Na kluky z Grabówek, na kluky z Chylonie,
dnes milice použila zbraně.
Statečně stáli, přesně házeli,
Janek Wiśniewski padl!
Na dveřích nesli ho Svatojánskou,
Vstříc policajtům, vstříc tankům.
Kluci z loděnic, pomstěte kamaráda,
Janek Wiśniewski padl!
Úryvek z básně „Balada o Janku Wisniewském“.
Krzysztof Dowgiałło
Polský Prosinec
V prosinci roku 1970 došlo v nejvýznamnějších městech na polském Pobřeží (především v tzv. Trojměstí, zahrnujícím Gdaňsk, Gdyni a Sopoty) k rozsáhlým dělnickým protestům, jejichž nejznámějším dobovým literárním ohlasem se stala Balada o Janku Wisniewském, připomínající jednu z obětí střelby do dělníků v Gdyni během „Černého čtvrtku“ 17. prosince 1970.
Protesty polských pracujících byly vyvolány náhlým (a drastickým) zdražením masa, mouky a dalších produktů denní spotřeby. O drastickém zvýšení cen rozhodlo vedení vládnoucí komunistické Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) v čele s jejím prvním tajemníkem Wladyslawem Gomulkou (1905–1982). Zatímco jednotlivé ceny se zvýšily o 13–30% (maso například o 17%), kompenzace pro rodiny s více dětmi, které zdražení postihlo nejvíce, nepřesahovaly 5–10% příjmu.
Polští občané se o této skutečnosti dozvěděli z televizního a rozhlasového vysílání v sobotu 12. prosince 1970 – tedy v čase předvánočních nákupů. Již několik dní předtím byly ale zahájeny přípravy komunistických ozbrojených složek, které měly být nasazeny proti očekávaným protestům, jejichž průběh byl nakonec podobný těm, které propukly o čtrnáct let dříve v Poznani a jež si tehdy vyžádaly na sedm desítek mrtvých účastníků nepokojů.
Prosincové demonstrace, zahájené stávkou v gdaňských loděnicích 14. 12. 1970, se rychle rozšířily i do dalších měst na severu Polska, avšak armáda a policie („Milicja Obywatelska” – MO) protestní hnutí během několika dní za cenu čtyřiceti mrtvých dělníků brutálně potlačily.
Ovšem v důsledku politické krize, která po událostech na Pobřeží vypukla přímo v ústředním výboru PSDS, byl 20. 12. Wladyslaw Gomulka nucen rezignovat na funkci prvního tajemníka ÚV PSDS a jeho nástupcem byl zvolen dosavadní první tajemník katovického vojvodského výboru PSDS Edward Gierek (1913–2001), který po převzetí moci z taktických důvodů přistoupil na „dialog s pracujícími“. I proto byly 1. 3. 1971 sníženy ceny masa, uzenin, drůbeže, ryb, mouky a mléčných výrobků na úroveň před zdražením 13. 12. 1970.
V první polovině 70. let pak pod Gierkovým vedením dokonce v Polsku postupně stoupala životní úroveň, avšak za cenu výrazného zadlužování polského státu u západních věřitelů. Další dělnické nepokoje, které následovaly po ohlášeném zvýšení maloobchodních cen v červnu 1976, při jejichž potlačování ale výjimečně nedošlo k použití střelných zbraní, se staly předzvěstí největší politické krize polského komunistického režimu, jež s nebývalou intenzitou propukla během léta 1980 a předznamenala jeho pád o devět roků později.
Události v Gdaňsku
Symbolem nepokojů v Polsku v prosinci roku 1970 se stalo přístavní město Gdaňsk, i když nejvíce obětí si vyžádaly brutální zásahy ozbrojené státní moci v nedaleké Gdyni.
