Jak Kaczyński buduje Polsko svých snů a proč ho mohou zastavit jen vlastní chyby

Polsko se po vítězství Práva a spravedlnosti začalo měnit. Konzervativci se zemí nakládají jako s dobytým územím, což je ostatně pro polskou politiku poměrně typické. Ať vyhraje ten nebo onen, rozdělený národ zůstává polarizovaný téměř ve všech otázkách. Hluboce rozdělená jsou i média, atmosféra v parlamentu by se dala krájet a protesty jsou na denním pořádku. Demokracie v Polsku nekončí, ale rozhodně hledá nový přívlastek. „Liberální“ už k ní totiž nesedí, a pokud si Kaczyński udrží moc, kterou mu voliči poskytli, v nejbližší době ani sedět nebude. Volby ale daly Právu a spravedlnosti i odpovědnost. A právě na té a na přibývajících chybách může Kaczyńského plán „konečného vítězství“ ztroskotat.

Jdu večerními ulicemi Varšavy, vracím se z kurzu polštiny pěšky, ve městě se totiž koná série protivládních i provládních demonstrací, a veřejná doprava je ještě horší než obvykle, respektive nejede už vůbec nic. Je leden, mrzne až praští. Ve vzduchu je cítit štiplavý smog, který město už několikátý týden souží. Přede mnou jde pomalejším krokem starší dáma s evropskou vlajkou ovázanou kolem krku. Za ruku drží handicapovaného syna, který mává polskou vlaječkou. Pospíchají po stále ještě vánočně osvětlené třídě a míjejí působivou bránu kampusu Varšavské univerzity – cestou na protivládní demonstraci. Proti nim jde docela nenápadný a elegantně oblečený muž, možná byznysmen. Po pár dalších krocích náhle na dvojici spustí smršť velmi vulgárních nadávek a odplivne si před nimi. Žena mu nezůstává nic dlužna a ještě za chůze mu oplácí stejnou mincí.

Tato situace mi vytanula na mysli při úvahách o současné polské politice. Polarizace polské společnosti je velmi výrazná. Existovala i před výhrou strany Právo a spravedlnost, ale po ní rozhodně nezeslábla. Kroky Kaczyńského strany a vlády atmosféru v zemi stále vyostřují. Místo řešení reálných problémů, jichž má Polsko dost a dost, se řeší problémy světonázoru a hodnot. Vláda se vydala cestou nacionalismu, protekcionismu, xenofobie a etatismu, která má skončit zánikem liberální demokracie. Ale demokracie v Polsku nekončí, jen je nutné k ní dosadit jiný přívlastek.

Ten druhý Kaczyński

Jarosław Kaczyński, de facto nejmocnější politik v zemi, západním hodnotám nerozumí, nechápe současný komplexní svět a chápat ho vlastně ani nechce. Jeho poradci mu našeptávají, co chce slyšet. Přesto, a možná právě proto, ho nelze podceňovat. Je to pragmatický politik, který své vnitropolitické kroky plánuje dopředu. Mnoho lidí nenávidí, a těm, co ho zklamali či zradili, odpouští jen velmi výjimečně a jen tehdy, může-li je sám ještě využít. Přesto nelze o Kaczyńském tvrdit, že je prototypem padoucha a že současná polská opozice je oním kladným hrdinou, který Polsko ve správnou chvíli spasí.

Pro pochopení polské politiky je nutno oprostit se od českého způsobu uvažování na pravolevé ose. K ekonomickým kritériím je třeba dosadit ta hodnotová a přijmout jako fakt, že i strana, která se ostře vymezuje mimo jiné proti potratům či registrovanému partnerství a hraje na nacionální struny, může být na ekonomické ose levicovější než čeští sociální demokraté. U hlavní vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) tak musíme vnímat nejen proklamované konzervativní hodnoty, ale i prvky socialistického programu, které jsou v ekonomickém plánu strany obsaženy.

Neměnná politická scéna

Jak se vlastně PiS podařilo vyhrát? Mohla za to unavenost z vlád Občanské platformy (PO), lákavý volební program i celoevropská vlna nacionalismu, na které se Právo a spravedlnost dál veze. Polský stranický systém se do dnešní podoby vyvinul mezi lety 2001 až 2005. Politika se od sporu mezi pohrobky minulého režimu a novými elitami přesunula ke sporu mezi moderní a tradiční vizí Polska. Dva tábory vedou polsko-polskou válku mezi kosmopolitním a národním křídlem. Hlavní aktéři zůstávají i přes výkyvy stejní: Občanská platforma a Právo a spravedlnost.

