Mnohým Čechům tato země není neznámá. Díky ztepilým vrcholkům Kavkazu, v jehož stínu se Gruzie nachází, je cílem milovníků vysokohorské turistiky z celého světa. Spousta cestovatelů si z této republiky se sovětskou minulostí odnese pouze krásné fotografe z letní dovolené, láhev výborného vína či polouvěřitelnou historku, jak je v horách honil medvěd. Mladý stát si ale od získání nezávislosti prošel bouřlivým vývojem, mnohdy podobným tomu našemu, a v současnosti čelí stejným otázkám, jaké shodně hýbou nejvyššími patry politiky po celé Evropě.
Gruzínci převzali otěže vlády nad svou zemí po zániku Sovětského svazu v roce 1991. Již konec 80. let se však nesl ve znamení demonstrací, především na podporu gruzínštiny, kterou hodlala komunistická vláda SSSR zakázat jako úřední jazyk. Revoluční události vynesly do prezidentského křesla disidenta a vědce Zviada Gamsachurdiu, jenž se ve funkci dlouho neohřál, neboť byl již následujícího roku odstaven od moci a do čela státu byl povolán jeho dřívější věznitel, bývalý předseda komunistické strany Gruzie, Eduard Ševardnadze. Než ke konci 80. let nastoupil do funkce sovětského ministra zahraničí, snažil se Ševardnadze v Gruzínské sovětské socialistické republice vymýtit korupci ve státní správě a v 70. letech se postavil proti úmyslu Moskvy zrušit článek ústavy, který ustavoval gruzínštinu jako jediný úřední jazyk země.
Ale ani Ševardnadze nedovedl nezávislou Gruzii ke kýženému rozkvětu a svobodě, jak si mnozí Gruzínci představovali. Již samotný jeho nástup k moci byl doprovázen bojem s přívrženci bývalého prezidenta Gamsachurdii. Ševardnadzeho vláda se dál nesla v duchu korupce, ekonomické krize a nárůstu kriminality. Gruzie za jeho působení čelila mnoha krizím jak na mezinárodním, tak na domácím poli. S tím souvisí i prorůstání přátel a rodinných příslušníků prezidenta se státními strukturami, etnické nepokoje, izolace ze strany sousedních států, napjaté vztahy s Ruskem v souvislosti s jeho transformací a podobným výčtem bychom mohli pokračovat ještě několik stránek. Zajímavé je, že i přesto je Ševardnadze velkou částí obyvatelstva hodnocen kladně. Je nicméně vnímán jako člověk, který navzdory chaosu a dědictví sovětské moci dokázal alespoň částečně zemi stabilizovat a přinést byť nevalnou modernizaci do dříve zaostalých oblastí, což se týká právě hor.
Pokus o politický restart
Ševardnadzeho politickou kariéru ukončila v roce 2003 tzv. revoluce růží, kdy pověstná číše trpělivosti přetekla zfalšovanými prezidentskými volbami a rozlila se v masové protesty. V čele demonstrací proti zkorumpované vládě Ševardnadzeho a jeho suity stáli prozápadní politici vedení Michailem Saakašvilim. Do jeho osoby byly vkládány velké naděje, které jej vynesly až na nejvyšší post v zemi. Ovšem ani tento příběh nemá šťastný konec. Nový prezident se nestal jednotícím článkem rozděleného státu, a naopak přispěl k prohloubení příkopů mezi jednotlivými menšinami, které území Gruzie obývají. K tomu připočtěme řadu opatření, která odstranila přímou volbu nižších orgánů veřejné správy a nahradila ji jmenováním, či omezení autonomie univerzit. Nespokojenost obyvatelstva kulminovala do rozsáhlých demonstrací, které Saakašvili nechal rozehnat policií. Situaci nepřispívaly ani pokračující roztržky s Ruskem, jejímiž hlavními důsledky bylo embargo na dovoz gruzínských vín, plynová krize nebo prodlužování finálního termínu stažení bývalých sovětských vojsk ze země. Prezident bojoval s nefunkčním zkorumpovaným systémem svého předchůdce, jenže s vaničkou vylil i dítě. Jeho autoritářské tendence založené na představě legitimity od obyvatel, kteří jej zvolili více než 90 % většinou, způsobily, že rok po revoluci růží polovina občanů soudila, že úroveň demokracie je stejná jako za starého režimu, a čtvrtina se domnívala, že ještě klesla.