Průběh nepokojů v Gdaňsku popsal polský historik Andrzej Paczkowski v knize Půl století dějin Polska 1939-1989 takto:
Dne 14. prosince ráno nezačali pracovat dělníci oddělení S-3 a S-4 v gdaňských loděnicích V. I. Lenina. Rychle se připojovala další oddělení a prostor před budovou vedení se zaplnil manifestanty. Kolem jedenácté vyrazil několikatisícový zástup z loděnic a zamířil k budově vojvodského výboru PSDS (…) Odpoledne v centru Gdaňsku demonstrovalo víc než deset tisíc lidí a postup pořádkových sil nabýval na intenzitě. Rozhánění davů trvalo až do pozdních nočních hodin, byly stovky zbitých a zadržených, rozléhaly se první výstřely, hořela auta a novinové stánky (…) Do Trojměstí se horečně stahovaly policejní jednotky, byl nařízen stav zvýšené bojové pohotovosti místních vojenských jednotek a oddíly vojsk ministerstva vnitra již zahájily akce.
(…) Od rána 15. prosince začaly stávkovat další podniky – přístav, loděnice a závody na opravy na železnici, práci zastavily také Loděnice Pařížské komuny v Gdyni, začala stávka v Zamechu (podnik na výrobu lodních turbín – pozn. autora) v Elblagu, narychlo se volily stávkové výbory. V osm hodin ráno hořela budova VV a na její odblokování bylo použito armády. Padly výstřely a první smrtelná oběť.
Situaci v Gdaňsku 15. prosince podobně vylíčil i další polský historik Slawomir Cenckiewicz, a to v studii Gdaňsk 1970 – nepotrestaný zločin a boj o paměť, která byla vydána česky ve sborníku Securitas imperii č. 24/ 2014.
Po deváté hodině ranní se centrum Gdaňska proměnilo v regulérní bitevní pole. Proti sobě stálo kolem 20 000 demonstrantů a více než 5000 zasahujících příslušníků MO a vojáků. Na různých místech v centru města neustále propukaly boje s MO a armádou (…) V důsledku použití ostré munice a šíření zpráv o smrtelných obětech došlo v centru Gdaňsku po 20. hodině k uklidnění bojů a na ulicích hlídkovaly jednotky MO a armády.
V této studii bylo citováno i policejní hlášení z 15. 12. 1970, které popisuje především snahu demonstrantů o zapálení gdaňského vojvodského výboru (VV) PSDS, jenž byl demonstrujícími dělníky vnímán jako zástupný symbol jejich bídy, ponížení a útisku.
Kolem deváté hodiny začal dav, čítající několik tisíc lidí, útočit na budovu VV PSDS. Protože jsme disponovali příliš omezenými silami, nepadlo rozhodnutí o rozehnání davu. Teprve po příjezdu jednotek MO z ústředních záloh bylo rozhodnuto o zahájení rozhánění davu (…) Okolo 9:30 dav zaútočil na VV PSDS lahvemi s benzínem, což způsobilo požár v přízemí. Po budově se začal rychlým tempem šířit požár. Lidé, přítomni ve VV PSDS, se začali stahovat zadním východem (…) Boj s davem probíhal na místě. Ve snaze o znovuzískání budovy bylo rozhodnuto o použití tanků a obrněných transportérů z Lužické výsadkové divize (…) Boje probíhaly mezi 10. až 19. hodinou.
Toho dne zahynulo v Gdaňsku v přímých střetech se státní mocí pět účastníků nepokojů – čtyři osoby byly příslušníky ozbrojených sil zastřeleny a jeden člověk zahynul pod pásy vojenského transportéru. O den později byli před branou č. 2 gdaňských loděnic zastřeleni dva její zaměstnanci a jedenáct jich bylo zraněno.
Krveprolití v Gdyni
Prosincové nepokoje v Gdyni měly z počátku méně dramatický průběh, ale vyžádaly si daleko vyšší počet obětí než demonstrace v Gdaňsku, které se staly – patrně kvůli zapálení budovy vojvodského výboru PSDS – nejznámějším symbolem tehdejšího dělnického odporu.
Tragické události v Gdyni popsali Pavlína a Petr Kourovi v časopise Dějiny a současnost 10/2010 v studii Černý čtvrtek na stříbrném plátně. Polský prosinec 1970 a jeho filmové obrazy.
