V březnu 2014 došlo k události, jakou Evropa nezažila od konce 2. světové války. Jedna evropská země anektovala území jiného evropského státu. Ruští „zelení mužíčci“ vstoupili na území ukrajinského poloostrova Krym. Zanedlouho byl Krym slavnostně připojen k Rusku. Brutální porušení veškerých norem mezinárodního práva nikoho nezajímalo. V Kremlu se slavilo. Mnoho nadšenců se našlo i na samotném poloostrově. Jak jde čas, nadšení opadá. Život na Krymu rozhodně nepřipomíná procházku růžovým sadem.
Poměry na okupovaném poloostrově čím dál víc připomínají realitu Sovětského svazu. Pokud člověk totiž podporuje anexi Krymu, je loajální vůči vládě a nijak zvlášť nahlas neprotestuje, může celkem v klidu existovat. Pokud je ale člověk naladěn proukrajinsky a nějakým způsobem to dává najevo – může se brzy dostat do problémů. Veřejná zmínka o tom, že Krym je součástí Ukrajiny, je dnes považována za „separatismus“. A ten, podle ruského trestního zákona, může mít za následek až čtyři roky vězení. Problém je v tom, že počet nespokojených obyvatel poloostrova lze počítat na desítky až stovky tisíc. Proti připojení k Rusku ještě před tzv. referendem v březnu 2014 jednotně vystoupila etnická menšina Krymských Tatarů, jejichž počet se pohybuje kolem 200 tisíc osob. Když k tomu připočteme ukrajinské obyvatelstvo poloostrova, je celkem pochopitelné, že ruské bezpečnostní složky mají plné ruce práce.
Represe na poloostrově začaly bezprostředně na začátku okupace. Prvním terčem se stali ukrajinští aktivisté, kteří se bránili agresorům. Řada z nich byla po svém zatčení souzena v Rusku. To totiž přicházelo na poloostrov se svým tradičním posláním „chránit ruské obyvatelstvo před ohrožením“. Tentokrát měli Rusy ohrožovat „banderovští teroristé“ – a za „banderovce“ byl jednoduše označován každý, kdo nechtěl na poloostrově ruskou armádu. Mnoho Ukrajinců putovalo do ruských vězení jen proto, že otevřeně protestovali proti vstupu cizího vojska na území suverénního ukrajinského státu.
Jedním z nich byl Hennadij Afanasjev – šestadvacetiletý Ukrajinec ze Simferopolu, krymského hlavního města, který během anexe poloostrova koordinoval občanské hnutí na podporu územní celistvosti Ukrajiny. Za to strávil v ruských vězeních přes dva roky. Zatčen byl 9. května 2014 během slavnostního průvodu, který se tradičně konal v rámci oslav konce druhé světové války. „Několik lidí mě srazilo k zemi, nasadili mi pouta, narvali mě do auta, a tak začala moje ,veselá‘ cesta. Sedli si vedle mě dva pánové, kteří mě mlátili a začali se vyptávat, kde se nacházejí nějaké vojenské strategické body, o čemž jsem neměl, a ani nemohl mít, tušení. Tak mi začali vykládat, že jedeme do lesa, kde si sám pro sebe budu muset vykopat jámu. Já jsem tomu věřil, protože měsíc před tím jsme nalezli v lesích aktivistu Rešata Ametova, který byl mučen a zavražděn,“ vypráví Afanasjev.