Válka na horách
Rámec všem problémů malé hornaté země představovaly mnohonásobné etnické nepokoje, které čas od času nabraly na intenzitě. Dlouhou dobu bylo všechno napětí svázáno pevnými sovětskými otěžemi. Gruzie je složená z vícero větších či menších etnických skupin, které se začaly hlásit o svá národnostní práva bezprostředně po vyhlášení nezávislosti. Nejvíce se situace vyhrotila v Abcházii a Jižní Osetii, kde už v roce 1992 propukly ozbrojené střety, které se Ševardnadzeho vládě podařilo zažehnat jen za pomoci ruských vojenských jednotek. Ale ne na trvalo. Byli to opět Rusové, kteří využili dlouhodobé nespokojenosti obou oblastí, jež vřela pod povrchem a čas od času propukla do lokálního konfliktu. Severní soused se tentokrát postavil na stranu separatistických regionů a v roce 2008 podpořil secesi obou oblastí. Začala otevřená válka. Svět zaplavily obrázky rozbombardovaných sídlišť s kudrlinkovitými názvy ulic, na pozadí horských masivů se nefotili batůžkáři, ale vojáci v maskáčích se samopaly. Světová veřejnost byla v šoku, ale jen chvilku, jelikož většinu pozornosti přitáhlo monstrózní zahájení olympijských her v Pekingu.
Frustrace společnosti, která cítila, že za dvacet let všichni politici dokázali spolehlivě zklamat veškeré naděje na lepší život, vynesla na výsluní politické hnutí Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Jeho strategie nebyla ničím nová a přesně zapadala do trendu volání po depolitizaci politiky, řízení státu úspěšnými lidmi, kteří „ví, jak na to“ a boje proti zkostnatělým a zkorumpovaným politickým stranám. Tento model koresponduje s nárůstem nových populistických hnutí po celé Evropě i v zámoří. Již forma hnutí odkazuje ke snaze vymezit se proti starým neefektivním strukturám politických stran, zatímco nic neříkající název Gruzínský sen nechává prostor pro program populistických slibů, které se pružně přizpůsobí požadavkům voličů podle jejich aktuální nálady.
Nový rytíř v bílé zbroji
Abcházie – každodenní realita neuznaného státuBidzina Ivanišvili dlouho působil mimo zájem veřejnosti i médií. Narodil se jako chudý vesnický chlapec, který odešel na studia do Moskvy a poté v Rusku v 90. letech závratně zbohatnul. Na důchod se vrátil do rodné země, kde tajně vydával obrovské částky na charitativní účely a působil jako štědrý mecenáš gruzínské kultury. Zhruba tolik k urban legend, která mysteriózního miliardáře obklopovala až do roku 2011, kdy už dále nemohl přihlížet devastaci své vlasti Saakašviliho klikou a vytáhl do politiky. Jedním z důvodů, které jej k tomu vedly, nebylo prý jeho vlastní přání, ale povinnost, kterou cítil tváří v tvář katastrofální situaci země. Téměř okamžitě se rozhořel tvrdý předvolební boj mezi Gruzínským snem a Saakašviliho stranou, ostatní opozice byla příliš slabá, aby hrála významnější roli. Ivanišvili cílil na systémovou reformu, která by z Gruzie udělala demokracii s fungujícím tržním hospodářstvím. Bohužel jediným jeho lékem na všechny problémy měly být peníze: „Dvě televizní stanice jsou v podezření, že je ovládá Saakašvili? Žádný problém, koupím je!“ Ivanišviliho prohlášení shrnuje v kostce celou jeho politiku. Ač sám penězi šetřit zrovna nemusí, hornatý stát chudý na suroviny nemá takové zdroje, aby mohl všechny neduhy společnosti zalepit finanční náplastí. Nehledě na fakt, že strukturální problémy opravdu nevyřeší subvencování nefunkčního systému.
Ivanišvili se svými značně naivními představami o chodu státu nedlouho před volbami 2012 v průzkumech předvolebních preferencí celkem znatelně zaostával za vládnoucí stranou prezidenta Saakašviliho. Hnutí se podařilo zabodovat a vyrovnat preference s vládnoucím uskupením po propuknutí skandálu kolem zveřejněných videí, kde dozorci mučí vězně v tbiliské věznici. Videa vyvolala obrovskou vlnu emocí a občané vyšli do ulic. Demonstrace jsou průvodním jevem každých gruzínských voleb, avšak tentokrát byla situace tak vyhrocená, že se nikdo neodvažoval odhadovat, co způsobí ohlášení ať už jakéhokoliv výsledku. Hnutí Gruzínský sen zvítězilo, vládní strana uznala porážku a pokojně přešla do opozice. Nové hnutí dostalo prostor realizovat všechny svoje předvolební sliby.
Předvolební sliby – chyby
Ivanišviliho parta se brzy po volbách dostala do vnitrostranické krize, dohoda několika subjektů tvořících předvolební koalici se rozpadla a pustila se do sporů mezi sebou. Sám Bidzina Ivanišvili se po volbách stal premiérem, ale po roce post musel opustit kvůli potížím uvnitř hnutí a ustoupil do pozadí. Nová vláda zahájila křižácké tažení proti všem korupčníkům Saakašviliho období, což mnohdy byla spíše zástěrka pro vypořádávání se s politickými oponenty. Čistky na všech státních pozicích ovšem neměly takový efekt, v jaký Gruzínský sen doufal. Ekonomická renesance nenastala, ba právě naopak. Došlo k poklesu gruzínské měny lari, stagnaci životní úrovně oproti předvolebním ujišťováním o jejím prioritním zvyšování, nárůstu nezaměstnanosti atd. Vláda přijala několik kontroverzních zákonů a dál obhajovala nápravu vztahů s Ruskem stylem, který působil jako rudý hadr před očima občanů. Ivanišvili od počátku podporoval napravení vztahů se svým sousedem, protože vyostřené vztahy dlouhodobě poškozují gruzínskou ekonomiku. Smířlivá rétorika se ovšem u mnoha Gruzínců setkává – eufemicky řečeno – s nepochopením, jelikož mají v živé paměti válku z roku 2008 a čas od času kvůli tomu vyjdou do ulic. Svou polívčičku si na tom samozřejmě přihřívá i Saakašviliho strana z tábora opozice.
