Dnešní Čečensko už jen matně připomíná obrázky kdysi rozbombardované válečné země, se svým supermoderním hlavním městem Grozným se stalo doslova výkladní skříní Kavkazu. Je paradoxní, že navzdory tomu, že byly vybudovány skvostné mešity a mrakodrapy, do země nejezdí nezávislí novináři a sami Čečenci odtud i po ukončení války neustále utíkají – ročně je to několik tisíc osob, které v zemích EU žádají o azyl. Často se také mluví o vraždách, únosech a mučeních, které ale nikdo nevyšetřuje. Naposledy se pozornost k Čečensku obrátila letos v dubnu v souvislosti s údajným zřízením prvního koncentračního tábora pro homosexuály, o němž referují lidskoprávní organizace, např. Amnesty International. O příběhu Čečenska od konce války až do současnosti jsme mluvili s novinářkou Petrou Procházkovou, která v Čečně působila během války jako válečná reportérka i humanitární pracovnice. Dnes má sice zákaz vstupu na celé území Ruské federace, každý rok se ale pokouší znovu obdržet povolení navštívit tuto malou kavkazskou zemi, která si ji získala i přes svůj velmi smutný příběh
Jaká je skutečná Čečna dnes mimo ofciální obrázky?
Reálný obraz je samozřejmě bolestivější než ten, který se nabízí pouze při prvním pohledu. Nazvat ale Čečnu zemí vlády klasické tyranie také nemůžeme. Když do Čečny přijedete, spatříte lidi, kteří si dosud pamatují hrůzy války. Každá rodina tehdy někoho ztratila. Podobně si pamatují, že jim netekla voda nebo nešla elektřina – to všechno dnes najednou funguje.
Obecně může v Čečně klidně žít ten, kdo se nechce nikde angažovat, kdo chce jen to málo, co má, a kdo již neočekává od života nic dalšího. To ovšem většině lidí pochopitelně nestačí. Jakákoliv občanská aktivita, která neladí s tamní samovládou Ramzana Kadyrova, může přivést člověka do problémů, a to nemusí jít ani o aktivitu politického rázu. Stačí třeba snaha prosadit se v podnikání nebo ve svém zaměstnání. Výsada žít si luxusněji patří pouze vyvoleným, tj. vládnoucímu klanu a těm, kteří s ním úzce spolupracují. Všem ostatním stát zaručuje velmi skromný až nuzný život, který musíte přijmout, aby vás vláda nechala být. Jakmile ale začnete podnikat, mluvit na veřejnosti nebo se postavíte za nespravedlivě stíhaného příbuzného – dostanete se do vážných problémů. To je reálný obraz současného Čečenska – zlaté klece, kde už sice každý není v ohrožení života, jako tomu bylo za války, má ale možnost pouze několikeré volby: žít velmi nuzně, spolupracovat aktivně s režimem, nebo odejít, případně se stáhnout do ilegality.
V čem spočívala tehdejší Kadyrovova poválečná normalizace, která defnitivně ukončila válku a vybudovala nové Čečensko? ¨
Válka byla ukončena především brutalitou Putinovy vojenské operace. Zároveň byli Čečenci již nesmírně vyčerpáni dlouholetým válčením. V letech 2001 a 2002 navíc ztratili mnoho svých vlivných ideových vůdců, jiní zase utekli do zahraničí. Jeden z čečenských vůdců, Achmat Kadyrov (otec dnešního diktátora Ramzana), tehdy pochopil, že aby zachránil sebe, svou rodinu a klan (možná, že chvíli myslel skutečně i na Čečence), má smysl válku zastavit. Ta by jinak reálně skončila totálním zdecimováním celého národa. Navíc nový prezident Putin skutečně nebyl unaveným Jelcinem (pozn. red.: s nástupem V. Putina k moci začíná tzv. druhá čečenská válka.), sám vstoupil do války s novým, velmi razantním pohledem. Byl velmi energický i nelítostný zároveň. Tehdy Čečenci pochopili, že už zkrátka nemá smysl dál v odboji pokračovat.
