Vladislav Veselý
Z Rumburku do Jiříkova to je místní lokálkou jen deset minut jízdy. Vystupuji sám, vláček se vrací a na mě padá tíseň z omšelého nádraží a poloopuštěných oprýskaných továrních budov kolem. Ani krámek obležený skupinou opilých Romů, kde dokupuji poslední zásoby do batohu, moc přívětivý nebyl. Dvě stě metrů po silnici a jsem na místě, které jsem si pracovně označil jako A, tedy výchozí bod pro výpravu do Lužice.
Na mapě vypadá všechno jinak a já se nevěřícně rozhlížím po rezavějícím plůtku a o nic vzhlednější brance, která tvoří hraniční přechod pro pěší do Německa, tedy i do Evropské unie. Německá pohraniční policistka mávne jen znuděně rukou, když se jí pokouším vnutit pas, a tak vstupuji do městečka Ebersbachu. Člověka hned při prvním pohledu na ulici ovládne kombinace údivu i vzteku zároveň, proč nejde i u nás mít chodníky rovné a čisté, parčíky upravené, fasády když ne nové, tak alespoň nepočmárané.
Směřuji podle mapy k nádraží, kde mě však čeká první překvapení. Budova je opuštěná, bez výpravčího i dalšího personálu, zůstala pouze zastávka s automatem na jízdenky a to jen na hlavní trati, protože místní železniční síť byla pro osobní dopravu buď zrušena úplně, nebo alespoň silně omezena. Jak jsem si později ověřil, podobná redukce proběhla v celém východním Německu. Druhé překvapení bylo naopak milé, neboť železnici dokonale nahradily autobusy provozované v celé rozsáhlé oblasti regionálním dopravním podnikem a jednou (!) soukromou firmou. Koordinace jejich jízdních řádů je německy dokonalá, a proto cesta do několik kilometrů vzdáleného Beiersdorfu nebyla žádným problémem.
Bieleboh a Czorneboh
Obec Beiersdorf je východiskem turistických cest do jedné z půvabných oblastí Lužické vrchoviny. Mluvím-li o turistických cestách, pak pro Čechy zhýčkané naprosto dokonalým značením Klubu českých turistů, které protíná každý kousek naší země, je německé značení pěkným oříškem. Je nesouvislé, nejednotné, mnohdy naprosto nelogické, a navíc skutečnost často neodpovídá informacím na mapě. Z Beiersdorfu však přesto není problém najít cestu k největší místní turistické atrakci, kterou je vrch Bieleboh. Pokud čtenáři připadá tento název poněkud neněmecký, má naprostou pravdu, neboť byl takto pokřtěn spolu s protějším vrchem Czornebohem až v 19. století, kdy měl romanticky připomenout staroslovanskou pohanskou mytologii, tedy barvami odlišené bohy dobra a zla. Na obou kopcích jsou rozhledny s nádherným výhledem: z Czornebohu na sever do nekonečných rovin a z Bielebohu na jih až na náš Ještěd a dokonce Milešovku. V kouzelném údolí mezi oběma vrchy leží lázeňské městečko Cunewalde s mnoha hrázděnými domy, na jehož okraji zvaném Klipphausen si roku 1681 vybudovalo svůj nový domov 15 evangelických exulantů z Čech a zároveň se stali zakladateli zdejší textilní výroby. Vývěsní štít firmy „Vyhnanek“ promlouvá o pohnuté historii rodu jejího majitele víc než srozumitelně. Hřebenová cesta z Czornebohu vede několik kilometrů lesem na západ. Už cestou míjíme skalní útvar Hromadnik a je tedy jasné, že se dostáváme na území obývané národem Lužických Srbů. Skutečně, první vesnička, která se za lesem objevila, měla na silniční tabuli dvojjazyčný nápis Cosul – Kózły. Je to doslova oáza klidu orámovaná Lužickou vrchovinou a bájnou horou Lubinem, která je pro Srby tím, co pro Čechy Blaník.
„A to jdete až z Beiersdorfu pěšky?“ dívá se s údivem majitel útulného penzionu vybudovaného z dřevěného hospodářského stavení. Podobnou otázku jsem musel vyslechnout v Lužici mnohokrát a ještě doprovázenou útrpným pohledem, jaký že to musím být chudák, když nemám auto a jezdím veřejnou dopravou.
