přeložil Radko Mokryk
The Ukrainians – online-časopis o Ukrajincích, zodpovědnosti a iniciativě. Vyprávíme o všem, co se týče Ukrajiny a Ukrajinců. Píšeme o tom, co nadchne člověka pro změny, a klademe důraz na sociálně důležitá témata
Amet zeširoka kráčí špinavým sněhem. Energická chůze, jasný pohled, úsměv. Nic nenasvědčuje obavám. Před třemi roky poprvé vystoupil z vlaku na tomto nádraží.
„Vzpomínám si, jak jsem přijel s dcerkou. Jmenuje se Kamila, květina. Z Krymu jsme jeli společně s celou rodinou, ale v Armjansku k nám přistoupili ‚zdvořilí mužíčci‘ a požádali syna Mustafu, aby vystoupil – má uzbecký rodný list. Manželka Diljara se musela vrátit s ním.“
„Třináct let mi dal Všemohoucí Bůh prožít na Krymu,“ při myšlence na rodnou zem zazní v mužském hlase radost. „Tři-náct! Ale Bůh jako by nám zároveň připravoval zkoušku. Můj otec byl deportován – bylo mu teprve pět, a už ho označili za ‚nepřítele lidu‘ a vysídlili na Ural. A když nás zadrželi ve vlaku, mé dceři bylo taky pět. Je to jako nějaké kolo samsáry. Ruský samopal vyhnal mého otce z Krymu, tentýž ruský samopal vyhnal i mého syna z vlaku.“ Stejně jako většina potomků Krymských Tatarů, kteří byli sovětskou vládou deportováni z Krymu v roce 1944, se Amet Bekirov narodil v Uzbekistánu. Od svých pěti let snil o návratu do vlasti, a v roce 2001 se mu to podařilo.
Ale tato zkouška, jak je přesvědčen, je k dobrému.
„K do-bré-mu!“ opakuje Amet a zdůrazňuje přitom každou slabiku.
Na Krymu byl učitelem – vyučoval angličtinu. V létě dělal průvodce v Bachčisarajském paláci. Když začala anexe, rodina pochopila, že musí odjet, na cestu se však vydali až po skončení školního roku.
„My jsme svoje učitelské povinnosti plnili až do konce…“ vysvětluje. Ve Lvově na něj čekali pracovníci Státní služby pro nouzové situace, zeptali se: „Jste Amet?“, naložili ho do auta a odvezli do Drohobyče.
Před a potom
„Když jsem se 27. února dočetl, že na Krymu začali obsazovat vládní budovy, nic jsem nechápal. Budilo to dojem, že to všechno provádějí nějaké bezvýznamné skupinky, že to nebude dlouho trvat.“ Alim Alijev, aktivista a spoluzakladatel iniciativy Krym SOS, vzpomíná na události roku 2014: „Konala se tehdy velká demonstrace Krymských Tatarů, kteří proruským silám kladli odpor, a já jsem usínal s pocitem, že všechno bude v pořádku, že síly dobra zvítězily. Ale ráno, když jsem se probudil, jsem pochopil, že to bylo jenom první dějství.“
Sedíme s Alimem v maličké kavárně Bachčisaraj, kterou ve Lvově otevřeli Krymští Tataři. Na pultu jsou orientální sladkosti, za našimi zády se připravuje káva tradičním způsobem na písku. Během našeho rozhovoru příjemně popraskává.
„Zavolal jsem svým kamarádkám, Sevhil Musajevové, která je dnes redaktorkou Ukrajinské Pravdy (pozn. red.: jeden z největších ukrajinských zpravodajských portálů), a Tamile Taševové, která tehdy pracovala jako PR manažer hudební skupiny. Chápali jsme, že musíme něco dělat. Ale co, když jsme byli tady, na pevnině,“ říká Alim.
Minimálně – informovat lidi.
„Měli jsme a stále máme širokou síť volontérů, známých na poloostrově. Založili jsme na Facebooku stránku Krym SOS a začali tam uveřejňovat informace o Krymu. Již za několik dní jsme přijímali první přestěhovalce.“ Okupace radikálním způsobem změnila život mnoha lidí. Svůj vlastní příběh dělí Alim na období „před“ a „po“.