Právě odtrženost Občanské platformy od reality, neschopnost mobilizace, ideová vyprázdněnost, hašení požárů na poslední chvíli a neschopnost přilákat mladé voliče dovedla stranu k volebnímu debaklu ve volbách na podzim 2015. Charismatický premiér Donald Tusk rok před volbami odešel do Bruselu, čímž vyklidil pole. Platformisté pak svedli vnitrostranický boj, který po nepřesvědčivém výkonu premiérky Ewy Kopacz vedl po volební prohře k předsednictví Grzegorze Schetyny – bývalého ministra zahraničí, který kromě znalosti cizích jazyků postrádá i patřičné charisma a schopnost vrátit stranu k jejím kořenům: cíli dělat „jinou“ politiku a modernizovat polskou společnost i hospodářství.

Ve straně se navíc mísí liberální i konzervativní proudy, občas při odchodu někdo hlasitě práskne dveřmi (a později se stane ministrem v Kaczyńského vládě). Zajímavá je stranická skupina „mladých vlků“, tedy nejmladších politiků PO, kteří jsou v opoziční činnosti proti PiS jedni z nejaktivnějších. Za zmínku stojí třeba Rafał Trzaskowski, politik z Krakova, který byl europoslancem, ministrem administrativních záležitostí a informatiky v Tuskově vládě, a je pravděpodobným kandidátem na primátora Varšavy v komunálních volbách, které Polsko čekají v příštím roce. Je obtížné být politickým prorokem, ale pokud má někdo ve vnitrostranické politice dobře našlápnuto, je to právě Trzaskowski (jenže to se svého času psalo i o exministrovi zahraničních věcí Radosławu Sikorském, a kde je mu dnes konec).

Do předvolebního souboje v roce 2015 zasáhly i strana Nowoczesna (v překladu „Moderní“ či „Novodobá“) a hnutí bývalého zpěváka a „Okamury polské politiky“ Pawła Kukize, který s sebou do Sejmu v rámci nesourodého uskupení přivedl i ultranacionalisty. Nowoczesna vyrostla kolem finančníka Ryszarda Petru a její koncept nám může připomínat Babišovo hnutí ANO. Strana je konkurencí Občanské platformy, hájí liberální témata a ad hoc se s platformisty dokáže spojit. Že se strany dokáží domluvit na spolupráci, ukázaly třeba při společném burcování při celostátním protestu proti kriminalizaci potratů na podzim loňského roku. O zpřísnění už tak přísné protipotratové legislativy usilovala ultrakonzervativní protipotratová hnutí a jejich snahu poměrně neprozřetelně podpořilo PiS.

Protesty proti čemukoliv

Právě i v Česku hojně medializovaný „černý protest“ poprvé od voleb výrazně mobilizoval Poláky proti vládě PiS. Dalo by se namítnout, že proti kabinetu a straně se protestuje od samotných voleb a že masy lidí vyšly do ulic i po „atentátu na Ústavní soud“, z těchto protestů pak vznikl Výbor na obranu demokracie (KOD – Komitet obrony demokracie). „Černý protest“ ale dokázal vyburcovat i lidi mimo skupinu liberálních voličů. Jednalo se totiž o srozumitelné téma, kterým zásahy do Ústavního soudu a složité ústavní spory nejsou.

Při „černém protestu“ byly v ulicích mnoha polských měst i přes deštivé podzimní počasí statisíce lidí. Právo a spravedlnost pak přes původní neústupnou pozici poprvé couvlo a ve druhém čtení kriminalizaci potratů potopilo. Kaczyńského situace byla složitá, snažil se vyhovět poptávce konzervativních skupin a zároveň ústupkem od „potratového konsenzu“ splatit dluhy z volební kampaně. Překvapením pro stranu nebyla demonstrace ve Varšavě, těch se tam totiž koná každý měsíc mnoho, ale celostátní mobilizace žen a jejich spontánnost.