V údolí řeky Sprévy, která je zde vlastně ještě potokem, leží obec Grosspostwitz – Budestecy, kde na hlavní křižovatce ukazuje starobylý kamenný rozcestník, že do českého Rumburku to je 24 kilometrů. Na původní slovanské obyvatelstvo zde najdeme jen několik málo upomínek: srbský nápis na pomníku padlých z první světové války na místním hřbitově a v předsíni kostela náhrobek evangelického duchovního Michała Frencla († 1706), který přeložil Bibli do lužické srbštiny a roku 1697 sepsal pozoruhodný pozdrav Lužicí projíždějícímu ruskému carovi Petru Velikému, v němž připomíná spřízněnost obou slovanských národů. Vyšlápneme-li si jeden kilometr do kopce nad Budestecy do osady Berge – Zahor, najdeme mezi roubenými stavbami i pomník před rodným domem zakladatele lužickosrbské národní hudby Korla Awgusta Kocora (* 1833).
V Budyšíně
Do Budyšína, metropole Horní Lužice, to autobus zvládl za necelou půlhodinku. Jestliže jsem o Budyšínu slyšel vyprávět, že je to pěkné město, pak skutečnost předčila mé očekávání, a hledám-li jedno slovo, kterým bych ho charakterizoval, pak nejvýstižnější snad bude přívlastek „kouzelný“. Kouzelný množstvím historických památek, především pověstných věží a bašt, kouzelný atmosférou prolínání slovanského a germánského etnika, kouzelný tisícerými nitkami, které ho spojují, stejně jako celou Lužici, s dějinami českého státu. A ještě jedna charakteristika k Budyšínu patří – město tolerance. Už od 16. století je zdejší dóm sv. Petra svorně užíván pro bohoslužby jak katolíky, tak luterány, a nesnášenlivost se nepěstuje ani dnes, když vidíme ulice a pamětní desky věnované komunistickým politikům zavražděným nacisty. Ani třídu Karla Marxe nikdo nepřejmenoval, ani kašnu s reliéfy oslavujícími zakladatele NDR W. Piecka a Rudou armádu nikdo nezbořil.
S jednou památkou na NDR se ale rozloučili Budyšínští nemilosrdně. Věžák postavený v samém historickém středu sloužil jako obchodní dům a pro svou obludnost a pýchu, kterou chtěl zakrýt všechno, co bylo postaveno před ním, byl všemi, kdo své město milovali, hluboce nenáviděn. Zůstal po něm jen travnatý parčík. Ocelí, sklem a neosobním chladem ovšem na nás dýchne i podobně nevkusné nedaleké zcela nové obchodní centrum. Jediným jeho kladem je, že neruší panorama města.
Jednou z úzkých uliček a věží, vlastně jen pár kroků od dómu, projdeme k brance ve zdi, která nám otevírá vstup do místa, jež návštěvníka ovane posvátnou až mystickou atmosférou. Jsme na katolickém hřbitově sv. Mikuláše, kde v krásně upravených skromných hrobech odpočívají největší osobnosti srbského národa. Leží zde biskup Franc Lock, spolužák Josefa Dobrovského, i Nerudův přítel Michał Hórnik, jeden z nejvýznamnějších srbských buditelů. Silný dojem z tohoto srbského Vyšehradu, jak mu sami Srbové říkají, umocňuje zřícenina gotického kostela, která se vypíná nad hlubokým údolím Sprévy. Tam, na protějším břehu, jsou pozůstatky slovanského hradiště se hřbitovem evangelickým, kde se můžeme poklonit památce dalšího z buditelů Jana A. Smolera.
Nádherná vyhlídka z Bohaté věže, srbská restaurace Wjelbik, hospoda U Karáska, oblíbeného to zde zbojníka a rodáka z Prahy, hrad Ortenburg, Serbski dom a knihkupectví s informacemi o životě Lužických Srbů, to všechno je také Budyšín, který navíc slavil tisící výročí první zmínky v kronice a byl k této slávě patřičně vyšňořen.
Srbská Lužice
Nastupuji do autobusu jako druhý a poslední cestující. „Nach Crostwitz, bitte,“ objednávám si lístek u podmračeného řidiče. „Chrósćicy, jedyn bilet prošu,“ dodávám naučenou frází v srbštině. Na řidičově tváři se objevil úsměv. „Do Crostwitz se za jízdenku platí, do Chrósćic pojedete zadarmo,“ odměnil mou jazykovou snahu viditelně potěšený tím, že srbštinou někdo promluvil ve veřejném dopravním prostředku, což je dnes už výjimka, a ještě si dal práci a poopravil mou nepřesnou výslovnost.
Obec Chrósćicy leží na polovině cesty mezi Budyšínem a Kamencem v mírně zvlněné krajině uprostřed lánů a lesíků, kde jižní obzor rámuje Lužická vrchovina a na severu začíná nížina táhnoucí se až k Baltu. Od 19. století až do současnosti se právě zde soustřeďuje lužickosrbský národní život, i když na první pohled tak tato přívětivá vesnice nevypadá. Stojím na návsi u jízdního řádu a ve stále menších kruzích mě objíždějí dva asi třináctiletí kluci na kolech. Obec leží mimo hlavní turistické oblasti, a tak každý návštěvník budí pozornost. Mladíci neskrývali radost, když jsem se na ně obrátil s dotazem. Česky, neboť srbsky aktivně umím jen pár frází a německy to není nutné. Jsem přece v nejsrbštější části Lužice! Domluvili jsme se skvěle, kluci slyšeli češtinu poprvé a byli velmi mile překvapeni, že jim ke konverzaci s cizincem stačí jejich mateřský jazyk.
