Marta Nováková, Tomáš Lipták
Cílem tohoto projektu je zmapovat ruské kulturní prostředí v Čechách. Vybranou formou je interview. Zpovídaní jsou, podle našeho názoru, representativním vzorkem ruského kulturního života v České republice. Autoři projektu se snaží o vymezení pojmu „emigrace“ a jeho definici na počátku 21. století. Jedním z hlavních cílů projektu „Ruské Čechy“ je hledání paralel mezi bohatým kulturním životem ruské komunity ve 20. a 30. letech a dnešní dobou. Projekt odstartoval úvodním rozhovorem s Ivanem Tolstým, potomkem slavného spisovatele Alexeje Tolstého, zveřejněným v listu BABYLON v prosinci roku 2001. Zde uveřejněný rozhovor je dalším počinem projektu.
Irina Burceva je ruská komorní pěvkyně, dlouholetá sólistka Státní filharmonie v Alma-Atě, sbormistr, pedagog. Společně s Jiřím Klapkou založila v Praze hudební salón (Ruský hudební salón), který navazuje na tradiční komorní setkání přátel ruské písňové tvorby a zejména křehkého a v mnohém unikátního žánru, romance, jehož je sama citlivou interpretkou.
Paní Irino, jak se vůbec přihodilo, že se ruská pěvkyně žijící v Alma-Atě objevila v Praze?
To je dlouhá historie, ale především to bude asi osud. Když jsem žila v Kazachstánu, ani ve snu by mě nenapadlo, že se někdy dostanu do České republiky. Spíše jsem vždycky doufala v návrat domů do Ruska. Do Kazachstánu jsme s manželem odjeli v roce 1971. Byla jsem mladá, plná romantických ideálů a Kazachstán byl pro mě úplně cizí zemí, zahraničím. Když jsem se pak podívala do mapy a zjistila, že sousedí až s dalekou Čínou, úplně jsem se zhrozila, ale už nešlo ustoupit. Všichni naši přátelé se nám divili, nedokázali to pochopit, ale my jsme jeli povznášet kulturu – můj muž byl vynikající operní pěvec. Dnes to zní asi směšně, ale tenkrát jsme to skutečně tak cítili. Když jsem pak zůstala sama, Kazachstán se mi přejedl. Já jsem evropský člověk a Kazachstán, to je úplně jiná mentalita, která mi zas tak moc nevyhovovala. A potom, všichni mí příbuzní žili v Rusku a tak jsem celou tu dobu chtěla odjet. Ale vyskytla se celá řada překážek kvůli kterým to nešlo. A když už nebylo možné žít v Kazachstánu dál, nebylo možné tam vůbec nějakým způsobem existovat a já musela také přemýšlet o budoucnosti svého mladšího syna, „objevila“ se Česká republika.
Jak se změnil vztah Kazachů k Rusům po rozpadu SSSR (1991 – pozn. autorů)?
Víte, to je vlastně důvod proč jsem tady. Ale nechtěla bych plivat na lidi, na zemi, ve které jsem žila… Ano, vztahy se změnily, samozřejmě, ale nemohu mluvit o všech. O celém národu mluvit nikdy nelze. Ti, kteří vládnou, to je jedna věc, národ, to je druhá věc a společnost, to je věc třetí. Nechci mluvit zle o lidech, kteří žili kolem mě, Kazaších… Ale to zlé bylo ve vzduchu a vy ten vzduch musíte dýchat. Cítíte to z různých rozhovorů, novinových článků, úřady, které vás mají chránit jsou proti vám… Pochopíte, že v této zemi nemůžete žít. Ano, přišly situace, kdy bylo velmi zle. Když jsem viděla poprvé ve městě tank, na něm seděli mladí lidé a mířili na mě. To bylo takové… přinejmenším nečekané (smích). Navíc ta jiná mentalita, jiný přístup k životu… A když už tu svou nenávist ani neskrývali, pochopila jsem, že tam žít nemohu. Do Ruska se vrátit také nešlo. Nebylo kam. Nejjednodušší bylo přijet do Čech.
Co jste dělala v Alma-Atě a co děláte teď v Praze?
