Ivana Skálová
Andrej Novik je zpěvákem mimožánrové skupiny Ahmed má hlad, jejíž hvězda poslední dobou prudce stoupá. Vystudoval slavistiku a ruštinu na FF UK. V současnosti je doktorandem na Ústavu slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty a věnuje se výzkumu chorvatských dialektů na Moravě.
Proč má Ahmed hlad nebo proč Ahmed má hlad?
Když má člověk nějakou kapelu, úplně nejtěžší je vymyslet název. My jsme dlouho nevěděli, jak se jmenovat, a to jsme hráli už asi půl roku a měli nazkoušené asi dvě písně, což je docela bohatý repertoár. No a v našem oblíbeném hostinci Merkur v Libni byl na pánských záchodcích nápis Za málo, hektaři a my, opojeni pivem, jsme se rozhodli, že se pojmenujeme Málohektaři-rock. Když jsme vystřízlivěli, zjistili jsme, že to je naprostá… nesmysl, a hledali jsme nějaký nový název. Nepodařilo se, a tak jsme absolvovali dva první koncerty…
…bez názvu…
…s názvem, už jsme se prezentovali jako Málohektaři-rock, ale každý z nás ve skrytu duše cítil, že to není to pravé ořechové. Na koncertech jsme taky hráli divadlo, a na našem druhém koncertu byla jedna taková scéna, kde jsme já a náš basista hráli četníky na ruské policejní stanici, kteří samozřejmě strašlivě pijí. Řekli jsme si, když pít, tak pít doopravdy, a během pětiminutového výstupu jsme vypili půl láhve vodky, což se samozřejmě pak odrazilo i na našem myšlení. Po tom divadle jsme začali hrát a tu vystoupil na pódium náš baskytarista Štěpán Černoušek, který v tu dobu akorát četl knihu Jaroslava R. Vávry Ahmed má hlad a prohlásil do mikrofonu: „A teďka vám všem sděluju, že jsme se přejmenovali na Ahmed má hlad!“ A my, neschopní artikulace, jsme to přijali za své, a tak se to s námi táhne. Takže žádné hlubokomyslné důvody v tom nejsou.
Mluvil jsi už o koncertech, jak to bylo před tím, než jste začali koncertovat?
My jsme se setkali v prváku na „fildě“ na rusistice a řekli jsme si, že musíme vyvíjet nějakou aktivitu. Nejdřív jsme začali s vydáváním časopisu, potom se sponzoringem švábů rusů v ZOO, a potom jsme zjistili, že každý z nás na něco brnká. Sešli jsme se u našeho současného kytaristy ve sklepě a říkali jsme si „tak co si zahrajeme?“. A každý měl z cest nějaké nahrávky, co ho zajímalo nebo co někdy poslouchal, tak jsme tam začali šmrdlat něco takovéhohle. No a potom přišlo to divadlo, které bylo už takové organizovanější. To vyšlo taky od studentů z rusistiky, kteří nás požádali, jestli bychom nechtěli závěr té šarády, kterou jsme předváděli, doplnit i hudební vložkou. Pilně jsme cvičili asi půl, tři čtvrtě roku, nacvičili jsme tři písně, a tak to začalo.
Nikdo z vás není profesionální hudebník, ale kritika tvrdí, že hrajete dobře, máte dobré aranžmá. Kdo vám k němu pomáhá?
V podstatě ti první, otcové zakladatelé, byli studenti slavistiky nebo rusistiky. Pak se k nám začali přidávat i další, kteří sice nestudovali ani rusistiku ani slavistiku, ale na druhou stranu uměli třeba sem tam nějakou tu notu nebo hrát. Na cédéčko, které jsme teď vydali, jsme přizvali naše kamarády, kteří s námi občas vystupují. Jsou to profesionální muzikanti s konzervatoří a ti nás tak jako usměrňovali. Ve studiu nám řekli, jak funguje kytara, jak se drží nějaký akord, že zpívat se má o dva tóny níž nebo výš, aby to nebylo falešně, a podobně, což jsou věci, které jsme před tím netušili. Ale i přes jejich pomoc, která byla veliká a které si moc vážím, si myslím, že tam ještě pořád zůstalo něco, na co ani síly profesionálů nestačily, totiž ten amatérský živel.
V jedné kritice mě zaujal názor, že se nesnažíte vzkřísit Čelakovského tradice všeslovanství?
No, to ne.
A to, že hrajete hudbu v podstatě většiny slovanských národů, nemá nějakou hlubší myšlenku?
