Vladislav Knoll
Òd Hélu pò Stopni Kam
V dávných dobách žil po téměř celém poledním pobřeží nezkrotitelného Baltského moře slovanský kmen Pomořanů. Tenkrát byla jeho obydlí rozseta od ústí Visly po ústí Varny (Warnow). Odnož baltského kmene, Ránové, obývali členitý ostrov Rujánu se slavným chrámem Svantovítovým a mohutnou bílou skálou na východě ostrova. Toto obrovské území se postupně rozdělilo na několik knížectví, z nichž na východě od 11. století stoupá hvězda knížat gdaňských. Země byla pokřtěna s příchodem cisterciáckého řádu kolem roku 1160, který se brzy usadil v klášteře Òlëwa, kde bylo pak pohřbeno několik pomořanských knížat. Jejich hrob je významným poutním místem, u něhož se vzpomíná na dávnou, hrdinnou minulost.
Byl to právě Svatopluk Veliký (Swiãtopełk III., vládl 1217–1266), za něhož pomořanská říše zažila svůj největší rozmach, který byl ale vyplněn boji s křižáky a polskými knížaty. Právě v této době (asi roku 1248) se poprvé objevuje název Kašuby, který ale původně označoval kraj kolem Białogardu. Pověst o třech synech a prutech Svatoplukových se traduje i v ústech lidu kašubského. Svatoplukův syn Mestvin byl posledním knížetem staré dynastie a po jeho smrti (1294) je vláda svěřena Přemyslavovi Velkopolskému, který je o rok později korunován polským králem. Pánem Pomoří byl v letech 1300–1305 i náš Václav II., ale již 14. listopadu 1308 je Gdaňsk dobyt křižáky, v jejichž rukou Kašuby zůstanou až do Toruňského míru (1466), kdy byla země jakožto Východní Prusy přičleněna k Polsku. Roku 1464 vymřela knížata Štětínského Pomoří a roku 1647 zemřel Bogusław XIV., poslední vládce dávno germanizovaných Zadních Pomořan.
Nigdë do zgùbë nie przińdą Kaszëbë
Slovanský jazyk původních Pomořanů odolával jen na východě v oblasti, které se dnes říká Kašuby. První památku kašubské literatury pak přinesla, stejně jako u Slovinců nebo Lužických Srbů, reformace. Prvním tiskem se stal překlad Duchovních písní Martina Luthera od Šimona Krofeye z roku 1586 a druhým Mostnikův překlad Malého katechismu z roku 1643. Již v prvním dělení Polska (1772) se Kašuby stávají součástí Pruska a jsou podrobeny tvrdé germanizaci. Většina obyvatel si však zachová katolickou víru (tedy tzv. polskou, německou vírou bylo chápáno luteránství) a svůj jazyk, který ale odolává spíše na venkově a přejímá četná německá slova. Kašubové se často upínají k Polákům, leckdy se považují za součást polského národa v opozici vůči Němcům, ačkoli sami Poláci jejich jazyku příliš nerozumí.
Zakladatelem kašubské literatury je Florian Ceynowa (Cenôwa, 1817–1881), který se pokusil vytvořit první kašubský pravopis a užíval kašubštinu i jako literární a vědecký jazyk. Roku 1866 začal vydávat první časopis Skôrb Kaszébsko-słovjnskjé mowé, který se dočkal třinácti čísel. Autorem kašubského národního eposu se stal novinář Jarosz Derdowsczi (1852–1902), který sám procestoval mnoho evropských zemí a nakonec skončil v USA, kde se stal roku 1886 redaktorem polského časopisu Wiarus. Jeho Pón Czôrlińsczi, kašubský šlechtic, jehož obyčejná cesta z Chmielna do Pùcku kvůli nákupu sítí se změnila v dlouhou satirickou odysseu po vlastech kašubských, se stal jedním z nejznámějších hrdinů kašubské literatury. V rýmovaném eposu jsou zmiňováni obyvatelé vesnic kolem Lebského a Gardenského jezera, kteří ještě v Derdowského době hovořili zvláštním kašubským dialektem, tzv. slovinštinou, kterou před jejím vymřením ještě stačil popsat F. Lorentz v díle Slowinzische Grammatik (Petersburg 1903).
