Paùl Szczëpta
Kolbudy a okolí. Zlomyslně se říká, že je to „země nikoho“. Na mapě to nejsou ani Kašuby ani Kociewie. Žádná rodina z těch, které tu dnes žijí, tu nebydlela před válkou. Ptám se, co je to za kraj, a často slyším: Svobodné město Gdaňsk. To ale není žádný region, to je někdejší gdaňský městský stát, který navíc zanikl před 66 lety. Jaký je to tedy kraj?
– Kašubský! tvrdí Mark Wałdoch, předseda místní, nedávno vzniklé pobočky Kašubsko-pomořského sdružení (KPZ). – Co je tohle za Kašuby? říkají lidé před kolbudskou hospodou. – Je to špatná země, samý písek, mumlá opilý vesničan mezi restaurací a tržištěm. Kdysi, v dobách Svobodného města Gdaňsku, ministátu vytvořeného Versailleskou smlouvou roku 1920, byly Kolbudy s městem úzce spjaty. Odtud každý den brzy ráno jezdily vozy s ovocem a zeleninou, aby se včas dostaly na trh do hlavního města.
Tyto trhy, a v tom se badatelé shodují, byly místem, kde se v Gdaňsku hovořilo na sto procent kašubsky. To znamená, že obyvatelé Kolbud (kašubsky Kòlbùdë), Buszkow (Bùszkòwë), Pręgowa (Prãgòwò) a Lublewa (Lublewò) tenkrát uměli kašubsky. Stejně tak kašubštinou vládli ti, kteří přicházeli na gdaňský trh z oblasti kolem Motlawy – přestože často v práci a dokonce i doma už mluvili německy.
Po skončení války nová polská vláda nejdříve vysídlila všechny, koho jen mohla. Kdo se nedušoval, že je polštější než sami Poláci, byl naložen do vagónu a poslán do Německa. Stejně tak tomu bylo i se Slovinci (jedná se o baltské Slovince, odnož Kašubů žijící mezi jezery Łebsko a Gardno – pozn. red.). Někteří pochopili, co se to blíží z východu za pohromu, a utekli sami. Později se nová vláda snažila pošpinit památku těch, kteří zde žili předtím, a také se jí to povedlo. Dokonce i ti Kašubové, kteří sem přišli po válce, mysleli, že jedou do „oblastí po odsunutých Němcích“.
Na počátku letošního února vznikla v Kolbudách samostatná odbočka KPZ. Už několik let jsou aktivní i v sousedním Przywidzi (Przëwidz). Mark Wałdoch tvrdí, že při lákání lidí k zájmu o kašubské dějiny a jazyk byl nejobtížnější boj se – jak on to nazývá – „stereotypem Svobodného města“. A to právě kvůli postoji, který lidem vnutila vláda, aby nikdo tuto oblast nepovažoval za svou. – Já našim Kašubům říkám – jsme doma, ve své zemi. Takovým způsobem Wałdoch zatím přesvědčil 48 lidí. Kolbudský klub je jednou z nejrychleji vzniklých poboček KPZ, schází se již rok a daří se mu organizovat kašubské mše v nedalekém Pręgowě. Členové chtěli být samostatní a také jsou – mají dokonce svoji klubovnu u silnice z Kolbud do Żukowa. Ačkoli jde jen o hasičskou zbrojnici, je u ní vidět jejich vývěsní štít a kašubská vlajka.
Jejich aktivity nekončí u mší, ačkoli těmi to vše začalo. Po bohoslužbě následuje setkání, na němž se diskutuje – posledně například o kašubském řezbářství. Hosty byli Paweł Kitowsczi a Józef Semmerling, kteří předváděli své výtvory. Semmerling ukázal několik ženských aktů, které vyřezal, ale upozorňoval, že to není kašubské lidové umění. Ze sálu zaznělo: – Tak alespoň kašubské umění to je!
Nedaleko Kolbud leží obec Buszkow. Když vyjedete malou serpentinou do horní části vesnice, spatříte tam na místní poměry velkou školu a typicky nízké vesnické domky. Když jsem se ptal svého známého na místní Kašuby, usmál se a řekl: – Myslím, že jsem tu jediný. Ale není tomu tak. Ředitelka místní školy sděluje: – Zítra máme schůzi, na které se bude projednávat zavedení kašubštiny do naší školy. Učit se ji bude všech sedmdesát dětí. Jde prý o přání dětí i rodičů, část obyvatel navíc kašubsky už mluví, dokonce i tehdy, když za ní přijdou do školy. V její škole ovládá tento jazyk kromě ní ještě jedna učitelka. Ani jedna však nezná kašubský pravopis a nemají pro výuku kašubštiny potřebnou kvalifikaci. – Chci posílat naše učitele na kurzy, aby mohli kašubštinu vyučovat. Ale výuka má začít již letos v září, od nového školního roku, takže budu muset najít někoho odjinud. Na postgraduálním studiu učitelů kašubštiny na univerzitě v Gdaňsku je vzděláno víc než 100 učitelů.
Kolik bude zapotřebí let a snad i pokolení, aby se vrátilo to, co zde bylo před několika sty lety, kdy se tu všude mluvilo kašubsky? Na jedné straně je nutno jednat rychle. Na druhé straně Mark Wałdoch varuje: – Lidé, kteří se tu usídlili po válce, jsou zde také doma, a budeme-li pracovat jen pro některé, mohou se proti nám postavit. Tito obyvatelé tvrdí, že je lepší se učit jen německy či anglicky, na co jim prý bude kašubština. – Doufám, že kolbudští Kašubové budou postupovat strategicky a kolbudští Nekašubové moudře, aby se všichni dohromady pustili do učení se jak angličtiny, tak i kašubštiny, říká na setkání mladý kašubský „vlastenec“.