Ne, ono to je spíš dané za prvé tím, co jsme studovali nebo studujeme, a také našimi jazykovými dispozicemi nebo indispozicemi. Rádi bychom si klidně zahráli nějakou albánskou lidovku, ale bohužel albánsky nikdo z nás neumí. Dělali jsme pokusy s ujgurskými a čínskými lidovkami, ale tady to je nám tak nějak nejbližší co se týče melodiky, a zároveň i díky tomu, že jsme tam byli, viděli to, cítili tu atmosféru, a nakonec, že tomu i rozumíme.
Co říkáš na názor, že panslavismus je mrtvý?
Já se přiznám, že když jsem nastupoval na fakultu, tak jsem – nevím, jestli to bylo díky střední škole nebo věkem – měl takovou představu, že panslavismus nebo tedy slovanská vzájemnost je něco hrozně pěkného, co by se mělo oživit, a že je spousta věcí, které spojují slovanské národy. A potom mi byla položena otázka „řekni mi, co konkrétně spojuje třeba Čechy a Bulhary?“ a já najednou nevěděl, co mám odpovědět. S přibývajícími léty na fakultě jsem zjistil, že já můžu mít bulharskou kulturu, muziku, lidovou tvořivost, lidi z té země rád, ale to neznamená, že má víc společných věcí s českým prostředím, než má dejme tomu rakouský venkov s jihomoravským. Proto si myslím, že dneska křísit tuhle myšlenku, která měla v devatenáctém a dejme tomu i ve dvacátém století nějaké důvody, tak dneska si myslím, že… zkrátka ne. Takže v tomhle souhlasím s tím názorem.
A co v hudbě, ani tam se neprojevují nějaké společné prvky?
Zase bychom to museli vzít podle regionů. Nestudoval jsem nikdy hudbu, to co se mi líbí si rád zazpívám a tím to končí, jsem naprostý amatér. Ale z toho, co znám, mezi ruskou lidovou hudbou a nějakou balkánskou melodikou z jihu Balkánu bychom mnoho společných prvků nenašli. Možná bychom víc našli v textu, ale v melodice určitě ne. Když to bude jenom v rámci Balkánu, tak tam určitě jo, tam by se něco našlo, s určitými přesahy i výš na Slovensko a konec konců i na Moravu a i některé písně, které jsem slyšel v Polsku, mi něco připomínaly. Ale jak říkám, nejsem odborník, abych dovedl posoudit, jestli to je jenom paralelní vývoj nebo jestli tam opravdu ty prvky jsou. Ale paušálně říct, že existuje nějaká společná slovanská melodika, která vychází ze společných kořenů, to ne.
Z čeho čerpáte? Jsou to původní písně?
Začínali jsme s tím, že vždycky někdo odněkud přivezl pár desítek kazet beze jména a když se nám něco z toho líbilo, tak jsme to hráli. Potom jsem úplnou náhodou našel ve Slovanské knihovně sborník Ludvíka Kuby Slovanstvo ve svých zpěvech nebo tak nějak, což je ohromné dílo, má to asi dvacet částí. Ludvík Kuba byl etnomuzikolog, který sbíral na přelomu 19. a 20. století po celém slovanském světě lidové melodie. Tohle dílo nás zaujalo, ale narazili jsme na problém, že většina z nás neumí noty. Toho se ujal náš klarinetista Mikuláš Kroupa, který jako jeden z mála nějakou tu notu zná. Vybere si nějakou melodii a tu potom zpracovává a nakonec jsou to už jen takové ohlasy, než že by to bylo to, co ten Ludvík zaznamenal. Mikulášovi se třeba líbí melodie a nelíbí se mu text, tak dá bosenskou melodii a do toho zasadí bulharský text, a to se potom prezentuje jako „balkánská lidová píseň“. Nebo naše zpěvačka Laura Kopecká našla dva texty, které k sobě docela dobře pasovaly. Jeden byl ukrajinský a druhý polský, tak je dala dohromady, vymyslela si k tomu komplet melodii, a tak vznikla píseň. Nebo náš kytarista slyšel někde v Bulharsku ve vlaku melodii, která se mu líbila a vymyslel si k tomu úplně svévolně bulharský rádoby lidový text a zase vznikla „lidová píseň“.
Takže autentické je to minimálně?
No, to musím zdůraznit, protože kdybychom to, co hrajeme, prezentovali za lidové písně, tak by nás kdekdo, ať už z těch zemí, nebo ten, kdo to opravdu studoval a je odborníkem, mohl ukamenovat. Je to podle mě takový ohlas nebo inspirace, kterou čerpáme z těch lidových písní, ale není to vyloženě jenom to. Koneckonců ani nezachováváme rytmiku, postupy, původní nástroje, nic.