Poláci protestují velmi často a velmi rádi. Tu jde po Varšavě padesátitisícový průvod proti školské reformě, tu se demonstruje proti porušování ústavy, na jiném náměstí proti jednání opozice… Témat je víc než dost. K jakému táboru se demonstranti řadí, poznáte docela snadno. Na manifestacích vládního tábora jsou desítky křížů a stovky polských vlajek. Na opozičních demonstracích se bílá a červená mísí s modrými prapory se zlatými hvězdami. Evropské vlajky jsou nejčastěji k vidění na demonstracích zmíněného Výboru na obranu demokracie. Protivládní hnutí založené jako platforma odporu proti zásahům PiS do složení a fungování Ústavního soudu se rychle stalo masovým. Jeho potenciál se ale postupně vyčerpával a nepřetržité demonstrování začalo postrádat aktivizační náboj. Dalším podnětem se bezpochyby staly prosincové události v polském parlamentu, které znamenaly jistou naději pro opoziční strany i občanské aktivisty

Protiprávní schválení rozpočtu

 Když jsem se byl v pátek 16. prosince 2016 kolem poledne podívat na schůzi ve smaragdovém jednacím sále Sejmu, kterému dominuje polská vlajka a kříž nade dveřmi, v lavicích sedělo jen několik poslanců. Všechno nasvědčovalo tomu, že pátky v polském parlamentu jsou podobné těm českým. Ve dvě šmitec a hurá domů. O to větší bylo moje překvapení z vývoje, který nastal vpodvečer. V napjaté atmosféře, v níž chtěla vláda prosadit návrh státního rozpočtu, došlo ke slovní výměně mezi poslancem Občanské platformy a maršálkem Sejmu Markem Kuchcińskim z PiS. Maršálek situaci emočně neunesl, poslanci vypnul mikrofon a vyloučil ho z účasti na schůzi parlamentu. Opoziční strany si situaci nenechaly líbit a začaly společně blokovat parlamentní řečniště a svolávat demonstranty před Sejm. Kuchciński mezitím přesunul jednání do druhého největšího sálu v Sejmu, takzvaného Sloupového. Tam si strana rozpočet schválila, aniž užila hlasovacích zařízení či pustila (křičící) opozici ke slovu. Před Sejm mezitím dorazily stovky demonstrantů, které vtrhly na pozemky parlamentu a začaly blokovat východy. V budovách zůstala uvězněna premiérka Beata Szydło i předseda strany Kaczyński. Situace vypadala velmi dramaticky a její vývoj se dal jen těžko předvídat. Jedna z dobře známých konzervativních poslankyň dokonce dostala lahví po hlavě a rozzuřený dav ji pronásledoval až k policejnímu autu, ve kterém byla nucena se ukrýt. Kaczyńskému musela cestu domů prorazit policejní eskorta.

Occupy Sejm

Po bouřlivých nočních událostech opozice začala s okupační parlamentní stávkou. Označila přenesenou schůzi Sejmu za nelegální a téměř měsíc se v parlamentu domáhala jejího pokračování. Poslanci se střídali ve službách a „hlídky“ byly v Sejmu i přes Vánoce a na Silvestra. Se dvěma výjimkami, které se ukázaly být PR katastrofou pro opoziční lídry. Lídr Nowoczesne Ryszard Petru si vyrazil před Silvestrem na Madeiru. Letěl v době, kdy v sále seděli jeho poslanci a strana burcovala veřejnost k podpoře. Co víc, nechal se v letadle vyfotit s poslaneckou kolegyní. Ženatý Petru se stal okamžitým terčem kritiky nejen za mimomanželský poměr, ale hlavně za pokrytecký výlet k moři. A praskliny v opozičním táboře zvětšil i výlet předsedy PO Schetyny na ledovec do Rakouska ve stejném období.

