Zdeněk Richter
Koncem února se na pultech knihkupectví objevil román Poslední dny punku poměrně neznámého chorvatského autora Gordana Nuhanoviće. Jde o první vlaštovku edice nazvané KPL, která se hodlá věnovat moderní jihoslovanské literární produkci. Navzdory přísloví o vlaštovce solitéru, která sama jaro nedělá, této knize by se to mohlo podařit.
Výhoda překvapení
Je nutné předeslat, že Poslední dny punku jsou ve velké výhodě. Hodnotíme-li totiž jejich autora jako „poměrně neznámého“, pak jeho pražské nakladatelství je neznámé úplně. A protože se jedná o jeho první vydavatelský počin, oba – autor i nakladatel – mohou vlastně jen překvapit. Což se jim beze zbytku podařilo.
Jak praví anotace na zdařilé obálce, jejíž pochmurnou atmosféru doplňuje dnes už klasické sexpistolovské typo, román je „pokusem o hořkou grotesku, zobrazující bizarní poměry v čerstvě nezávislém Chorvatsku“. Jde o mnohem trefnější anotaci, než která doprovází původní chorvatské vydání a která označuje knihu za „kafkovskou parabolu s prvky komedie“. Komediálních prvků je totiž v knize poměrně mnoho a jisté existenciální poselství, které autor předává, si s mírným mrazením v zádech uvědomí jen málokdo, a spíš až dlouho poté, co scény dovedené ad absurdum odezní.
Hlavním hrdinou zcela jistě autobiografického příběhu je záhřebský bulvární žurnalista, na kterého dolehly příznaky krize středního věku – nedostatek pracovní motivace, apatie vůči partnerce, touha po návratu starých dobrých časů a snaha o útěk z reality. Místo do kýženého Ázerbájdžánu však hrdina odjíždí na dovolenou do rodných Vinkovců, města u srbských hranic, kde se přidává k úsilí svých starých kamarádů obnovit činnost kdysi legendárního punkového klubu Mokrá buchta. K prvotnímu problému přilákat do něj vyhaslé hvězdy lokální scény, které spíš řeší rodinné problémy a punk je pro ně dávnou minulostí, se záhy přidává boj s místní šedou eminencí, která upřednostňuje lidovky a o návratu alternativní scény do města ne chce ani slyšet.
Absence klišé
Právě postava Vatroslava Dondura je zosobněním reakčních tendencí, které v chorvatské společnosti vyvolala traumatizující zkušenost srbské agrese, ale při jejím popisu zůstala standardní klišé opomenuta. Dondur je racionální nacionalista toužící po návratu tradičních hodnot a obnově zdravé společnosti, při čemž zúčtování s punkem nepovažuje „za svůj cíl, nýbrž za pouhou etapu v boji s mnohem horšími nepřáteli…“ Stejnou zanícenost nalézáme i u jeho „ideového protějšku“, majitele Mokré buchty Maria Križanoviće, který úporně věří v revitalizaci místní punkové scény. S jejich vírou kontrastuje pasivita hrdiny příběhu, který se sice donkichotského boje účastní a vědomě ničí svoji kariéru a vztah, ale podvědomě vnímá Dondurova slova o tom, že „punk je stejně mrtvý, dokonce i jako téma“.
Ani prostředí, ve kterém se hrdinové pohybují, netrpí schematičností. Nuhanović staví na podzimně pochmurném ambientu (Den byl tichý a popelavě šedý a vypadal, jako by za svoji existenci vděčil nějakému dávno podplacenému byrokratickému aparátu), ale zdánlivě monotónní pohyb tam a zpět po ose Záhřeb–Vinkovci zpestřuje kulisami, ve které hrdinovy pocity odcizení dostávají nové rozměry – ať už je to osiřelá čekárna pohotovosti, snobská VIP párty, přeplněné kupé či ropou zaplavené těžební pole při téměř surrealistickém nočním výjezdu za ekologickou katastrofou a spiritistickou seancí.
Plusy a mínusy
Veskrze sympatickému příběhu lze vyčíst jen občasné zvolnění tempa, zejména po vcelku svižném a poutavém úvodu. Autor, který je sám novinářem a své prozaické ostruhy získal dvěma povídkovými sbírkami, ale včas opouští lyrická zamyšlení a věnuje se tomu podstatnému, totiž ději.
Z čtenářova pohledu jsou dobrým počinem vysvětlující poznámky pod čarou, které jsou díky značně specifickým reáliím nezbytné. Formálně tak lze knize vytknout jen absenci předmluvy, případně doslovu, který by – jak bývá zvykem – dílo pro českého čtenáře zařadil do jakéhosi širšího rámce. Doufejme proto, že se ho dočkáme u dalších knih – soudě podle ambiciózního edičního plánu na přehybu obálky je na co se těšit.
(Gordan Nuhanović: Poslední dny punku, přeložil Jan Kravčík, vydal Big Ben Bookshop v edici KPL, Praha 2009, 196 stran)
Ukázka z knihy:
U Baljutakiho jíška přímo štípala do očí, ale jídelna byla alespoň prázdná. Postavil jsem ešus na dřevěné okýnko a zaklepal, přičemž jsem se snažil dostat z hlavy tu nervózní melodii z Buchty. Okénko se otevřelo a vynořila se kosmatá ruka s vytetovanou podobiznou mladého Ibrahima Rugovy.
– Jednu bez masa. – Ruka mi záhy vrátila teplý ešus. Zaplatil jsem a vyšel ven. Z nedaleké telefonní budky, připevněné na obyčejný stožár, viselo sluchátko a pomalu se kývalo v pozdně odpoledním povětří. Položil jsem ešus na chodník a přitiskl sluchátko k uchu. Nějakým zázrakem fungovalo. Okamžitě jsem vytočil číslo 92.
