Vznik a vývoj řecké a makedonské etnické skupiny v ČR

 

Marián Sloboda

Jistě znáte „českořecké“ zpěvačky 70. a 80. let Marthu a Tenu Elefteriadu, ale pokud je pro vás překvapující novinkou, že v 50. letech se Krnovu říkalo „řecké město“ a že i dodnes jsou kdesi v moravsko-slezských Jeseníkách téměř „čisté“ řecké vesničky, pak je tento článek určen vám. Popisuje původ řecké a makedonské skupiny v Československu a snaží se podat přehledovou informaci o jejich dalším osudu až do současnosti.

Řecká a makedonská etnická skupina patří mezi malé, zato velmi zajímavé etnické skupiny v České republice. Při sčítání obyvatelstva v roce 2001 se k řecké národnosti přihlásilo 3 219 obyvatel ČR, údaje o nepočetných Makedoncích nebyly publikovány. V letech 1948–50 však imigrovalo z Řecka do Československa přes 12 tisíc osob, z nichž většinu tvořili Řekové a Makedonci.

Imigrace byla způsobena občanskou válkou v Řecku v letech 1946–49. Horská území severního Řecka tehdy kontrolovala levice pod vedením Komunistické strany Řecka, a to prostřednictvím tzv. Prozatímní demokratické vlády Řecka (PDKE) a Demokratické armády Řecka (DSE). Protivníkem levice byla pravicová monarchistická vláda, podporovaná Velkou Británií a později i Spojenými státy. Vojenské oddíly DSE byly početně i technicky slabší než pravidelná řecká armáda, a byly jí proto postupně zatlačovány do hor v severozápadním Řecku. Hlad, strach a stálé nebezpečí smrti, které sužovaly civilní, ale často vojensky angažované obyvatelstvo postižených oblastí, byly příčinou rozhodnutí vystěhovat děti za hranice Řecka. Evakuaci dětí zorganizovala PDKE poté, co vlády tzv. lidově demokratických republik a Sovětského svazu projevily ochotu postarat se o ně. Evakuace však nebyla vždy organizovaná, mnohdy proběhla i spontánně a živelně. Četné vesnice a dokonce i skupiny dětských uprchlíků, vedené několika málo „ženami-maminkami“, byly ostřelovány letadly pravidelné řecké armády. Jedním z motivů evakuace byl i strach z toho, že po ústupu DSE budou děti z ustoupených území odvedeny do táborů řecké královny Frederiky, což se opravdu dělo. Evakuace dětí se uskutečnila i za cenu roztržení rodin (pokud už dítě neztratilo rodiče ve válce). Zvláště ve slovanských vesnicích v západní řecké Makedonii vydávali rodiče své děti z vlastní vůle, v ostatních oblastech byli i přesvědčováni a některé děti byly možná odvedeny i proti vůli svých rodičů.

Evakuace dětí z oblastí kontrolovaných PDKE probíhala v letech 1948–49 a týkala se asi 24 tisíc dětí (resp. 28 tisíc podle jiných zdrojů). Šlo zároveň o první vlnu emigrace, která byla vlastně emigrací dětí. Vládami lidově demokratických států tak byly děti jednak zachráněny, jednak zajištěny pro politický režim, což mělo své důsledky v kontextu tehdy probíhající studené války. Děti z Řecka se staly nástrojem propagandy jak PDKE, tak aténské vlády a byly zataženy do politicko-ideologických bojů mezi Východem a Západem.

Druhou vlnu emigrace představovali dospělí muži a ženy. Zčásti to byli partyzáni DSE, která byla poražena v pohoří Grammos (u albánsko-řeckých hranic) v srpnu 1949 a její poslední jednotky byly staženy z Řecka v říjnu téhož roku. Další část emigrantů tvořili přívrženci PDKE, rodinní příslušníci členů DSE a zajatí vojáci řecké královské armády. Mezi dospělými emigranty však mnoho evakuovaných dětí své rodiče už nenašlo.

Celkově odešlo z Řecka do států východního bloku víc než 80 tisíc osob. Do Československa jich přišlo přes 12 tisíc v letech 1948-50. V dalších letech se jejich počet zvýšil, především díky vysokému podílu dětí, které zde později založily rodiny. Počet imigrantů a jejich potomků se tak pohyboval v rozmezí 13–15 tisíc osob.