Ve čtvrtek 17. prosince došlo k brutálnímu masakru v Gdyni. Když po páté hodině ranní vystoupili dělníci na stanici_Gdyně -Loděnice z příměstského vlaku a vydali se do práce, začali do nich ozbrojenci střílet. Do loděnice se přitom vraceli na základě apelu místopředsedy vlády a člena politbyra Ústředního výboru PSDS Stanislawa Kociolka. Bylo jim slíbeno, že vláda se požadavky, jež předložil jejich stávkový výbor, bude zabývat. Střelba v Gdyni si vyžádala celkem osmnáct obětí. Situace byla o to tragičtější, že šlo většinou o mladé lidi, především učně. Nejmladšímu padlému bylo patnáct, nejstaršímu třicet čtyři let. Symbolem masakru (a polského prosince 1970 vůbec) se stal Zbyszek Godlewski, který byl zastřelen ve věku osmnácti let. Jeho mrtvé tělo nesli dělníci položené na dveřích ozdobených křížem a květinami do centra Gdyně. Z okna jednoho z domů, kolem něhož procházeli, je zvěčnil Edmund Peplinski. Tyto jeho záběry se později staly nejznámějšími a nejsilnějšími obrazy prosincových událostí na baltském pobřeží. O mrtvém chlapci vznikla báseň, jejímž autorem je s největší pravděpodobností Krysztof Dowgiallo. Protože neznal skutečné jméno zabitého chlapce, nazval ji Balada o Janku Wisniewském.
Téhož dne, kdy došlo ke střelbě v Gdyni, začali stávkovat zaměstnanci loděnice ve Štětíně. Také v ulicích tohoto města propukly demonstrace, které byly armádními a policejními jednotkami rovněž brutálně potlačeny. O den později vypukly demonstrace i v Elblągu, při nichž byl zastřelen zaměstnanec dopravního podniku Tadeusz Marian Sawicz.
Na potlačení nepokojů se podílelo jen v Trojměstí kromě pěti tisíc příslušníků policie také 27 000 vojáků. Na rozkaz ministra obrany W. Jaruzelského (1923–2014) proti demonstrantům armáda vyslala 750 obrněných transportérů, 550 tanků, a dokonce stovku letadel a vrtulníků.
Protesty mimo Pobřeží
Dokumenty Ústavu národní paměti ukazují, že prosincové protesty se neomezovaly pouze na přístavní města, i když tam byl jejich ohlas zdaleka největší. Stávky menšího rozsahu, demonstrace či alespoň pokusy o ně se konaly také v Bělostoku na východě země, v Nové Huti u Krakova, Wałbrzychu v Dolním Slezsku a v dalších městech. Podle historiků stávkovalo v polském vnitrozemí více než 20 000 lidí. Protestní stávky omezeného rozsahu trvaly v gdaňských loděnicích rovněž v lednu 1971 (a dokonce ještě v květnu i červnu), ale již nedosáhly mohutnosti z prosince 1970.
zdroj: wikipedia.cz
Polsko před třiatřiceti letyOběti nepokojů
Počty obětí nepokojů v Polsku v roce 1970 jsou uváděny podle nejrůznějších pramenů od 39 do 44 mrtvých.
Polská Wikipedia o tragických důsledcích polského Prosince uvádí tato fakta:
V důsledku represí bylo v prosinci 1970 zabito 41 lidí: 1 v Elblągu, 6 v Gdaňsku, 16 ve Štětíně a 18 v Gdyni. 1164 lidí bylo zraněno. Zadrženo bylo více než 3 000 lidí. V důsledku střetů a nehod bylo také zabito několik důstojníků MO a vojáků Polské lidové armády a několik desítek bylo zraněno. Asi tucet vojenských vozidel byl zničen, včetně BTR (obrněných transportérů – poznámka autora) a tanků. Bylo zapáleno 17 budov (včetně budov zemského výboru Polské sjednocené dělnické strany v Gdaňsku a Štětíně), poškozeno 220 obchodů a několik desítek automobilů.