– Prosím? – drzý, darebácký hlas zněl jakoby z vylidněné sportovní haly.
– Dovolal jsem se na policii?
– S kým že to chcete hovořit, pane?
– Já? No…
Chlápek se zasmál skutečně od srdce: – Haló, samozřejmě, že jste se dovolal na policii. Ale poprosím vás, jděte s tím sluchátkem dál od rádia!
Od jakého rádia, pomyslel jsem si.
– Já volám z budky…
– Dělám si legraci, člověče, leg-ra-ci! To je takový úvod pro odstranění trémy. Uvolněte se a řekněte mi, jak vám můžu pomoct?
– V Mokré buchtě je… – začal jsem a zarazil se: – Znáte ten bar?
– Jak by ne, jak by ne, pokračujte dál, ale v klidu, milý pane, jako byste mluvil se starým kamarádem. Zhluboka se nadechněte. Nadechl jste se?
– Ano.
– A teď to celé vydechněte.
– Fúúúúú.
– Výborně. Tak a teď – per to do mě, ať je po mně!
– Uvnitř jsou tři osoby s kulometem a terorizují návštěvníky.
– To už je lepší. Řekněte co je to za ulici a… – dramaticky změnil barvu hlasu: – A policie osedlá své motorové oře a hřmotně jako hromovládný Perun rozetne temná mračna, aby paprsky velké žhnoucí koule vrátily úsměv na líce těch, kteří přežijí, pardon, obstojí… Ehm, trochu improvizuju, ale nejspíš jste poznal originál?
– Poslyšte, tu ulici možná zrovna přejmenovávají, ale dřív to byla Březová ulice, teda možná se pořád jmenuje stejně, i když…
– Ale ale, zase začínáte. Řekl jsem vám, hlavně v klidu. Znáte aspoň číslo, kvůli evidenci?
– Číslo? Neznám, ale najdete to lehko. Je to blízko Baljutakiho, pokud vám to jméno něco říká…
– Baljutaki? Nejlepší hrách ve městě! Já ho nejradši bez masa.
– Samozřejmě, – uklouzlo mi. – Uvnitř jsou lidi s odjištěnýma zbraněma a myslím, že…
– U Baljutakiho?
– Ne, v Buchtě.
– Tááákže, abychom to shrnuli: tři ozbrojené osoby v baru. Vidíte, ani to nebolelo. Ještě vaše jméno, pane? – Představil jsem se a hlas službu konajícího se najednou jakoby vytratil. Stará předválečná linka několik vteřin hlasitě šuměla, a pak se z technologické prázdnoty vynořil vzrušený hlas a vyptal se mě na jméno otce.
– Neuvěřitelné, – zajásal poté, co jsem mu ho prozradil. – Vždyť to byl můj… Váš otec byl můj profesor na středním odborném učilišti, ročník 64/65! Jémine, vynikající člověk, vynikající profesor! Jenom… škoda, že ho potom tak srovnali, – dodal.
– Srovnali?
– Dobrá, možná to není ten pravý výraz, ale myslel jsem tu výpověď.
– No, ano, to máte pravdu.
– Byl na vrcholu sil, učitel jak víno, a oni ho takhle odstřelí! – Potom se potichu zeptal: – Co to na něj našli? Studia v Bělehradu, že? Něco jsem slyšel vyprávět… No dobře, necháme toho. Víte, my jsme byli autolakýrníci, ale profesor nás všechny do jednoho nadchl pro herectví. Moje první role byla v Hitlerovi u partyzánů, my autolakýrníci jsme sice byli partyzáni, ale komu to tenkrát vadilo. Lakuješ celý den v dílně a navečer šup do divadla, na prkna, která znamenají svět. Ach, profesore, profesore…
– Promiňte, ale v tom baru…
– Povězte, prý znovu režíruje?
– Údajně ano.
– Konečně jedna dobrá zpráva v tomhle městě. Co vám mám povídat, právě on mě přivedl ke Krležovi, ostatně… – najednou přešel do spikleneckého pološepotu, – román Prapory mám pořád tady, v nejspodnějším šuplíku, chápete? Všechno co jde mimo profesi do šuplíku, co nejdál od očí vnitřní inspekce. Mezi námi, jsou to samí neandrtálci, co přišli na praxi z venkova. Koho měli na chorvatštinu, to by mě zajímalo! Ale počkejte, – vrátil se k předchozímu tónu, – i vy jste se, jak jsem se dočetl, ověnčil básnickými vavříny! Gratuluju.
– Ve skutečnosti šlo o prózu, – řekl jsem.
– A jak tu knížku sehnat? Kde?
– Nevím.
– O tom právě mluvím: o průniku masných výrobků do někdejších knihkupectví! Od Krleži k rolované šunce! Vida, to nezní špatně! Jenom momentík, než si to zapíšu, jinak to rychle zapomenu…
– Promiňte, – skoro jsem zavyl. – Máme maniaka v lokálu a možná právě teď spouští kulometnou palbu do mých kamarádů! – Vycítil jsem změnu atmosféry a nádech podrážděnosti v hlase na druhé straně drátu: – To znamená, že vy nevoláte z baru?
– Ne, z budky u Baljutakiho… Mě – ach jo – mě poslal pro hrášek a já jsem… do prčic copak tohle není nouzové číslo…? – Pronikavý signál ve sluchátku oznámil konec rozhovoru.
Přeložil Jan Kravčík