Husejn-pašova mešita v Pljevljích

Přestože dnešním centrem Sand­žaku je Novi Pazar ležící v Srbsku, bývalým střediskem této někdejší osmanské adminis­trativní jednotky jsou Pljevlja, město se 40 tisíci obyvateli ležící na severozápadě Černé Hory.

Stopy osíd­­lení zde nacházíme už z dob starých Římanů, ale jejich municipium zaniklo po příchodu Slo­vanů v 6. století. Je také známo, že ve 13. století v okolí Pljevljí Sasové dolovali olovo a zinek pro srbského krále. První zmínku o Pljevljích na­lezneme v obchodní smlouvě mezi dub­rovnickým a místním kupcem z roku 1430. Traduje se, že jméno města po­chází od plev, které do osady nosil vítr ze záhumenku blízkého kláštera sv. Tro­jice.

Velký rozkvět zažila tato důležitá obchodní křižovatka za vlády Osmanů, kdy se roku 1576 stala sídlem hercegovského san­d­žak-bega, kterým zůstala až do roku 1833. Tehdy se jmenovala Taslidža – „Kamenné lázně“ – a byla po Mostaru druhým nej­­­větším městem v Her­cegovině. Roku 1879 do Pljevljí podle rozhodnutí Berlínského kongresu napochodovali rakouští vojáci a zůstali zde až do roku 1908. V první bal­kánské válce byla tato část Hercegoviny dobyta Srby a Černohorci, kteří si ji roz­dě­lili. Pljevlja se tak ocitla v Černé Hoře.

Z kulturologického i architektonického hle­diska Pljevlja představují ne vždy bez­konfliktní, avšak velmi fascinující a přitaž­livé spojení křes­ťanského a islámského espritu. I návštěvník, který městem jen projíždí, okamžitě pocítí silný genius loci, a to nejen při pohledu na okolní památky. Kromě již zmíněného pravoslavného ma­nas­týru z 12. století ve městě nalezneme také Husejn-pašovu mešitu z 16. století, která se pyšní jedním z nejvyšších mi­na­­­retů na Balkáně.

Hu­sejn-paša Boljanić byl úředníkem v tehdejší osmanské správě, pod příbuzenským patronátem mocného vezíra Muhamed-paši Sokoloviće udělal velkou kariéru a stal se do­konce vezírem v Egyptě. Podle teh­dej­šího zvyku věnoval svému městu mešitu i s „příslušenstvím“, ze kterého do dneška přetrval jen šadrvan (fontána) a sahat-kula (hodinová věž).

Exis­tují ná­zory, že mešitu projektoval Hajruddin, tvůrce slavného mostarského mostu. Ať už je to pravda či ne, tato ne­velká sva­tyně se svým 42 (!) metrů vyso­kým a štíh­­lým mi­naretem, s několika ku­po­le­mi a mi­mořádně zdařilými venkovními i vnitř­ními dekoracemi je mist­rov­ským dí­­lem tehdejší osmanské archi­tek­tury. Dou­fej­me, že se i ona dočká restauračních prací stejně jako nedávno renovovaná sahat-kula.