Štěpán Balík
Během loňského semestrálního pobytu v Krakově mě poněkud překvapil zájem Poláků o Hrabala. Jeho knihy, stejně jako Haškovy a Kunderovy, nechyběly v žádném knihkupectví, do kterého jsem zavítal. Ještě více mě však zarazilo postavení nového českého filmu na polské půdě. Dalo by se říct, že „film czeski“ se stává jistou módou a mezi mladými patří k dobrému tónu na něj zajít.
Na začátku minulého roku v časopise Kino sedm filmových kritiků (mezi nimi např. renomovaní T. Lubelski a J. Płażewski) vybíralo deset nejlepších filmů roku 2001. Návrat idiota dostal 4 a Samotáři 2 ze sedmi hlasů, přičemž asi není náhodou, že ti, co zvolili první, nehlasovali již pro druhý a naopak – český snímek obecně tak získal 6 ze 7 hlasů. Ve stejném čísle tohoto měsíčníků je navíc publikována jak celostránková reklama na Musíme si pomáhat jako kandidáta na Oskara, tak i Płażewského recenze na tento film .
Společným jmenovatelem těchto tří filmů, bez ohledu na to, jak odlišné navzájem jsou, představují aheroičtí hrdinové, v podstatě „lůzři“. Tento fakt je rovněž spojuje s Hrabalem, což v současném Polsku, prožívajícím „hrabalovský kult“, bývá vnímáno obzvlášť silně. Přes „hrabalovské brýle“ bývá nahlížena nejen česká kultura, když Płażewski ve zmíněném článku o Jarchovského scénářích píše, že jsou „nasycené hrabalovskou směsicí dobrodušnosti a jízlivosti,“ ale dokonce i vlastní polská, a to díky autorovi samotnému. Mám na mysli Pawła Huelleho.
Poněkud jiné světlo na českou kulturu vneslo jedno z čísel Dekady Literacké. Tento časopis je koncipován tematicky a v říjnu minulého roku se věnoval české literatuře, filmu, výtvarnému umění, okrajově i architektuře. Díky poměrně velkému prostoru se jedná o pojetí logicky daleko komplexnější než u útržkovitých jednotlivých zpráv o našem dění, za které bychom, nicméně, měli být také vděční.
Vklad tohoto počinu tkví především ve snaze zasadit jednotlivé české literární, výtvarné a filmové jevy do určitého kontextu, a případnému polskému čtenáři či divákovi tak usnadnit orientaci v nepřehledné džungli. Překlady české poválečné poezie a prózy jsou orámované na počátku krátkým a výstižným přehledem Jiřího Zizlera (Ústav pro českou literaturu AVČR) o literární produkci po roce 1989, a to včetně časopisecké a s nezbytnou poznámkou o podivuhodné koexistenci tištěných premiér zcela čerstvých textů a textů starších, které z cenzurních důvodů dříve vyjít nemohly; na konci pak podobně výběrovým nástinem české filmografie posledních let Moniky Kocbuch a erudovaným vhledem do vztahu mezi vývojem české a světové především výtvarné tvorby 20. století od Tomasze Gryglewicze, kunsthistorika na krakovské Jagellonské univerzitě. Zdařile vystavěný esej Moniky Kocbuch, absolventky bohemistiky a filmové vědy, s tajemným názvem Perspektiva krabičky od zápalek servíruje Hřebejkovy, Gedeonovy, Michálkovy, Ondříčkovy a Svěrákovy snímky a často je srovnává s českou novou vlnou. Gryglewiczowa studie je zas doplněna a podpořena množstvím přetištěných obrazů a skulptur české avantgardy, hlavě Teigeho, Šímy, ale i Koláře a mnoha dalších.
Výběr překládaných autorů je vskutku velmi pestrý: z okruhu kolem Revolver Revue Jáchym Topol, Vít Kremlička, Miloš Doležal; kolem Souvislostí Kolmačka, Borkovec; ze Skupiny 42 Kolář a Hauková, jistou blízkostí by se sem dal zařadit i Hrabal; z dalších Filip, Wernisch, Kratochvil, Ajvaz, Šabach, Pavel. Klíčem tedy, jak vidno, nebylo představení spisovatelů určitého okruhu jako spíše snaha prezentovat autory v Polsku ještě zcela neznámé (Procházka, Šabach atd.) a podpořit jejich překládání, nebo ukázkou nalákat čtenáře ke koupi chystaných vydání (Hrabalovo Autíčko, Topolova Sestra). Texty jsou doplněny informací o autorovi, jeho díle a polských překladech – zkrátka dokonalý servis pro polského bohemofila.
Největší prostor, a to i obrazový, je v čísle věnován Hrabalovi. Není se co divit – Hrabal je dnes u našich sousedů velmi populární, navíc strůjce celého projektu, absolvent krakovské polonistiky a bohemistiky Jakub Pacześniak, psal diplomovou práci právě o něm. Vedle eseje Tomasze Piątka je velmi zajímavé srovnání (Dariusz Nowacki) Hrabala se současným polským prozaikem Pawłem Huellem. Pacześniak je i autorem úvodního slova, některých překladů poezie a Autíčka.
Hodny pozornosti jsou překlady básní Petra Borkovce, které vznikly v květnu 2002 v rámci projektu Básníci básníky společně překládaní společnými silami autora, krakovského profesora slavistiky a básníka Juliana Kornhausera, basníka a překladatele Artura Szlosarka a zmíněného, rovněž básníka, Jakuba Pacześniaka.
Tuto Dekadu Literackou je možno považovat za opravdu pozoruhodné počiny mladé polské bohemistiky. Chybiček se našlo jen pár, zřejmě tiskařský šotek způsobil, že dům U Černé Matky Boží se ocitl v Hradci Králové nebo že skupina Mňága a Žďorp se stala zcela fiktivní. Nedivil bych se, kdyby toto číslo fungovalo jako neoficiální skripta na polských bohemistikách.
Zbývá doufat, že zmiňované číslo rozšíří polské obzory a Hrabal se nestane módním modelovým zaklínadlem pro českou kulturu, ani nenastoupí nový Hrabal, třeba Topol (vedle úryvku z připravovaného vydání Sestry a rozhovoru, který pro toto číslo poskytl, zde zrecenzoval Robert Ostaszewski jeho Anděla), a že každý polský čtenář si podle svého vybere, co jeho jest a „film czeski“ zůstane v Polsku „filmem czeskim“, a ne „czeskim filmem.“