Kolbudy – Naše? Vaše? Ničí?

Paùl Szczëpta

Kolbudy a okolí. Zlomyslně se říká, že je to „země nikoho“. Na mapě to nejsou ani Kašuby ani Kociewie. Žádná rodina z těch, které tu dnes žijí, tu nebydlela před válkou. Ptám se, co je to za kraj, a často slyším: Svobodné město Gdaňsk. To ale není žádný region, to je někdejší gdaňský městský stát, který navíc zanikl před 66 lety. Jaký je to tedy kraj?

 – Kašubský! tvrdí Mark Wałdoch, před­­seda místní, nedávno vzniklé pobočky Kašubsko-pomořského sdružení (KPZ). – Co je tohle za Kašuby? říkají lidé před kolbudskou hospodou. – Je to špatná země, samý písek, mumlá opilý vesni­čan mezi restaurací a tržištěm. Kdysi, v do­bách Svobodného města Gdaňsku, mini­státu vy­tvořeného Versailleskou smlouvou roku 1920, byly Kolbudy s městem úzce spjaty. Odtud každý den brzy ráno jezdily vozy s ovocem a zeleninou, aby se včas dostaly na trh do hlavního města.

Tyto trhy, a v tom se badatelé shodují, byly místem, kde se v Gdaňsku hovořilo na sto procent kašubsky. To znamená, že oby­va­­telé Kolbud (kašubsky Kòlbùdë), Busz­­kow (Bùszkòwë), Pręgowa (Prãgòwò) a Lublewa (Lublewò) tenkrát uměli ka­šubsky. Stejně tak kašubštinou vládli ti, kteří přicházeli na gdaňský trh z ob­lasti kolem Motlawy – přestože často v práci a dokonce i doma už mluvili německy.

Po skončení války nová polská vláda nej­dříve vysídlila všechny, koho jen mohla. Kdo se nedušoval, že je polštější než sami Poláci, byl naložen do vagónu a poslán do Německa. Stejně tak tomu bylo i se Slo­vinci (jedná se o baltské Slovince, od­nož Kašubů žijící mezi jezery Łebsko a Gar­dno – pozn. red.). Někteří pochopili, co se to blíží z východu za pohromu, a utekli sami. Později se nová vláda snažila pošpinit pa­mátku těch, kteří zde žili předtím, a také se jí to povedlo. Dokonce i ti Kašubové, kteří sem přišli po válce, mysleli, že jedou do „oblastí po odsunutých Němcích“.

Na počátku letošního února vznikla v Kol­budách samostatná odbočka KPZ. Už ně­kolik let jsou aktivní i v sousedním Przywidzi (Przëwidz). Mark Wałdoch tvrdí, že při lákání lidí k zájmu o kašubské dějiny a jazyk byl nejobtížnější boj se – jak on to nazývá – „stereotypem Svobodného města“. A to právě kvůli postoji, který lidem vnutila vláda, aby nikdo tuto oblast nepovažoval za svou. – Já našim Kašu­bům říkám – jsme doma, ve své zemi. Ta­kovým způsobem Wałdoch zatím pře­svěd­čil 48 lidí. Kolbudský klub je jednou z nej­rychleji vzniklých poboček KPZ, schází se již rok a daří se mu organizovat kašubské mše v nedalekém Pręgo­wě. Členové chtěli být samostatní a také jsou – mají dokonce svoji klubovnu u silnice z Kolbud do Żukowa. Ačkoli jde jen o ha­sičskou zbrojnici, je u ní vidět jejich vý­věsní štít a kašubská vlajka.

Jejich aktivity nekončí u mší, ačkoli těmi to vše začalo. Po bohoslužbě následuje setkání, na němž se diskutuje – pos­ledně například o kašubském řezbářství. Hosty byli Paweł Kitowsczi a Józef Semmerling, kteří předváděli své výtvory. Semmerling ukázal několik ženských aktů, které vy­řezal, ale upozorňoval, že to není kašubské lidové umění. Ze sálu zaznělo: – Tak alespoň kašubské umění to je!

Nedaleko Kolbud leží obec Buszkow. Když vyjedete malou serpentinou do horní části vesnice, spatříte tam na místní poměry velkou školu a typicky nízké vesnické domky. Když jsem se ptal svého zná­mé­ho na místní Kašuby, usmál se a řekl: – My­slím, že jsem tu jediný. Ale není tomu tak. Ředitelka místní školy sděluje: – Zítra má­me schůzi, na které se bude projedná­vat zavedení kašubštiny do naší školy. Učit se ji bude všech sedmdesát dětí. Jde prý o přání dětí i rodičů, část obyvatel navíc kašubsky už mluví, dokonce i tehdy, když za ní přijdou do školy. V její škole ovládá tento jazyk kromě ní ještě jedna uči­tel­ka. Ani jedna však nezná kašubský pra­vo­pis a nemají pro výuku kašubštiny potřebnou kvalifikaci. – Chci posílat naše učitele na kurzy, aby mohli kašubštinu vy­učovat. Ale výuka má začít již letos v září, od no­vého školního roku, takže budu mu­set najít ně­koho odjinud. Na postgra­du­ál­ním studiu učitelů kašubštiny na univerzitě v Gdaň­sku je vzděláno víc než 100 učitelů.

Kolik bude zapotřebí let a snad i po­ko­lení, aby se vrátilo to, co zde bylo před několika sty lety, kdy se tu všude mluvilo ka­šubsky? Na jedné straně je nutno jednat rychle. Na druhé straně Mark Wałdoch va­ruje: – Lidé, kteří se tu usídlili po válce, jsou zde také doma, a budeme-li pracovat jen pro některé, mo­hou se proti nám pos­tavit. Tito obyva­telé tvrdí, že je lepší se učit jen německy či anglicky, na co jim prý bude kašubština. – Doufám, že kolbudští Kašubové budou postupovat strategicky a kolbudští Ne­kašubové moudře, aby se všichni do­hro­mady pustili do učení se jak anglič­tiny, tak i kašubštiny, říká na set­kání mladý ka­­šubský „vlastenec“.