Ač je Ivanišvili bez formální funkce, je považován za šedou eminenci, která stojí v pozadí všeho veřejného dění. Občas vyplují na povrch jeho zákulisní manévry, kdy se například zjistilo, že současný premiér Kvirikašvili je pouze nastrčená figurka, za jejíž nitky tahá právě Ivanišvili, či že veškerá politická rozhodnutí musí nést jeho souhlas. Přidejme k tomu pro gruzínskou společnost kontroverzní výroky o tom, že Gruzie může vstoupit do NATO jen s ruským souhlasem, a všechno by nasvědčovalo tomu, že se Gruzínci obloukem dostali do výchozí situace frustrace z dalšího nevydařeného politického experimentu. Jenže loňské parlamentní volby přinesly Gruzínskému snu dokonce ústavní většinu. Pravděpodobně největší vliv na tento výsledek měl fakt, že předvolební boj se zredukoval na černobílou vyhrocenou kampaň mezi úhlavními nepřáteli Ivanišvilim a Saakašvilim, přičemž miliardář je stále obestřen aurou úspěšného člověka stojícího mimo politiku, který vlastně do té politiky ani nechtěl, ale nemohl nevyslyšet volání své vlasti o pomoc. Saakašvili oproti tomu představuje stoupence starých zkorumpovaných struktur, člověka, do něhož byly vkládány hluboké naděje a on je stejně hluboce zklamal. Naopak tajemný mecenáš, jehož jméno na donační tabulce by mohla nést polovina historických památek Gruzie, působí jako menší zlo, respektive v očích voliče vypadá lépe, když se celé volební období nic kloudného neudělá, než když se všechno pokazí a následně se demonstrace občanů rozeženou silou.
Omezování médií
V nedávné době propukl v Gruzii celostátní skandál, který opět vyhnal Gruzínce do ulic. Jádro problému – opět nepřekvapivě navazuje na obecnější problém zakonzervovávání pozic vládnoucí skupiny u moci, jaký známe nejen z evropské, ale i české politiky posledních let. Tzv. berlusconizace, pojmenovaná po italském premiérovi Silviu Berlusconim, znamená koncentraci politické a mediální moci. Čím dál více se přesvědčujeme, že mediální obraz světem vládne a že je výhodné si zajistit, aby největší mediální společnost v zemi vytvářela příznivý obraz o vládě. Podobně zřejmě uvažovalo i vládní hnutí Gruzínský sen, když Kibar Chalvaši, bývalý vlastník největší televizní stanice v Gruzii Rustavi-2 a zároveň podporovatel a blízký sympatizant hnutí, podával v roce 2015 žalobu k soudu pro neoprávněné pozbytí vlastnických práv k televizi. Chalvaši u soudu tvrdil, že ho tehdejší prezident Saakašvili donutil prodat televizi pod cenou. Objevily se náznaky, že spíš než o ušlý zisk se jedná o pokus vládního hnutí zasáhnout do nezávislosti televize prostřednictvím změny majitele, jelikož Rustavi-2 je jeho hlavním kritikem. Obecně se soudí, že za rozhodnutím gruzínského soudu, který dal za pravdu Chalvašimu, stojí Ivanišvili. Situace postavené na domněnkách a dohadech se nicméně ujal Evropský soud pro lidská práva, který v březnu 2017 vydal rozhodnutí o pozastavení předání stanice bývalému vlastníkovi a jako důvod uvedl pokus gruzínské vlády dostat největší nezávislé médium v zemi pod kontrolu svého blízkého spojence.
Ředitel stanice Nika Gvaramia v reakci na verdikt prohlásil, že jedna bitva je vyhrána, ale Gruzie stojí na prahu daleko většího a urputnějšího boje. V tomto má naprostou pravdu. Podle organizace Freedom House, která měří míru svobody ve všech zemích světa, patří kavkazská země mezi částečně svobodné, kdy v ratingu získala 64 bodů ze 100. Její status nejvíce snižuje neefektivní fungování vlády, zasahování do soudních řízení, nízká míra tolerance k LGBT komunitě a právě stupňující se oklešťování svobody slova, kde se meziročně ještě zhoršila. Nicméně, verdikt v případu kanálu Rustavi-2 je sice malou, ale významnou kapkou v moři omezování gruzínského veřejného prostoru.
