Recenze nových knih

Prague Perspectives: The History of East Central Europe and Russia

 Jednou z nevýhod tzv. malých národů je silně omezená možnost používat rodný jazyk k prezentování sebe sama v zahraničí. Nezřídka se stává, že mnozí badatelé z malých zemí zůstanou z důvodu jazykové bariéry a vlastní neprůbojnosti neznámi světové odborné veřejnosti, ačkoliv jejich znalosti v dané oblasti vysoce přesahují průměr. Jedním z českých vědců, jehož dílo se z důvodu jazykové bariéry a jistě i politických důvodů nedostalo k zahraničnímu čtenáři, byl historik Jan Slavík. Jeho jméno je úzce spjato s Ruským zahraničním historickým archivem, který v letech 1925-39 vedl. Jako autor publikací a článků o moderních dějinách Ruska, respektive Sovětského svazu hledal klíč k pochopení porevolučních událostí v carizmu.

K dvacátému pátému výročí úmrtí tohoto význačného českého historika vydala Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR sborník příspěvků Prague Perspectives (I): The History of East Central Europe and Russia. Dedikace Janu Slavíkovi a skutečnost, že většina článků je publikována v angličtině (jen dva příspěvky z dvaceti tří jsou v ruštině) nám naznačuje praktický cíl této publikace – představení českých historiků širší zahraniční akademické obci. To potvrzují v předmluvě i redaktoři sborníku Petr Roubal a Václav Veber: „[…] aiming at linking the regional research of Eastern Europe to the wider European and world academic community.“ „Pražské perspektivy“ však nejsou první publikací tohoto druhu. Jejich předchůdcem byl sborník Russia in Czech Historiography, který v roce 2001 vydala rovněž Slovanská knihovna. Hlavním rozdílem mezi oběma periodickými sborníky má být širší tematický rozsah příspěvků „Pražských perspektiv“ a jejich dlouhodobější vydavatelský záměr.

Prezentace českých historiků a navázání kontaktů se zahraniční vědeckou obcí ale není jediným cílem sborníku Prague Perspectives. Specifičnost středovýchodní Evropy jako území s proměnlivým kulturně-politickým vlivem sousedních velmocí přisuzuje jejím historikům a filologům osobitý pohled na problematiku, kterou se zabývají. Toho jsou si vědomi i redaktoři „Pražských perspektiv“, když slibují zahraničnímu čtenáři středoevropský pohled na dějiny Ruska a východní Evropy.

Prague Perspectives (I) obsahují celkem dvacet tři příspěvky, které jsou podle svého obsahu rozděleny do tří oddílů. První z nich je věnován dějinám středovýchodní Evropy, druhý dějinám Ruska a Sovětského svazu a třetí ruské emigraci v Československu. Z hlediska územního rozdělení pokryli autoři příspěvků širokou oblast bývalého východního bloku – od Ruska přes Maďarsko až po Jugoslávii. Můžeme jen litovat, že v prvním svazku „Pražských perspektiv“ nenajdeme žádný článek pojednávající o meziválečné ukrajinské či běloruské emigraci v Československu, ačkoliv ruské emigraci, jak již bylo uvedeno výše, je věnován samostatný oddíl. Absence příspěvků s touto tematikou však není způsobena nezájmem redaktorů sborníku, ale malým počtem badatelů v této oblasti.

Vydání prvního svazku Prague Perspectives (koupit ho lze nejsnáze přímo ve Slovanské knihovně při NK ČR) je důležitým počinem v prezentaci české historiografie ve světě. Současní i budoucí autoři příspěvků (občanské sdružení Prague Perspectives již připravuje ve spolupráci se Slovanskou knihovnou další méně rozsáhlý a tématicky sevřenější svazek) mají důležitý předpoklad k úspěchu – středoevropské zázemí, které kulturně patří k racionalistickému Západu, ale vykazuje znatelné vlivy kontemplativního Východu. Tato syntéza je zvláště výhodná pro badatele zabývající se Ruskem a východní Evropou.

Milan Skála

www.volny.cz/prague.perspectives

 

Petr Kaleta – Cesta do Haliče

 Autor knihy Petr Kaleta je vědeckým pracovníkem Masarykova ústavu AV ČR a přednáší na UK v Praze. Jeho práce, která vyšla v polovině roku 2004, vypovídá nejen o osobnosti sběratele a amaterského etnografa Františka Řehoře, ale autorovým záměrem je přiblížit čtenáři specifika východní Haliče. Co dnes například víme o průběhu národního obrození Ukrajinců nebo o různých etnických skupinách Lemků, Bojků či Huculů? Právě na tyto a mnohé další otázky lze nalézt odpověď v knize Cesta do Haliče.

V úvodu autor objasňuje příčiny vzniku knihy. V další části hodnotí bohaté prameny a literaturu, z nichž čerpal. Jejich shromáždění je výsledkem několika let intenzivního bádání v našich i zahraničních archivech. Následuje podrobný popis historicko-etnických regionů a národnostní skladby obyvatel Ukrajiny. Na tuto část plynule navazuje zpracování historie východní Haliče do druhé poloviny 19. století. Tato část obsahuje, mimo jiné,i přehled česko-ukrajinských styků do konce 19. století. Na konci 19. století byla Halič součástí rakousko-uherské monarchie, stejně tak jako české země. Propojenost českého prostředí s Haličí byla silná. Češi působili v Haliči jako úředníci, podnikatelé, učitelé, kulturní pracovníci, nájemci dvorů atd.

