Martina Tichov
Od roku 2007 pořádají Nadace Heinricha Bölla a Open Society Foundation na Jižním Kavkaze festival dokumentárních filmů o míru a lidských právech Nationality: human/Ja – čelověk. Jde o první filmový festival, který nevynechává žádnou ze zemí a oblastí Jižního Kavkazu, vzájemně propojených složitými vztahy. Navštíví tak nejen Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii, ale také regiony mezinárodně neuznané a usilující o nezávislost – Náhorní Karabach, Abcházii a Jižní Osetii.
V důsledku složitých konfliktů a ničivých válek mezi sousedními národy Jižního Kavkazu se mírová řešení zdají být v nedohlednu. Naposledy jsme v srpnu minulého roku byli svědky boje o Jižní Osetii, který nás velmi šokoval a zklamal. To, že i přes podobně složité situace existují v jiných částech světa, slibné zárodky porozumění a sblížení, se snaží ukázat právě festival Nationality: human/Ja – čelověk. S přesvědčením, že jazyk filmu nezná hranic, nabízíme jihokavkazskému publiku možnost pohovořit o tématech jako jsou porušování lidských práv, válka a smíření, které tak dobře znají se svých vlastních zkušeností. Záměrně přitom nevybíráme filmy týkající se problematiky tohoto regionu. Snažíme se tím jednak předcházet zaujatosti toho kterého publika a jednak informovat diváky o zemích a konfliktech jim ne příliš známých, v nichž sami mohou najít paralely a východiska ze své vlastní situace. Tento přístup se velmi osvědčil. Diváci zpočátku debatují o situaci v Afghánistánu, v Izraeli a Palestině nebo v bývalé Jugoslávii, postupně pak přecházejí ke svým vlastním zkušenostem, obavám a nadějím.
Festival se v prvé řadě pokouší oslovit publikum, které obvykle nemá přístup ke kulturním či lidskoprávním debatám – obyvatele konfliktních zón, malých měst a vesnic, běžence apod. Vybaveni mikrobusem, promítací technikou, plátnem a generátorem jsme schopni zorganizovat projekce i v těch nejvzdálenějších vesnicích; festival prostě přijede až k lidem domů.
Pozvěte si festival!
Kde konkrétně se bude festival konat, záleží na Jihokavkazanech samotných. Výběrového řízení se může zúčastnit každý, kdo má zájem. Každý může pozvat festival do své vesnice či města. Vybízíme místní nevládní organizace, občanské iniciativy, školy a třeba i angažované jedince, aby sami napsali festivalový projekt a navrhli i vhodný doprovodný program. O vítězných projektech rozhoduje mezinárodní festivalová porota, složená z filmových odborníků a lidskoprávních aktivistů ze všech šesti regionů, z představitelů Nadace Heinricha Bölla a Open Society Foundation a našeho partnerského festivalu Jeden svět. Kromě výběru filmů a plánování struktury festivalu vybírá porota také místní partnery, kteří akci organizačně zajišťují. Při výběru projektů nefunguje něco jako regionální kvóta nebo strategicky preferovaný region, rozhodující je výhradně motivace uchazeče a originalita a realizovatelnost jeho projektu.
Festival na cestách
Od dubna do října 2008 tak byl náš mobilní festival na cestách. Každý z místních organizátorů dostal stejnou malou částku, kterou mohl podle vlastního uvážení použít na jednotlivé výdaje – honoráře, pronájem sálu, občerstvení, doprovodný program a podobně.
Festivalový program se skládá z deseti filmů, z nichž si naši organizátoři vybírají šest. Z těch pak podle očekávané cílové skupiny sestaví třídenní program. Na každém festivalu je přítomen také host – expert z oblasti filmu, politiky či lidských práv, který by měl v ideálním případě pocházet z jiného regionu.
