Antropologie a slavistika: Má Praha ještě čím přispět?

Giuseppe Maiello

Slavistika jako vědní disciplína má dnes již více než dvě stě let dlouhou tradici, jejíž počátek spadá do doby osvícenectví. Od konce 18. století byly centry rozvoje slavistiky Vídeň a Praha, kde aktivně působili takoví vynikající vědci jako Václav Durych (1735–1802), Josef Dobrovský (1735–1829) nebo Bartolomej Kopitar (1780–1844). Tito první vyhranění slavisté pojímali slavistiku ve velmi široké perspektivě. Zvláště Dobrovský ji chápal coby disciplínu vyžadující dvojí přístup – historický a filologický. Dobrovský byl také jedním z mála vědců, kteří pojímali slavistiku jako striktně akademickou disciplínu, to jest nevyužívali ji k podpoře politických či vlasteneckých zájmů. Oproti tomu už Kopitar, ač Slovinec, považoval slavistiku za nástroj své loajality vůči Habsburské monarchii, která tou dobou soutěžila s Ruskem o hegemonii na Balkáně.

První slavisté nahlíželi na slavistiku jako na interdisciplinární vědu o minulosti a současnosti lidí hovořících podobnými jazyky odvozenými z jediného jazyka, později pojmenovaného jako obecná slovanština. To bylo přijato jako lingvistická kategorie, jež byla automaticky a bez dalšího zvláštního teoretického zkoumání aplikována na výzkum moderních národů, které byly v následující teoretické fázi definovány jako národy slovanské. S použitím moderní terminologie můžeme zkonstatovat, že první slavisté byli v podstatě antropology Slovanů, a za předpokladu, že termín Slovan má reálný vědecký základ, můžeme říct, že tento přístup je platný i dnes.

Byl to opět český prostor, kde myšlenky prvních pražských a vídeňských slavistů dozrály a byly zcela v intencích Herderova odkazu využity k vlasteneckým a romantickým cílům. Už první reprezentant nové generace romantických slavistů Pavel Josef Šafařík (1795–1861) oživil Herderovu filozofickou koncepci prostřednictvím myšlenek Wilhelma von Humboldt, jenž považoval jazyk za „nejdůležitější a základní prvek ducha“, který je „pravým vědomím národa“. Proto byli Slované a spolu s nimi i jejich ideologie teoreticky definováni v období romantismu. Automaticky bylo přijímáno, že lidé, hovořící jazykem odvozeným z obecné slovanštiny, tvoří etnickou jednotu. V návaznosti na společný původ se rovněž předpokládalo, že historický a sociální vývoj slovansky hovořících národů byl podobný, přestože o nesprávnosti tohoto přístupu svědčilo mnohé. Šafařík však zaujímal ke slavistice postoj, jenž bychom mohli definovat jako holistický. Je to patrné zvláště z jeho stěžejních prací Slovanské starožitnosti (1837) a Slovanský národopis (1842). Ve Slovanských starožitnostech označil slavistiku za interdisciplinární vědu, která by měla obsahovat „všeliké zprávy a známosti o starých Slovanech od nejdávnějších dob až do času obrácení jejich na víru křesťanskou“. Slavistika měla zkoumat jejich „mravy a obyčeje, živnosti a řemesla, vzdělanost a umění, jazyk, správu domácí i řád obecný, náboženství atd.“ Ve Slovanském národopisu Šafařík zas analyzoval aktuální stav „národů kmene slovanského“. U celé generace romantických slavistů také můžeme pozorovat snahu o vytvoření fyzické antropologie Slovanů. Takzvané „fyzické a duševní rysy společné všem Slovanům“ byly často zdůrazňovány, ale nikdy zcela dokázány. Interdisciplinární a romantický přístup českých slavistů, který byl prosycen obrozeneckým duchem, se stal politickou výzvou Rusku – největšímu a nejsilnějšímu slovanskému státu.

Rusko proto začalo prosazovat svůj nárok na všechny „slovanské národy“, které se cítily utlačovány „neslovanskými“ dynastiemi. Tato situace vyvolala reakci slavistů ve Vídni, kteří postupně omezili svá bádání výhradně na takzvanou slovanskou filologii – studium slovanského jazyka, literatury a starožitností. Tato koncepce vynechávala velkou část politicko-právních dějin „Slovanů“, jejichž studium bylo v ruských akademických kruzích v této době poměrně módní záležitostí. Je ale pravdou, že ruské akademické kruhy byly pod ještě větším politickým tlakem než kruhy české, a je také pravdou, že v Rusku více než v českých zemích slavistika reprezentovala jednotnou disciplínu schopnou zahrnout všechny vědecké disciplíny, které mohly přispět ke komplexnímu poznání určité skupiny či skupin obyvatelstva.

