Milan Hes
Josef Aul se narodil 4. března 1894 v Jedomělicích u Slaného. Pocházel z učitelské rodiny a dětství prožil na různých místech středních Čech (Rudná, Vraný u Slaného, Slaný), kde jeho otec vykonával učitelské povolání. Rodinné prostředí mladého Josefa pozitivně ovlivňovalo a podporovalo ho ve studiu humanitních i přírodních věd. Již právě v tomto období se v dorůstajícím Josefu Aulovi rodí touha poznat vzdálené kraje, kterou podněcovala především četba cestopisů.
Na svoji touhu po poznání vzpomínal s odstupem několika desetiletí ve své knize Karavanou do Indie: „Každá cesta ubíhající do dálky jako by mne lákala a volala a každé jméno sousední vesnice, třeba to byly Vrbičany, Telce nebo Kobylníky, znělo mi stejně exoticky jako jména Samarkand, Kábul, Buchára.“ Netrvalo dlouho a Aulovi se jeho dětská přání vyplnila. Ne ovšem v tak romantické podobě, jakou si vysnil.
První světová válka
Josef Aul v roce 1913 odmaturoval na reálce v Lounech. Ve stejném roce úspěšně složil doplňovací zkoušku z latiny na Akademickém gymnáziu v Praze a začal studovat na lékařské fakultě. Do běhu jeho života však zasáhla první světová válka.
V červenci 1914 nastoupil Aul tříměsíční vojenskou službu ve Štýrském Hradci. Odtud byl po mobilizaci v srpnu poslán na ruskou frontu. „Bylo mi dvacet let, když jsem táhl po bídné haličské cestě s puškou na rameni, s polní lopatkou a pytlíkem na chléb u opasku – do války.“ Nadšený obdivovatel Východu se konečně ocitl na cestě, ale na poněkud jiné než na té, po které by skutečně toužil. Jen těžko skrýval rozčarování a obavy z budoucnosti. „Já jsem na boj nebyl vůbec připraven. Vždyť já jsem šel do války přímo ze školní lavice, z pitevny, kde jsem ještě před dvěma měsíci studoval anatomii, a neměl jsem ani tušení, kde se za krátkou dobu octnu.“
Ocitl se nakonec v haličské Zamošči v Rusku, která byla nakrátko dobyta rakouskou armádou. Aul zde však onemocněl úplavicí a léčil se v provizorních podmínkách domu místního lékaře. Nebyl schopný transportu a navíc neměl ani potřebnou uniformu. Válečná fronta se však dala opět do pohybu a Aul se ocitl – vcelku rád – v ruském zajetí.
V Rusku prošel Josef Aul řadou zajateckých táborů. V prosinci 1914 prokázal před vojenskou komisí v Taškentu lékařské znalosti a byl přidělen k lékařské službě. Po dalším roce se stal pomocným lékařem na stavbě bucharské železnice. Sám se z tohoto pracovního zařazení velmi radoval. Nebylo to však konečné místo jeho působení. Nakonec se roku 1918 dostal po krátkém pobytu v Samarkandu a Taškentu do Buchary. Jedomělický rodák se tedy v posledním válečném roce ocitl na území dnešního středoasijského Uzbekistánu. Ve Střední Asii Aul nejen poznal svou budoucí ženu, ale také zde soukromě zahájil studium medicíny. Ačkoli svůj milovaný obor ještě nedostudoval, byl přesto vyzván k provozování lékařské praxe, a dokonce byl povolán do služeb posledního bucharského emíra. V překrásné Buchaře však roku 1920 přestávalo být bezpečno. Stále častěji o sobě dávaly vědět jednotky „taškentských bolševiků“, neboť i do Střední Asie se začal šířit vliv říjnové revoluce. Navíc se v této oblasti také opakovala hrozba napadení Evropanů místními fanatickými muslimy. Josef Aul se proto rozhodl se svojí ruskou chotí z Buchary odejít. Na cestě je provázel i slovenský sluha Hradský, též bývalý válečný zajatec. Tato malá výprava stála před obtížným problémem volby bezpečné cesty. Výhodnější a méně nebezpečná cesta západním směrem na Mašhad v Persii (dnes Írán) již byla blokována. Zbývala tedy cesta na jih – přes Afghánistán do tehdejší Britské Indie. „A když v roce 1920 se v Bucháře schylovalo k nové válce, nezbylo mi nic jiného než opustit Bucháru a vydat se na cestu do Indie. Tenkrát ještě Afganistan byl země Evropanům zakázaná. Do té doby prošlo Afganistanem od severu k jihu a od jihu k severu pouze několik Evropanů, z nichž někteří to zaplatili životem.“ Doplňme již jen tolik, že Aul ještě v této době netušil, že světová válka skončila. Nevěděl ani o vzniku samostatného Československa. Tyto cenné informace získal až v září 1920, kdy šťastně dorazil na území jihozápadní Indie.