V Alma-Atě jsem byla profesionální pěvkyní, sbormistrem, učila jsem děti ve škole… V Praze? Víte, ke konci pobytu v Kazachstánu jsem měla takový sen, zrovna jsem se zabývala ruskými romancemi. V životě jsem měla různá období, kdy jsem zpívala operu, populární písně a období, kdy jsem se setkala s romancemi. Ale byla jsem tehdy velmi mladá, neměla jsem žádné životní zkušenosti, neprošla jsem si žádnými životními peripetiemi, které dodávají uměleckému projevu tu věrohodnost a výraz. To co jsem cítila, jsem ještě neuměla vyjádřit.
Ale právě ke konci pobytu v Kazachstánu mě napadlo, založit divadlo ruských romancí. V Portugalsku něco podobného mají – kořeny romancí jsou románské. Do Ruska přišly ze Španělska přes Francii. Ale v Kazachstánu něco takového nebylo možné. Bylo potřeba mít hodně peněz, pochopení a příznivců.
Když jsem přijela do Prahy, musela jsem přemýšlet, čím se tu budu živit. Když ještě máte sílu a touhu, chcete lidem cosi předat, to co je ve vás nakupené, co chce ven… Potkávala jsem se se známými muzikanty a zpěváky, kteří mě zvali do divadla na své koncerty a tak to šlo asi rok. Všimla jsem si, že v Praze je velmi mnoho Rusů, resp. rusky hovořících umělců a že hudba tu zní ve všech jazycích, jen ne v ruštině.
Musela jsem si nějak vydělávat, ale protože nejsem operní pěvkyní, ale komorní, do opery mě nevzali a komorní hudba se tu moc nepěstuje. Tak jsem musela udělat něco svého. Jednou jsem se dostala do hotelu Mondial na nějakou prezentaci. Když jsem vešla do té budovy, sama pro sebe jsem si řekla: „To je přesně to, co potřebuji.“ Všechno tam připomínalo divadlo – starý nábytek, krb, lustr, svícny… – resp. prostory, ve kterých prostě musejí znít romance. Potichoučku jsem promýšlela svůj plán, měsíc, dva a pak jsem přišla k manažerovi toho hotelu a já velmi špatnou češtinou a on velmi špatnou češtinou, není Čech, je někde z Latinské Ameriky, jsme se pokoušeli domluvit. A jemu se můj nápad, provozovat v kulturní místnosti hotelu jakýsi ruský salón, zalíbil.
Začala jsem o svém nápadu hovořit s jinými umělci, ale protože jsem neměla žádnou finanční podporu, hleděli na mě jako na hlupáka, ale i přesto mi vyjádřili podporu. Pak jsem zašla do Ruského kulturního centra. Parmen Parmenovič Šenšin, tehdejší šéf kulturního oddělení, mě vyslechl a řekl, že je to výborný nápad a že mě podpoří. No a tak se vše postupně a pomalu rýsovalo… Otevření salónu se setkalo s velkým úspěchem. Víte, měla jsem pocit, že lidé čekali, až se něco podobného otevře. Něco, kam mohou přijít, nebýt vnitřně sevření. Rusové, kteří zde žijí jsou uvnitř velmi sevření, nedokáží se uvolnit, bojí se našich vlastních lidí a proč to tajit, ne všichni Češi nás mají rádi, a tak naši žijí každý ve své skořápce. U nás v salónu se uvolní. Říkám si, že to není jen tou ruskou hudbou, vynikajícími ruskými umělci, ale celá ta atmosféra v salónu lidi uklidňuje, uvolňuje a oni se tu cítí příjemně a nechtějí jít domů. Chtěla bych vzkřísit tradici ruských večerů, které kdysi fungovaly. Takové rodinné večery. Nešlo jen o aristokratické salóny, to se týkalo celé dřívější inteligence. Scházeli se, zvali mezi sebe nejenom vynikající, ale i začínající umělce… Zkrátka hostili a nejen čajem, ale i osobnostmi.
Řekněte nám, jak se žije Rusovi v Praze?
Různě, někdo žije dobře, někdo žije s bolestí, někdo jen tak přežívá…
Zajímá mě, jestli se nějak spolčujete, scházíte?
Víte, měla jsem sen, že bych prostřednictvím salónu spojila Rusy v Praze, ale mí přátelé se mě ptali, proč to dělám, jestli je mi to třeba. Říkala jsem: „Je to třeba!“ Já nemám ráda organizace, organizovanost, k tomu mám daleko. Když mi říkají „organizovat se“, říkám, dobře, vy se organizujte a my uspořádáme pro tu organizaci koncert. My jsme umělci. Ale myslím si, že náš salón je pro některé Rusy žijící v Praze velmi potřebný.
