Aleš Kozár
Anton Podbevšek (1898–1981) – slovinský básník a esejista. Pro slovinskou poesii snad není prapodivnější postavy nad Podbevška. Zasáhl do slovinské literatury jen krátce, vlastně jen jedinou sbírkou, zato však o to zajímavěji.
Ještě jako student byl odveden na válečnou frontu a zažil dost hrůz v zákopech fronty na Piavě v Itálii. Po návratu začal v Lublani publikovat nepochopitelné verše, za něž si vysloužil dokonce nařčení z duševní pomatenosti. Nepodařilo se mu nikde napevno zakotvit ani vytvořit si kolem sebe okruh příznivců, a tak také jeho jediná básnická sbírka vychází opožděně nákladem jeho ženy roku 1925.
Velmi brzy poznal z italských časopisů manifesty F. T. Marinettiho a zcela novou práci s obrazností. Pokusil se proto uplatňovat tyto postupy futuristů také doma ve Slovinsku. Ovšem pro slovinskou literaturu, která byla po celé 19. století založena především na sdělné nosnosti slova, byly jeho formální experimenty nepřijatelné. Přesto dokázal otevřít cestu slovinským expresionistům v čele se Srečkem Kosovelem či Antonem Vodnikem.
Fascinovat měly jeho verše už bombasticky volenými názvy. Celkově však jeho obraznost není zdaleka tak rozvolněná a asociativní jako např. u Apollinaira; základ tvoří především napětí mezi přívlastkem a jménem. Důležitým doplňkem jsou širokodeché verše, které mají blízko k Whitmannovi a pravděpodobně mohly také výrazně souznít se vstřícnou recepcí Otokara Březiny ve Slovinsku ve dvacátých letech (překlady i časopisecké články). Objevnou je u Podbevška také disonantnost veršů, která však musela být jeho současníky nutně vnímána jako nedokonalost.
Inspirace řady jeho básní či básní v próze vychází z válečných zážitků. Verše však nejsou oslavou války jako u mnohých futuristů, ale snahou po zachycení chaosu, řvaní děl a letadel, odcizení, hrůzy a člověka přesahujícího běsu. Snaží se o prozkoumání snu jako rubu reality, roviny, která je s realitou totožná, jen se v ní jeví věci nezakrytě a lze o nich také mnohem otevřeněji hovořit.
Recepce Podbevškových básní byla rozpačitá až výrazně zamítavá. Podbevšek velmi usiloval o zřízení vlastní tribuny, která by novou poetiku pomohla zprostředkovat. Přesto neuspěl ani jeden z jeho pokusů (Trije labodje, Rdeči pilot) a ani jím pořádané poetické večírky, kde dělníkům recitoval své verše, neměly dlouhého trvání. Brzy se od něj odvrátili i jeho dosavadní příznivci (Kosovel i jiní pochopili, že Podbevšek nemůže mít ducha iniciačního jako např. u nás Teige) a roku 1925, kdy vychází jeho sbírka Člověk s bombami, již stojí zcela stranou vlastního centra dění, kde se v té době nachází Kosovel, Vodnik, Vodušek a další.
Hymnus o králi duhových hadů
(Za slunce západu o mých 21. narozeninách, jeden z četných náčrtů hudby vln.)
Jel jsem na motocyklu rychlostí splašených a do krve zbitých lidských myšlenek. Bleskem mizely vsi, města, lesy. Rudá byla krajina jako šarlat:
(Úplně nahý jsem letěl nízko vzduchem, lehce vesluje ohromnými perutěmi, a rostlo ve mně přání, abych se co nejdřív vznášel mezi peklem a nebem.)
