Proč je Bělorusko bílé?

„Proč je Bělorusko bílé?“ Tato otázka napadne asi každého, kdo se poprvé setká s názvem východoevropského státu. Než odpovíme, je třeba poznamenat, že v češtině (i v jiných evropských jazycích) se běžně používá výraz nesprávný. Bělarus (Беларусь) znamená totiž vlastně Bílou Rus, nikoli „Bílé Rusko“. Odkud se ale ona „bělost“ vzala, je už otázkou složitější. Výklady, které ji spojují s barvou vlasů či krojů místních obyvatel nebo ji interpretují jako symbolickou barvu osvobození z tatarského jha, je třeba zamítnout jako nedávno vzniklé legendy a smyšlenky. Pak je ovšem třeba přiznat, že historikové nejsou s to nabídnout jednoznačné uspokojivé řešení. Důvodem je například i fakt, že jako Bílá Rus byla v minulosti označována nejrůznější území, jež toho geografcky se současným Běloruskem příliš společného nemají. Dějiny slovního spojení „Bílá Rus“ jsou plny tajemného a neznámého…

Bílá Rus u Karélie

Roku 1979 byl v knihovně dublinské Trinity College objeven rukopis nazvaný Incipiunt descriptiones terrarum (Počínají se popisy zemí) pocházející ze 13. století. Anonymní autor líčí ve svém traktátu misijní úsilí františkánů mezi Karely a při té příležitosti se zmiňuje rovněž o svém příteli, bratru Vaislanovi, který kázal mezi „Bílými Rusy“ (Ruscia Alba). Tato (mimochodem vůbec první) zmínka o území zvaném „Bílá Rus“ je tedy západní provenience a označuje území tehdejší Novgorodské republiky. Právě zde o sto let později potkávají Bílé Rusy (Weizzen Reussen) také Friedrich von Kreutzberg a Jans (Hans) von Traun, účastníci tažení řádu německých rytířů na město Izborsk (nedaleko dnešního Pskova). Rovněž pro kronikáře kostnického koncilu je „knížetem Bílé Rusi“ panovník smolenské oblasti, vládnoucí po určitou dobu i nad Novgorodem. Prvním kartografickým zachycením Bílé Rusi (Rossia Biancha) je pak slavná mapa otce Maura přibližně z poloviny 15. století, kde je toto území situováno na severovýchod Rusi, tedy na horní tok Volhy.

Proč tomu tak je? Podle názoru běloruského historika Alese Bělého se tento koncept zrodil v představách středověkých geografů, kteří kladli Kaspické moře do blízkosti moře Bílého. Alanie, „bílá země“ na kaspickém pobřeží, nemohla tedy být od Novgorodu příliš vzdálena – a země kolem se tudíž stala onou Bílou Rusí (Russia Alba).

Moskva hlavním městem Bílé Rusi

V roce 1478 byla Novgorodská republika připojena k Moskevskému knížectví. Proto byla Bílá Rus v představách Západoevropanů (zvláště Italů, udržujících s Moskvou čilý obchodní kontakt), brzy ztotožněna s celým takto vzniklým územním celkem. Toto označení bylo pak běžné až do 17. století, na některých mapách se jako Russia Blanche Moskevské knížectví označuje dokonce ještě později.

Bílá Rus se stěhuje do Běloruska

V době, kdy pojem Bílá Rus užívali povětšinou jen Západoevropané, žili předkové dnešních Bělorusů na území Velkoknížectví litevského. Přitom Tato zkoumání vedla ke zjištění, že obyvatelé Litvy a Běloruska mluví týmž jazykem – totiž běloruštinou – a mají podobný folklor, jímž se výrazně odlišují jak od Rusů, tak Ukrajinců. Místní sami sebe označovali buď na základě konfese (katolíci se hlásili k Polákům, pravoslavní k Rusům), nebo podle teritoria (a nazývali se pak prostě „zdejšími“). Tyto poznatky vedly nakonec některé místní intelektuály k závěru, že existuje samostatný celek zvaný Bělarus, vymezený zejména jazykově, jenž není součástí ani polského, ani ruského kulturního prostoru. Podobný koncept prosazovalo i běloruské národní hnutí, jež se začalo formovat poměrně opožděně, až koncem 19. století, navíc za velmi nepříznivých podmínek (až do roku 1906 bylo například zakázáno vydávat běloruské tiskoviny). 25. března roku 1918 byla na běloruském etnografickém území vyhlášena nezávislá Běloruská lidová republika (Беларуская Народная Рэспубліка), jež se i přes své krátké trvání (zanikla již 5. ledna 1919) stala základem dnešního Běloruska, které se na politických mapách světa objevilo jako Republika Bělarus (Рэспубліка Беларусь) v roce 1991.

Nevhodný název?