Teď jezdí do Prahy velmi mnoho lidí ze zahraničí, zvláště Rusů. Nedávno jsem říkala svým přátelům, že mám pocit, jakoby sem od nás přijela celá polovina talentovaných lidí. Setkávám se s nimi v salónu a těší mě, že je mohu představit nejen našemu, ale i českému publiku. Díky salónu spousta Rusů i Čechů objevila mnohé naše vynikající umělce, které doposud neznali. A teď na ně chodí i do divadla. Třeba na Olega Korotkova, to je vynikající zpěvák, nebo na Kolju Višňakova, vynikající tenor, ale i vynikající člověk.
Nelze nevzpomenout na ruskou emigraci v Praze ve 20. a 30. letech minulého století. To byla přece úplně opačná situace!
Ano! Oni se setkávali. Bylo jich zde mnoho. Podle svědectví, která se k nám dostala, tato emigrace byla silná a vnesla i něco do české kultury. A hlavně zachovala jazyk – čistý ruský jazyk. Když se dnes setkávám s potomky ruských emigrantů, jsem okouzlena jejich krásným jazykem, který není nijak „pošpiněný“. U nás už se takovým jazykem nemluví. Samá hovorová řeč, slang, dokonce i politici, umělci… Je velmi cenné, když se zachovává jazyk. Jazyk – to je kultura. Jsem přesvědčena, že když někdo žije v cizí zemi, je povinen umět jazyk té země, země, která ho přijala, ale zároveň zachovávat svou kulturu, svůj jazyk – to je rovněž jeho povinnost. Nechápu některé Rusy v Čechách, kteří se snaží zbavit se všeho ruského a přijmout vše české. Dokonce to vede k takovým absurdnostem, že se doma v rodině baví česky. To je jakoby jste přijeli někam do ciziny, třeba do Ruska, a natolik byste nenáviděli svůj český jazyk, že byste mezi sebou doma mluvili rusky. To je směšné. Ale každý má své důvody a já ho za to nemohu odsuzovat. Ale nemohu pochopit to, že svým dětem nepředávají svůj rodný jazyk.
Novočerkasský masakr 1962Nabízí se otázka, jaký mají, podle Vaší vlastní zkušenosti, Češi vztah k Rusům?
Podle mé zkušenosti? Výborný! Češi, se kterými se setkávám, se ke mně chovají velmi pěkně. Neměla jsem špatnou zkušenost, ve vztahu k mé osobě. Že by mi vmetli do tváře, že jsem Ruska a že mám táhnout odkud jsem přišla. Ne, s tím jsem se nesetkala. Všichni Češi se ke mně chovali úžasně a já je mám za to moc ráda.
Vy sama, cítíte se být emigrantem?
Víte, já jsem se ještě nevzpamatovala. Žiji tady teprve tři roky a pak, dlouho jsem nežila v Rusku. Dvacet sedm let jsem žila v Kazachstánu, takže jako člověk jsem se „zformovala“ tam. Nemohu mluvit zle o zemi, ve které jsem získala spoustu přátel. Žijí tam vynikající lidé. Mám na mysli Rusy, kteří tam byli, stejně jako já, zavátí osudem. Ale nemohu říct, že bych se tam chtěla vrátit. Stýská se mi, ale po lidech, ne po zemi. Necítím se tu jako uprchlík nebo vyhnanec. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem pocit, že jsem se vrátila tam, odkud jsem kdysi dávno odjela. Možná je to tím, že jsem své dětství prožila v Evropě. Žila jsem s rodiči v Maďarsku a v Německu. Proto to pro mě tady nebylo cizí. Můj syn to všechno přijímal trochu jinak. On si musel na takový život zvyknout. A ani nevím, jestli si úplně zvykl.
Takže já se necítím jako uprchlík. Ale je pravda, že mám problém se slovem „doma“. Když jedu někam z Prahy a pak řeknu, že se musím vrátit domů, mí přátelé se smějí a říkají: „Domů? Kam domů?“. „Doma“ není.
Myslíte si, že je dnes ještě možné používat pojem emigrant, emigrace?