Tento informační zdroj, který samozřejmě nemusí být vždy zdrojem jednoznačně spolehlivým, tak kromě počtů usmrcených, zraněných a zatčených demonstrantů zmiňuje též případy zraněných, a dokonce i mrtvých důstojníků a vojáků, což citovaná díla polských a českých historiků neuvádějí. Zabití příslušníci polských ozbrojených sil (případně i usmrcení funkcionáři PSDS) byli sporadicky zmiňováni i československou komunistickou propagandou – ovšem bez uvedení přesného počtu těchto mrtvých ozbrojenců (či funkcionářů) i bez uvedení okolností, za kterých měli zemřít.
Protestní demonstrace, vyvolané tíživou sociální situací tisíců dělníků a jejich rodin, na několika místech skutečně přerostly v projevy živelné vzpoury. Radikálnost protestů byla nepochybně vystupňována policejní a armádní brutalitou, a proto demonstrace pochopitelně nemohly mít pouze nenásilný průběh. Během nepokojů docházelo také k případům vandalismu a rabování, které byly polskými (a následně východoevropskými) sdělovacími prostředky (včetně Rudého práva) propagandisticky využívány – i zneužívány.
Reakce Rudého práva
Pro komunistický tisk v Československu, kde od jara 1969 byl nastoupen pod vedením Gustáva Husáka kurs ostré „normalizace“, bylo obtížné se vyrovnat se skutečností, že v tzv. lidovém Polsku, kde měla vládnout dělnická třída, se protivládních protestů zúčastnily desetitisíce dělníků.
Rudé právo přiznalo existenci nepokojů, avšak jejich rozsah i celkové množství obětí zamlčovalo a odpovědnost za ně připisovalo nejrůznějším asociálním a kriminálním živlům. V krátké zprávě pod titulkem Výtržnosti v Gdaňsku 17. 12. 1970 takto „informoval“ ústřední stranický list v ČSSR čtenáře o nepokojích v Gdaňsku:
Ve dnech 14. a 15. prosince došlo v Gdaňsku k vážným pouličním srážkám. Chuligánské a dobrodružné elementy, které nemají nic společného s dělnickou třídou, využily situace, která se vytvořila mezi zaměstnanci gdaňských loděnic, zdemolovaly a podpálily několik veřejných budov, vykradly několik desítek obchodů a dopustily se vražd na příslušnících bezpečnostní služby (…) Podle zprávy agentury PAP bylo ve srážkách vyvolaných chuligány zabito šest osob a několik desítek zraněno. Příslušné orgány podnikly energický zákrok, který byl v dané situaci nutný, rozehnaly dobrodružné elementy a obnovily ve městě pořádek.
V obdobném duchu psalo o nepokojích v Polsku Rudé právo i v následujících dnech, aniž by ovšem přiznalo masakry v Gdyni a ve Štětíně.
Další reflexe polských událostí v komunistickém Československu
Dramatické události v severním Polsku představovaly pro oficiální hodnocení v ČSSR pochopitelně velmi složitý problém nejen přímo v roce 1970, ale i později, neboť všechny knižní tituly, které se hodnocením polských dějin zabývaly, jen rozpačitě přiznávaly projevy dělnické nespokojenosti, přičemž počty demonstrantů nikdy neuváděly, a samotnou střelbu do demonstrujících polských občanů zakrývaly nejrůznějšími eufemismy o „použití mocenských prostředků“ či nutnosti „energických zákroků“, případně se o ní nezmiňovaly vůbec.
Přesto ale i v době normalizace, která nezaujatému zkoumání dějin – zvláště těch soudobých – rozhodně nepřála, byly některé odborněji zaměřené publikace v popisu oněch událostí překvapivě poměrně otevřené a vůči bývalému gomulkovskému vedení PSDS velmi kritické.
Například publikace Dějiny Polska z roku 1973 o dělnických nepokojích na Pobřeží uvedla toto:
Stranické a státní vedení se sice snažilo v letech 1969–1970 reagovat na vzniklé problémy, ale ne vždy šťastně. Ukazovalo se stále jasněji, že část stranického a státního vedení ztratila účinný kontakt s členstvem strany a dostávala se do rozporu s potřebami širokých pracujících mas. Hospodářská politika nebyla v souladu s politikou sociální. Neuvážené bylo například zvýšení cen základních druhů potravin začátkem prosince 1970, které bylo provedeno bez hlubšího rozboru. Následovala velmi prudká reakce pracujících, která vyústila ve vážnou krizi, zvláště v přístavních městech Gdaňsku, Gdyni a Štětíně.
Celá tato velmi složitá situace byla řešena na VII. plenárním zasedání PSDS 20. prosince 1970, na němž byly provedeny zásadní změny ve stranickém vedení a byla také přijata opatření k politickému řešení vzniklé krize. Prvním tajemníkem strany se stal Edward Gierek, který se okamžitě s dalšími spolupracovníky odebral do přístavních měst a dalších průmyslových center, aby vyslechl pracující a jejich požadavky. Celkem byly provedeny besedy ve více než 100 velkých průmyslových závodech.
V podobném duchu psal o nepokojích v Polsku i autorský kolektiv druhého dílu Politických dějin světa v datech (1980), jenž tehdejší „polské události“ hodnotil takto:
Protesty pracujících gdaňských loděnic proti zvýšení cen se změnily v masové vystoupení a šířily se po celém pobřeží a do dalších oblastí země. Události měly zpočátku mírný průběh. Avšak rozhodující část politického byra v čele s W. Gomulkou nepřipustila dialog s pracujícími a rozhodla se k potlačení nespokojenosti použít mocenských prostředků. Tato opatření způsobila, že se události přenesly do ulic a asociální živly začaly devastovat veřejné objekty a loupit. Nespokojenost a demonstrace se v následujících dnech šířily do centra. Situace svědčila o vážné vnitropolitické krizi a vyžadovala rychlé změny v politice vedení strany.
Zatímco dva předchozí texty za viníka nepokojů v podstatě označovaly samotné vedení PSDS, publikace Spiknutí proti Polsku, která byla vydána roku 1982 a jejímž autorem byl zástupce ředitele pražského Ústavu marxismu-leninismu Milan Matouš (nar. 1928), o prosincových událostech hovořila již poněkud odlišným stylem:
Vážná krize znovu propukla na sklonku roku 1970, tentokrát zvláště v přístavních městech v Pobaltí. Na protest proti zvýšení cen došlo ke stávkám a demonstracím, kterých se zúčastnil i značný počet dělníků. Situace zneužily kontrarevoluční živly, došlo k násilnostem, byly vypáleny sekretariáty strany a zavražděni straničtí představitelé. Události si vyžádaly energický zásah Bezpečnosti i armády.
Na Matoušově hodnocení protestů značné části polské společnosti v letech 1956, 1968, 1970 i 1976, které v této části knihy jsou rovněž zmiňovány, je z dnešního hlediska zarážející především skutečnost, že si autor vůbec nekladl otázku o legitimitě režimu, jenž svou hospodářskou a politickou praxí vyvolával v továrnách a v ulicích polských měst tak časté masové protesty nespokojených občanů – především dělníků z velkých průmyslových podniků, kteří podle komunistické ideologie měli být přitom jeho hlavní oporou, avšak nakonec se stali, jak ukázal zrod Solidarity v létě roku 1980, jeho nejvýznamnějšími protivníky. I sám představitel tehdejších polských prokomunistických odborů OPZZ Alfred Miodowicz označil na konci 80. let vznik Solidarity za „dělnické povstání proti ponižování a vykořisťování“.
Tuto otázku si ovšem dosud činný komunistický propagandista M. Matouš v rámci svého stalinsko-brežněvovského vidění světa položit ani nemohl – natož aby na ni hledal odpověď.
V Polsku – stejně tak v jiných „socialistických“ státech – nikdy nevládla dělnická třída, ale občany nezvolená úzká vrstva hmotně velmi dobře zajištěných samozvaných komunistických politiků, kteří – ve spojení s armádními a policejními náčelníky – po dobu více než 40 let represemi udržovali u moci totalitní režim, jenž byl trvale ohrožovaný nikoliv „buržoasní kontrarevolucí“, ale opakovaně bouřícími se dělníky i dalšími zaměstnanci, kteří především v zemi našich severních sousedů neměli ekonomicky vlastně co ztratit.