Umístili jste se asi na šestém místě v hitparádě Rádia 1. Znamená to něco?
Východní EvropaNo určitě. Já jsem tomu, když jsem se to dozvěděl, nevěřil, a potom jsem obviňoval všechny spoluhráče, že zmanipulovali hlasování. Měli jsme dokonce kvůli tomu zasedání a zjistilo se, že to opravdu nikdo nezmanipuloval, takže každopádně nás to hrozně, hrozně těší.
Zdá se, že tenhle druh hudby má v současné době poměrně velký úspěch. Proč myslíš, že je tomu tak?
To je těžké. Já můžu mluvit jen za sebe, proč ji mám rád. To, co se tady hraje jako moderní hudba, ať je to bigbít nebo střední proud nebo cokoliv, má podle mě už takové ustálené postupy, to znamená, že když někdo zahraje tři tóny, tak já už předem vím, co bude ten čtvrtý. Kdežto tady ta etnická lidová hudba, nebo jak to mám nazvat, je z regionů, které nebyly tímhle vlivem zasažené, a tam je právě takový ten moment překvapení, alespoň pro mě. Tam jsou úplně jiné stupnice, úplně jiné postupy. A to si myslím, že může spoustu lidí oslovit.
Máte kontakty s podobnými kapelami v jiných zemích?
Kontakty… No, občas se s někým setkáme nebo máme nahrávky kapel z různých zemí. My každopádně neděláme nic převratného, to už je tady minimálně co já vím od 70. let a těch kapel je spousta. Já nevím… Ajdamaki z Ukrajiny, Kapela ze wsi Warszawa z Polska, s kterou hrajeme… Teď jsem se dostal k nahrávkám maďarské kapely ze Slovenska Ghýmeš, to je taky vynikající. Těch kapel je spousta. U nás je to třeba Gothart, Natalika…
Je to pro vás konkurence, sledujete je?
Sledujeme, sledujeme, ale myslím, že to jako konkurenci nebereme. Konkurence, co to je? Kdybychom na tom chtěli vydělat, tak ano, ale takhle je to spíš příjemný. Hráli jsme spolu s Gotharty na jednom festivalu u Ostravy, kde jsme se vzájemně častovali písněmi. Oni zahráli jednu píseň věnovanou nám, my pak zase jednu jim a tak.
Mluvil jsi o vydělávání, to se asi na tomhle nedá, že?
(smích) No to teda ne! Většinou je to tak, že nula od nuly pojde.
Jak často hrajete nebo kolik například tobě konkrétně Ahmed zabere času?
Musím říct, že poměrně dost. Přes prázdniny jsme měli pauzu, ale zkoušku máme jednou za týden. Vždycky ve středu byla zkouška, a protože každý chodí do práce nebo studuje, jediná možnost, kdy hrát, je o víkendech. Takže skoro každý víkend jsme měli někde koncert, což je docela náročné.
Bude to tak i dál? Je o vás pořád zájem?
Já myslím, že ten zájem je. Volají nám z různých klubů, abychom tam přijeli zahrát, takže myslím, že to pojede ve stejných kolejích jako předtím.
Ty jsi jistý čas studoval v Německu, můžeš o tom něco říct?
Já jsem získal semestrální stipendium v rámci evropského programu Erasmus na Kostnickou univerzitu. Byla to docela příjemná zkušenost. Hlavně vzhledem k tomu stereotypnímu protikladu Slovanstvo a Germáni. Přiznám se, že když jsem tam jel, měl jsem spoustu předsudků vůči Němcům. Nevím, jestli to bylo dané četbou obrozenců nebo předsudky, které tahle společnost má, ale v Kostnici jsem byl velice mile překvapen. Měl jsem taky možnost poznat, jak to funguje na jiné univerzitě. U nás se už docela dlouho mluví o tom, že klademe důraz na kvanta informací, které se žáci a studenti musí naučit, kdežto tam jsme měli za celý semestr jen několik předmětů, ale z každého jsme museli napsat poměrně obsáhlou práci. Takže člověk se tomu musel opravdu věnovat, projít knihovnu, pročíst spoustu knih a výsledkem bylo, že teď po pěti letech mi z toho, o čem jsem psal, pořád ještě v hlavě něco zůstalo. Kdežto je spousta předmětů, kterými jsem prošel na základní, střední a koneckonců i na vysoké, kde jsem sice splnil atestaci, ale už si na nic z toho nevzpomenu. Byl bych rád, kdyby se podobný systém víc prosadil i u nás. A mimo jiné to pak taky ovlivnilo moje působení teď, protože jsem se poznal s německým lingvistou Walterem Breuem, který se věnoval výzkumu dialektů chorvatské menšiny v Itálii. On třeba na týden odjel do Itálie, tam sesbíral nějaký materiál a tenhle čerstvý, ještě nezpracovaný materiál nám přednášel v semináři. Společně jsme na tom pracovali, analyzovali, co to je, jak to je, poslouchali nahrávky. Myslím, že lidi daleko víc baví, když vidí něco nového, nezpracovaného, o čem se v knihovně nedočtou a o čem musí uvažovat, protože na to prostě žádná poučka není. A tam jsem se tak nějak chytnul té dialektologie a podobných výzkumů a věnuji se tomu doposud.