„Do Lvova jsem se poprvé dostal v roce 2008, přijel jsem na stáž, od roku 2010 jsem se tu už usadil natrvalo. Teď chápu, jak bezstarostné období to pro mne bylo. Okupace naprosto změnila mé sny, životní poslání, vizi budoucnosti, chcete-li. Zabýval jsem se komunikacemi a snil o životě a práci někde v Evropě nebo Americe. Teď chápu, že se musím vrátit na Krym za každou cenu.“
„Sebrali mi to nejcennější,“ říká Alim. V kavárně tiše zní orientální hudba. „Když nám vzali území, vzali nám tím i část identity. Co máš dělat, když nemůžeš jet za svými rodiči, kamarády, nemůžeš se s nikým setkat někde v Hurzufu nebo Koktebelu, protože fakticky máš na poloostrov vstup zakázán? Měli jsme dřív dobrou partu Krymských Tatarů. Teď je ale situace taková, že někdo bydlí v Německu, někdo zase třeba v Dubaji, Istanbulu, Kyjevě, ve Lvově, v Praze, na Krymu… Od oněch událostí jsme se spolu ještě ani jednou nesešli.“
Návrat
Osud spousty Krymských Tatarů dnes připomíná nějaký nepovedený vtip dějin. Po návratu na Krym, ze kterého byli deportováni v roce 1944, musí svou rodnou zemi znovu opouštět.
„Vzpomínám na dětství. Když jsme se vrátili, rodiče si nesměli koupit dům ani v Simferopolu ani v Bachčisaraji, odkud pocházeli. Tak společně s babičkou a dědou koupili dům na vesnici. A u domu, kde dříve žili naši předkové, nový majitel neopravil ani plot. Ti lidé se nikdy necítili být pány této země, proto vůči ní necítí ani zodpovědnost. Když jsem v Simferopolu viděl spousty smetí, pochopil jsem, že je to tím pocitem dočasnosti, který mají v krvi.“
„Často u nás bývali hosté,“ vzpomíná Alim Alijev. „Máma vařila kávu ve velké džezvě. Stejně ale pro všechny nestačila – muselo se vařit několikrát a já se tím hlukem často budil. V kávovém mlýnku, kterému my říkáme dagarmjan, jsme mleli kávu, na pánvičce jsme připravovali karamelizovaný cukr… A já jsem pásl krávy,“ směje se, „anebo jsem pracoval ve skleníku. Děláme si legraci, že každý správný Tatar by měl mít skleník. V devadesátých letech to byl v podstatě jediný způsob výdělku a přežití. Proto snad jediné, co mi teď, během okupace, nedělá starost, je myšlenka, že by snad Tataři umírali hlady. V historické paměti máme uloženo, jak přežít.“
Opakování
Podobný je i příběh Tamily Taševové, spoluzakladatelky iniciativy Krym SOS, která dnes žije v Kyjevě. Tamila koordinuje činnost organizace, která od července 2014 vykonává roli partnera mise OSN pro práva uprchlíků. Vcházíme společně do její nové kanceláře.
„V Uzbekistánu, kam byli deportováni moji prarodiče, jsme měli velký dům. Pro rodiče byl přesto návrat na Krym jednoduchým rozhodnutím, o němž nikdo nepochyboval, jen jsme čekali na vhodnou příležitost. Rychle jsme všechno prodali – a ,trefili jsme se‘ přímo do doby rozpadu Sovětského svazu a devalvace měny. Stihli jsme vlastně jen přivézt svoje věci a koupit stavební materiál. Ale vzpomínám si, že i když jsem pořádně nechápala, kam se stěhujeme, věděla jsem jedno – jedeme na dobré místo.“
Na onom „dobrém místě“ byly dva pokoje. Bez oken. Bez elektřiny. A bez vody.