Myslím si, že ne. Rusové v Čechách, to není emigrace. Víte, já bych to slovo nechtěla vůbec vyslovit. Jsem jedna z řady kosmopolitů, kteří prostě žijí tam, kde chtějí. Chtěla jsem žít v Kazachstánu, žila jsem v Kazachstánu. Pak se mi zachtělo žít v Čechách a stalo se. Během jednoho, dvou let jsem to udělala. Žiji v Čechách. Necítím se být emigrantem. Ano, nemám se kam vrátit, ale každý člověk může žít tam, kde se mu chce. Možná, že kdybych byla mladší, jela bych ještě někam dál. Chtěla bych natrvalo žít v Čechách, ale dokud mám ještě sílu, chtěla bych cestovat, ukazovat své umění i v jiných zemích.
Ale Vaší vlastí je Rusko?
Ano, já se nezříkám Ruska, to v žádném případě. Ale v dané situaci bych tam chtěla jet jen na „гастроли“ – pohostinná vystoupení. Všichni na mě udiveně hledí, ale já chci. Protože jedině v Rusku mě mohou opravdu pochopit. Když zpívám pro Čechy, ti mě vnímají jako nějakou cizinku, zvláště, když zpívám rusky. Ne všemu rozumějí. Vnímají můj hlas, tembr, styl, ale slovům nerozumějí. A v romancích, které zpívám, jsou slova těsně spojena s hudbou, s mým přednesem… Víte, už jsem zapomněla, kdy jsem naposledy zpívala pro Rusy v Rusku. Když jsem odjížděla do Kazachstánu, byla jsem mladá a se zpěvem jsem teprve začínala. Chtěla bych zpívat v Rusku, ale je to velmi složité. Takových jako jsem já je mnoho. A pro pohostinné vystoupení je nutné mít hvězdy. A to už je zase byznys.
Věříte, že ještě mohou existovat takové salóny, jaké existovaly v 19. století. Ve kterých se setkává kulturní elita, básníci, zpěváci, nejen vynikající umělci, ale i začínající… Myslíte, že je možné vrátit se k tradici 19. století v 21. století?
Nepochybně. Samozřejmě. Ale ty slavné salóny dříve podporovali nějací sponzoři, mecenáši. Obyčejně nějaký bohatý člověk, který miloval kulturu, umění, zval své přátele k sobě domů na návštěvu a zval i umělce, kterým samozřejmě zaplatil. Umělci nikdy nevystupovali zadarmo, protože to co dělají je jejich práce. V sovětské éře naše umělce nutili, učili, že musejí pracovat zadarmo.
Víte, měl jsem na mysli spíše takové salóny, které „probíhaly“ v bytech různých lidí – např. Merežkovskij, Vjačeslav Ivanov, Rozanov… Tam se scházeli prostě přátelé, diskutovalo se tam, četla se vlastní poezie… Může se takovýto typ salónu „obnovit“?
Samozřejmě, že ano. My jsme něco podobného provozovali, jenom jsme tomu neříkali salón. Scházeli jsme se přátelé, umělci.
A nevíte, existují takové domácí salóny teď v Praze? Ne salóny pro publikum.
Ne, ale myslím si, že v budoucnosti se z našeho salónu stane něco podobného. Něco jako klub. Nevím, uvidíme.
Náš salón funguje jako divadlo. Já jsem ho nazvala Ruský hudební salón – je to taková umělecká nálepka. My lidem hrajeme, jak vypadaly ruské salóny. Ale možná, že to jednou přeroste v opravdové divadlo. Velmi bych si to přála. A velmi bych chtěla, aby lidé věděli, že existuje ruské divadlo – salón, kde zní komorní hudba. Už dnes rozšiřujeme repertoár. Nejen romance, ale i operní árie, duety, instrumentální večery.
A u vás v salónu vystupují jenom hudebníci, nebo mohou i básníci, literáti?
Vloni jsme podnikli takový experiment k 8. březnu. Naši místní básníci recitovali své verše a ve spojení s hudebními vystoupeními to bylo opravdu velkolepé. Chtěla bych i v budoucnu pořádat takové literárně-hudební večery, ale vše se zase odvíjí od financí… Říkají, že existují nějaké granty, podpory, ale já nevím jak postupovat. Ale nápadů je mnoho, velmi mnoho.