Po úvodu do specifické problematiky východní Haliče a ukrajinského prostředí následuje hlavní téma knihy, jímž je rozbor života a díla královehradeckého rodáka Františka Řehoře. Středem autorova zájmu se stalo Řehořovo působení v Haliči jako badatele, amatérského etnografa, spolupracovníka Náprstkova Českého průmyslového muzea, dopisovatele českých periodik a autora hesel v Ottově slovníku naučném.Velice sugestivně je podána obětavost Františka Řehoře, kdy vážně nemocen procestoval zajímavé oblasti východní Haliče, aby zachytil obraz tamní společnosti. Svůj zájem soustředil zejména na rusínský venkov, ale i na městské prostředí. Dvě samostatné kapitoly jsou věnovány poměru Františka Řehoře k Židům a Huculům. V závěrečné části se autor věnuje tradicím, řemeslům, sociálnímu vývoji, rostlinné výrobě a zvykům na vesnicích ve východní Haliči v 19. století. Tato část je zpracována na základě pramenů shromážděných samotným Františkem Řehořem.

Kniha Cesta do Haliče působí poutavým dojmem. Autor zaujme čtenáře erudovaným výkladem; na relativně malé ploše se pokouší podat co možná nejucelenější obraz společnosti daného regionu na základě dobových pramenů. Autor přibližuje čtenáři osud člověka, který zůstal širší společnosti neznámý. Lze jen doufat, že nezůstane pouze u tohoto autorova počinu.

Pavel Bek

 

  1. Malanjuk – Pod cizím nebem

 Pod cizím nebem je vůbec prvním českým výborem z díla Jevhena Malanjuka a navazuje na publikaci Děti stepní Hellady (2002), která poprvé seznámila českou veřejnost s představiteli „pražské školy ukrajinských básníků“. Tato „škola“ vykrystalizovala uprostřed početné skupiny Ukrajinců, kteří po porážce Ukrajinské lidové republiky v roce 1920 opustili svou vlast a nakonec zakotvili v Československu. Praha se tehdy stala důležitým ukrajinským emigračním centrem, kulturní a osvětovou oázou s vlastními vzdělávacími institucemi. Bohužel historické okolnosti nakonec vedly k postupnému zániku tohoto centra, což se podepsalo i na dalších osudech „pražské školy“. Výmluvné je, že z jejích představitelů zde zůstal po druhé světové válce pouze jediný.

Osud J. Malanjuka, Ukrajince, v jehož žilách kolovala v různém poměru i polská a srbská krev, se v mnohém podobá tehdy „běžnému modelu“ životní dráhy ukrajinského emigranta. Po porážce ukrajinské armády se ocitá ve vojenském internačním táboře v Polsku, odtud odchází do Československa studovat. Po druhé světové válce emigruje do Německa a posléze do USA. Podrobné informace o Malanjukově životě nalezneme v úvodu knihy napsaném Alenou Morávkovou. O českém období básníkova života, kdy se mu po prožité porážce začal z úst linout „krvavý křik“ prvních básní, detailněji pojednává druhá část napsaná Tomášem Vašutem. Po těchto teoretických poučeních se čtenář může ponořit do četby poezie, která je uvedena paralelně v originále a v českém překladu V. Daňka a T. Vašuta. Jedná se o výběr ze všech tvůrčích období, který vytváří velmi dobrou představu o tematickém i formálním rozpětí jeho poezie. Pro bližší nahlédnutí do Malanjukovy básnické laboratoře je připraven doslov A. Morávkové. Na závěr je uvedeno několik úryvků z dobových dokumentů.

Malanjuk začal psát poté, kdy možnost bránit ukrajinskou nezávislost se zbraní v ruce byla vyčerpána. Tehdy zaměnil stylet (meč v rukou vojáka) za stylos (pero v rukou letopisce). V epicentru jeho poezie stojí Ukrajina. Není to ovšem Ukrajina glorifikovaná či sentimentálně opěvovaná, Malanjuk nikdy nesklouzává k rozplizlé nostalgii či sentimentální nasládlosti. Naopak, jeho Ukrajina – „stepní Hellada“ – je plná rozporů: přitažlivá i odpudivá, mužná i slabá, obětí zvůle i děvkou chánů a carů, Antimarií i Madonnou. Básníkovým cílem není vzbuzovat falešnou národní pýchu, ale burcovat svědomí, klást otázky. Odtud pramení i absence neukázněné živelnosti a spontánní lehkosti. Naopak: logické myšlení, disciplinovanost a strohost vévodí jak básním podobajícím se apokalyptickým vizím, tak i básním, jimž dominují obrazy světské a všední. V poezii „amerického cyklu“ dochází ke zklidnění, tón je skromnější a hloubavější. Motivy těžkého osudu Ukrajiny střídá univerzálnější hrůza z přetechnizované společnosti. „Srdce světa strojově se kývá sem a tam“, říká básník.

Publikace Pod cizím nebem nejenže přibližuje zapomenutou kapitolu česko-ukrajinské historie českému prostředí, ale paradoxně může být přínosná i pro Ukrajince, neboť tento „Odysseus ukrajinské literatury“ byl na Ukrajině zakázaný. Doufejme, že kniha zanechá ve čtenáři otisk duše ukrajinského emigranta, který byl nucen většinu svého života prožít „na cizím dláždění“.

Tereza Chlaňová

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *