Když se šest měšťanů sídliště vzniklého v podhradí starobylé petrovaradínské pevnosti a nazývaného Petrovaradiniense civitas trans Danubium situata, pánové Račković, Vujić, Bogdanović, Rašković, Hajl a Anderle vydali do Vídně na dvůr Marie Terezie a zaplatili 80 000 rýnských zlatých, získali „na oplátku“ patent, jímž císařovna povýšila jejich obec na svobodné královské město. A zároveň mu udělila jméno – latinsky znělo Neoplanta, maďarsky Új-vidégh, německy Ney-Satz a srbsky Novi Sad…
Počátky města ale sahají do období vlády dědečka Marie Terezie, císaře Leopolda I., přesně řečeno do roku 1694. Prvními obyvateli osídlení u opevnění strategického mostu ze Sremu do Báčky bylo 12 vojáků sloužících „za řekou“ v protější petrovaradínské pevnosti a 20 pekařů, řezníků a dalších řemeslníků, rovněž ve službách tamější posádky. Teprve od jara 1748 však toto město začíná žít po vzoru ostatních svobodných měst své doby.
Multikulturní esprit byl Novému Sadu vlastní již od jeho založení. Obývali jej nejen Srbové a Němci, ale také Židé, Řekové, Maďaři a Vlaši. Už před získáním patentu se jeho obyvatelé dohodli, že v magistrátu budoucího svobodného města budou mít všechny národnosti stejný počet zástupců, stejná práva při volbě radních, právo svobodně vyznávat svoji víru, stavět kostely i školy… Do konce 18. století se Nový Sad stává ekonomicky nejsilnějším městem na jihu Uher, a přestože jej během revolučních bojů roku 1849 kanóny maďarského revolučního vojska z poloviny srovnaly se zemí, jeho rozvoj to nezastavilo.
Na hranicích s Osmanskou říší tak vstávají z popela „Srbské Atény“ – kulturní, národní i politické centrum všech Srbů. V druhé polovině 19. století v Novém Sadu vychází 56 novin a časopisů v srbštině, 1861 je založeno Srbské národní divadlo, nejstarší v zemi, 1864 je do města přestěhována Matice srbská, nejstarší srbská kulturně-vědecká instituce. Na přelomu 19. a 20. století má město železniční nádraží, plynárnu, zavádí se tramvaje…
Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska připadne oblast Vojvodiny a s ní i Nový Sad Srbsku, potažmo nově vzniklé Jugoslávii. Po druhé světové válce se stane centrem Autonomní oblasti Vojvodina, která je zrušena roku 1988 Miloševićem v rámci tzv. antibyrokratické reformy – ve skutečnosti se jedná o výraz sílicí centralizace a vzrůstajícího srbského nacionalismu. Liberálnější a tolerantnější Nový Sad je zasažen válkami, které rozpoutal Bělehrad – v důsledku obří inflace a vzrůstající bídy z města odchází množství mladých a vzdělaných lidí, naopak přicházejí desítky tisíc uprchlíků z Chorvatska a Bosny. Poválečné období 1996-97 je ve znamení studentských demonstrací proti režimu a do čela města se po volbách dostává opozice. Ani to však neušetří Nový Sad před nálety NATO – po bombardování tak zůstane bez mostů, komunikací, vody… Vyčerpané město si staví nové mosty, vždyť spojení obou břehů Dunaje je pro ně symbolické – bez mostu k petrovaradínské pevnosti by přece nevzniklo.
Slavná pevnost, ve své době nazývaná „Gibraltar na Dunaji“, byla největší fortifikací Rakouské říše a unikátní systém jejích katakomb se táhne v délce 16 kilometrů. Podle hodin místní věže se orientovali plavci plující po Dunaji. Ty jsou zvláštní tím, že mají minutovou ručičku krátkou a hodinovou dlouhou, aby byla z řeky lépe vidět – hodiny byly totiž pro plavce důležitější než minuty.
Dnes je pevnost uměleckým centrem, s množstvím ateliérů, galerií a kaváren. V jejím areálu se nachází také Akademie umění. Její studentkou je i Marina Tomić, autorka fotografií této přílohy.