Héj, ma młodi – z Wendów rodu
Na počátku 20. století se ke slovu dostává hnutí Mladokašubů (založeno roku 1912) v čele s Alexandrem Majkowským (Majkòwsczi, 1876–1938), který je autorem prvního a dosud nepřekonaného kašubského alegorického románu Život a příhody Rémuse, jenž byl přeložen do několika cizích jazyků a dokonce i zfilmován. Majkowsczi také zakládá časopis Gryf (1908–1934), kolem něhož se setkávají básníci jako Jan Karnowski, Leon Heyke (autor historicko-romantického eposu Dobrogost a Miloslava) nebo dramatik Bernard Sychta.
Roku 1919 se prý jistý Kašuba Tóna Abraham vetřel na versailleskou konferenci, kde žádal připojení Kašub k obnovenému Polsku. Ať to bylo jakkoli, roku 1920 se většina kašubskojazyčného území stala součástí Rzeczypospolitej. Jako polský koridor k moři nabývá na významu a kašubské město Pùck se rázem stává největším polským přístavem. Německojazyčný Gdańsk byl, jak známo, vyhlášen svobodným městem. Roku 1929 vzniklo v Kartuzách Regionální sdružení Kašubů (Zrzeszenié), které si kladlo za cíl uznání kašubštiny jako svrchovaného jazyka a jeho zavedení do škol. Zrzeszińcë vydávali od roku 1933 časopis Zrzesz Kaszëbskô, kde vynikly osobnosti jako fejetonista a básník Aleksander Labùda či básníci Jón Rompsczi a Jón Trepczik, který je autorem dvousvazkového polsko-kašubského slovníku. Proti nim stojí časopis Klëka (1937–1939), vydávaný ve Wejrowě, jehož představitelé jako Leòn Roppel nebo Józef Cenôwa chápali kašubskou kulturu jako součást té polské. Významným meziválečným činitelem byl také Bernard Sychta (Zëchta, 1907–1982), který napsal několik divadelních her a především monumentální slovník Słownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej, který se stal jakousi encyklopedií kašubské lexikologie, frazeologie a kašubských reálií.
Polsko před třiatřiceti letyMòje stronë są nôlepszé z wszëtczich strón
Druhá světová válka přerušila veškerou obrozeneckou činnost v kašubské kultuře a Kašubové se dočkávají poslední vlny germanizace. Poválečné vyhnání Němců z území připadlých Polsku a jejich následné osídlovaní částečně znepřehledňuje jazykovou situaci v Pomoří. Do západnějších oblastí se stěhují i Kašubové. Ke kašubskému původu se tak hlásí obyvatelé téměř většiny dnešního Pomořského vojvodství. Socialistické Polsko ale kašubštinu potlačuje – v kašubsky vydávaných knihách je používán nový pravopis, který má podtrhnout doktrínu, že kašubština není samostatným jazykem. Objevují se však antologie kašubské poezie jako Ma jesma od morza nebo Modrô strëna, ve kterých se kromě poezie starých autorů objevují i verše mladých básníků Jóna Piepky nebo Jóna Zbrzëcy. Nejvýznamnějšími prozaiky se stávají Anna Łajming a především Jón Drzéżdżon.