Zároveň se tou dobou dramaticky prohloubilo odcizení mezi čečenským obyvatelstvem a jejich vojenskými předáky. Původně se tyto dvě skupiny znaly, bránily společně své vesnice – válka v prvních letech skutečně měla podobu národněosvobozeneckého boje. Později se ale stále více objevoval motiv náboženský, válka se ideologizovala a nesla s sebou také novou kriminalitu: „unášet ruské novináře za výkupné je možné, protože je válka,“ říkalo se. Tehdy se v zemi také objevili různí zahraniční žoldáci, kteří do války vnášeli cosi cizího, čemu místní lidé přestávali rozumět. Najednou trpěli ne pro svobodu své země, ale pro nějaké cizí vojáky a jimi hlásané, místním však zcela cizí, „ideje“. Vesnice se s těmito lidmi nedovedly ztotožnit, přitom žádná partyzánská válka bez podpory běžných lidí nemůže dlouhodobě fungovat. Prostí lidé byli také zděšeni z teroristických útoků v Beslanu, Moskvě a v jiných městech. Uvědomovali si, že toto násilí povede jen ke mstě ruských vojáků na jejich vesnicích.
Moskva tehdy proto hledala někoho, kdo se stane „čečenským hrdinou“ a zároveň bude souhlasit s jejími zájmy. Tehdy se objevil Achmat Kadyrov, který sice stál během války na straně rebelů, zároveň ale nedržel v rukou zbraň, jelikož působil jako hlavní čečenský duchovní. Hodil se k velkému rusko-čečenskému „smíření“. Následně Rusové pochopili, že toto smíření si musí koupit, proto do země nalili obrovské peníze k výstavbě nového Čečenska. Tehdy se Čečenci rozhodli alespoň dočasně na tento obchod přistoupit, protože je zkrátka lepší, když vám doma teče voda, než když Vám nad hlavou létají rakety.
Jaká je role Čečenska uvnitř Ruské federace? Je to jakýsi stát ve státě s vlastními poměry a zákony? Může se např. Čečenec dovolat ruských soudů, nebo je odkázán pouze na čečenské?
Existuje nepsaná dohoda, že Rusko nechá Čečně volnost, jaká je pro jiné subjekty federace naprosto nemyslitelná, výměnou za pořádek, který bude v zemi Kadyrovovův režim udržovat. Žádné separatistické tendence se dnes skutečně neprojevují a Čečna obecně v Rusku již není tématem, na které by se upírala pozornost, což si Putin přál. Co se právního systému týče: oficiálně zde samozřejmě zákony platí, v praxi ale zůstávají pouze na papíře, jak ukázal např. soud s vrahem Borise Němcova. (pozn. red.: Z vraždy lídra ruské demokratické opozice v únoru 2015 byl velmi záhy obviněn Čečenec Zaur Dadajev, který byl však podle vlastních slov k doznání přinucen mučením.)
Jak je tomu s těmi, kteří vyjeli do zahraničí, aby tam následně začali veřejně působit? Na podzim minulého roku jsme slyšeli o případu čečenských aktivistů ve Vídni, kterým Kadyrov po jejich vystoupení následně unesl v Čečně příbuzné.
Čečenská diaspora v zahraničí je vzhledem k celkovému počtu Čečenců obrovská. Během rusko-čečenské války i dnes utíká každý, kdo k tomu má dost sil a logistických schopností. Lze říci, že politická a intelektuální elita Čečenska je dnes ve Francii, USA, Rakousku, Kanadě, Německu a ve Skandinávii. Většina Čečenců se ale spíše tiše a nenápadně snaží znovu usadit a normálně žít. Občas se přesto objeví někdo, kdo je ochoten svědčit proti současnému režimu. Tak tomu bylo v lednu 2009, kdy byl v centru Vídně za bílého dne zastřelen Umar Israilov, bývalý bodyguard Ramzana Kadyrova, který veřejně obviňoval svého bývalého šéfa z mučení ideových nepřátel, poprav a organizace tajných věznic. Vrahy byli také Čečenci. Tato a jiné příhody v očích Evropanů Čečence jako národ dosti diskreditují. Jsou vnímáni jako nositelé násilí, krevní msty, mafiánských praktik.
