Ptala se Alexandra Vagner, novinářka a překladatelka (přeložila Věra Smažilová)
Owen Hatherley je autorem šesti knih a jeho primárním zájmem je architektura. Před sedmi lety začal tento britský spisovatel a novinář zkoumat vliv různých období vývoje států a národů na jejich stavitelství. jeho kniha A Guide to the New Ruins of Great Britain (Průvodce po nových troskách Velké Británie) obhajuje tradiční moderní architekturu, která je podle autora častou obětí současné snahy britských developerů po získání maxima z drahé ostrovní půdy určené pro zástavbu: staré budovy jsou bourány a na jejich místě se staví v současném duchu ze skla a betonu. V tomto smyslu můžeme Owena Hatherleyho zařadit do kategorie levicových autorů. Po prozkoumání britské zástavby se vrhá na architekturu střední a východní evropy. jak sám přiznává, napomohla tomuto obratu i jeho polská přítelkyně, když ho pozvala do Varšavy. z polského hlavního města, kde Hatherley delší dobu pobýval, cestuje vlakem do sousedních států a zkoumá socialistickou zástavbu v české republice, na Balkáně, Ukrajině a v jiných zemích oddělených dříve „železnou oponou“. tak vznikla kniha Landscapes of Communism (Krajiny komunismu), které je věnován následující rozhovor.
NV: zkoumal jste architekturu napříč celým socialistickým blokem. mohl byste nejprve nastínit, v čem se architektura zemí střední a východní Evropy shoduje a v čem se naopak liší?
Ve vývoji architektury zde můžeme spatřit dva hlavní společné rysy, i když je nenalézáme úplně všude. Ve všech zemích s komunistickou vládou proběhlo po roce 1945 období socialistického realismu, sovětského monumentálního klasicismu a neobaroka. V každé zemi se však vývoj trochu lišil. V Sovětském svazu můžeme mluvit spíše o vnitřním vývoji, který tu v základu proběhl již ve třicátých letech. V Československu můžeme zase pozorovat vliv modernismu. Kdyby nebylo vládních zásahů, poválečná architektura by byla zcela jistě modernistická: dokazují to první stavby z roku 1945, vyprojektované v duchu tohoto stylu. Naproti tomu v Jugoslávii socialistický realismus nikdy nepřevládl – ani v architektuře ani v umění. Po válce se sice vyskytlo pár realistických soch a maleb, ale nikdy to nebyl převládající styl, což je podle mého názoru zapříčiněno roztržkou mezi Titem a Stalinem, nebo mezi Stalinem a Titem – podle toho jak se na to díváte. Skoro všude kromě Jugoslávie můžeme pozorovat výstavbu standardizovaných prefabrikovaných bytových jednotek, která probíhala od šedesátých do osmdesátých let ve všech zemích regionu a stala se naprosto dominantní.
Nelze přitom izolovat vývoj na Východě od toho na Západě. Hlavní rozdíl mezi situací řekněme ve Francii a v Rusku je podle mého názoru v množství, v jakém se stavělo, a také v tom, nakolik byly tyto stavby monotónní. Myslím, že příčiny jsou zčásti ekonomické a zčásti dané vývojem industrializace a urbanismu.
Pokud se týče konkrétních rozdílů, zde bych upozornil především na míru experimentátorství, již některé země zažily více, jiné méně. Další odlišnost spočívá v onom monumentálním klasicistním stavitelství, jež je nejsilněji ukotveno v samotném Sovětském svazu, mnohem více než v Československu, Polsku nebo Maďarsku. Podíváme-li se však na Rumunsko osmdesátých let, kde proběhla vlna výstředního megalomanského klasicismu, vidíme, že ve vývoji architektury nelze stanovit žádná jasná pravidla. Můžeme pouze nastínit základní vývojová období a rozdělit celý východní blok na regiony; ani jedno však není nikterak snadné.
NV: od kdy můžeme mluvit o defnitivním přechodu od modernismu k architektuře socialistického období?
