Slečna Kristýna na jevišti

David Frei

Osobnost rumunského spisovatele a historika náboženství Mircey Eliada je českému čtenáři jistě dobře známá. Zatímco se jeho religionistické studie – např. Dějiny náboženského myšlení, Šamanismus a nejstarší techniky extáze, Mýtus o věčném návratu atd. – objevily na českém knižním trhu až v 90. letech, s prozaickou tvorbou tohoto výjimečného autora se čtenář mohl seznámit již o trochu dříve, a to díky fantastickým novelám Slečna Kristýna (vydána poprvé v roce 1984 ve svazku Pět rumunských novel), Had či povídkovému výboru Tajemství doktora Honigbergera. Magičnost jeho díla spočívá v originálním prolnutí fantazie a reality, snu a skutečnosti, posvátna a světského – to vše nalezneme i v dalších povídkových sbírkách, které u nás po revoluci vyšly: V hájemství snu a Hádání z kamenů. Obliba eliadovské poetiky – v rámci které ještě čeká na český překlad autorův zřejmě nejslavnější román Noaptea de Sânziene (v překladu Svatojánská noc) – již také přesáhla literární kolbiště, a to způsobem navýsost zajímavým a originálním: dramatizací první výše zmiňované novely, jejíž realizace se ujala ambiciózní skupinka studentů brněnského JAMU.

Znalce tohoto ranějšího Eliadova díla (vyšlo jako Domnişoara Cristina již v roce 1936), kteří si nenechali ujít divadelní premiéru 17. 2. 2002 v malém brněnském studiu Marta, musela ještě před vstupem do hlediště napadat nejedna otázka týkající se divadelního zpracování novely. Dá se vůbec nějak umělecky ztvárnit jakékoli z Eliadových děl? Lze atmosféru Slečny Kristýny přenést na jeviště? Bude to zcela moderní a neortodoxní pojetí, které bude brát Eliadovo dílo jako pouhou inspiraci?

Těm, kdo neznají děj novely, jej stručně objasním: Na venkovský statek, který obývá paní Moscová s dcerami Siminou a Sandou, přijíždějí dva hosté: malíř Jegor Paškjevič a archeolog Radu Nazarie. Malíř Jegor, který přijel z Bukurešti za snoubenkou Sandou, se od počátku ocitá ve středu tajemného dění; podivné chování statkářky i nečekané rozvernosti osmileté Siminy ho přivádějí do silných rozpaků, které zesílí s objevem tajemné legendy o slečně Kristýně. Vše nasvědčuje tomu, že Kristýna nezemřela, nýbrž dále pobývá v usedlosti a její bytost si zvláštním způsobem podmanila majitelku a Siminu. Je totiž upírem…

Přenést Eliadovo poutavé vyprávění – ono tajemno, které čtenáře lákavě spoutává již od prvních stránek a nedovolí mu odložit knihu, dokud ji nepřečte – na divadelní jeviště byl úkol věru nelehký, ovšem studenti JAMU se ho zhostili vcelku obstojně. Již od počátku vytvořili zvláštní atmosféru. Věrně se drželi českého překladu Jiřího Našince, a to v gestech, dialozích i citacích z básnické sbírky Hyperion slavného rumunského básníka Mihaie Eminesca, kterým se částečně nechal Eliade v tomto díle inspirovat. Účelné použití kulis, kostýmů a rekvizit vytvořilo originální výtvarný rámec, který se dobře hodil k zvolenému tématu. Atmosféru doplňovala vkusně nahraná hudba Psích vojáků, která v pauzách mezi scénami výtečně navozovala hororového ducha, jenž byl v sále rozhodně přítomen. Divák měl pocit, že je svědkem čehosi zvláštního. Jakoby Eliadovo literární umění – samozřejmě v rámci možností daných prostředím – skutečně našlo svou adekvátní výpověď v divadelní sále. Technická stránka hry byla pojata bravurně, neotřele a nápaditě.

Pokud se budeme zabývat některými specifickými aspekty, které vystupují do popředí po přečtení novely, našli bychom v její dramatizaci určité nedostatky. Ono výjimečné a tajuplné erotično a magická přítomnost snové atmosféry, které jsou hlavními atributy díla a které čtenáře od začátku silně vtahují do děje, v divadelním zpracování ztratily na intenzitě, možná proto, že herecké vystoupení se po této stránce více soustředilo na věrnost původní předloze, než na vlastní kreativní improvizaci, která mohla dodat hře účinnější gradaci.

Herci samotní se snažili své postavy v duchu předlohy pojmout vskutku důsledně, zvláště hlavní aktér, představitel Jegora, Roman Groszman byl ve svém pojetí věrohodným obrazem literární postavy. Matka dcer (v podání Petry Hřebíčkové) statečně citovala Eminescovy verše, chyběl ji však přesvědčivější výraz ve ztvárnění své role, naproti tomu Simina (Isabela Bencová) ji zvládla na výbornou: její „nebezpečné děcko“ bylo skvěle zahrané, škoda jen, že její „drzá“ erotičnost přítomná v původní předloze byla v této adaptaci velmi zredukována. Erotickou vampýričnost postrádala i hlavní představitelka slečna Kristýna (Iva Pazderková). Její eliadovské repliky byly skvěle zvládnuté, smyslné vábení však mohlo mít sugestivnější charakter. Diváka mohla potěšit „červená“ svůdnost, leč ono magické erotično, které Eliade umně v psaném díle vytvořil, na jevišti nenašlo svůj důstojný obraz.

Pokud oceníme vcelku věrnou adaptaci původního díla, zarazí nás závěr hry: zatímco Eliade novelu končí likvidací slečny Kristýny-upíra a vypálením statku, studenti JAMU se rozhodli pro otevřenější konec. Sanda skáče z okna a poté zazní komentáře, co se na statku dělo, ovšem o slečně Kristýně ani zmínka. Jestliže tímto chtěli autoři vyjádřit nejednoznačnost konce, který si tak divák může vyložit po svém, budiž tomu přáno. Chtěli-li však vytvořit nový konec, aby se odlišili od dosud věrného zpracování novely, narušili tak přehledný proud vyprávění, a to způsobem, že zmíněný konec vyzněl dosti nepřirozeně, což je škoda vzhledem k odvážně snaze novelu zdramatizovat.

Co říci závěrem? Protože se jedná o vůbec první divadelní zpracování Eliadovy tvorby u nás, nelze tuto snahu neocenit. Jeho dílo skutečně není jednoduché převést do dramatické podoby; specifičnost jeho fantastické poetiky a literárního umu lze obtížně transponovat do jevištního prostředí. Přesto anebo právě proto znamená divadelní Slečna Kristýna průlom v tomto směru: je to pokus, který by měl rozhodně zhlédnout jak znalec Eliadova novelistního díla, tak i milovník tajemných divadelních přestavení.