Náš tým zajišťuje překlad a dabing filmů do místních jazyků – arménštiny, ázerbájdžánštiny, gruzínštiny a ruštiny. Dabing je nejlepším řešením, protože mezi diváky jsou často také děti a lidé, kteří neumějí dobře číst. Rovněž přivezeme na místo techniku a zhotovíme katalog, plakáty a pozvánky. V případě, že nás organizátoři potřebují, pomáháme jim s výběrem hostů, moderátorů, s propagací apod. Jinak ovšem pořádají festival samostatně.
Prostor pro dialog
Početnost a složení publika jsou na každém festivalu různé. V hlavních městech Baku, Jerevanu a Tbilisi jde většinou o studenty a zaměstnance nevládních a mezinárodních organizací, celkem až 150 lidí denně. Jindy to byly spíše menší skupiny dětí, které přišly se svými učiteli (některé festivaly jsme organizovali přímo ve školách). V menších vesnicích pak přicházeli obyvatelé různého věku, díky čemuž byly zvláště následné diskuze velice zajímavé. Počet návštěvníků však není rozhodující. Často jsou lepší právě menší skupiny, protože každý divák může vyslovit svůj názor a z toho pak zpravidla vzniká opravdový dialog.
Mezi diváky jsou často lidé, kteří jsou hluboce traumatizováni svými zážitky, proto je pracovat s menší skupinou jednodušší i pro moderátora. Během jednoho z festivalů, který jsme pořádali v Gruzii v táboře čečenských běženců, reagovali diváci na filmy velice emotivně. Vzhledem k tomu, že jejich počet nebyl příliš vysoký (20–30 lidí), mohla moderátorka – psycholožka, věnující se obětem týrání, s touto skupinou intenzivně pracovat.
Kde konflikty nemají místo
Východní EvropaCelkově vzato měly všechny tyto festivaly velký ohlas. Mnozí z organizátorů pozvali festival již podruhé a chtějí se ho uspořádat i v letošním roce. Někteří z nich měli zajímavé nápady, co se týče místa a provedení nebo pozvaného hosta. V karabašském Stepanakertu jsme promítali v rehabilitačním středisku pro jeho pacienty, zaměstnance i obyčejné návštěvníky. Hostem byl aktivista a člen naší poroty z Abcházie, Alchaz Tchagušev, který v Abcházii založil podobné rehabilitační středisko.
V ázerbájdžánském Baku byl pak naším hostem gruzínský lidskoprávní aktivista Mamuka Kuparadze, který často pobýval v Náhorním Karabachu, Ázerbájdžánu a Arménii a dobře znal místní konfliktní situaci. Do abcházského Suchumi jsme na festival autobusem přivezli gruzínské diváky z regionu Gali, což je část Abcházie obývaná Gruzínci. Velmi dojemný byl například festival v gruzínské vesnici na území Jižní Osetie, který organizovala sedmdesátiletá Osetinka Juza Tadtajeva. Sál byl celé tři dny plný, mezi diváky byli Gruzíni i Osetinci. Společně se dívali na filmy, plakali a objímali se, ochutnávali jídla z národní kuchyně svých sousedů, která sami přinesli. Nebyl zde znát ani náznak nenávisti. Naše osetinská organizátorka byla také pozvána na festival do Gruzie, do vesničky, kde společně v poklidu žijí Osetinci, Dagestánci, Lezginci, Čečenci a jiné jihokavkazské národnostní skupiny společně s Gruzínci a jakékoliv etnické konflikty jsou jim cizí.
Bolest větší než vítězství
Co se témat festivalových filmů týče, například migrace a xenofobie jsou pro jihokavkazské publikum velice aktuální. Krátký film Punjabi Cab (Pandžábský taxík, režie Liam Dalzell), popisující osudy indických sikhů, kteří uprchli do USA, vyvolal velmi živé reakce. Mnozí z obyvatel Jižního Kavkazu už někdy žili nebo pracovali v zahraničí, a tak vědí, co znamená opustit vlast a rodinu. Mnozí se zároveň setkali s diskriminací kvůli svému původu nebo barvě pleti.
