dob, dnes se podobající spíše nějaké pohádce. Je to zdroj poznání naší vlastní minulosti i moudrosti.
A jsou to zázrační lidé, kteří jsou skrze svůj hlas a hudbu schopni vyprávět takové příběhy.