Slavistika postupně prodělala tak prudký vývoj, že její celková systematizace začala být nutností. O to usilovali pozitivističtí slavisté. Byl to chorvatský vědec Vatroslav Jagić (1838–1923), zástupce vídeňské slavistické školy, jenž si dal za úkol definovat směr a zaměření slavistiky. Dnes je Jagić považován za tvůrce nové slavistické koncepce uplatňované na mnoha univerzitách po celém světě – slavistika je v ní pojímána výhradně jako studium slovanských jazyků a literatur. Je však nutné zdůraznit, že Jagićova koncepce slavistiky, jasně vyjádřená v roce 1910 v jeho Istorii slavjanskoj filologii, nevylučuje studium takzvané lidové slovesnosti, starožitností, mytologie, archeologie atd. Jagićova slovanská filologie má „zahrnovat všechno týkající se duchovního života Slovanů tak, jak se to odráží v jejich jazyce, jejich památkách, v literárních dílech jednotlivců i skupin, stejně jako v pověrách, tradicích a zvycích“. Vzorem pro Jagiće byla klasická filologie, stejně jako pro Durycha a Dobrovského, kteří byli nejen klasickými filology, ale také orientalisty. Jedinou vědou vynechanou z Jagićovy koncepce byla historie, což bylo zřejmě jakousi Jagićovou formou disputace a odpovědí ruským akademickým institucím (přestože Jagić tvrdil, že historie nemá s filologií nic společného, a proto její studium do slavistiky nepatří, v jeho Istorii nalezneme mnohé historiografické odkazy, a to nejen okrajové).

Pozitivistický filolog Vatroslav Jagić byl ovšem rovněž přesvědčen o etnické jednotě Slovanů a o existenci slovanského ducha, který byl podle něj mnohem zřetelnější pro Neslovany, než pro Slovany samotné. Je nutné počkat si na studie Alexandra Nikolajeviče Pypina, Jana Baudouina de Courtenay, Romana Jakobsona, Jiřího Polívky, Miloše Weingarta, Nikolaje Sergejeviče Trubeckého, Wacława Lednického a dalších, abychom získali erudovanou kritiku této metafyzické a romantické domněnky. Paralelně s Jagićovými názory na slavistiku a slovanskou filologii se v Německu začala rozvíjet takzvaná Ostforschungen, tj. studium záležitostí Východní Evropy bez ohledu na etnické rozdíly.

Na Karlově univerzitě počátkem 20. století slavistika stále více získávala charakter holistického souboru společenských věd (včetně fyzické antropologie nazývané jednoduše antropologie). Podle některých badatelů byl tento proces urychlen zvláště po jmenování Lubora Niederleho (1865–1944) profesorem v roce 1898. Omezenější rozvoj pražské slavistiky nastal poté, co byl roku 1924 ředitelem semináře slovanské filologie jmenován Matija Murko (1861–1951), Jagićův věrný následovník. Ačkoliv Murkův projekt Rukověti slovanské filologie a jejích věd pomocných (1925) nezahrnoval žádné další vědy týkající se Slovanů vyjma filologie, např. Milada Nedvědová vidí Murkovu slavistiku na Univerzitě Karlově jako „široce pojatou“. Přesto byla pražská slavistika zcela jistě kultivována interdisciplinárním a jednotným způsobem díky Slovanskému ústavu ČSAV, založenému v roce 1922 a vedenému Luborem Niederlem, od roku 1931 pak samotným Murkem.

V roce 1963 byl Slovanský ústav na základě rozhodnutí ÚV KSČ zrušen a společně s ním zanikl i holistický a multikulturní přístup ke slavistice. Slovanský ústav byl obnoven v roce 1992, ale jak je oficiálně prezentováno na jeho internetových stránkách, svou činnost zaměřuje pouze na „na oblast paleoslovenistiky, byzantologie, lexikografie současných východoslovanských a jihoslovanských jazyků, dějin literárněvědné slavistiky a (…) vydavatelskou činnost“.

Co se týče současné slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ta je dnes zahrnuta do „filologického“ studijního programu, zatímco například archeologie a etnologie patří k programu „historickovědnímu“. To znamená, že například přednášky z archeologie „starého slovanského období“ jsou od slavistiky naprosto odděleny. Speciální přednáška o etnologii Východní Evropy pak na fakultě chybí úplně. V prvních čtyřech semestrech oboru všeobecná a srovnávací slavistika se studenti mají naučit jeden cizí slovanský jazyk a absolvovat 14 kurzů. Šest z těchto přednášek se týká lingvistiky, čtyři literatury a zbývající se jmenují např. Geografické a kulturní reálie Slovanů, Úvod do dějin slovanských národů nebo Slovanský folklor. V následujících dvou semestrech najdeme pouze přednášky z lingvistiky a literatury.

Zdá se, že pozitivní předpoklady, které počátkem 20. století přinesly pražské slavistice efektivitu a váhu (holistický přístup, filologicko-antropologický směr) zcela vymizely. V návaznosti na teoreticky i prakticky chybné rozhodnutí z roku 1963, kdy část českých historiků holistický model odmítla, je nezbytné dodat, že po druhé světové válce jsme byli svědky návratu panslavismu v pokřivené podobě, neboť byl filtrován oficiální sovětskou a pseudomarxistickou propagandou. Z tohoto důvodu se dokonce i dnes můžeme setkat s formulacemi a termíny jako slovanský národ, reálie Slovanů apod.

Ústav slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze (a Slovanský ústav, který je s ní často spojován) dosud nedokázal vytvořit novou generaci antropologů Východní Evropy, a to dokonce ani po vymizení etnických předsudků na nejvyšší akademické úrovni počátkem 20. století. Avšak taková vědecká disciplína jako slavistika by se tohoto cíle neměla vzdát, navzdory všem omezením a rozporům, které s sebou nese. Doufejme, že Ústav slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze bude schopen sledovat moderní rozvoj kulturní antropologie. To je však proces, který v současných podmínkách panujících v akademických strukturách nemá šanci začít dřív, než ve druhé polovině probíhající dekády.