Juga is no more!

Jan Kravčík

Nevím, zda jste si toho všimli, ale ve čtvrtek 14. března 2002 přestala existovat Jugoslávie. Její strašlivá agónie trvala celé jedno desetiletí a někdejší vznešená romantická myšlenka, na jejímž základě byla vybudována, zůstala definitivně pohřbena v sutinách Vukovaru, hromadných hrobech kolem Srebrenice a na tisíci dalších podobných místech. Nemusí nám jí být líto – v posledních letech to byla úplně jiná Jugoslávie, prázdná, bez myšlenky, po krvavé rituální self-amputaci. Líto nám může být pouze té myšlenky a filologům (snad) i jména.

Zrod nového státu pod (údajně) patřičnějším názvem Srbsko a Černá Hora nevyvolal v jeho občanech zrovna nadšené reakce, klíčovým slovem těch několika málo hodin byla nespokojená apatie. Píšu hodin, neboť vytváření nového státu na mapě světa zastínilo a větší vzrušení vyvolalo zatčení místopředsedy srbské vlády generála Momčila Perišiće a jeho obvinění ze špionáže ve prospěch CIA. Ti, kteří doufali, že by mohl být generál obviněn i z válečných zločinů, jichž se dopustil na chorvatských civilistech v Zadaru, případně vydán Haagu, se krutě spletli. I to o něčem svědčí.

Takže žádné demonstrace ani oslavy na ulicích, jak tomu v případě podobných historických okamžiků obvykle bývá. Státní média událost okomentovala patřičně kysele (Kraj višegodišnje agonije), s mírnou dávkou nostalgie (Nema više Jugoslavije) či ironie (Sad je Juga zemlja druga) a ještě kyselejší a zamračenější byly tváře staronového prezidenta staronové země Vojislava Koštunicy a černohorského premiéra Mila Đukanoviće při podpisu smlouvy o novém uspořádání Srbska a Černé Hory. Tu jim ušil podle nejnovější bruselské módy (horkou jehlou?) španělský krejčí Javier Solana, jenž světu objasnil, že se v případě nově vzniklého soustátí nejedná ani o federaci, ani o konfederaci, nýbrž o něco „zcela originálního“… Absurdnímu a tragikomickému duchu balkánských událostí (nejen) minulého století naprosto odpovídá, že Evropská unie tuto státotvornou roli přidělila člověku, jenž jako bývalý generální tajemník NATO nařídil bombardování Jugoslávie a je tedy mezi jejími občany logicky nesmírně populární. Nemluvě o skutečnosti, že jej na jaře roku 2000 Obvodní soud v Bělehradě v nepřítomnosti odsoudil na 20 let, a tento rozsudek dosud nebyl zrušen…

Zatímco Srbové dohodu považují za další ústupek Černé Hoře, která je již delší dobu samostatná a suverénní v ekonomických otázkách, před Đukanovićovým úřadem v Podgorici se hned druhého dne po podepsání dohody sešli k protestům místní studenti a profesoři, kteří ji považují za pošlapání důvěry 54 procent občanů Černé Hory, jež při posledních volbách, nazvaných malým referendem o otázce státního uspořádání Černé Hory, hlasovali v podstatě za její nezávislost. Pravdou ovšem je, že v dohodě se Černá Hora poprvé od roku 1918 na mezinárodní úrovni zmiňuje jako stát.

Někteří srbští političtí analytici vidí v novém státoprávním uspořádání model, jímž evropské společenství hodlá v blízké budoucnosti postupně řešit ústavní status Kosova a dalších částí srbského teritoria, Vojvodiny a Sandžaku, které mají rovněž jisté separatistické tendence. Srbské občany pak podle průzkumů veřejného mínění spíše trápí technické problémy typu kolik budou stát nové dokumenty (ekonomové cenu výměny dokumentů, výroby nových formulářů apod. odhadují na desítky milionů dolarů) či co se bude skandovat při fotbalových zápasech. „Srbija i Crna Gora!“ – to nezní příliš úderně. Vůdci fanoušků bělehradského fotbalového klubu Crvena Zvezda už oznámili, že nebudou podporovat společnou reprezentaci do té doby, dokud Srbsko nebude samostatné…

Lídři Evropské unie považují dosažení dohody za velký úspěch své zahraniční politiky, i když teprve budoucnost ukáže, je-li to slovo namístě. Narozdíl od tolika předchozích iniciativ a aktivit Evropské unie v prostoru Balkánu si troufám tvrdit, že ano. Jisté je, že Jugoslávie už dlouho byla výrobkem s prošlou záruční lhůtou a odér, který kolem sebe šířila byl ne nepodobný vůni otevíraných masových hrobů… Zejména proto už na mapě světa nemělo její jméno co dělat. To dnes zůstalo pouze v názvu Mezinárodního tribunálu v Haagu – a zřejmě tam ještě dlouho zůstane. I přesto by bylo dobré, abychom nezapomněli na historický fakt, jenž pregnantně vyjádřil chorvatský novinář Marinko Čulić na stránkách nezávislého časopisu Feral Tribune. Totiž, že „Jugoslávie dala všem svým národům něco, co předtím neměly – Makedonci dostali vlastní stát, Albánci, Bosňáci a svým způsobem i Slovinci potvrzení své národní identity, Chorvati teritoriální celistvost a Srbové možnost žít všichni ve stejném státě. A to je jeden z důvodů, proč se poslední sbohem Jugoslávii musí vyslovit s pietou, neboť ona vytvořila jisté univerzální lidské hodnoty, které tento prostor předtím neznal.“