Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Festivalové centrum bude v kině Lucerna (Štěpánská 61, Praha 1). Dalšími festivalovými kiny budou Světozor, Evald, Mat a Ponrepo.
Gender Montage
Ve světové premiéře bude na festivalu uvedena nová kolekce filmů z projektu Gender Montage: Filmy z postsovětského prostoru. Tyto unikátní dokumenty zachycují nelehké postavení žen v sedmi postsovětských zemích. Na festival přijedou i sami tvůrci filmů, kteří budou k dispozici pro navazující debaty. Celou akci doprovodí rozsáhlý seminář, na němž se budou podílet autorky filmů, iniciátorky projektu Gender Montage a české i zahraniční odbornice. Festivalu se osobně zúčastní hlavní hrdinky filmů Elechek a Kristina a Kristus.
První řada filmů Gender Montage z roku 2003 byla představena na více než 50 filmových festivalech a dnes s ní pracuje přes 500 univerzit a výzkumných center z celého světa. Filmy Gender Montage nabízejí autentické a pronikavé pohledy do konkrétních osudů jednotlivých žen a umožňují, aby jejich hlasy mohly být vyslyšeny. I když se filmy zabývají konkrétními případy, obsahují univerzální ženská témata. Filmy byly natočeny dokumentaristy a dokumentaristkami z jednotlivých regionů ve spolupráci s odbornicemi na ženská práva. Na letošním ročníku Jednoho světa bude z celkem čtrnácti snímků představeno sedm půlhodinových svědectví o údělu žen v sedmi postsovětských republikách.
Snímek Ženské štěstí, nebo mužská důstojnost přibližuje v portrétu dvou zcela rozdílných žen situaci v současné Arménii, kde ženy tvoří 56 procent vzdělané populace, ale mnoho z nich je místo vzdělávání nuceno být „na plný úvazek“ ženou v domácnosti.
Hlavní postavou gruzínského filmu Návrat je Liya, která vinou násilnického otce přišla o matku a sama jím byla po celé dětství týrána. Do dnešních dnů přitom gruzínská justice nezná pojem domácí násilí, ani o něm neexistují žádné statistiky.
Hrdinkou kyrgyzského filmu Elechek je Sairaš, která je po čtvrt století trvajícím manželství nucena vypořádat se skutečností, že si její manžel, tak jako mnoho jiných, přivedl domů druhou ženu. Z polygamního svazku nakonec utíká. Polygamie je přitom v Kyrgyzstánu postavena mimo zákon.
Litevský snímek Kristina a Kristus představí pastorační asistentku Kristinu se vzděláním z oxfordské univerzity, jež se marně snaží stát se knězem luteránské církve. I když jde o proceduru v západní Evropě běžnou, v Litvě je vinou silného politického vlivu katolické církve tato možnost, stejně jako jiná práva, ženám upírána. Po premiéře tohoto filmu bylo Kristině zakázáno jakékoli další působení v luteránské církvi.
Film Na ruském venkově jsou také ženy se zabývá neutěšenou realitou ruského venkova, jehož obyvateli jsou často věčně opilí muži a zcela vyčerpané ženy pracující v těžkých a mnohdy životu nebezpečných podmínkách.
Snímek Nová Penelope vypráví o hospodářské krizi a politickém chaosu v současném Tádžikistánu, kde je třetina populace nucena hledat si práci v zahraničí. Tisíce žen tak musejí s minimálními prostředky na obživu trávit i několik let čekáním na manžely, až se vrátí s výdělkem do svých domovů.
Posledním z kolekce je ukrajinský snímek Kdo zazpívá ukolébavku… seznamující diváka s dvěma muži, kteří se rozhodli zůstat se svými dětmi na mateřské, respektive otcovské dovolené. Na celé Ukrajině je podobných případů pouze 46 a podle sociologů stráví průměrný otec, a to nejen na Ukrajině, se svým dítětem pouhé čtyři minuty denně.