Procházím obcí a dalších důkazů, že zde lužickosrbský jazyk žije nacházíme hned několik. Na nové fasádě obecního úřadu (gmejnski zarjad) se hrdě vyjímá erb a nápis Łužica, na ulicích potkáváme auta s několika druhy samolepek, hlásajících národní příslušnost majitele, na fotbalovém hřišti ohrazeném srbskými reklamami místních podnikatelů na sebe slovansky pokřikují hrající mladíci, stejně jako trenér na dvě dívky cvičící za vesnicí na koních parkúr.
Nejznámějším symbolem je ovšem zdejší škola, Serbska šula Jurij Chěžka, o jejíž zachování vedou Lužičtí Srbové už řadu měsíců se saskou školskou administrativou tvrdý boj. I zde klesají vinou nižší porodnosti počty žáků ve třídách a zemská vláda v Drážďanech není ochotna připustit, že musí brát ohled ve svých úsporných opatřeních na specifika národnostní menšiny. Transparenty na budově školy není jistě nutné překládat: „Chrósćicy bjez šule njejsu Chrósćicy“, „Njedamy sebi! Našu serbsku šulu zdźeržeć!“
Kostel je dodnes středobodem dění v katolické části Lužice, tedy i zde v Chrósćicích. V těch lužických oblastech, kde zvítězila luterská reformace, germanizace postupovala velmi rychle a srbské národní uvědomění již z velké části odumřelo. Katolíci však měli tradiční vazbu na Čechy a pražské arcibiskupství pečovalo o katolickou menšinu v Lužici zvláště od roku 1635, kdy ji ztratil český panovník a připadla saskému protestantskému státu. Srbské duchovenstvo studovalo v Praze, kde mělo přiděleno Lužický seminář na Malé Straně, a inteligence si především od počátku 19. století odnášela do vlasti národní uvědomění a četné kontakty s českými buditeli. Náboženský život je zde i dnes velmi silný a i ve všední den najdeme při večerní bohoslužbě kostel zcela zaplněný, a to i mnoha mladými lidmi. V místním útulném hostinci, kde vás nad výčepem vítá na modročervenobílé trikoloře nápis Witajće k nam!, se lze levně ubytovat a velmi příjemně posedět. Dobře si popovídáte s majitelkou a když budete mít štěstí jako já, přisedne si k vám skupina pohostinných místních štamgastů v čele s učitelem hovořícím plynně česky, a pak můžete slyšet od příslušníků malého národa o dvanáctileté svobodě, která přišla i sem, ale s ní šedesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí a primitivní materialismus, který ničí všechny tradiční hodnoty. „Jsme tady utopeni v německém moři a pomoci nám můžete jen vy, Češi. Máme k sobě nejblíže. Ale sami si dejte pozor, ať nedopadnete jako my, až vás Němci skoupí,“ končí výzvou a varováním debatu.
Do Pančic-Kukowa je to z Chrósćic necelá hodinka chůze po silničce klikatící se mezi poli a lemované řadou krásně upravených božích muk. Zdejší klášter Mariina Hvězda je skutečně nádherným místem a stojí za to vidět gotický kostel i celý barokní areál opět s mnoha upomínkami na staleté kontakty zdejších cisterciaček s řádovými sestrami v Čechách. Přímo z kláštera dojdeme příjemnou procházkou částečně parkově upraveným údolím říčky Klóšterska Woda do nevelké vsi Swinjarnja s půvabnými hrázděnými domy seskupenými do okrouhlice, typu původních slovanských sídel.
Západní výspa Lužice město Kamenec je sice jen devět kilometrů od Pančic-Kukowa, ale přes svůj slovanský název je již od počátku 20. století zcela poněmčené. Z jeho trochu ospalé nálady vybočuje nádherná vyhlídka z věže mariánského kostela a každoročně velkolepě připomínaná tradice dětského prosebného průvodu, který místní měšťané vyslali k obléhajícímu husitskému vojsku. Ve skutečnosti se ale Prokop Veliký obměkčit nenechal a město dobyl.
S Lužicí se loučím z vlaku směřujícího do Drážďan a zaříkávám se, že se musím určitě vrátit, protože tato neokázale půvabná země si zaslouží hlubší poznání. A což potom maličký národ Lužických Srbů, jehož samotná existence, i když ho svět, a bohužel i my Češi, přehlíží, je na počátku 21.století vlastně zázrakem.