Roku 1956 je založeno Kašubské sdružení, od roku 1964 Sdružení kašubsko-pomořské (Zrzeszenié kaszëbskò-pòmòrsczé – ZK-P). Tato organizace je dodnes hlavním motorem kašubské kulturní činnosti. Jeho tiskovým orgánem je časopis Pomerania (pod dnešním jménem vydávaný od roku 1969), který je sice psán polsky, dává ale prostor kašubským básním i povídkám. ZK-P je také významným vydavatelem, kašubských nakladatelství dnes ale existuje více a působí v různých městech. Roku 1967 byla poprvé udělena cena Medal Stolëma jako ocenění pro významné kašubské kulturní činitele. Existuje též cena B. Chrzanowského, která je udělována cizincům, kteří významně přispěli k šíření kašubské kultury. Držitelem této ceny jsou např. Günter Grass a Ferdinand Neureiter, autor dosud jediných komplexních dějin kašubské literatury (Mnichov 1978). Byl založen i studentský klub Pomerania a turistický klub Wanożnik, které se snaží oslovit hlavně mladé Kašuby.
Jednu z prvních kašubských škol založil roku 1990 Witôłd Bôbrowsczi ve vsi Głodnica, o rok později byly otevřeny brány kašubského lycea v Brusách a již několik let funguje též Kašubská lidová univerzita. Kašubština se přednáší i na univerzitě v Gdaňsku a stále se zvyšuje počet škol, ve kterých je kašubština vyučovacím jazykem. Roku 1996 byl přijat nový pravopis, který odráží většinu fonetických zvláštností kašubštiny.
Na počátku devadesátých let vstupuje kašubština i do rádia a regionální televize (pořadem Zemia Rodnô). Mimo Pomeranie se kašubština objevuje v příloze listu Dziennik Bałtycki s názvem Norda, donedávna vycházel i kašubský časopis Tatczëzna. Jediným současným časopisem, který používá jen kašubštiny, je pak Òdroda, vzniklý roku 1999 díky iniciativě kašubských studentů.
Chto kaszëbsczi jãzëk znaje, ten òbjedze wszëtczé kraje
Kašubština je západoslovanský jazyk lechické skupiny, který se v současné době používá na území několika okresů Pomořského vejvodství – jsou jimi Pùck, Wejrowò, Kartuzë Kòsczérzna, Bëtowò a Chònice. Poloostrov Hél a oblast kolem Pùcku (tradičně se nazývá Norda) obývají tzv. Bëlôcë, kteří se, jak je vidět v místním muzeu, odnepaměti věnovali rybářskému řemeslu. Vyhlášená je tradiční plavba rybářů z Hélu na mši do okresního městečka, konající se na den sv. Petra a Pavla. Největším kašubským městem je Wejrowò, sídlí v něm jakýsi památník národního písemnictví. Na náměstí neujde pozornosti černožlutá kašubská vlajka bojující s větrem před sochou zakladatele města. Kartuzë a Kòscérzna (s etnografickými muzei) se nacházejí ve vlnité oblasti jezer, tvořící jakýsi ovál, střežený nejvyšší kašubskou horou Wieżëca (329 m). Také v Trojměstí (Trójgard) existuje určité procento kašubského obyvatelstva, jehož zástupci často umísťují na své automobily samolepku s gryfem – svým národním symbolem.
Kašubština je samozřejmě nejpodobnější polštině, ale značně se od ní liší nejen foneticky, ale slovní zásobou. V té nacházíme leckdy překvapující shody s češtinou (zôpôd – západ, pol. zachód; dokôz – důkaz, pol. dowód; pòmału – pomalu, pol. powoli), ale i s polabštinou, lužickou srbštinou (wiodro ve významu počasí) a jinými slovanskými jazyky (żdac – čekat, rus. ždať; chëcz – dům, chorv. kuća). Charakteristické je uchování skupiny TarT v některých slovech (na severu karwa – kráva, warna – vrána).
Kašubština se od polštiny značně liší i syntakticky (neužívá se tázací částice, minulý čas nemá sponu atd.). Kašubská nářečí i území se dělí na tři základní skupiny. Pro severní, bylacké nářečí je typický volný a pohyblivý přízvuk a nerozlišování l/ł jako v češtině, ve střední kašubštině máme přízvuk volný (je ale závislý na stavbě slova), ale nepohyblivý (v rámci paradigmatu zůstává na stejném místě slova) a v jižní na první slabice jako v češtině. Za pravopisnou normu se považuje nářečí středokašubské.