Muslimové v Evropě
Jedním z témat letošního ročníku je soužití Evropanů s muslimy. Hlavním cílem projektu Muslimové v Evropě: Kulturní dialog je výměna zkušeností a názorů ohledně integrace a soužití většinové společnosti v Německu, Nizozemí, Francii a České republice s přistěhovalci z muslimských zemí a s jejich v Evropě narozenými potomky. Prostřednictvím filmů a debat s našimi hosty chceme přiblížit problematiku českým divákům, umožnit jim poznat existující společenské a kulturní bariéry integrace a vyvolat hlubší diskusi o problému. Kromě kratších debat s tvůrci po promítání několika tématických filmů uspořádá festival Jeden svět také rozsáhlejší panelovou diskusi předních odborníků, filmových tvůrců a zástupců muslimských menšin.
Snímek Ráj mě nemine je portrétem tří Holanďanek, které se rozhodly z hloubi svého srdce konvertovat k islámu. Pro každou z nich tato volba představuje různé problémy a neustále se zmítají mezi očekáváním svých přátel a rodičů a nároky jejich nového přesvědčení.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeČasosběrný dokument Bettiny Braun Vo co de? sleduje skupinku mladých tureckých a albánských imigrantů druhé generace žijících v Německu, partu rapperů, kteří bloudí životem, bojují s obživou, se snahou prosadit se s co nejmenší námahou, mladíky, kteří jsou nejšťastnější, když se mohou volně „poflakovat“ po ulicích či zpívat v klubu. Tento německý dokument není suchou sociální kritikou, i když v sobě nese téma života národnostní menšiny ve vyspělém státě, ale příjemným snímkem o možnostech každého člověka.
Filmy porotců
Stejně jako v minulých letech jsou i letos mezi porotci významné osobnosti světového dokumentu, jejichž vybrané filmy budou uvedeny ve speciální kategorii.
Jak je možné, že v nemocnici plné dětí s leukémií je často pozitivnější a radostnější atmosféra než za jejími zdmi? Tuto otázku se snaží ve svém filmu Dříve než se snesu k zemi zodpovědět renomovaný litevský režisér a člen hlavní poroty Arunas Matelis, který kvůli nemoci své dcery Emiliji strávil v této nemocnici ve Vilniusu osm měsíců. Nenašel zde však prostory, v nichž je velká bolest doprovázena slzami, ale místnosti plné klidu a úsměvů, síly a víry v to, že se i nemocnému může poštěstit znovu „přistát na zem“ mezi zdravé lidi. Dokumentarista zachycuje život v léčebně, aniž by kreslil portrét samotné nemoci, ale naopak silných a zajímavých osobností, které se nedobrovolně ocitli v jejím zajetí. Tok filmového rytmu není odrazem běžného vnímání času, ale je podřízen tomu, jak ho pociťují pacienti v nemocnici, kde podle jejich výpovědí plyne daleko rychleji. Jednotlivé sekvence, ukazující každodenní nemocniční provoz, jsou pravidelně oddělovány zrychleným statickým záběrem stromu. Opakující se obraz nejenže zařazuje život dětských pacientů do reálných časových souřadnic, ale stává se i symbolem normálního života vně, kam je dětem zatím přístup odepřen. Filmový pás doplňují černobílé fotografie ze života dětí a jejich léčby, které lze chápat jako touhu po zastavení rychlého vývoje nemoci i po snaze využít každý moment, který nám život přináší.
Snímek získal hlavní cenu Stříbrný vlk na festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu, cenu pro nejlepší film na festivalu v Lipsku a je nominovaný na cenu Evropské filmové akademie.
Další vybrané filmy
Švýcarský dokument Čečenské pohlednice, premiérově uvedený na Berlinale, seznamuje diváky s osudem statečné ženy Zainap, která dokumentuje stále nekončící genocidu v Čečensku, jíž za nezájmu demokratických zemí do dnešních dnů padla za oběť velká část čečenské populace, a snaží se tyto filmy propašovat do západní Evropy.