Jeho však čekal jiný osud. Byl odvezen do místního štábu FSB, kde byl držen deset dní prakticky o hladu a nebylo mu dovoleno spát. Každý den probíhaly výslechy. Po několika dnech se objevil „svědek“, který trval na tom, že on sám je terorista a že s Afanasjevem připravovali teroristické útoky. „Jelikož jsem moc dobře věděl, že žádné důkazy nemohou existovat, protože jsem žádné útoky nepřipravoval a toho člověka jsem viděl poprvé v životě, mlčel jsem. Brzy jsem pochopil, že to, co probíhalo předtím, ještě znamenalo, že se ke mně chovali dobře. Odvedli mě do kanceláře FSB, dali mi plynovou masku, drželi ji tak, že se do ní nedostal vzduch, a dusili mě. Když viděli, že omdlévám, otevírali filtr, ale spolu se vzduchem tam pouštěli nějaký plyn, kvůli kterému jsem začal zvracet a dusil se vlastními zvratky. Pak mi sundávali masku, dávali mi na povzbuzení k nosu nějaký čpavek a zase se to celé opakovalo. Nebo mě svlékali, omotávali mi genitálie hadrem, připojovali elektrické dráty a pouštěli proud. Hlavní jejich zábavou bylo svléknout mě, vzít páječku, nahřívat ji a vysvětlovat mi, jaká to bude sranda, když se to bude žhavit uvnitř ve mně. To jsou způsoby, jimiž FSB získává podpisy na předem připravených papírech, jež tak potřebuje.“
Jedinou šancí, jak získat prostor, kde by ho mohla veřejnost slyšet, byl pro Afanasjeva soudní proces s dalšími krymskými aktivisty – Olehem Sencovem a Oleksandrem Kolčenkem. Tam měl dosvědčit, že společně připravovali teroristické útoky. Hlavní svědek ale zmařil plány ruských vyšetřovatelů. U soudu Afanasjev prohlásil, že byl mučen a že všechna svědectví z něj dostali silou. Sencovovi a Kolčenkovi se veřejně omluvil. Hned na to byl odvezen do vězení až na Vorkutu (v Komijské republice na evropském úpatí Uralu za polárním kruhem). „Tam jsme dlouho drželi hladovku, abychom se domohli nějakého lepšího zacházení, stravy a tak. Během tohoto období jsem zhubl 25 kilo. Začal jsem mít zdravotní potíže, měl jsem kožní problémy, potřeboval jsem operaci a lékařskou péči. To mi bylo samozřejmě odepřeno. Tak jsem musel ty rány, co jsem měl na těle, nějak sám čistit kusem železa.“
Šlo o období, kdy se jednalo o prodloužení evropských sankcí vůči Rusku. Afanasjevův zdravotní stav se rychle zhoršoval – a smrt někoho z politických vězňů by pro pozice Kremlu určitě neznamenala nic dobrého. Proto byl Afanasjev vyměněn za proruské separatisty. Dalším, koho vyměnili, se stal čtyřiasedmdesátiletý Jurij Sološenko, který měl potíže se srdcem a rakovinu.
Asi nejznámějším politickým vězněm z Krymu dnes zůstává filmový režisér Oleh Sencov. Stejně jako Afanasjev byl zadržen v květnu 2014. Údajně byl hlavou skupiny, která připravovala teroristické útoky u pomníku věčného ohně v Simferopolu. Nehledě na to, že žádné důkazy nebyly předloženy a že obžaloba se zakládala na svědectvích, kterých bylo dosaženo mučením svědků, byl Oleh Sencov odsouzen na 20 let v nápravném zařízení se zpřísněným režimem. Spolu se Sencovem byl odsouzen i Oleksandr Kolčenko – ten měl ale „štěstí“, dostal pouhých deset let. Na obranu Oleha Sencova vystoupila celá řada předních osobností světové kinematografie. Dopisy na jeho podporu podepsali mj. světově proslulí režiséři Andrzej Wajda, Krzysztof Zanussi a Pedro Almodóvar. V listopadu v rámci akce Voice project na podporu Sencova vystoupil i Johnny Depp – hollywoodská hvězda první velikosti. Ruský prezident Putin si ale stojí za svým – Sencov je terorista a o jeho omilostnění vůbec nemá cenu jednat. Sencov se nachází v jakutské oblasti Ruské federace, ležící u východních hranic země.
Případy pronásledování ukrajinských aktivistů pokračují i po uskutečnění anexe. Terčem ruských bezpečnostních služeb se stal například i ukrajinský novinář Mykola Semena. V dubnu 2016 u něho proběhla domovní prohlídka. Následně byl obviněn z „propagace separatismu“. Soudy v kauze Mykoly Semeny probíhají dosud, hrozí mu až čtyři roky odnětí svobody.
Krymští Tataři
Podobných případů se na Krymu odehrávají desítky. Represe vůči Ukrajincům se „dají pochopit“ – Rusko a Ukrajina se přou o poloostrov. Zůstává tady ale ještě velká etnická skupina Krymských Tatarů. A právě oni dělají ruské vládě největší starosti. Obecně se dají vztahy mezi Krymskými Tatary a Ruskem jen stěží označit za idylické. Krymský poloostrov byl vždy velmi důležitým strategickým vojenským bodem. A proto těžko pochopitelná a podezřelá komunita Krymských Tatarů Rusku překážela. Vhodná možnost pro vyřešení tohoto „problému“ se naskytla na jaře roku 1944. Sovětské vedení obvinilo Krymské Tatary z kolaborace s Němci. Během několika dnů byl celý národ z poloostrova vyhnán. Stovky tisíc lidí byly v dobytčích vagónech odvezeny do stepí Střední Asie. Počty lidských obětí této deportace dosáhly desítek tisíc.
