Válka je strašlivý klaustrofobický stav Rozhovor s bosenskochorvatským spisovatelem Josipem Mlakićem

Jan Kravčík

Josip Mlakić se narodil 24. ledna 1964 v Bugojnu v Bosně a Hercegovině. V roce 1988 dokončil strojní fa­kultu v Sarajevu a roku 1997 vydal svoji první sbírku po­ví­dek, která větší pozornost ve­řej­nosti ani kritiky nepřitáhla. Proslavil jej až ruko­pis, který roku 1999 zví­tězil v literární soutěži malého nakladatelství Faust Vrančić, jež si kladlo za cíl objevit nový chorvatský literární talent.

Vím, že jste byl ve válce. Zažil jste osobně pád Bugojna a ostatní válečné udá­losti popisované ve vašem prvním románu?

Mnoho věcí ze svých knih jsem zažil. Tím se dostáváme ke vztahu autobiografična a fikce, jenž je pro tenhle druh prózy ne­obyčejně důležitý. Za války jsem byl v měs­tečku, ve kterém žiji. Jmenuje se Gornji Vakuf-Uskoplje a je vzdáleno asi dvacet kilometrů od Bu­gojna. Odehrávaly se tam krvavé a dra­matické boje mezi Bos­ňáky a Chorvaty. Město vy­šlo z bojů prakticky úplně zničené – do­konce mu přezdívali bosenský Vukovar. Tam jsem také byl při pádu Bugojna.

Existuje nějaký druh přetvářky v chorvatské válečné literatuře 90. let, který jste chtěl ve svém románu demas­kovat? Mám na mysli falešné vlas­te­nectví, válečné pro­fitérství, chorvatské válečné zločiny, zkrátka věci, o kterých se nepsalo, které byly tabu…

Na nic zvlášť jsem se nezaměřoval. Jenže chcete-li napsat při­nejmenším ko­rektní vá­lečnou knihu, nějak samo o sobě se ro­zumí, že se ta speci­fická válečná myto­logie demystifikuje. V principu jde o jistou literární čest. Možná by se něco takového dalo říct o románu Živí a mrtví, protože to je – mimo jiné – román s tezí, a to s tezí, která úzce souvisí s touto problematikou. Šlo mi o to ukázat válku jako brutální zlo, a ne jako ně­jakou hrdinskou epopej. Za tím účelem jsem sáhnul po žánrové formě hororu. Právě to mi dokonce jeden no­vinář z obskurního Hrvatského slova vyčetl – podle něj jsem tu hrdinskou epopej „pokálel“.

Hovoříme-li o kriticích, všiml jsem si, že některým kritikům vadí z li­te­rárního hle­diska naprosto irele­vant­ní skutečnost, že jste absolventem strojírenské fakulty… Sou­hlasíte, že chor­vatská literární kri­tika je před­vídatelná a je závislá na osobních vztazích mezi autory?

Ve většině případů je více než před­ví­da­telná. Záleží, z jaké strany údery při­jdou. Já žiju v jednom malém městečku v bo­­senské provincii, což je klasická outsider­ská pozice, takže jsem ideální cíl pro tré­nování přísnosti kritiků, na což jsem si už ve velké míře zvykl. I když existuje jakési pravidlo, že by spisovatelé neměli odpo­vídat na kritiky, já si to nemyslím. Na ně­­které se prostě odpovědět musí. Ale třeba o té kritice v Hrvatském slově můžu říci, že se mě vůbec nedotýká. Přikládat význam hloupostem je první krok k tomu, abychom je začali brát vážně.

A je pochopitelně naprosto bezpřed­mětné hovořit o skutečnosti, že jsem profesí stro­jírenský inženýr, bez ohledu na to, že ta skutečnost má v souvislosti s psaním mnoho pozitivních stránek, do­konce bych se odvážil říct výhod. Zmí­ním jenom jednu. Protože jsem po léta pra­coval v technic­kém oboru, naučil jsem se ctít zák­ladní princip té práce – věci nelze dělat po­lo­vičatě. To znamená naučil jsem se, že to co začnu, musím dokončit, pro­tože v opač­ném případě jsem neudělal nic.

Existuje nějaký rozdíl v přijetí vašich knih Až se mlhy rozplynou a Živí a mrtví u čtenářů v Chorvatsku a v Bosně?

Mlhy byly v Chorvatsku i v Bosně přijaty stejně dobře, a Živí a mrtví jsou rovněž vnímáni podobně – reakce na ně jsou ná­ležitě schizofrenní, od euforických, klad­ných ohlasů, až po skutečné malé pro­cesy s knihou. S tím jsem já v podstatě spokojen, protože kniha, která alespoň trochu nerozvíří vodu, kniha, kterou čtenář vztekle nebo nábožně nezavře, ani nemusela být napsána.

Literární historik Slobodan P. Novak píše, že je ta kniha „zdařilou kombi­nací válečné povídky a hororu s o něco méně metafyzickými vrstvami“ než váš první ro­mán. Proč se mi zdá, že v ní právě na­opak lze nalézt „metafyzických vrstev“ víc?

Tuhle otázku považuji za velmi podstatnou. Ze všech knih, které jsem napsal, jsou nejvíce porovnávány tyto dva romány. Patřím k té skupině, ve skutečnosti mnohem menší, která se domnívá, že jsou Živí a mrtví hlubší román, bez ohledu na to, že Mlhy neměly ani jednu negativní kritiku. Bohužel spousty odkazů, které jsem po knize ro­zesel, si kritici nevšimli… Možná je to i moje vina, možná jsem to přece jen mohl udělat poněkud explicitněji, nevím. Když spisovatelka Julijana Matanovićová psala o tomto románu, použila jeden vý­borný motiv – motiv prstu, který drze pře­jíždí po vojenské mapě, a ptá se, o kolika lidských osudech rozhoduje tenhle prst. Tímhle způsobem se dotkla jedné z vrstev románu, která je pro mě velmi důležitá – vztah velkých a malých v dramatických dobách jako jsou války, v neklidných le­tech, jak by řekl velký Ivo Andrić.

Vraťme se k motivu mlh ve vašem prv­ním románu. Jaká je vaše interpretace jeho symboliky?

Mlhy mají v románu jistou dvojitou funkci. V první řadě jsou jakýmsi klaustrofobic­kým rámcem, protože válka, zejména ta, kterou popisuji, je jistý strašlivý klaustrofobický stav. To znamená mlhy ohraničují jeden úzký prostor, do něhož se redukoval život mých hrdinů. Ve svém druhém vý­znamu jsou dělící ča­rou mezi dvěma do­bami, jako ně­jaká ne­průhledná časová kulisa. Životy mých hrdinů jsou rozděleny na dvě části, na část před vál­kou a na válku. Třetí část je období poté, „až se mlhy rozplynou“, o němž se neví jistě, zda vůbec kdy přijde, protože válka je stav, který trvale poznamenává lidi. Ve své jediné básnické sbírce Oči and­roida mám báseň, jejíž jedna část zní:

Tady je válka svět je malý a ošklivý: dvě stě, tři sta metrů pusté a prokleté země před námi a za námi jenom cesta, kterou odtud odtekl život.

Mlhy v románu jsou tedy jakýmsi fyzickým, ale i duchovním rámcem, který uzavírá svět definovaný přibližně těmito verši.