Hustou tmu osvěcovaly blesky a ve fata morgáně, která se náhle skryla za oblaka skoky klokana s kapsou, zahlédl jsem propasti, jež se zarývaly do země jako lijáky, hladiny jezer, jež vypadaly jako obří, pohyblivá zrcadla, stromy se svými větvemi jako lidské ruce- v jejich vrcholcích hnízdily nejrůznější opice- veletoky se svými přítoky jako nebývalí hadi s mláďaty, pouště jako obrovské rozpálené pece, vulkány s vybuchující lávou jako ohnivé vodotrysky, jezy, které vypadaly jako bez ustání se lámající skleněné vrtáky, železniční viadukty, jež byly jako jezdci v brnění, nádraží jako mraveniště a se svými křížícími se kolejemi jako stříkačky, dílny jako kotlíky a zkumavky, zbrojní sklad jako šikmé pisánské věže, cirkusová města s do nebes sahajícími úzkými domy, které se podobaly svými okny foukací harmonice- zrovna hvízdal vítr ulicemi a unášel je do mlhy.
Tehdy jsem na sebe pohlédl a s hrůzou v lesknoucích se chameleónských očích jsem spatřil, že mě drželo v obětí nesčetně duhových hadů- jen já jsem se zvedal ještě rychleji, jako na hlavu postavený vzdušný vír, jejich v podivném ohni světélkující medúzí hlavy z baziliščíma očima se vzdalovaly ode mne a protínaly svými pohledy jako meči mé věčně neklidné srdce, které vypadalo jako reflektor- tmu před sebou jsem viděl ozářenou, jako bych měl na prsou připevněnou elektrickou svítilnu- a už jsem je viděl, jak se svými vyceněnými zuby zakusovaly do mých prsou, která mi připadala jako otevřený tabernákl, lámaly a trávily hostie v mém ciboriu.
(Vzepjal jsem se bolestí, ač jsem si nezakryl rukama své vlahé oči.)
A zničehonic jsem se viděl v plamenech, proměněn citově jako ve zkamenělou veverku ve skoku, mé jemné a měkké ženské vlasy plály ve větru jako praporky, ruce a nohy, které vypadaly jako by byly probodené, a křídla byla jako živé pochodně- když jsem vzal do horkých rukou odpornou užovku, která mi svírala chroptící hrdlo a již jsem od sebe odhodil velkým obloukem, ucítil jsem na krku na dlouhém řetízku visící stříbrnou píšťalku, dar bílých sudiček.
(Ó, tehdy jsem věděl, že jsem býval jako jehně a mé myšlenky jako větrem zhášené louče a život jsem toužil odhodit jako plášť z ramen!)
A chvěje se ve svém nitru jako štíhlá břízka v bouři a vichru, mrazivě jsem pronesl k hnusným hadům: „Dejte mi, kostlivci, zrcadlo, ať se vidím!“ A odpověděli se smíchem, bolestivým k zbláznění: „Ty, kdo se zdáš být duší antilopou a tělem ropucha, pohleď do dáli a uvidíš se!“
(Mysleli si, že řeknu, že mi připadá moje krví skropená lebka jako nebesa, drahé kameny v trnové koruně kolem hlavy jako hvězdy, můj mozek jako oblaka, maso jako zem, žíly jako vodovody, kosti jako hory, kapky potu jako jezera, vlasy jako stromy a slzy v mých očích jako moře.)
Jenže má záda, která jsou už schýlená jako vyschlá palma, se narovnala jako zlomený luk, popadl jsem jako ve snu stříbrnou píšťalku a dal ji k roztřeseným ústům. Za jejího hraní, které pronikalo do mozku a do morku kostí, začaly běsnící a svlékající se hadi tančit – ovíjeli se kolem mě, natahovali nafouknuté krky, které se brodily před chvílí v mé krvi, a syčeli svými dlouhými, rozeklanými jazyky.
A ještě jsem viděl pod sebou v ohnivých plamenech veliké krokodýly, kteří po mě lapali, sytili se mým masem a mými kostmi – praménky mé krve padaly do makových polí – a sám sebe, jako bych byl vystřelen, stále výš a výš stoupat. Z mé hlavy začali vyletovat kondoři, orli, sokolové, slavíci, skřivánci a celá hejna ptáků. A řekl jsem si: „To jsou mé myšlenky!“
(Zakryly nebe nade mnou.)
