Aleš Kozár
Iztok Osojnik (narozen 27. 7. 1951, Ljubljana) – básník, spisovatel, esejista, překladatel, malíř, scénograf, dnes ředitel Mezinárodního literárního setkání Vilenica.
V sedmdesátých letech byl členem tzv. Podrealistické skupiny (např. sbírka Sympatický anděl aneb Plivanec na chodníku, 1979), která se snažila vytrhnout soudobou poezii z šedých konvencí také uplatněním surrealistických prvků, beatnických postupů a hovorového jazyka. Druhým zdrojem jeho poetiky je básnický svět Tomaže Šalamuna, také u nás dobře známého mága slovinské poezie posledních desetiletí. Osojnikova sbírka Středoevropský kvartet (1992) pak představuje příklon k postmodernismu, ve svět rozdrobených příběhů, úlomků a střepin tváří, obrysů a intertextových nápovědí. V dalších sbírkách rozvíjí tuto poetiku, četné jsou motivy vzpomínek na cizí města a země, které se však stávají svébytně modulovaným světem, sestaveným z křivých zrcadel jako odraz z celistvosti vytěsněného já. Svět konkrétních subjektivních prožitků je roztáčen v kvapící kaleidoskop jen okamžik ulpívajících myšlenek, asociací, obrazů i satirických glos.
Osojnik napsal celkem 15 básnických sbírek, z nichž uveďme ty z posledních let; jsou to Tesaný kámen (cena Simona Jenka, 1995), Pohlednice pro Darju (1996, Veroničina cena) či Spleen Berlína (1999). Dále je autorem tří románů, publikoval též v angličtině nebo japonštině.
Vybrané texty jsou ze sbírky milostné lyriky Pohlednice pro Darju (1996) a nejnovější sbírky Temný červenec (2001).
Kdysi v Praze Člověk-živý obsah slov Vášeň- boží zázrak. Klíč k temné Straně světa. Zrození věčnosti Živý vítr v hnízdech tvarů, tváří a Pohybů těla. A byť existuje jen jako Nepatrný pohyb obočí, neobvyklá oblina Těla, nataženého přes nízkou kleč, Náhlá proměna světla v překvapené Zorničce nebo krákání opuštěné vrány Nad lesem bez konce či horou Zasněženou. Rozechvělá nozdra samice, Která na vrcholu vykřikne přemírou rozkoše. A hluboká noc vně chápání, která zvuky mění v jiskry života. A uvnitř mlčícího vesmíru se pohne kapka živého obsahu slov, jindy zadumaná, udivená… Mysterium čtení Na první dotyk se mušle v písku otevře a ty se zarazíš údivem: Pohleď, i on zná ty cihlové stavby, tajemná orákula a živou řeč! Avšak člověk, který to napsal, už kdysi dávno odešel a zapomněl na čas, který se teď vrátil. Na mušle a stopy na břehu, zanechané a lemované pískem. Na břeh tě přilákal křik holubů. A při sbírání mušlí tě nečekaně zastihl déšť. Ale tobě to nevadí. Vždyť sotva dýcháš vzrušením. Ohlodanou stopu v písku pomalu plní moře. Což člověk, který položil mušli zpět do písku a odešel, věděl, že v tobě ožije, co on sám nikdy nepoznal? Zrození Cypřiš. Modravý anděl vstává z rosy. Kučeravou hlavičku ospalou pozvedne vlhké bříško z šálku noci. Zlatovlasá pohádka. brouček. hebká kočka protáhne pod kožíškem svalnatý bok, připravena v každé chvíli na divoký skok do života. zrozena v upocené, slané pěně. v nahém vzduchu, ve víru ranního chladu, jiskřícíma očkama mžourá do světa okolo. Meruňka. cesta a cíl, odhalený v anonymitě. milé kotě, princezno má. a uskutečněné dalekosáhlé mé sny. Istanbul Veliká kavárna jako celý svět, kde všechno míjí v minutách a staletí přetrvává totéž. pečené ryby, sarma, papriky a káva ve starodávném paláci chladím vzpomínky čajem. Holubi piští nad tankery. do kýče ztepané zlato. a lustry z čech cinkají ve středomořském větříku, bospor se leskne ve slunci. kamkoli se ohlédnu, my dva. Na dně, mezi vykořisťovanými dětmi. nebo vysoko nahoře, kde minarety, památníky univerzálního zločinu, protínají nebe. Jsi měsíční záře, jež se rozlévá po hemžícím se orientu. oživující mrazení. protáhlá melodie. větvoví. a já? Já… jsem… tajemné kořeny. Origenés (Hexampla LXX) Když na dně veliké samoty sestoupí mlčící k Bohu… Nepochopitelné je člověku Tajemství meditace. Pohleď, ten, který povstal z modlitby, Už není ani křesťan, Ani pohan, Ani černý, ani bílý. Sestoupil z hory, ale nemusí říkat, Ani kde byl, Ani kým je.