Polané
1) Východoslovanský kmen usazený na pravém břehu Dněpru s pozdějším hlavním centrem Kyjevem. V letopisech se o východoslovanských Polanech dochovalo málo informací, též jejich materiální kultura je poměrně slabě prozkoumána. Byli v častých sporech se sousedními Děrevljany. V průběhu 2. pol. 9. stol. se v době utváření raně feudální Kyjevské Rusi polanské kmenové povědomí rychle vytrácí. Vliv na Polany měli též v 2. pol. 9. stol. Chazaři a později další kočovné kmeny. Východoslovanští Polané se podíleli na etnogenezi pozdějšího ukrajinského národa.
2) Kmen usazený na území středozápadního Polska, na který se nahlíží jako na kmen západoslovanský. Lze předpokládat společný původ obou polanských kmenů. V písemných pramenech se objevují od konce 10. stol. Hlavním centrem kmene bylo hradiště Hnězdno (Gniezno). Západoslovanští Polané se podíleli na etnogenezi pozdějšího polského národa.
Radimiči
Východoslovanský kmen, který se formoval patrně pomaleji než okolní kmeny. Radimiči byli usídleni na sever od Polanů v západním Rusku, v místech dávného styku Slovanů a Baltů. Jejich kultura je ovšem poměrně slabě prozkoumaná. V 9. stol. podléhali Chazarskému kaganátu a od roku 885 byli součástí Kyjevské Rusi. Poslední zmínka o kmeni Radimičů je z roku 1169. Radimiči se podíleli na etnogenezi pozdějšího ruského národa.
Severjané
1) Východoslovanský kmen, prvně doložený v 8. stol. Severjané byli usídleni na východě dnešní Ukrajiny a v přilehlých oblastech současného Ruska. V 8.–9. stol. platili tribut Chazarskému kaganátu, poté byli od roku 884 součástí Kyjevské Rusi. Se Severjany bývá spojována kultura romeňská ze 7.–10. stol. V letopisech se kmen objevuje naposledy roku 1024. Severjané se podíleli na etnogenezi pozdějšího ukrajinského národa.
2) Menší část Severjanů patrně migrovala na jih do dnešního Bulharska, kde jsou o nich zprávy ze 7. stol. z pobřeží a přilehlého vnitrozemí mezi dnešní Varnou a Burgasem. Ti se podíleli na etnogenezi pozdějšího bulharského národa.
Smoleňci
Jihoslovanský kmen usídlený na jihozápadě dnešního Bulharska. Poprvé jsou zmiňováni za časů vlády bulharského chána Presjana (836–852), který si je podmanil. V průběhu 10.–12. stol. postupně podlehli Byzanci. Smoleňci se podíleli na etnogenezi pozdějšího bulharského národa.
Srbové
1) Jihoslovanský kmen usídlený zprvu kolem řeky Neretvy v dnešní střední a východní Bosně. Přišli patrně v průběhu 1. pol. 7. stol. a postupně se šířili až k Jadranu a také na východ. První zpráva z Dalmácie o Srbech pochází z roku 822. Mezi první srbské státní útvary patřily Dukla (též Zeta, 11.–12. stol.) a o něco později Raška (2. pol. 12. stol.). Jihoslovanští Srbové se podíleli na etnogenezi pozdějšího srbského, černohorského a bosenského národa.
2) Část Srbů, která se usadila na horním toku řeky Sprévy a středním toku Labe, zvaní Lužičtí Srbové. Ti jsou poprvé zmíněni roku 630 kronikářem Fredegarem. Kmen se postupně rozpadá na řady menších skupin s vlastními knížectvími (Glomači, Milčané aj.). Území Lužických Srbů bylo ve středu zájmu již Franské říše a poté i Němců. Neustálé války znamenaly postupnou ztrátu politické samostatnosti Lužických Srbů, zvláště v průběhu 11.–12. stol. Lužičtí Srbové se podíleli na etnogenezi dnešních Lužických Srbů a Němců.