Etnické složení emigrace

Severní Řecko je tradičně etnicky velmi heterogenní, proto odtud do Československa imigrovalo několik etnických skupin. Někteří imigranti však byli etnicky indiferentní.

Nejpočetnější skupinou byli Řekové. Patřili buď k autochtonnímu obyvatelstvu severního Řecka (Jižního Ipiru, Egejské Makedonie, Thessalie a Západní Thrákie), nebo k přistěhovalcům. Allochtonní obyvatelstvo se do Řecka přistěhovalo pod vlivem nepříznivých sociálních a životních podmínek z oblasti Východní Thrákie a okolí Istanbulu, ze severního a jihovýchodního Černomoří a z vnitrozemí Turecka, a to zvl. po řecko-turecké válce v letech 1922–23.

Druhou nejpočetnější etnickou skupinou mezi emigranty byli slovanští Makedonci. Kolik jich přesně přišlo do Československa, není známo a informační zdroje se v údajích rozcházejí. Tvořili přibližně jednu třetinu imigrantů. V době emigrace se makedonská etnická identita, jak ji známe dnes, teprve formovala. Řecký stát neuznává makedonskou skupinu jako menšinu a makedonštinu jako jazyk dodnes. Řekové pojmenování „Makedonci“ pro jisté slovanské etnikum nepoužívají. Užívají dřívější termíny „Slavomakedonci“ a „slavofoni“. Řecko provádí asimilační politiku, dochází k diskriminaci makedonských mluvčích, např. ve školách (viz Greek Helsinki Monitor – www.greekhelsinki.gr). Současný počet Makedonců v Řecku se odhaduje na několik desítek tisíc.

Mezi imigranty byli i členové jiných etnických skupin: Albánci, nebo Arvanité (neboli tzv. křesťanští Albánci, kteří se ale většinou sami za Albánce nepovažují), Aromuni (řecky „Vlaši“ nebo „Kucovlaši“; usídlili se zvl. ve Dvoře Králové nad Labem; v 50. letech jich v Československu bylo zřejmě jen několik málo desítek), Turci (o nich je zjištěno jen to, že imigrovaly minimálně dvě tři turecké rodiny) a sefardští Židé (několik jich v Česku žije do současnosti).

Z uvedených etnických skupin si v Česku dodnes zachovali svůj jazyk a kulturu zřejmě pouze Řekové a částečně Makedonci. Jejich nynější malé počty jsou z větší části způsobeny reemigrací do Řecka, Makedonie, Austrálie, USA aj.

Sociální aspekty života imigrantů: od izolace k integraci

V první, dětské vlně imigrace přijely do Československa téměř 4 tisíce dětí bez rodičů a jen s nepočetným doprovodem dospělých. Poválečné Československo nebylo v dobré hospodářské situaci, a proto v prvních měsících nebyla „řecká akce“ efektivně organizovaná a narážela na problémy všeho druhu od ekonomických po hygienické. Na řízení a provádění akce se nejdříve podílelo několik organizací, zvl. Československý červený kříž, ÚV KSČ, Ministerstvo práce a sociální péče aj. Do organizace akce významně zasahovaly i řecké exilové orgány včetně Komunistické strany Řecka.

Po prvním ošetření byly děti umisťovány do dětských domovů, které se po celém Československu nouzově zřizovaly z rekreačních objektů, zámečků apod. Děti byly nejdříve rozmisťovány podle příbuzenství (pokud se ovšem sourozenci ještě v průběhu transportu neoddělili), ale později si jejich výchova vyžádala rozdělení podle věkových skupin. Děti zůstávaly v domovech maximálně do 15 let, pak se přidávaly k některé řecké komunitě.

V roce 1949, kdy dorazila druhá vlna emigrantů, došlo k přesnějšímu vymezení kompetencí jednotlivých organizací podílejících se na akci a následně i k reorganizaci dětských domovů. Poslední dětský domov byl zrušen v roce 1962.

Jak PDKE, tak československé státní orgány a KSČ se snažily koncentrovat a izolovat co největší počet imigrantů, protože pobyt řeckých emigrantů v exilu byl všeobecně považován za dočasný. Byli proto usídlováni do odlehlých a po sudetských Němcích vyprázdněných vesnic Krnovska, Jesenicka a Žamberska a měli zakázáno stěhovat se. Politika koncentrace se však brzy ukázala jako neudržitelná, protože velký počet imigrantů nestačila uživit práce v zemědělství. Bylo je tedy nutno svážet do průmyslových měst, kde se pak často usazovali. Od podzimu 1950 exilové a státní orgány přestaly praktikovat politiku izolace. Ukázalo se totiž, že emigranti budou muset z mezinárodně-politických důvodů zůstat v exilu. Péči o emigranty a kontrolu nad nimi převzaly od řeckých orgánů státní orgány a začala integrace imigrantů do většinové společnosti.

Řekové jsou v současnosti rozptýleni po celém území Česka, ve větších koncentracích se nacházejí v oblastech původního usídlení a v Praze a Brně. Přes disperzní osídlení se organizují, setkávají se na společných, zvl. folklórních a zábavních akcích a vytvářejí po celou dobu pobytu v Česku dosti hustou sociální síť. Dnes působí 12 řeckých obcí: ŘO Bohumín, Brno, Havířov, Jeseník, Karviná, Krnov, Krnov-město, Ostrava, Praha, Šumperk, Třinec a Vrbno pod Pradědem. Téměř při všech probíhá výuka novořečtiny pro děti. Řecké obce se sdružují v Asociaci řeckých obcí (AŘO). AŘO je zapojena do mezinárodní sítě řeckých krajanských organizací, působí celostátně, má 697 členů.

Narozdíl od Makedonců, Řekové si uchovali vysoké etnické vědomí a silný vztah k Řecku, ačkoli to je zbavilo občanství a dlouho jim z politicko-ideologických důvodů nedovolovalo vstup na své území. Plného práva na návrat se emigrantům (ovšem jen těm s řeckou národností) dostalo až v roce 1981. Silný vztah k Řecku, který mezi sebou Řekové tradovali z generace na generaci, byl příčinou reemigrace několika tisíc z nich, včetně těch, kteří se narodili až v exilu. První repatriace a reemigrace začaly probíhat už od roku 1975. Odešly převážně mladší homogenní řecko-řecké rodiny a po převodu důchodů do Řecka ve druhé polovině 80. let i starší emigranti. Přestože mezitím prošla jejich kulturní a jazyková kompetence změnami, a v Řecku byli a jsou proto vnímáni jako cizinci, mnoho se jich dokázalo přizpůsobit novým podmínkám. Někteří však reemigrovali zpátky nebo našli domov v jiných zemích.

Makedonci nebyli v Řecku vítáni, zato jich mnoho využilo výhodných nabídek jugoslávské vlády po normalizaci vztahů s Jugoslávií (po roce 1956) a odcestovalo do Makedonie, popř. reemigrovalo do jiných zemí. Zbytek skupiny většinou asimiloval k majoritě. Počet českých Řeků naopak poklesl v období 1991–2001 jen o 4,7 %. Pokles zmírňují i řečtí podnikatelé a studenti, kteří do Česka přijíždějí od 90. let a usazují se tu.

(Pro zajímavost: v akademickém roce 2000/2001 na českých vysokých školách studovalo 426 řeckých občanů, početně na druhém místě po studentech se slovenským občanstvím.)

Etnická identita českých Řeků je poměrně silná, přestože se nezakládá na tak efektivním diferencujícím faktoru, jako je náboženství (v roce 1991 bylo v ČR podle cenzu téměř 50 % Řeků bez vyznání, 17,6 % bylo členy pravoslavné, 5,7 % římskokatolické a 2,6 % řeckokatolické církve, náboženské vyznání 21,7 % Řeků nebylo zjištěno). Základní komponenty etnicity českých Řeků tvoří vědomí společného původu a emigrantského osudu, řecký tanec, strava a jazyk. Organizováním uměleckých a společenských akcí, překladatelskou činností, výukou novořečtiny, vydáváním jazykových příruček aj. zprostředkovává řecká menšina novořeckou kulturu české společnosti.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *