Justyna Wodzisławska
Mariusz Szczygieł začínal psát o svobodném Polsku a jeho potížích, poté šest let zasvětil své talkshow, a posledních šest let ho fascinuje Česko. Miluje anekdoty a detail, popisuje historii nepravděpodobně, a přitom pravdivě. Nevyhýbá se kontroverzním tématům (texty o onanii, o Amwayi, o největším a nejkýčovitějším polském chrámu v Lichni). Vydal knihu Niedziela, która zdarzyła się w środę (Neděle, která se stala ve středu, 1996), je zastoupený ve třech polských a třech zahraničních antologiích a je spoluautorem knížky nejzajímavějších rozhovorů ze svého pořadu. Jeho nejpřekládanějším dílem je Reality – reportáž o ženě, jež si přes padesát let zapisovala veškeré své činnosti, zásilky, televizní pořady, komu podala ruku a koho viděla z okna (a jen tohle). Připravuje výbor z českých reportáží, který letos vyjde v nakladatelství Czarne. Několik jeho textů bylo přeloženo do češtiny.
Co je to reportáž?
Reportáž je historie, která se opravdu stala, zpracovaná jako novela nebo vyprávění. V reportáži je všechno pravda, samotný příběh však musí čtenáře udržovat v napětí, překvapovat. Mám na mysli samozřejmě reportáž literární. Taková reportáž je opakem zprávy, protože ve zprávě je všechno od začátku jasné: žena zabila muže, nebo muž zabil ženu. V reportáži se k té informaci dostáváme buď až na konci, anebo od ní začínáme. Když v tisku čtu, že Němci koupili nějakou polskou fabriku a těm dělníkům, kteří odejdou dobrovolně, dají odstupné ve výši dvaceti měsíčních platů, tak mě jako reportéra z té zprávy zajímají ti dělníci ve dvou směrech: co udělají s takovou sumou a co udělají, až jim peníze dojdou, a jestli se cítí zneužiti. Napsal jsem kdysi takový text, který se jmenoval Neděle, která se stala ve středu, což je metafora toho, co se stalo Polákům: neočekávaně přišla svoboda, ve všední den, a každý si s ní musel poradit. Taková je reportáž po polsku. Často je metaforou, a ne jen tiskovou zprávou.
Po polsku? To znamená, že je ve světě něčím výjimečným? Že nikde jinde nemají takovou reportáž jako v Polsku?
Tiskovou reportáž chápanou i psanou jako vyprávění jinde nemají, protože na Západě se výrazně odděluje žurnalistika od literatury. Naše reportáže navíc mívají tak 20-25 normostran a to taky jinde nemají. Nejdelší české jsou podle mě v Respektu, ty mají maximálně 12 stran, a v Reflexu, kde mají tak 5-9 stran. Nedávno vyšlo v Evropě několik antologií polské reportáže a Švédové, Němci, Rakušané nebo Francouzi psali: Proč my nemáme to, co Poláci? V Čechách můžeme za reportáže takového typu považovat některé texty Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny. V USA existuje takový typ reportáže, ale není to novinová reportáž. Práce takových tvůrců jako Truman Capote a Norman Mailer, to je literatura faktu.
Jak píšeš své reportáže?
Snažím se každou psát jako detektivku, aby udržovala čtenáře v napětí. Aby nebylo vše jasné od začátku (jako v novinové zprávě), aby tam byl moment překvapení a suspens. Když se mě ptají mladí reportéři, odpovídám vždycky: představ si, že děláš film, napiš tu reportáž jako film. Reportáž musí být psaná jako film a jako kamera ukazovat svět očima reportéra, protože já nevěřím v objektivní reportáž. Všechno je vždy přefiltrované přes něčí dojmy a někdo jiný ty samé věci může vidět úplně jinak. Když reportáž vzniká, vždycky chci, aby byla o tom, o čem je a ještě o něčem dalším. Měla by mít ještě doplňující hodnotu a být historicky univerzální. A většina reportáží v novinách je jen o tom, o čem je.
Jak dlouho se píšou takové texty?
Je těžké stručně odpovědět na takovou otázku. Pokud píšu historické reportáže, a takové píšu o Československu, musím toho ke každému textu hodně přečíst. Kvůli jedné straně svého textu čtu – jak radí největší polský reportér Ryszard Kapuściński – 100 stran cizích. Na poslední „českou” reportáž, která vyžadovala sezení v knihovnách, hledání v archivech, pátrání po lidech, kteří znali hlavního hrdinu, zemřelého před 25 lety, rozhovory s jeho rodinou a známými, jsem sbíral materiál více než měsíc. Pak jsem psal bez přestávky tři týdny. Ale o tom, jak ten text napsat, jsem přemýšlel čtyři měsíce. Hodně jsem o svém hrdinovi mluvil se známými a s kolegy reportéry.
Právě – mluvil jsi. V předmluvě k tvé knize jsem si přečetla názor jiné reportérky: Mariusz snadno proniká k lidem, získává si jejich důvěru a oni se mu svěřují. Kontakt s lidmi je pro něj přirozeností. Jak se ti daří přimět lidi k takovým rozhovorům?
Myslím, že člověk musí být otevřený a nemít pocit nadřazenosti, pak může očekávat totéž od ostatních. Poláci často opakují, že s nimi Češi špatně zacházejí. Pracoval jsem v Čechách mnohokrát a nikdy jsem neměl nepříjemnosti. Nikdo mi nikdy neodmítl rozhovor. Například novinářka v důchodu, která se v 50. letech v československém rozhlase věnovala propagandistické manipulaci, mi sdělila, že mi nic o své minulosti neřekne, „ale zvu vás k sobě”, řekla, „alespoň si dáte kompot”.
Zmínil jsi text Neděle, která se stala ve středu. Tato reportáž dala název i tvé první knížce, která vyšla před deseti lety. Všechny tam obsažené reportáže, dříve publikované v Gazetě Wyborczé, pojednávají o Polsku po nabytí svobody. Teď již několik let píšeš výhradně o Česku. Proč tato volba?
Polsko před třiatřiceti letyPřed pěti lety jsem se seznámil s Helenou Vondráčkovou, která mi vyprávěla o své kolegyni Martě Kubišové. Vyprávěla mi věci, o kterých jsem nikdy před tím neslyšel. Ptal jsem se polských známých, nikdo nic nevěděl, roku 2001 jsem prověřoval archiv státního rozhlasu – nikdy ve své historii polský rozhlas nehrál žádnou její písničku. Měl jsem za to, že je to téma pro Poláky, a proto jsem se rozhodl naučit se česky. Pak jsem začal popisovat nejen příběhy, které jsou v Čechách známé, a v Polsku neznámé, ale také ty, o kterých i v Čechách slyšel málokdo. Takový je také můj poslední text: o spisovateli, který měl dvě totožnosti, před válkou byl někým jiným, než po válce, a literární slovníky jej považovaly za dva různé autory. V obou „vtěleních” se navíc podepisoval jiným stylem písma.
V Polsku jen málokdo ví, že Baťa je firma původem česká. Provedl jsem anketu mezi studenty a nejčastější odpovědi byly: kanadská, francouzská, rakouská… V Česku vyšlo o Baťově rodině mnoho publikací, ovšem všechno to byly typické životopisy. Nikdo však nenapsal o Baťovi jako o člověku, který předběhl literaturu a mnoho let před Orwellem se stal „Velkým bratrem” v malém městě Zlín. Rozhodl jsem se napsat jeho „ironický životopis” – tak jsem to nazval. To je v anglosaské žurnalistice nepřípustné, zatímco v polské reportáži nikoliv. Znám podobný text. Je o Howardu W. Campbellovi, který psal projevy Hitlerovi. Mluvím o románu Kurta Vonneguta Matka noc. Ale to je zcela vymyšlené, a já jsem si Baťův život nevymyslel.
Je tvoje láska k Česku láskou za hrob, nebo se vrátíš k polským tématům?
Ještě nevím. Píšu o Česku, hlavně o českých dějinách, z vlastních terapeutických důvodů. Neumím snadno vynášet morální soudy, nerad pronásleduji hříchy jiných, nerad bojuji a neprolil bych krev za vlast. Radši bych se snažil přijít na svůj způsob, jak vyzrát na nepřítele. V Polsku je to nejspíš považováno za sbírku všech nectností. Že bych byl Čechem? Proto se mi dobře píše o nejednoznačnosti. Proto mám rád film Musíme si pomáhat od Honzy Hřebejka. Jeho hrdiny nelze jednoznačně hodnotit, a taková hodnocení v Polsku zbožňujeme.
Jestli nemůže hodnotit ani škatulkovat, jaká je potom úloha reportéra?
Pochopit. Jak Kapuściński, tak můj druhý guru, Hanna Krallová vždy opakují, že reportér má chápat. Neomlouvat, nehodnotit a nekopat. Pochopit, proč se skin stal skinem, ale ne mu udělovat rozhřešení.
Jak ses vlastně dostal k reportáži? Od kdy jsi věděl, že chceš být reportérem? Jiné děti chtěly být hasiči nebo policisty, a ty reportérem?
Byl jsem jedináček a máma mě nechtěla pouštět na dvorek. Seděl jsem doma a pozoroval život oknem, byl jsem nesmělý. A protože jsem pěkně psal, tak se role pozorovatele a popisovatele slily v jedno. Tehdy jsem vycítil jakési rozdělení světa: jedni žijí a jiní o životě píší.
A krásná literatura tě nikdy nelákala?
Nikdy. Neumím si vymýšlet příběhy. Ale rád píšu. Je mi příjemné, když někdo věnuje čas mému textu.