Trpí i Němci podobnými předsudky vůči Čechům, Slovanům, s kterými jsi tam jel ty?
Já jsem se s tím nesetkal. Je samozřejmé, že na univerzitě se ke mně budou lidi chovat trošku jinak, než běžní kopáči kanálů. Obecně jsem se nesetkal s nějakými předsudky, protože jsem byl na slavistice, takže tam předsudky neměl nikdo, ani profesoři, ani němečtí studenti. A potom jsem tam pracoval asi tři týdny jako zahradník, takže jsem vyloženě kopal hlínu spolu s lidmi, kteří měli stěží absolvovanou základku, ale ani z jejich strany jsem se s ničím podobným nesetkal. Nedělali žádný rozdíl, že já jsem byl ausländer a oni Němci.
Ty si teď děláš doktorát na slavistice. Čemu konkrétně se věnuješ?
Já se věnuji výzkumu chorvatských dialektů na Moravě. Chorvaté jsou u nás taková zajímavá menšina, která k nám přišla snad někdy v 16. století a udržela se na jižní Moravě až do 40. let 20. století, a potom z různých důvodů bylo rozhodnuto o jejich vysídlení. Byli vysídleni asi do sto dvaceti vesnic hlavně po severní Moravě, někteří z nich pak emigrovali. Každopádně tady nějakých tři sta čtyři sta let existovala komunita lidí, kteří si byli schopni přes vzdálenost mateřského prostředí uchovat svůj jazyk, který v podstatě zachovává rysy jazykového vývoje tak, jak byl dejme tomu v tom šestnáctém, sedmnáctém století. Proběhly pochopitelně nějaké změny, ale nejsou to ty změny, které se udály na mateřském území. To mě zajímá a to chci zdokumentovat, takže sháním kontakty na ty lidi, což není snadné, protože nemají telefon, nemají mail, nemají nic. Žijí v malých vsích na severu Moravy a já objíždím jednotlivé vesnice, ptám se, chodím s diktafonem a nahrávám, a pak to přepisuji a analyzuji. To všechno z toho důvodu, že ti moravští Chorvaté jsou součástí širší komunity tzv. Gradiščanských Chorvatů, kteří se dnes nacházejí na území Rakouska, Maďarska a Slovenska, a zatímco jejich dialekty v těchto zemích jsou popsané, tak poslední záznamy, které máme o jazyce Chorvatů na Moravě, jsou někde z přelomu 19. a 20. století a je jich navíc hrozně málo. Tady je v podstatě poslední příležitost ještě zaznamenat zbytky toho jazyka. Taky se věnuji některým věcem sociolingvistickým, to znamená, za jakých podmínek došlo k přenosu toho jazyka na novou generaci, v jakých podmínkách se ten jazyk používal a spoustě dalších věcí.
Co chceš dělat dál, jaké jsou perspektivy slavisty? Dá se tím uživit?
Kromě toho, že pobírám stipendium na univerzitě jako interní doktorand, tak samozřejmě ještě pracuji, dělám překladatele z němčiny a angličtiny v pojišťovně a valná většina mých příjmů pochopitelně plyne z toho. Rozhodně bych ale nechtěl nechat toho, co teď dělám, protože mě to baví a trošku to kompenzuje to, co dělám pro tu pojišťovnu, což je něco úplně jiného, než co mě kdy bavilo a co jsem studoval. V tom bych chtěl pokračovat. Tam vidím nějaké věci, které je potřeba udělat a chci je udělat. Čistě jenom z vědeckého bádání po knihovnách se uživit nedá, takže vždycky je potřeba najít si ještě nějaké vedlejší zdroje, taková je holt realita dneška. Já jsem to řešil pragmaticky, takže to dělám více méně jako svůj koníček, a zároveň dělám práci, která mě uživí.