A oblaka se mlela ve svých plandavých šatech jako stáda splašených slonů, začalo silně hřmít a viděl jsem tmu nade mnou hustě posetou ohnivými střelami.
(Zdálo se, že se boří světy. Někteří ptáci se začali snášet k zemi, jiní letěli do dálek jako pronásledováni.) A už procházely blesky s nazpátek zahnutým ostřím skrze mne, byl jsem už celý jako uprostřed ohňostroje- málem jsem byl jako skrz naskrz prostřelen, jen já jsem stále ještě a čím dál rychleji letěl a pískal na stříbrnou píšťalku, dar bílých sudiček, a duhoví hadi zdvihali své medúzí hlavy a skláněli se nade mnou. V té chvíli jsem náhle zahlédl ve své levé ruce královské žezlo, které mi připadalo jako papežská berla, nechal jsem pískání a začal zpívat svým tenorovým hlasem.
(Příliš jsem si již zvykl na jed a chtěl jsem brát stále větší a silnější dávky.)
Hadi se jako šílení skryli v mých prsou, olizovaly mě ohnivé jazyky, krokodýli se po mě natahovali, z mé hlavy vyletovali ptáci, hřmělo a blesky mě protínaly, já, stále trpící básník, jsem ale zpíval jako ještě nikdy a s úlomkem komety jsem pochopil, že nikdy nenechám svého nebeského zpěvu.
(Věděl jsem, že jsem začal větrnou ouverturu své nejnovější opery.)
A přišlo mi, že jsem jako luk ve svém chvatném letu vzdušnými stany, které mi byly obřími houslemi.
(Celá příroda mě doprovázela a ptal jsem se: Který dirigent kdy lépe začínal?)
Bledý jako anděl jsem seděl na motocyklu, na němž byla rozsvícena acetylénová lampa a jenž uháněl jako šílený ospalým rozzářeným městem, pohrouženým do spánku.
Titánská serenáda
V kaštanovém háji cvrlikal slavík, celá se chvěla, já si za klobouk zastrčil květ červený. „Krev její lpí na nich a jako bolest jsou,“ pravila, zatímco mě proklínaly dlaně rukou roztřesených. Do krvavé měsíční záře zpíval, v zeleném listí skryt, ale do noci by raději. „Ve dne jsem mrtvý,“ zasnila shora na mne zírající okna selských stavení. „V té zelené větvi spočívá mé štěstí,“ řekl jsem si a otřáslo mnou až do morku kostí. Ze tmy vyrůstala černá křídla, mocné mávnutí a já myslel na její oči. Mlýnská kola cákala a točila se stále stejně, vlny uháněly do dálky a já vyzpěvoval do noci.
Traverzy
Na vinohrad svých zlatých snů vracím se.- Ó, už dávno jsem nechal za sebou písčité Tagliamento,- rád bych, abych se stále jen vzpínal nad propastí,- jak nicotným mi je stesk po domově, ó, vždyť jsem doma všude,- a noc byla, země se otřásala dělovými výstřely jako v mdlobách,- šlehaly plameny a rakety, ó Conegliano, kvetoucí město!- a padaly do pšeničných polí a ruin města.- Stál jsem na stupátku nákladního vlaku a lokomotiva mě vlekla do hořící dáli.- Ó, já jsem doma všude- co mi do země, jež mne zrodila, a všech mých nejdražších- a nikde, já, bože!- A jel jsem na Piavu, míjel eskorty v blátu, dešti -italští zajatci, stádo umazané od sazí, před nimi žena v bílé haleně,- a nad mou hlavou hučí motory letadel a z nejbližší stráně slyšet štěkání kulometů.