Stodorané (Havolané)
Západoslovanský kmen usazený mezi středním tokem řeky Labe a Odry kolem řeky Havoly zhruba ve středu někdejšího Východního Německa. V písemných pramenech jsou zmiňováni v 8.–12. stol. Jejich raně feudální knížectví bylo poraženo Němci v polovině 10. stol. Po řadě povstání si Stodorané udržovali své kmenové povědomí až do 12. stol. Stodorané se podíleli na etnogenezi pozdějších národů Lužických Srbů a Němců.
Východní EvropaStrumiňci
Jihoslovanský kmen usídlený v okolí řeky Strumy na území dnešní Makedonie. Z byzantských pramenů jsou známí v rozmezí 7.–10. stol. Zabývali se rolnictvím a pirátstvím. Ve 2. pol. 9. stol. byli christianizováni. Poslední zbytky autonomie si Strumiňci udrželi do 10. stol., kdy definitivně připadli Byzanci. Strumiňci se podíleli na etnogenezi pozdějšího makedonského národa.
Timočané
Jihoslovanský kmen usídlený na severovýchodě dnešního Bulharska a přilehlých oblastech současného Srbska. Zprávy o nich jsou více než skoupé, každopádně v průběhu 9. stol. podléhají Bulharské říši. Území osídlené Timočany bylo později místem neustálých střetů mezi Uhrami, Bulharskem a Srbskem. Timočané se podíleli na etnogenezi novodobých Bulharů a Srbů.
Tyverci
Východoslovanský kmen usídlený kolem toku řeky Dněstr na území dnešního Moldavska a přilehlých částí dnešní Ukrajiny. Informace o těchto Slovanech jsou velmi řídké a pocházejí až z 10. stol. Před náporem středoasijských kočovníků se Tyverci stěhují na západ. V průběhu 12.–13. stol. spadají pod Haličské knížectví. Tyverci se podíleli na etnogenezi pozdějších Moldavanů, Rumunů a Ukrajinců.
Uliči (Ugliči)
Výchoslovanský kmen usídlený v prostoru dnešní jižní Ukrajiny. První zmínka o nich pochází ze zpráv Geografa Bavorského z 9. stol. Hlavním střediskem kmene bylo hradiště Pěrjesječeň. Po nekončících útocích severských Vikingů (Varjagů) se kolem poloviny 10. stol. Uliči stěhují na západ k dolnímu toku řeky Dněstru. Koncem 10. stol. podléhá území Uličů kontrole Kyjevské Rusi. Na kulturu Uličů měli vliv i staří Bulhaři a jiné kočovné národy. Uliči se podíleli na etnogenezi pozdějších Moldavanů a Ukrajinců.
Vajuniči
Jihoslovanský kmen usídlený v jižním Epiru na západě dnešního Řecka. Na jejich kulturu měli vliv mimo jiné i potomci Ilyrů. V průběhu 9. stol. podlehli Byzanci a v průběhu následujícího období se plně helenizovali. Vajuniči se podíleli na etnogenezi novodobého řeckého národa.
Velegežiči
Jihoslovanský kmen, který se usadil na území Thessálie v dnešním středním Řecku. V byzantských pramenech se objevují od 7. do 9. stol. Provozovali též pirátství v Egejském moři. Na přelomu 8.–9. stol. již administrativně plně podléhali Byzanci a následně se helenizovali. Velegežiči se podíleli na etnogenezi novodobého řeckého národa.
Vjatiči
Východoslovanský kmen, který se usadil v povodí horní a střední Oky na území dnešního středního Ruska. V 8. stol. byli poplatní Chazarskému kaganátu. V roce 966 pak přešli pod nadvládu Kyjevské Rusi, proti které za vlády Vladimíra Velikého dvakrát povstali. Až do 12. stol. si uchovali vlastní knížecí dynastii. V 8.–9. stol. pro ně byla charakteristická borševská kultura. Až do 14. stol. si kultura Vjatičů zachovala výrazně pohanský charakter. Vjatiči se podíleli na etnogenezi pozdějšího ruského národa.