Letos v lednu demonstrovali představitelé čečenských diaspor v řadě evropských velkoměst. Během protestů však měli zakryté obličeje – to proto, aby se Kadyrov nemstil na jejich rodinách, které zůstaly v Čečensku. A diktátor sám to dokonce veřejně deklaruje: je-li někdo terorista – což v jeho očích může být kdokoliv – je zkrátka třeba trestat jeho blízké, vyhnat je z obce, spálit jim dům apod. Tak tomu bylo i na podzim při zmíněných demonstracích, které zorganizoval aktivista Husejn Ischanov, jeden z vůdců čečenské komunity ve Vídni (jde o jednu z největších emigrantských skupin Čečenců vůbec). Někteří se po Kadyrovových následných výhrůžkách zalekli, jiní v lednu vyšli do ulic opět.
Jak jsou dnes Čečenci mezi Rusy vnímáni?
Vnímání Čečenců Rusy se po letech přeci jen trochu zlepšilo, jelikož doba kruté čečenské mafie 90. let už pominula. Spolu s tím ustal také nedávný čečenský terorismus. V poslední době se navíc zlepšil vztah Rusů obecně k vlastním muslimským republikám. Hrozící konflikt mezi jednotlivými etniky v rámci Ruské federace se Putinovi skutečně podařilo zažehnat.
Rusové si i dnes stále myslí o Čečencích své, pryč jsou ale doby, kdy po moskevské ulici kráčejícího Čečence do minuty legitimoval policista kvůli jeho národnosti. V Moskvě dnes žijí asi 3 miliony muslimů, excesy ze západní Evropy – jako např. uzavřená sídliště-ghetta – zde ale přeci jen neznáme. Je to dáno i tím, že z dob Sovětského svazu umí zkrátka všichni rusky a všichni navzájem mají povědomí o tom, jak žijí ti druzí. Kulturní rozdíly mezi Kavkazem a Moskvou samozřejmě existují, když ale celý život všichni Moskvané jezdí na dovolenou na Kavkaz, a naopak všichni Kavkazané celý život nakupují nebo pracují v Moskvě – taková integrace je o 50 let dál, než míra, v jaké existuje zde v Evropě.
Vytěsnili již dnešní Čečenci válku, nebo si ji v sobě nesou jako jisté vědomé trauma dál?
Myslím si, že ta válka v nich stále je, vždyť skoro každý má v rodině nějakou oběť. Každý z místních vám řekne, že Čečenci se zpravidla vzbouří každých padesát let proti ruské nadvládě, aby to vždy dopadlo stejně. Zároveň prý ale vždy nakonec vyroste generace, která si usmyslí, že to zkusí znovu. Nějaké problémy by možná mohly nastat, kdyby někdo zabil Ramzana Kadyrova nebo kdyby došlo k jiné podobně významné rozbušce uvnitř Čečny. Pokud jde ale o válku, jsou dnes všichni zkrátka rádi, že je už po ní.
Válku nakonec ale možná vytěsňují především současné problémy života v čistě antiprávním státě, kde se zkrátka nemůžete spoléhat na instituce, který by vás měly chránit v případě, že se vám něco stane. Jeden můj známý se rozhodl, že si otevře benzinovou stanici, ale jelikož na ně má monopol vládnoucí klan, okamžitě mu ji zapálili. Sám se pak bránit nijak nemohl, musel se mlčky stáhnout. Podobně když chcete lepší důchod, musíte na úřadě pod stolem předat 50 000 rublů, aby vás zapsali do lepší důchodové kategorie pro přiznání vyšší penze. Korupce a bezpráví jsou zde obrovské. V Čečensku by dnes byla možná spravedlivější i monarchie než tato hra na demokracii. Všechny instituce, jako parlament a soudy, jsou jen pozlátkem.