Napříč Afghánistánem, karavanou do Indie
Jak byl na cestu Aul připraven? Sám na stránkách pamětí přiznává, že o Afghánistánu nevěděl prakticky nic. Problémem bylo již vůbec do země legálně vstoupit. Trvalo mu několik týdnů, než u afghánského konzula v Buchaře získal potřebný pas. Jakmile však pas pro sebe a své blízké obdržel (10. dubna 1920), okamžitě se vydal s celou skupinou na cestu. Tak se Josef Aul stal cestovatelem. Cestovatelem, kterého čekala velmi namáhavá cesta. Jenom přejít samotný Afghánistán znamenalo překonat více než 2000 kilometrů náročným terénem.
Cestou k prvnímu strategickému bodu – severoafghánskému městu Mazár-e Šaríf karavana minula starobylé město Balch. Toto město popisoval ve svém cestopise Milion již Marco Polo a uváděl, že zde slavný makedonský vojevůdce Alexandr Veliký pojal za manželku dceru perského vládce Dáreia. Do Mázar-e Šaríf výprava dorazila 24. dubna a pobyla zde týden. Město patří dodnes k největším sídlům v Afghánistánu a jeho jméno lze přeložit jako „vznešený náhrobek“. Uvádí se, že město vděčí za své jméno rozsáhlému komplexu kultovních staveb z 15. století. Podle pověstí byl ve městě pochován Mohamedův zeť Alí.
Po nutném týdenním odpočinku se výprava vydala na další cestu. Ta vedla již převážně horským terénem ve výškách tři až čtyři tisíce metrů nad mořem. Karavana musela zdolávat četné soutěsky a horské průsmyky. Zaslouženou odměnou se cestovatelům stalo klesání do bamjánského údolí, kam dorazili 23. května 1920. Zde na vlastní oči spatřili proslulé obří, více než patnáct set let staré sochy Buddhů. O tomto hlubokém zážitku hovoří ve své knize Josef Aul takto: „Netušil jsem a nevěděl jsem nic o překvapení, které mě očekávalo. Pojednou zabočila cesta vlevo a před našimi zraky se objevilo něco, o čem jsme nikdy nesnili. Byl to pro nás památný okamžik, úchvatný a velebný. Nevěřil jsem svým zrakům. Obrovský kolos lidské podoby, vytesaný ve skále, hleděl na nás tajemně a přísně. Za ním se tyčil ještě jeden. Jeho výše a velikost, pestré fresky, jimiž byl vyzdoben výklenek kolem něho – to bylo něco tak pohádkového a fantastického. (…) Obě sochy jsou vytesány ve výklencích značně hlubokých, 20 m širokých a 60 m vysokých. Výška sochy Sar-i-sól dosahuje 52 m a Šah-i-móma 37 m. Obličeje obou soch jsou zničeny až po ústa. Nápadné jsou uši svou velikostí a hlavně délkou. Okolo uší se zachovaly vlnící se vlasy. Prsa, břicho a stehna se plasticky rýsují pod pláštěm, tvořícím četné záhyby, přikrývka tato je z malty. V místech, kde malta odprýskala, zříme četné hluboké jamky, vytvořené jakoby od zarážených kolíků. Nohy jsou pod koleny roztříštěny. (…)“
Přirozená zvědavost pochopitelně nutila cestovatele prozkoumat sochařské skvosty ještě detailněji. „Konečně jsme vylezli na hlavu kolosovu. Bylo zde dost místa k tančení. Krásný pohled se zjevil našim zrakům. V dáli se tyčily zasněžené výšiny Kúh-i-Bába, vlevo za řekou Bamiánem bylo vidět zříceniny města Gulgulí.“ (Tyto jedinečné sochy Buddhů – umělecké doklady předislámského období afghánských dějin, byly barbarsky zničeny roku 2001 příslušníky hnutí Taliban.) Město Bamján i se svým přitažlivým okolím hostilo skupinu cestovatelů do 26. května 1920.