Krymští Tataři, vedeni Mustafou Džemilevem, se začali vracet z vyhnanství až po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Dnes se všichni krymskotatarští lídři shodují – ruská vláda dělá všechno proto, aby opět vytlačila Tatary z jejich rodné země. Déjà vu.
Přitom jsou útoky na tuto etnickou menšinu vedeny ze všech možných stran – počínaje zákazem vstupu vůdčích osobností Tatarů na poloostrov a konče řadou vykonstruovaných procesů proti krymským aktivistům.
Zákaz Medžlisu
Jedním z nejzásadnějších rozhodnutí ruských orgánů ve věci „krymskotatarského problému“ bylo prohlášení zastupitelské instituce krymskotatarského národa – Medžlisu – za extremistickou organizaci a zákaz její činnosti na poloostrově. Organizace, se kterou Ukrajina po celou dobu jejího fungování neměla sebemenší problém, se hned po anexi v očích ruských bezpečnostních orgánů stala doupětem extremismu. V praxi takový zákaz znamená, že každý občan nějakým způsobem zapojený do činnosti Medžlisu by mohl být prohlášen za extremistu a souzen. Není nutno dodávat, že do podobné činnosti byla zapojena většina Krymských Tatarů na poloostrově.
Evropská služba pro vnější činnost označila zákaz Medžlisu za „brutální útok“ na práva národnostních menšin. Výbor ministrů Rady Evropy byl ve svém prohlášení ještě ostřejší, když případ Medžlisu přímo označil za perzekuci Krymských Tatarů na etnickém základě. Obdobně vyznělo prohlášení lidskoprávní organizace Freedom House, ve kterém byl tento zákaz nazván začátkem „masových represí vůči Krymským Tatarům“.
Více než deset členů Medžlisu dostalo pokutu kvůli svému napojení na aktivity organizace. Místopředseda Medžlisu Ilmi Umerov byl měsíc držen v psychiatrické léčebně. Amnesty International Umerova uznalo za „vězně svědomí“. Hlava Medžlisu Refat Čubarov má vstup na poloostrov zakázán. Na Krymu na něj byla v jeho nepřítomnosti uvalena vazba.
Kauza 26. února 2014
Na konci února 2014 proběhly v Simferopolu masové demonstrace Krymských Tatarů na podporu územní celistvosti Ukrajiny. Po následných potyčkách byli dva ruští demonstranti nalezeni mrtví. Bylo zahájeno trestní stíhání. Je příznačné, že mezi zatčenými a souzenými jsou pouze Krymští Tataři, mezi poškozenými ale výhradně ruští aktivisté.
Myroslav LajukHlavním obžalovaným je další místopředseda Medžlisu – Achtem Čyjhoz, obviněný z „organizace masových nepokojů“. Amnesty International uznalo Čyjhoze, který je pronásledován výhradně kvůli svému politickému přesvědčení, také za „vězně svědomí“. Dalšími obžalovanými v tomto případu jsou Ali Asanov a Mustafa Dehermendži. Obviněným hrozí až 10 let odnětí svobody a od dubna jsou v domácím vězení
Perličkou“ v tomto procesu zůstává fakt, že i kdyby byly ruské soudy na Krymu z právního hlediska uznány, ani podle platných zákonů by se nejednalo o případ, kterým by se mohl zabývat ruský soud, neboť údajný zločin byl spáchán občany Ukrajiny na ukrajinském území.
Hizb ut-Tahrir
Řada muslimů na Krymu je souzena kvůli své účasti v muslimské politické organizaci Hizb ut-Tahrir. Činnost organizace je legální ve většině civilizovaných zemí, stejně jako na Ukrajině. V Rusku ale byla organizace označena za teroristickou již v roce 2003. To nyní dává možnost ruské vládě tlačit na všechny účastníky tohoto hnutí. Za údajnou účast v něm byl již odsouzen Ruslan Zejtullajev k 12 letům vězení. Další tři Krymští Tataři byli odsouzeni k pětiletému pobytu za mřížemi.