Polské nepokoje pohledem Pavla Tigrida
Zcela odlišný pohled na události v Polsku než M. Matouš zastával ve stejné době nejvýznamnější představitel československé poúnorové emigrace a vydavatel pařížského čtvrtletníku Svědectví Pavel Tigrid (1917–2003), který ve své studii Dnešek je váš, zítřek je náš. Dělnické revolty v komunistických zemích o nepokojích v Polsku – a především o jejich mocenském potlačování a následné propagandistické dezinterpretaci – uvedl:
Historie tří polských stávek spojených s revoltami (1956, 1970, 1976) je v tomto směru zvlášť poučná. Ve všech třech případech byl likvidační scénář stejný. Začal pokusem překroutit smysl a podstatu dělnických požadavků, minimalizovat rozsah a dopad revolty, svést zodpovědnost za ni na „neodpovědné živly“, provokatéry a chuligány. Zároveň se mobilizoval policejní, případně vojenský aparát – oficiálně nikoliv proti dělníkům, ale právě naopak k jejich obraně a všeho, čeho si v dělnickém státě vydobyli. Kdo byl zastřelen, nikdy nebyl dělník, vždy provokatér!
Tato dnes již poněkud pozapomenutá Tigridova studie, která se především soustředila na popis a hodnocení boje Solidarity v letech 1980-1981, byla vydána poprvé česky roku 1982 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, v Praze pak o osm let později v nakladatelství Vokno. Z hlediska budoucího politického vývoje je však pozoruhodný především její závěr:
Co když jednou – v souvislostech, které nás zajímaly, dělníci místo vyjednávání s mocí přejdou rovnou ke konfrontaci s ní a v podmínkách jim příznivých – tedy v situaci, kterou nelze ani zaskočit, ani rozstřílet. Co když dojde k politickému řešení krize, poněvadž ani Moskva ani její chráněnci nebudou mít na vybranou. Co když nebudou mít na vybranou prostě proto, poněvadž k masovým vzpourám dojde nikoliv v jedné, ale hned v několika zemích najednou. Co když vyměněná mocenská garnitura v Kremlu dospěje po zralé úvaze a tisíceré zlé zkušenosti k závěru, že země, které Stalin po druhé světové válce zabral pro svou říši, jsou spíše přítěží a že jejich ztráta, jistě bolestná pro místodržící i jejich souputníky, neznamená ani konec Sovětského svazu, ani sovětského komunismu. Vývoj příštích let ukáže, kudy se historie střední a jihovýchodní Evropy nahnula.
V závěru této své studie Pavel Tigrid tak téměř prorocky předpověděl převratné změny, které nastaly doslova od Aše po Vladivostok již o necelé desetiletí později. Mýlil se však v tom, že očekávaný pád východoevropských komunistických režimů nepodnítí rozpad SSSR a zánik sovětského komunismu. Tak směle a odvážně nebyl schopen v roce 1982 pozdější události předvídat ani Pavel Tigrid.
Zhodnocení významu protestů v prosinci 1970
Dělnické nepokoje v roce 1970 sice vedly k politickému pádu W. Gomulky, jenž k moci nastupoval v říjnu 1956 jako očekávaný antistalinský reformátor, avšak výraznější obrat nepřinesly. Staly se však trvalou součástí politické paměti polské veřejnosti a jejich hrdinský étos přispěl k založení Solidarity o deset let později.
Polská historička Krystyna Kerstenová v studii Masové protesty v Polské lidové republice, jež byla otištěna v odborném časopise Soudobé dějiny 2/1997, s odstupem téměř tří desítek let ocenila takto jejich význam:
Vliv prosincového protestu 1970 se může ve srovnání s rokem 1956 zdát omezený. Nedošlo ke změnám, jež by měly systémový charakter, které by se daly srovnat s opuštěním kolektivizace. V procesu celkové destrukce systému však sehrál neobyčejně důležitou úlohu: otevřel Polsko světu, vzbudil touhy a podjal se nezdařeného pokusu o modernizaci, který vedl k hluboké hospodářské krizi. Další výbuch byl neodvratný.