Další putování Josefa Aula vedlo opět do hor, k průsmyku Pandž Filon ve hřbetu Kúh-e-Bába, za nímž se již karavaně otevřela cesta na Kábul. Do hlavního města Afghánistánu dorazili počátkem června 1920. Přestože cestovatelé byli vybaveni potřebnými dokumenty, ocitli se v kritické situaci, když jim afghánské úřady nedovolily dále pokračovat v cestě. Nedobrovolný pobyt v Kábulu se tak prodloužil na více než dva měsíce. Zpětně se k této komplikaci a důvodům, proč nemohli pokračovat dále v cestě, vyjadřuje Josef Aul ve svém cestopise: „Byl to boj proti evropskému přílivu, snaha připravit mě o vše, co jsem měl, a snad to byla i triumfální radost nad Evropanem, pokořeným a prosícím.“
Teprve počátkem srpna 1920 se celá skupina mohla vydat opět na cestu směrem na Džalalabád. Tam dorazili 15. srpna a dále po krátkém odpočinku postupovali 40 kilometrů dlouhým Chajbarským průsmykem do Britské Indie. Právě v Chajbarském průsmyku potkali po čase opět Evropana – anglického důstojníka pohraniční stráže. Do prvního většího města v Britské Indii – Péšaváru v dnešním Pákistánu – se dostali 20. srpna 1920.
Dále putování pokračovalo mnohem klidněji a cestovatelům se dostalo pomoci ze strany britských úřadů. Vlakem dojeli přes Dillí až do přístavu Bombaj. Zde se nalodili 5. ledna 1921 na parník Gablonz a přes Suezský průplav dopluli do italských Benátek. Prahu pak Josef Aul spatřil 4. února 1921.
Zpět ve vlasti
Po návratu domů se Josef Aul vrátil ke studiu lékařství. Medicínská studia zakončil na pražské univerzitě roku 1925. Nezanevřel však ani na milovanou Asii. Pilně navštěvoval přednášky z rusistiky a orientalistiky. O svém putování podal Josef Aul svědectví v četných přednáškách i knihách. Od roku 1930 byl aktivním členem Orientálního ústavu v Praze. Asijskou tématiku zpracoval taktéž ve dvou historických románech (Čingischán, bič boží, 1936, Dervíš na poušti, bucharská rapsódie, 1937). Rovněž se orientální kultuře věnoval jako překladatel. Na pobyt v Asii tak nikdy nezapomněl a často se k němu ve svých myšlenkách vracel. „Autor, ač rozumem patří Evropě, srdce své zanechal, ba snad i pohřbil v Asii. (…) Člověk na Západě stůně civilisací, prázdnotou a nicotností života. (…) Každý východní žebrák je šťastnější než evropský král nebo americký milionář.“
Z existenčních důvodů však Josef Aul nevolil dráhu humanitního vědce, ale povolání praktického lékaře. Svou ordinaci provozoval nejprve v pražských Modřanech a později v Podolí. Po roce 1945 působil jako ředitel zdravotnických zařízení v různých pražských obvodech. Pozemská pouť Josefa Aula, cestovatele, orientalisty, prozaika, překladatele a lékaře, skončila 15. června 1956 v Praze.