Domnívám se, že období přímého politického vlivu na činnost architektů začíná rokem 1948. Většina zemí, ve kterých se již komunisté plně chopili moci a které nebyly součástí Sovětského svazu, jako Polsko, Maďarsko a Československo, zažila posun od moderní architektury k tradicionalistické neoklasicistní architektuře. To je jistě zapříčiněno politickým vývojem, protože žádná lobby v těchto zemích toto tradiční monumentální stavitelství neprosazovala. Tím nemám na mysli, že by se vůbec nevyskytovalo v meziválečném období – vyskytovalo, a to hlavně v Polsku a samozřejmě také ve východním Německu, kde byl precedent nacistické architektury, který byl často klasicistní. Ale obecně vzato nastala tato změna v roce 1948. Již předtím nalézáme stavby ovlivněné komunistickou ideologií, nesoucí však stále modernistické prvky, jako například Kolektivní dům v Litvínově nebo sídlo odborů v Budapešti. Mezi lety 1948 a 1956 však už nebylo nic takového možné: architekti se museli podřídit dekretu, který přišel shora a podle kterého měla architektura následovat sovětský model, čímž byla míněna sovětská architektura třicátých a čtyřicátých let
NV: Hlavním účelem architektury je funkčnost a komfort. Podíváme-li se na panelové výškové budovy, můžeme v nich spatřit dokonce i krásu. myslíte si ale, že nabízejí dostatečný komfort pro život a práci?
To opravdu záleží na konkrétní budově. O panelových sídlištích nepíšu zas tolik, kolik si myslím, že bych měl. Zčásti je to proto, že je nepovažuji za tak typické pro sovětský blok té doby, a nezdají se mi být ani charakteristické pro země Varšavské smlouvy. Navštívíte-li pařížská předměstí, zjistíte, že se velmi podobají těm pražským. Příčinou je skutečnost, že stavební technologie byly převzaty z Francie a založeny na francouzském prefabrikačním systému. Proto jsem o nich tolik nepsal. Mnohem více se věnuji veřejným budovám, kde podle mého názoru výrazný rozdíl spatřovat lze. Pražské metro je například velmi odlišné od toho budovaného ve stejné době v západní Evropě a válečný památník v Bratislavě zase vypadá úplně jinak než jakýkoliv památník na Západě. Co se však panelových sídlišť týče, našlo by se pár podle mého názoru velice architektonicky zajímavých – ve valné většině jsou však docela všední a obyčejná. V mnoha zemích včetně Česka a Polska navíc v současnosti probíhají rozsáhlé renovace: panelové domy jsou obloženy izolační vrstvou a poté přebarveny. To je podle mého názoru rozumné a elegantní řešení. V Británii se naopak tato sídliště začala v poslední době bourat, což pro mnohé znamená ztrátu domova. Panelové domy jsou nahrazovány drahou zástavbou, a země tak přichází o levné bydlení pro chudé. Domnívám se také, že spousta prvků, jež taková sídliště oživují, začala vznikat teprve v nedávné době. Jako příklad uvedu zemi, kterou jsem se ve své knize zabýval kromě Sovětského svazu nejvíce, a sice Polsko. Na fotografiích ze sedmdesátých let polská sídliště vypadají vskutku neutěšeně: mezi betonovými pláty se nacházejí rozlehlá, často nevydlážděná prostranství, působící pustě a ponuře. Kdybyste ovšem zavítali na varšavská sídliště jako Stegny nebo Ursynów nyní, všimnete si, že zde vyrostly stromy a jiná zeleň; pustá prostranství se zkrátka proměnila v parčíky, a dříve ponuré čtvrti tak dnes působí mnohem vábněji.
Pokud lidé o těchto stavbách hovoří, často se setkáváme s nekriticky přejímanými názory. Všichni přece vědí, že „paneláky“ jsou hnusné, takže je to „pravda“. Myslím si, že i tohle se postupem času začíná měnit. Za sebe ovšem nemohu říci, že by se mi líbily všechny panelové domy – opravdu se to liší případ od případu.
Související
Čechoslováci v GulaguNV: když mluvíme o veřejných budovách, o kterých ve vaší knize bylo řečeno víc než o obytné zástavbě, myslíte si, že jsou uvnitř skutečně pohodlné, nebo je to jen fasáda navenek, aby velmoc předvedla, že se má čím chlubit?
Víte, já to posuzuji ze svého, tedy britského úhlu pohledu. Ze své zkušenosti jsem zjistil, že jsou teplejší a pohodlnější, než je obvyklé v Británii. Bude to asi tím, že britské stavebnictví má velmi nízkou úroveň. Co se týče izolace, tepla a pohodlí, to všechno bylo v Polsku a Československu sedmdesátých let na vyšší úrovni, než jak je tomu v Británii dnes. Záleží také na tom, co od bydlení očekáváte. Pokud jsou tyto stavby dobře udržovány, což nebývá vždy realitou, jsou na lepší úrovni než většina domů z 19. století.