Druhým důležitým tématem je odpuštění a sblížení. Film Bridge over the Wadi (Most přes Wadi, režie Barak a Tomer Heymannovi) o společné izraelsko-palestinské škole, se stal všeobecným favoritem. Na každém místním festivalu se diskutovalo o tom, jestli by se dal podobný projekt realizovat i tady, společně se znepřátelenou stranou. Jeden malý chlapec na festivalu ve škole v malé abcházské vesnici k tomu smutně podotkl, že se dříve učili společně s Gruzínci a Rusy a že by si přál, aby jednoho dne byla dnešní nenávist překonána a všichni zase mohli žít spolu.
Jako třetí hlavní téma se pro některé cílové skupiny nabízejí filmy s tématikou války, její nesmyslnosti a následků. Po filmu Three Comrades (Tři kamarádi, režie Masha Novikova) o válkách v Čečensku často následovaly velice dlouhé diskuze – o tom, že ve válce je bolest vždy větší než vítězství, že většinou trpí jen obyčejní lidé a že mír je největší lidskou hodnotou.
Všudypřítomná politika
Při přípravě festivalu je nesmírně důležité brát ohled na danou politicko situaci. Není vždy lehké vysvětlit lidem, proč organizujeme festival i „u nepřátel“. Snažíme se chovat otevřeně ke všem stranám a přesvědčit je, že nemáme žádné postranní úmysly. S dostatečným předstihem festival oznámíme a popřípadě požádáme odpovědné úřady o povolení. Projeví-li zájem, poskytneme jim informace o místech konání a o promítaných filmech. Ve většině případů jsme se setkali s pozitivními reakcemi. Do všech regionů jsme se dostali bez větších problémů a místní orgány nás většinou podporovaly. Do Abcházie jsme techniku dopravili za pomoci OSN, protože hranice mezi Gruzií a Abcházií je pro běžnou dopravu uzavřená. Do Jižní Osetie jsme se loni a předloni naopak dostali dokonce vlastním mikrobusem. S poněkud složitější situací jsme se setkali v Ázerbájdžánu, a to především proto, že pořádáme festivaly také v Náhorním Karabachu. Tento region je sice podle mezinárodního práva součástí Ázerbájdžánu, usiluje však o nezávislost a žijí v něm z větší části Arméni. Vzhledem k tomu, že není možné se do Náhorního Karabachu dostat z ázerbájdžánské, ale pouze z arménské strany, vláda v Baku není zrovna nadšená, že organizujeme festivaly i tam.
Budoucnost festivalu
Nezbývá, než doufat, že se i v budoucnu setkáme s pochopením úřadů a že se nám opět podaří organizovat festivaly po celém Jižním Kavkaze, tedy i v mezinárodně neuznaných oblastech. Po loňských událostech bude jistě zapotřebí ještě více diplomacie, neboť náš festival je politický i nepolitický zároveň. Politický, protože cestuje do všech oblastí, což vzbuzuje kontroverzní reakce. A nepolitický, protože ke konfliktním oblastem nezaujímá stanovisko – neuznává je, ani neodmítá. Jediným jeho cílem je realizovat společně s místními partnery myšlenku společného festivalu bez hranic, dát lidem Jižního Kavkazu možnost zúčastnit se této události, vidět zajímavé filmy a zapojit se do veřejných diskuzí.
Poselstvím našeho festivalu – tak jak vyplývá již z jeho názvu – by mělo být vědomí, že existuje hodnota vyšší, než je otázka krve, cti, národnosti a vlastenectví.
Martina Tichov byla v roce 2008 koordinátorkou festivalu Nationality: Human/Ja – čelověk, v současnosti pracuje v Nadaci Heinricha Bölla v Berlíně