Jak se slaví Sabantuyi

Jan Kravčík

Je první červnová sobota a mezi stromy obklo­pu­jí­cími penzion v obci Vyžlovka nedaleko Říčan u Prahy opatrně prosvítá slunce – jev na přelomu letošního jara a léta nepříliš častý. Vypadá to na hezký den. Místní nedůvěřivě pozorují zpoza svých plotů zvláštní společnost, která se do vsi po­malu sjíždí. Na travnatém pruhu lemovaném smrky a svažujícím se pozvolna k rybníku se už za chvíli budou prohánět děti i dospělí při oslavách tatarského lidového svátku Sabantuyi.

Málokdo ví, že v Česku působí malé, ale o to aktivnější sdružení Tatarů pod moderním názvem tatar.cz, odka­zujícím na stejnojmenné webové stránky. Zhruba kaž­dého čtvrt roku se čeští Tataři snaží uspořádat nějakou společenskou akci – ať už čajový dýchanek u příležitosti postního měsíce ramadánu, promítání tatarského filmu či ochutnávku tatarské kuchyně v některé z pražských restaurací. Sa­bantuyi je ale vyvrcholením všech těchto aktivit a nej­důležitější událostí roku. Proč?

Protože Sabantuyi je pro Tatary symbolem jejich národní i kulturní identity a v pomyslném žebříčku svátků ho staví na bezkonkurenčně první místo, mno­hem výš než třeba svátky náboženské. Není divu. Saban tuyı, doslova Slavnost pluhu, je totiž tradičním obřadem, jehož stopy lze ve volžsko-uralském regionu vysledovat až do před­islámského období. Slavili jej a v různých variantách do­dnes slaví nejen Tataři, ale i další turkické národy této oblasti – Baškirové a Čuvaši. Etnologové soudí, že původním cílem rituálu bylo udobřit si duchy plodnosti a zajistit si tak v následujícím roce dobrou úrodu.

S po­stupným vývojem zemědělských technik ztratil původní magický obřad smysl a v 19. století se jednalo pouze o lidovou veselici. Zprvu ryze ven­kovská udá­lost však s postupným rozvojem tatarského národního vědomí zís­kávala na oblibě a za sovětských časů začala být po­řádána i ve městech. Postupně se termín, funkce i forma Sabantuyi ustálily v podobě, v jaké jej dnes slaví Tataři doslova po celém světě, a to začátkem června jako os­lavu konce jarních zemědělských prací. Nejen v Kazani a dalších městech Tatarstánu, ale i v Moskvě či Pet­ro­hradě se na stadionech pořádají státní folklorní oslavy, jejichž lidová kýčovitost se nese přesně v duchu ma­sové zábavy sovětské éry. To však neplatí pro malou společnost, která se sešla ve Vyžlovce…

Z malých reproduktorů zpočátku vyhrávají svižné lidové melodie v moderním dance aranžmá. To pravda může po nějaké době znít hůř než pověstný kafemlejnek, ovšem už po několika minutách plní hudební podkreslení svůj účel – příchozí si začínají podupávat do rytmu a ne­vě­domky se kroutit v bocích. Na programu budou po celý den nejrůznější závody a zápolení a samozřejmě dojde i na tradiční köräş – zápas muže proti muži. Zkrátka nepřijdou ani děti, pro které jsou nachystány zábavné soutěže o nej­různější ceny. Muzikální Východoevropané pochopitelně nemohou opominout ani tanec a společný zpěv lidových písní.

Na otázku proč se vlastně pořádá Sa­bantuyi i v Česku, kde komunita Tatarů čítá nanejvýš sto lidí, jeden z or­ga­nizátorů Rim Ğilfan odpovídá: – Sabantuyi se pořádá všude, kde se sejdou nějací Tataři. V Torontu, v Sydney, v Berlíně, tak proč ne v Praze? Primárně akci pořádáme především pro Tatary, kteří žijí v Česku, cítí se být Tatary, chtějí pěstovat svoji identitu a národní tradice. Není ta­­­jemstvím, ze většina našich krajanů v Česku ho­voří hlavně rusky. Přesto mají zájem o kulturu svých předků a bylo by škoda tenhle zájem nepodpořit. Ale v podstatě může přijít kdokoliv, kdo má aspoň trochu zájem o ta­tar­skou kulturu, jazyk a tradice. Jeho kolegyně Alsu Qormaş dodává: – Sabantuyi je svátkem, který spojuje lidi všech ná­rodností, kultur a věku. Lidé tu mají mož­nost se sejít, popovídat si, pro některé je to jediná šance, jak se sez­ná­mit s novými kamarády. Na letošních osla­vách se tak sešlo odhadem na sto dva­cet lidí z celé republiky. Vět­ši­nou jde o Tatary a je­jich české či ruské partnery a po­tomstvo, ale jsou tu i Kazaši, Turkméni, ba i Němci.

O tom, že Tataři berou Sabantuyi opravdu vážně, svědčí i gratulace tatarského prezidenta Mintimera Șäymiyeva, kterou u příležitosti oslav zaslal také českým Tatarům. Letošní oslavy navíc poctil svojí návštěvou i pan Zöfär Abduğaliev, ob­chodní zástupce Republiky Tatarstán v ČR a SR, a nechybělo málo, a na český Sabantuyi by zavítal i tatarský premiér Röstäm Minni­xanov, který tou dobou pobýval v Česku. Jeho absenci omlouvá sku­teč­nost, že měl skutečně nabitý program – v době konání Sabantuyi se totiž pro­háněl po autodromu v České Lípě jako účastník mistrovství Evropy v rallycrossu…

To, že jsou sportovně založení, začali Tataři záhy do­ka­zovat i ve Vyžlovce. Běh v pytlích, přetahování lanem či běh se lžičkou vody známe, proto našince zřejmě nej­­více zaujme disciplína, kterou by šlo laicky nazvat „prašť ho, sraž ho“. O co jde? Na břevno umís­těné zhruba ve výšce půldruhého metru nad zemí se če­lem k sobě usadí dva protivníci, a poté, co jim jsou do rukou vloženy pytle na­plněné senem, může řež začít. Po chvíli urputného boje a marného balancování se jeden zákonitě poroučí k zemi do hromady sena. Nejtradičnější disciplínou však je už zmíněný köräş – soupeři se postaví do vytyčeného kruhu a je­den druhého obejme kolem pasu bílým šátkem, za jehož konce se drží. Pouze obratnou manipulací je možné svého protivníka položit na lopatky či vytlačit z kruhu – a zvítězit.

Nelze však zapomenout na děti, pro které je také při­­pra­veno množství soutěží, během nichž mají pří­ležitost vyhrát nejrůznější ceny. Ale pozor – Sabantuyi je svátkem veselí, a proto svoji odměnu dostává ne­jen vítěz, ale i poražený. Z dětské radosti mají radost i dospělí a Alsu se usmívá: – Je skvělé, že se svátku účastní tolik dětí. Ně­kterým se Sabantuyi tak líbí, že litují, že se koná pouze jednou do roka. Pravda, rato­lestem bylo občas těžké vy­světlit, že zábava je u konce. Zej­ména roztomilé kazašské děti, díky svému exotickému zjevu na pohled roze­­z­na­telné mezi zpravidla „evropsky“ vyhlížejícími Tatary, které svojí soutěživostí a tempe­ramentem vyčnívaly nad ostatními, po skončení dět­ských soutěží zar­putile odmítaly přenechat „závodiště“ dospělým.

Co je tedy zapotřebí k uspořádání Sabantuyi? Rim říká: – Jen trochu úsilí a dobré vůle a už máme stovku dobrých přátel. A to včetně našich českých ka­ma­rádů, je­jichž zá­jem o Tatary nás strašně těší a kteří nemají historické a etnokulturní předsudky, se kterými se občas setkáváme v Rusku. Když je někdo otevřený vůči nám, jsme k němu dvakrát vstřícnější. Proto tu máme hosty ze všech koutů republiky – z Teplic, Karlových Varů, Olomouce, Brna, Českých Budějovic. A dou­fám, že příště tady uvidíme všechny čtenáře Navýchodu, kteří čtou tuhle reportáž.

A jak se letošní oslava vyvedla? Alsu říká, že po čtvr­tém Sabantuyi už lze srovnávat: – Troufám si tvrdit, že letošní svátek byl zatím nejlepší ze všech, a to i z orga­nizač­ního hlediska, protože se do příprav zapojila spousta do­b­­ro­volníků. Na žertovný dotaz jak je možné, že po skončení oslavy po sobě Tataři posbírali odpadky, místo aby podle stře­dověké tradice obec vypálili, si další z organizátorů Naif Aqmal po­­steskne: – Myslím, že je to výsle­dek asi­mi­lace Tatarů v Čechách. Škoda, že ztrácíme staro­dávné tra­dice… Rim a Alsu s úsměvem přikyvují: – Samo­zřejmě, že jsme chtěli, jen jsme zrovna nemohli najít sirky…

Tak snad příště – přijďte se na to podívat!