Ve Varšavě prosincové dění vypadalo dramaticky, avšak stejně jako „dobytí“ Ústavního soudu běžné Poláky nezaujalo. Vyčerpání opozičního tábora, mediální sebevražda Petru, Kaczyńského výhružky a propaganda společně s vlastní bezradností donutily opozici v půlce ledna kapitulovat. Ještě před tím se ale „jednotná opozice“ rozdrolila a spolupráce se rozpadla. K tomu všemu se začal s vážnými problémy potýkat i KOD. Na lídra Výboru na obranu demokracie praskla aféra s „malými domů“. Mateusz Kijowski si nechal za peníze ze sbírek na KOD proplácet faktury v řádech desítek tisíc za IT služby s minimální hodnotou

Kult smolenské katastrofy

Jistá bezradnost a nepřesvědčivost opozice spočívá i v absenci silného charismatického lídra, který by dokázal zbořit Kaczyńského kult. Předseda PiS se totiž ve straně těší až posvátné úctě. Není to jediný prvek, který nasvědčuje tomu, že se nejedná o tradiční demokratickou stranu. Zajímavým úkazem jsou takzvané „smolenské měsíčnice“. Slovo „měsíčnice“ vzniklo speciálně jako označení pro shromáždění, která se konají každý 10. den v měsíci u příležitosti měsíčních výročí letecké katastrofy u Smolenska. Při té 10. dubna 2010 zemřel polský prezident (a dvojče Jarosława Kaczyńského) Lech a dalších 95 osob. Na smolenských shromážděních se za zpěvu náboženských písní, provolávání provládních hesel a kázání schází před prezidentským palácem ve Varšavě několik stovek lidí s kříži, portréty Lecha Kaczyńského a polskými vlajkami. Tradičně promlouvá Jarosław, který v řeči plné zloby a nenávisti ohlašuje blížící se konečné vítězství svého světonázoru a proměnu Polska v „náš stát“. „Smolenské měsíčnice“ připomínají až sektářský rituál. Kaczyński a jeho věrní v posledních letech pracovali na vybudování smolenského kultu, který poté politicky mistrně využili. Trauma Smolenska se zažralo hluboko do polské politiky a silně poznamenalo i Kaczyńského a jeho rozhodování. Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit při volbě předsedy Evropské rady, při níž se polská diplomacie naprosto zesměšnila. Důvod byl jednoduchý: Kaczyńského osobní nenávist k Donaldu Tuskovi.

Arogance moci a první chyby

Právo a spravedlnost se chová ke státu jako k dobytému území. Soupeře na něm nehodlá tolerovat, na občany zkouší cukr v podobě štědrých sociálních příspěvků i bič v podobě pokusů o omezení shromažďovacích svobod, zákazu potratů či zestátnění veřejnoprávní televize a rádia. PiS si brousí zuby i na soukromá média, trnem v oku jsou mu totiž jejich němečtí majitelé. Připravovaný zákon by měl donutit zahraniční vlastníky část podílu prodat. Své si ale zažívá i Varšava, která by se podle plánů vládní strany měla nafouknout do velikosti Moskvy a spolykat okolní obce. Ty jsou totiž konzervativnější, a pokud by volily, mohly by po dlouhých letech zajistit Právu a spravedlnosti v metropoli vítězství.

Konzervativci ale v poslední době dělají chyby. Polsko na mezinárodní scéně znemožnili pokusem překazit volbu Tuska a výsledek 27 států proti jednomu bude Poláky bít do očí ještě hodně dlouho. Image vládního tábora kazí i takzvaná Misiewiczova aféra – mladý straník Bartłomiej Misiewicz se po volbách rychle dostal na vysokou pozici na ministerstvu obrany. Oblíbenci ministra Antoniho Macierewicze dokonce museli salutovat generálové. Situace zašla tak daleko, že byl nucen zasáhnout sám předseda Kaczyński, který po dalším Misiewiczově skandálu s astronomickými příjmy ve státním podniku donutil „nejznámějšího polského trafikanta“ k odchodu ze strany. Kritiku vláda sklízí i za přístup k životnímu prostředí a způsob cestování členů vlády – v poslední době došlo k několika vážným dopravním nehodám.

Za rok a půl vlády toho strana stihla opravdu hodně a její proměna Polska nekončí. Dokud bude mít Kaczyński sílu, bude svou vizi Polska prosazovat, a i přes klesající preference to zatím nevypadá na to, že by někdo mohl dominanci jeho strany reálně ohrozit. Donald Tusk zůstává v Bruselu až do roku 2019, a největším nepřítelem Práva a spravedlnosti tak zůstává právě Právo a spravedlnost a jeho vlastní chyby. Jak říká jedno polské přísloví: „Dá-li Pán Bůh zdraví, i hříchy budou.“