NV: co byste ale řekl na komfort bydlení? obvykle se přece soudí, že sovětská veřejná prostranství nejsou vhodná pro život. sovětský systém a obecně socialismus nebral v potaz spotřebitelskou kulturu, proto byl mnohdy problém s nakupováním potravin – chyběly obchody, které zkrátka nebyly zahrnuty ve stavitelských plánech.
Tohle se ale přece nedělo vždy, často to mělo co do činění se systémem plánování. V Sovětském svazu v osmdesátých letech se často setkáváme s případy, kdy byly navrženy rozsáhlé plány komunitních a nákupních center, jež byla součástí větších budov. To, že taková centra nebyla postavena, ovšem nesouvisí s tím, že by někomu vadil konzumerismus. Nikdy se obytné čtvrti neplánovaly cíleně bez obchodů. Většinou byly navrženy, ale nedošlo k jejich výstavbě a na místě pro ně vyhrazeném pak zůstala prázdná prostranství.
NV: Ve své knize Krajiny komunismu se snažíte postulovat širší definici socialismu. je opravdu možné něco takového z architektury vyvodit?
Vymýšlení „velkých“ definic asi nebyl zrovna nejlepší nápad. Každopádně se o to ve své knize pokouším, takže si za to můžu sám. Spíše mi ale šlo o to, zachytit, v čem se znatelně lišily způsoby výstavby v zemích východního a západního bloku v téže době, systémem plánování počínaje a architekturou samou konče. Na obou stranách železné opony se totiž stavěly budovy vlastněné jak státem, tak soukromníky – ano, všude a vždy byly stavby, ve kterých nebyl zahrnut soukromý kapitál. Ve stejné době mezi rokem 1945 a zhruba osmdesátými lety můžete říci velmi podobné věci o Švédsku, Norsku, Británii, Francii a západním Německu. A proto jsem se zaměřil na to, v čem byly země socialistického bloku socialističtější než například Švédsko či Británie. Je mnoho způsobů, podle kterých lze určit, že tamní společnosti nebyly kapitalistické, například tím, jak funguje zaměstnanost nebo distribuce. Ale jedna věc, která se děla často a vstupovala do celkového systému, je rozsah, v jakém se stavělo. Východní Evropa zažila vskutku masivní vlnu stavitelského vývoje. Bylo to podle mého názoru zapříčiněno především tím, že se nesmělo soukromě podnikat, zcela zde chyběly privátní zájmy o půdu, nebyli žádní soukromí developeři. I zde se samozřejmě vyskytovaly domy v soukromém vlastnictví, neprobíhaly však majetkové spekulace, což podle mého mínění vytvářelo zásadní rozdíl. Díky tomu mohly vznikat rozsáhlé centralizované celky a rozlehlá sídliště se širokými ulicemi. Neexistovaly totiž žádné finanční zájmy, které by brzdily architekty v plánování v tak rozsáhlém měřítku.
NV: Řekl byste, že se sami architekti rozhodli takto stavět, nebo jim to spíše diktoval převládající architektonický styl?
Určitě si to sami nevybrali. Rozhodnutí bylo učiněno za ně a oni se mu přizpůsobili s různou mírou úspěchu a nadšení. Někteří k němu přistoupili značně cynicky, jiní se snažili tento předepsaný styl poněkud upravit a vytvářet i nadále originální a hodnotnou architekturu. Jejich volba to však rozhodně nebyla.
Je také dobré položit si obecnější otázku, proč si vláda vybrala právě klasicismus. Je totiž nesmírně užitečný ve společnosti, která se rychle mění, což je přesně případ těchto zemí, obzvláště pak SSSR. Samotný rozsah změn v této zemi musel být pro obyčejného člověka, řadového dělníka, naprosto ohromující a hrozivý. V takovýchto časech je velice prospěšné vsadit na architekturu, která vytváří obraz stability. Plní tedy více funkcí: jednak symbolizuje moc a s ní návaznost na předchozí mocenské zřízení, jednak je to pro běžného člověka jakoby něco známého, což umožňuje její snadné pochopení. Její opulence budí dojem, že žijete ve věku blahobytu, i když bydlíte v bytě z 19. století sdíleném několika rodinami. Na této úrovni se sovětský styl příliš nelišil od klasicismu velmi populárního ve třicátých letech v autoritářských státech s pravicovou diktaturou, jakými byly Maďarsko, Polsko a do určité míry i nacistické Německo. Hlavní rozdíl, který můžeme pozorovat na sovětských stavbách (jakou je například moskevské metro), je snaha po vytváření obrazu kolektivního blahobytu narozdíl od blahobytu soukromého.