Myroslav Lajuk„Říkali nám pořád: ‚Proč jste vlastně přijeli? Radši se vraťte‘,“ vzpomíná Tamila. Její obličej neskrývá emoce, tmavé obočí podkresluje její orientální krásu. „Lidem byla propagandou sugerována představa, že ,přijedou Krymští Tataři a budou chtít zpátky své domy‘. Jsi-li Krymský Tatar, musíš zkrátka vždycky někomu něco dokazovat. Vždycky se k tobě chovali přísněji, vždycky jsi musel být lepší. Moje matka chodila každý den dva kilometry prodávat mléko, abych měla možnost studovat. A i já jsem až do svých sedmnácti let chodila do školy pěšky přes pole.“
Neměli nic, začali úplně od nuly. Před pěti lety Tamilini rodiče konečně dokončili stavbu svého domu. Když začala anexe, řekli: „Nikam nepojedeme.“
Deokupace
Velké poslání organizace Krym SOS vidí dnes její tvůrci v ,deokupaci‘ poloostrova. Nejprve museli Tamila Taševová, Sevhil Musajevová, Alim Alijev a Iryna Docenková shromáždit informace – vytvořit „horkou linku“, začít přijímat první přestěhovalce, pomáhat ukrajinským vojákům na Krymu, zahraničním novinářům a misím.
Iniciativa měla dvě centra – Lvov a Kyjev – a srdce týmu představovalo ne víc než dvacet lidí. Časem se ale organizace rozrostla, dnes na Ukrajině Krym SOS funguje v pěti městech – kromě Kyjeva a Lvova otevřel svá centra v Chersonu, Poltavě a Záporoží. Nejdůležitější je otázka Krymu v globálním smyslu, práce s občanskou společností, která zůstává na poloostrově, podpora krymskotatarské identity, jazyka a kultury. Velký důraz je kladen také na pomoc přestěhovalcům, právní, psychologickou a sociální konzultaci.
„Když člověk přijede do nového města, vezmou ho za ruku a vedou všude tam, kam potřebuje,“ vypráví Alim Alijev. „Stejně tak spolupracujeme s místní a centrální vládou, pomáháme vytvářet právní ustanovení a vypracováváme společnou strategii pro integraci přestěhovalců. A právě tento bod je pro nás jedním z nejdůležitějších. Organizujeme kurzy angličtiny a ukrajinštiny, pořádáme festivaly a kulturní akce. Chceme změnit představu, že přestěhovalci stále jen něco potřebují a o něco žádají. Oni totiž také dávají – přinášejí ‚přidanou hodnotu‘ místu, kam přicházejí.“
Tento projekt by nebyl možný bez spolupráce občanského sektoru, podnikatelů a vlády.
„Velmi dobře se nám spolupracuje s oddělením kultury lvovské městské rady,“ vypráví Alim. „Společně s Irynou Mahdyšovou (pozn. red.: vedoucí oddělení kultury lvovské městské rady v letech 2014–2015) jsme uspořádali festival krymskotatarské kultury, teď obdobná spolupráce pokračuje. Vycházejí nám vstříc také lidé ze starostova okolí – poskytli nám místo pro krymskotatarské kulturní centrum. Spolupracujeme se spoustou podniků, například Dzyga, Muzeum idejí, Librarija, pomáhají nám Jaroslav Ruščyšyn, Mark Zarchin, lvovská obchodní škola. Lvov nám poskytl opravdu velmi dobré zázemí
Je skvělé, když k tobě místní sami od sebe přicházejí a navrhují: ‚Bylo by fajn udělat to a to‘. Je důležité neuzavírat se do své ulity. To je přesně to, co člověka nadchne a nedává mu možnost se vzdát. Mám takový pocit, že okupace určitě skončí a že naše společná činnost tuto deokupaci přibližuje. Mám-li být upřímný, jinak bych tomu své mládí nevěnoval. Mohl bych jít a vydělávat peníze. Ale je to pro mě bolestivé. Ukrajinci a Krymští Tataři jsou si podobni v tom, že mají svou vnitřní svobodu. Svobodu ducha. To právě ona tě neustále popohání a říká: ‚Tak dělej něco!‘“
Kultura „ve vyhnanství“
„Během deportace byly některé vrstvy kultury Krymských Tatarů definitivně ztraceny,“ vypráví Chalil Chalilov, který již několik let žije ve Lvově a zabývá se zde kulturními akcemi. „Rozhodl jsem se, že přestěhuji na pevninu a budu pokračovat ve své činnosti tady.“
Kdysi Chalil vlastnil krámek, kde prodával maso.
„Můj dědeček byl řezníkem, a proto je mi tahle práce blízká,“ vysvětluje. „O něco později jsem se začal zabývat pořádáním kulturních akcí. A zalíbilo se mi to. Měl jsem i vlastní art-centrum, kde jsme různým způsobem kombinovali tradiční krymskotatarskou kulturu s kulturou moderní. Krymskotatarský jazz nebo punk, to všechno teprve začínalo.