Z Čečenska dnes zároveň podle ruských úřadů odchází až stovky mladých lidí bojovat za tzv. Islámský stát do Sýrie. Proč se to děje? Čečenci především nemají žádnou šanci v životě nějak prorazit. I proto jsou zde lidé možná tak dobře ovladatelní. Narodíte-li se do rodiny, která nepatří k vyvoleným, nemáte už nikdy šanci se z této situace vyhrabat. Jde o pocit bezvýchodnosti, hledání smyslu života, který doma nemají.
Nevidíte na druhou stranu v mladé generaci naději, že by založila např. exilovou Čečnu v zahraničí?
Vůbec ne. Mladí Čečenci jsou dnes také velmi apolitičtí, což je myslím dáno tím, že veškerou starost o politiku a rozhodování v zemi převzal Kadyrov sám. V Čečensku neexistuje žádná opozice a možnost svobodného politického projevu. V zahraničí se pak musí emigranti dost otáčet, aby vůbec zabezpečili sebe a svou rodinu. Se současnou Čečnou mnoho společného mít nechtějí.
Obecně si myslím, že Čečenci žádnou svoji naději nenašli. Podle mě ani moc nevědí, kam vlastně dál. Vždy pro ně bylo velkým problémem dodržovat řád, který jim někdo dosadí zvnějšku, jako je tomu nyní v případě Moskvy. Umí být šikovní i pracovití, nerozumí ale třeba tomu, proč by měli platit daně, ze kterých společnost nic nemá, když je ukradne vládnoucí režim. Příspěvky kadyrovskému klanu se proto vymáhají zastrašováním. Všechno je zde založeno na strachu a síle, ne na občanských právech. Společnost proto přežívá v neustálém stresu.
Jak Vy sama vzpomínáte na Čečnu?
Od roku 1994 jsem do Čečny jezdila neustále. I přes probíhající válku jsem tam ale potkala krásné lidi. Válka a kritické situace obecně odkrývají lidské charaktery, jelikož lidé se během nich zkrátka nemají čas přetvařovat. Mnohá kamarádství mi zůstala dodnes. Bylo také zajímavé pozorovat proměnu tehdejší společnosti v průběhu války i po ní. Zamýšlím-li se nad příběhy žen, o kterých jsem pak napsala celou knihu, musím říct, že někteří lidé po válce docela rezignovali. Za nového režimu chtěli především žít – mnozí tehdy např. vstoupili do Putinovy strany Jednotné Rusko, aby zajistili svou rodinu. Přitom to byli lidé, kteří si za války prožili nepředstavitelné peklo, jako i moje „Aluminiová královna“ Elsa (pozn. red.: podle Elsy se jmenuje také celá kniha Petry Procházkové – Aluminiová královna, kterou v roce 2005 vydalo Nakladatelství Lidové noviny). Tito lidé projevili během války i po ní obrovskou vytrvalost, když se museli neustále adaptovat a zajišťovat svou základní životní úroveň vždy „tady a teď“. Znám spoustu lidí, kteří během války hned několikrát opravili svůj opakovaně bombardovaný dům. A když veškerou svou energii vložíte do této snahy, už vám zkrátka nezbývá sil na nějaký odboj. ×
Petra Procházková
Je česká válečná reportérka píšící pro Lidové noviny. Působila dlouhá léta v obou čečenských válkách, následně ve válce v Afghánistánu nebo na východní Ukrajině. Obecně se specializuje na současná témata postsovětských zemí. V Čečensku také založila během války sirotčinec, v Čechách později významnou humanitární organizaci Berkat, která dnes pomáhá lidem v Afghánistánu i na Ukrajině.