Aleš Kozár
Dílo slovinského básníka Milana Deklevy je už dlouho velmi vysoko hodnoceno pro svou myšlenkovou kvalitu, ale i formální mistrovství, a tak logickým důsledkem bylo letošní udělení hlavní slovinské ceny za literaturu tzv. velké Prešernovy ceny, udělované vždy 7. února v předvečer výročí Prešernovy smrti.
Básník Milan Dekleva se narodil 17. října roku 1946 v Lublani a vystudoval srovnávací literaturu a literární teorii na tamní univerzitě. Vedle literatury se aktivně věnoval i hudbě. Jeho básně mají pevný filozofický základ a abstraktností metaforiky mají blízko tvorbě Nika Grafenauera. Hledá skrytou podstatu věcí a lidských úzkostí, pracuje s významovými přesahy, jazykovým zaříkávačstvím i ironickou hrou. Jeho debutová sbírka Mushi mushi (1971) byla první ve Slovinsku vydanou sbírkou haiku. Pak se ovšem jeho lehkonohé experimentování zklidní do polohy absolutní formální vybroušenosti a komplexní metafyzické meditace, která reflektuje nejen vnitřní nejistoty subjektu, ale vnímá také širší tlak vnějších mytologií národa i evropské civilizace. Je si vědom obtížné vyslovitelnosti světa, a tak o něm píše spíše v tichu lemujícím fragmentárnost slova. Později v 90. letech dospěl k detailním úvahám o smyslu lidské blízkosti, vyslovované s gnómickou elementárností nebo naopak hádankovitou otevřeností.
Nejvýznamnější sbírky jsou Dopisovanja (Dopisování, 1978), Nagovarjanja (Oslovování, 1979), Odjedanje božjega (Ujídání božského, 1988 – Jenkova cena), Panični človek (Panický člověk, 1990), Preseženi človek (Člověk s přesahem, 1992), Sosledja (Souslednosti, 2001), V živi zob (Do živého zubu, 2002). Formální virtuozitu a jazykovou ekvilibristiku stvrzuje ve sbírce variací na formu znělky Šepavi soneti (Kulhavé sonety, 1995 – Župančičova cena). Vedle básní píše též romány – Oko v zraku (Oko ve vzduchu, 1997), Pimlico (1998), Zmagoslavje podgan (Vítězství krys, 2004), a eseje – Gnezda in katedrale (Hnízda a katedrály, 1997), O trnu in roži (O trnu a růži, 2002). Svébytným doplňkem jsou pak básně, prózy i divadelní hry pro děti.
Pohled je hra
Pohled je hra. Z očí do očí. Dosti je vidět tesknou, vlahou odevzdanost srny chycené do pasti, poznání, že svoboda dosud
bolí. Nebo vidět Hegelův kyselý úsměv, když usmiřuje rozdvojení věci. Kdo vidí, ten už není. Co letí přes moře, dřív přijde ze země, myšlenku vždy
temnota něžně hýčká. Neboť být z očí do očí je vlastně nesnesitelné. Ještě horší je skrývat vlastní zničenost, stát na prahu domova, do sebe ponořený,
jako studna, bez pochybování. Však proti komu jsi, schoulený, zlomený, šumící a divoký příboji krve, když hledíš z očí do očí?
Oči jsou přístroj k počítání hvězd
Oči jsou přístroj k počítání hvězd. Světlo se v nich přetváří ve snop a hrozen a list a prsť. A v smrtící mžení, jež tmavne
ze smyslu v zjevení. Oči zůstanou v paměti nejdéle, když už tvář dávno vybledne, papír, postava, hlas, tvář.
Neboť to, co spatří oči, je první a poslední okamžik. A území mezi tím, které nám náleží jako touha. Očím připadá každý stín, každá
záře nová, náhle do nich pronikne. Oči jsou přístroj k proměně snů v poklid – a v početí.
Prostinké ráno
Když je ráno úplně prostinké, musíme je dlouho, dlouho milovat. Vzít srdce a klást mu je pod nohy. Přání a touhy uhasit v paměti milovaných, kteří nás opustili a teď nás volají ze samoty vůní rosy, mléčných zubů, kdoulí, semene, kyselé hrůzy. Všude je čas, tady se nám slunce mstí, že jsme ukradli oheň.
Když je ráno úplně prostinké, měli bychom rozpřáhnout ruce a po hlavě skočit k černé myšlence, černé duši, s odvahou orlů, kteří proniknou do oběti a spolu s ní zmizí do poklidu.
Prostinké ráno – vše ostatní je den, přesah prostinkého rána.