Neméně pozoruhodným je gruzínský snímek Ropovod v sousedství. Ekonomicko-politický svět uzavřel dohodu o stavbě ropovodu. Jedním z uzlů, kterým má potrubí vést, je horská vesnička v neposkvrněném údolí Boržomi, známém bohatou zásobárnou minerálních pramenů. Vesničané jsou postaveni před nabídku na odkoupení pozemků a vyplacení všech ztrát, které by jim výstavba přinesla. Ropovod se pro ně stává symbolem zla, které jim odebere půdu, zbaví je možnosti předávat dále dědictví předků a které může přinést mnoho nebezpečí od znečištění životního prostředí až po teroristické útoky. Gruzínci nemohou stavbu bojkotovat, proto se alespoň snaží dosáhnout co nejvyšší kompenzace pomocí jakýchkoli prostředků: medializace problému i soudního přelíčení. Dostáváme se do živého kotle diskusí se zástupci společnosti British Petroleum i mezi Gruzínci samými. Režisérka Nino Kirtadze sleduje souběžně s postupující výstavbou a rostoucími spory celý případ bez komentáře. Staví vedle sebe obrazy rozdílných světů se zjevnou sympatií k původním obyvatelům. Postavy vesničanů jsou však tak živé, vášnivé i pravdivé, natolik odhalují i svá negativa a vnášejí do filmu humor a citlivost, že se dokument nestává jen moralizujícím snímkem o zkáze, kterou do neposkvrněného tradičního světa přinesl kapitalistický systém.
Cyklus Soukromé století se soustřeďuje na předvedení privátních příběhů ze společných dějin. Jan Šikl se ve filmu Ruské obláčky kouře stává vypravěčem na základě cizích vzpomínek a materiálů. Ruské obláčky kouře se vznášejí nad osudy bohaté rodiny Popovů, která se usadila ve 20. letech v Praze a stala se jednou z významných článků předválečné ruské emigrace v Československu. Filmový materiál natáčený otcem Vladimírem Dimitrijevičem zachycuje nejen vývoj osudů členů jeho rodiny, prosperujícího podniku na výrobu strojů na balení tabáku, ale i život komunity ruské inteligence v čele s jeho největší přítelem, spisovatelem Čirikovem.
Dokument je jedinečným spojením intimních pohledů, soukromých materiálů a vnějšího pohledu, komentáře. Ze střípků se skládá ucelený příběh, momentky jsou povyšovány na historické milníky a díky informacím o pozdějším vývoji událostí je všedním detailům dodáván fatální rozměr. Film o osudech jedné rodiny je pak také ukázkou života v dané době, poskytuje možnost srovnat předválečné poměry v carském Rusku a demokratickém Československu, je nezapomenutelným portrétem pronásledování inteligence diktaturou. Zároveň se zde objevuje nadčasové téma, téma provázející emigraci napříč staletími. Nad obláčky kouře neustále poletuje otázka: Kde je skutečný domov?
Jednou z hlavních postav dokumentu Obří Buddhové renomovaného režiséra Christiana Freie, je Tajsir Alony, reportér televize Al-Džazíra a jeden z mála cizinců, kteří byli svědky zničení 1500 let starých monumentálních soch Buddhy v afghánském Bamjánu v únoru 2001. Byl také jediným člověkem, kterému se destrukci soch podařilo nafilmovat. Freiův nový snímek používá odsouzeníhodnou destrukci soch jako výchozí bod pro fascinující cestu, která v několika vzájemně propojených dějových linkách zkoumá hranice mezi duchovnem a náboženským fanatismem, starověkem a moderní dobou, mezi místním a globálním pohledem na svět. Tento skvělý, monumentální, meditativní a občas velmi vtipný snímek hledá do stejné míry otázky jako odpovědi.