Vůči Krymským Tatarům na poloostrově panovaly předsudky,“ přiznává Chalil Chalilov.
„Jak se ukázalo, spousta zaměstnavatelů se řídila jakýmsi nepsaným pravidlem nezaměstnávat Krymské Tatary. Když začala okupace v roce 2014, cítili jsme se poníženi. Vtrhli ti do domu, a tys s tím nemohl vůbec nic dělat. Tehdy jsme se vyzbrojili holemi a kladivy – naše pobouření neznalo mezí… Chtěli jsme rozbít Leninův pomník. Věděl jsem, že to může být moje poslední ‚performance‘. Někdo ze starších ale včas zavolal Rafatu Čubarovovi (pozn. red.: předseda Medžlisu krymskotatarského národa. Nyní má vstup na Krym zakázán ruskou vládou.) a ten řekl: „Nedělejte to“. Tehdy jsme si mysleli, že to je zbabělost, když ale začaly události na východě, pochopili jsme, jak uvážlivé rozhodnutí to bylo. Vždyť oni právě čekali jen na to, až Krymští Tataři něco takového udělají – aby mohli ukázat, že ‚chrání ruské obyvatelstvo‘.“
Později bylo Chalilu Chalilovovi zakázáno pořádat koncerty na Krymu, „protože Krymští Tataři jsou naladěni proukrajinsky, je to nebezpečné“. Hrozili, že mu zabaví techniku. Aktivista se tedy spojil s kulturními činiteli ve Lvově a ti mu pomohli.
„Ve Lvově mi podali pomocnou ruku,“ vypráví muž s šedýma očima, decentně oděný v černém. „Ozval se mi Markijan Ivaščyšyn (pozn. red.: ředitel art-prostoru Dzyga). Jednou z nejsložitějších věcí pro mě bylo udržet si spojení s Ukrajinou. Na Krymu jsou blokovány televizní stanice, dělá se všechno proto, aby lidé na toto spojení zapomněli. Když ale tyto kulturní vztahy ztratíme, bude velmi těžké je v budoucnu obnovit. Ve Lvově jsem viděl obrovskou iniciativu, pocítil jsem kulturní atmosféru. Spatřil jsem tady spoustu zajímavých věcí a chci je taky zrealizovat na Krymu. Až bude zase svobodný.“
Metamorfóza
V západním regionu Ukrajiny žije více než dva tisíce Krymských Tatarů. Mnoho z nich ve Lvově, ale také v nedalekých městečkách. Například v Drohobyči, kde se usadil Amet Bekirov, žije dnes dvacet pět rodin
„Hned jak jsem do Drohobyče přijel, pustili jsme se do aktivní činnosti, aniž jsem to plánoval. Například místní škola č. 4, do které chodil náš syn, zvítězila v soutěži Surmy vítězství. S podporou EU jsme uspořádali krymskotatarský festival. Drohobyčská společnost nás přijala. Funguje to jako zrcadlo: usměj se – a usmějí se na tebe taky. Buď otevřený – a oni budou vůčí tobě také.
V roce 2015 jsme uskutečnili projekt představující kulturní prostředí tohoto města, uspořádali jsme výstavu ‚Drohobyč na Krymu‘, organizovali jsme občanské muzeum, živou knihovnu, mezi naše plány dále patří putovní muzeum. Stávalo se, že lidé, kteří žili v Drohobyči, se mezi sebou neznali – a já je teď seznamuji. Moc rád se všemi komunikuji. Každý člověk je vesmír! Tak to chápu. Každý člověk je anděl. Buď tě něčemu učí, nebo tě zkouší,“ usmívá se Amet.
Míříme k vagonu, doprovázím ho na vlak do již „rodného“ Drohobyče.
„Je zajímavé, že ačkoli jsem tu získal spoustu známých,“ povídá, „nějaká osamělost tu pořád je. Tady je taková ,slitina lidí‘. Stejně jako v Americe – tavicí kotel,“ směje se. „Já jsem se v takovém ,kotli‘ octl teď, kdy se úplně mění můj světonázor. Procházím proměnou. Tady a teď.“