Nátlak, únosy, vraždy
„Násilně unášejí mladé lidi, vraždí je. Lidé jsou zavíráni do vězení. Dělá se všechno pro to, aby Krymští Tataři sami opouštěli Krym. Oni sami ale tuto cynickou politiku Kremlu a cíle Ruské federace moc dobře chápou, a proto se, pokud to jenom jde, snaží vydržet na svém území – a udělat cokoli, aby mohli na Krymu zůstat.“ Takto komentuje situaci na poloostrově předseda Medžlisu Refat Čubarov. Fakta tato jeho slova potvrzují: dle údajů shromážděných lidskoprávními organizacemi bylo na poloostrově uneseno a dodnes se pohřešuje kolem dvou desítek aktivistů. Někteří byli nalezeni mrtví.
Zvláštní pozornosti se dostává také médiím. Po několika raziích v krymskotatarské televizní stanici ATR jí byla v dubnu 2015 odebrána licence. Z poloostrova byla vytlačena i agentura QHA, která nyní sídlí v Kyjevě. Výjimkou není ani napadání novinářů a domovní prohlídky u blogerů (Marlen Muždabajev, Ibraim Umerov).
Výroční zpráva Amnesty International popisuje situaci kolem médií na poloostrově následovně: „V [krymských] médiích již není pluralita a novináři, kteří se odvažují kritizovat místní ruskou vládu, již doslova nemají na vybranou – musí psát pod vymyšlenými jmény pro média mimo území Krymu – kritika ruské okupace a anexe je trestným činem.“
Takové kroky ruské vlády zapříčinily vlnu migrace z poloostrova. Podle údajů krymských aktivistů vycestovalo od anexe kolem 30 tisíc osob. Víc než polovinu tvoří právě Krymští Tataři. Dalších přibližně 200 tisíc Krymských Tatarů zůstává na poloostrově. Přitom se nacházejí v situaci naprostého bezpráví a neustálého ohrožení.
V celkovém vývoji situace můžeme dnes vysledovat několik hlavních tendencí. Rusko intenzivně mění demografickou situaci na poloostrově. A protože Krym stále opouštějí společensky aktivní a podnikaví místní lidé, Rusko sem posílá celé hordy státních byrokratů i příslušníky armády. S tím souvisí i další tendence. Tou je mohutná militarizace poloostrova; Krym se mění z turistického střediska na vojenskou základnu. To vše je neustále provázeno ideologickou kampaní o „návratu domů“ a jednotném a mocném ruském národě.
Z toho lze vyvodit jednoduchý závěr – Rusko se Krymu nevzdá. Naopak, udělá všechno pro to, aby byly na poloostrově zavedeny tvrdé pořádky na ruský způsob. Mnoho obyvatel přitom zůstává v roli rukojmích, buďto přímo ve věznicích, nebo na „svobodě“.
Oleh Sencov (nar. 1976):
ukrajinský filmový režisér. Zatčen v Simferopolu 11. května 2014 a obviněn z přípravy teroristických útoků. Následně odsouzen k dvacetiletému odnětí svobody. Trest si odpykává v Jakutské oblasti Ruské federace. Lidskoprávní organizace Memorial mu přiznala status vězně svědomí.
Oleksandr Kolčenko (nar. 1989):
ukrajinský student a aktivista. Zatčen v Simferopolu 16. května 2014 a obviněn z podpálení kanceláře strany Jednotné Rusko a přípravy teroristických útoků. Odsouzen na 10 let odnětí svobody. Lidskoprávní organizace Memorial mu přiznala status vězně svědomí.
Achtem Čyjhoz (nar. 1964):
místopředseda Medžlisu Krymských Tatarů. Zatčen 29. ledna 2015. Obviněn z organizace masových nepokojů. Soud stále pokračuje – od svého zatčení je Čyjhoz stále ve vazbě. Hrozí mu 8 až 15 let odnětí svobody. Amnesty International označila zatčení Čyjhoze za „další represivní zákrok proti těm, kdo nesouhlasí s anexí Krymu“. Ruslan Zejtullajev (nar. 1985): obžalován v případu Hizb ut-Tahrir kvůli „verbování přívrženců organizace“. Po odvolání odsouzen k 12 letům vězení.