Od doby, kdy pojem Bělorusko dostal dnešní obsah, se objevují úvahy o nevhodnosti tohoto pojmenování. Důvodem je zejména to, že název implicitně odkazuje k Rusku, vůči jehož politické, kulturní i jazykové nadvládě se snažilo běloruské národní hnutí vymezit. Předkové dnešních Bělorusů sami sebe navíc až do konce 19. století tímto termínem neoznačovali a ve středověku a raném novověku byly jako Bílá Rus vymezovány jiné územní celky. Proto se hledaly i varianty jiné. Například jazykovědec Jan Stankevič (jenž mimochodem studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze) prosazoval označení Kryvie (Крывія) podle slovanského kmene Kryvičů, který v minulosti na daném území sídlil. Později se přiklonil k pojmenování Velkolitva (Вялікалітва), které by zdůrazňovalo starou tradici velkoknížectví, v němž byla státním jazykem staroběloruština – tyto myšlenky se však neujaly. Běloruští intelektuálové i obyčejní lidé naplnili pojem Bělarus novým národně specifickým obsahem, jenž byl na konci 20. století stvrzen i vlastní státností. Dnes, kdy je situace v regionu nejistá, nebude proto zbytečné popřát jim na jejich svobodném území hodně úspěchů. × západní a centrální části dnešního Běloruska patřily územně přímo k Litvě, východní části se pak označovaly jako Rus, resp. Litevská Rus (aby se tak zdůraznila přináležitost daného území k velkoknížectví). Její obyvatelé sami sebe označovali za Rusíny (aby se odlišili od Rusů), za Litvany, popřípadě také podle svého rodného města. Tak se například František Skaryna na studia v Krakově zapsal jako Litvan, na univerzitu v Padově jako Ruthenus (tj. Rusín), a ve svém překladu Bible (mimochodem, vydávaném v Praze v letech 1517–1519) uváděl, že je „ze slavného města Polocka“.

Během 16. století začíná být pojem Bílá Rus stále více spojován s územím dnešního Běloruska. Přičinili se o to zejména polští kronikáři Marcin Kromer a Maciej Stryjkowski (u nás známý v počeštěné podobě jako Matěj Stryjkowský), kteří pojem, jejž znali z děl západních autorů, aplikovali na území Litevské Rusi. Snad zde svou roli sehrála i potřeba rozrůznění pojmů poté, co v důsledku livonské války Moskvané obsadili severovýchod dnešního Běloruska. A tak se na konci 16. století objevuje první Bělorus – Salamon Rysinski (polsky Salomon Rysiński), šlechtic narozený na Rusy okupovaném území. Ten se totiž při zápisu na univerzitu v Altdorfu označil latinizovanou podobou řeckého výrazu jako Leusorussus – doslova „Bílý Rus“. Během následujících dvou staletí se pak název Bílá Rus ustaluje pro oblast mezi Dvinou a Dněprem (tedy na území polsko-litevského státu). V letech 1772–1795 při trojím dělení Polska k sobě Rusko postupně celé toto území připojilo. Jako běloruské jsou pak dále označovány gubernie Vitebská, Mohylevská a Smolenská, zatímco Minská, Hrodenská a Vilenská gubernie jsou nazývány litevskými.

Běloruština vytváří Bělarus

Tato nová, na západě získaná území, ale Rusku přinesla řadu nesnází. Kulturně polonizovaná šlechta byla stále zaujata myšlenkou znovuobnovení samostatného polsko-litevského státu, což vedlo nejprve k její spolupráci s Napoleonem a posléze – v letech 1831 a 1863 – ke dvěma povstáním. Od druhé poloviny 19. století se místní jazyk a obyčeje stávají předmětem zájmu etnografů, a to mnohdy s cílem vědecky prokázat kulturní i jazykovou příslušnost místního obyvatelstva k Rusku.

Tato zkoumání vedla ke zjištění, že obyvatelé Litvy a Běloruska mluví týmž jazykem – totiž běloruštinou – a mají podobný folklor, jímž se výrazně odlišují jak od Rusů, tak Ukrajinců. Místní sami sebe označovali buď na základě konfese (katolíci se hlásili k Polákům, pravoslavní k Rusům), nebo podle teritoria (a nazývali se pak prostě „zdejšími“). Tyto poznatky vedly nakonec některé místní intelektuály k závěru, že existuje samostatný celek zvaný Bělarus, vymezený zejména jazykově, jenž není součástí ani polského, ani ruského kulturního prostoru. Podobný koncept prosazovalo i běloruské národní hnutí, jež se začalo formovat poměrně opožděně, až koncem 19. století, navíc za velmi nepříznivých podmínek (až do roku 1906 bylo například zakázáno vydávat běloruské tiskoviny).

25. března roku 1918 byla na běloruském etnografickém území vyhlášena nezávislá Běloruská lidová republika (Беларуская Народная Рэспубліка), jež se i přes své krátké trvání (zanikla již 5. ledna 1919) stala základem dnešního Běloruska, které se na politických mapách světa objevilo jako Republika Bělarus (Рэспубліка Беларусь) v roce 1991.

Nevhodný název?

 Od doby, kdy pojem Bělorusko dostal dnešní obsah, se objevují úvahy o nevhodnosti tohoto pojmenování. Důvodem je zejména to, že název implicitně odkazuje k Rusku, vůči jehož politické, kulturní i jazykové nadvládě se snažilo běloruské národní hnutí vymezit. Předkové dnešních Bělorusů sami sebe navíc až do konce 19. století tímto termínem neoznačovali a ve středověku a raném novověku byly jako Bílá Rus vymezovány jiné územní celky. Proto se hledaly i varianty jiné. Například jazykovědec Jan Stankevič (jenž mimochodem studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze) prosazoval označení Kryvie (Крывія) podle slovanského kmene Kryvičů, který v minulosti na daném území sídlil. Později se přiklonil k pojmenování Velkolitva (Вялікалітва), které by zdůrazňovalo starou tradici velkoknížectví, v němž byla státním jazykem staroběloruština – tyto myšlenky se však neujaly. Běloruští intelektuálové i obyčejní lidé naplnili pojem Bělarus novým národně specifickým obsahem, jenž byl na konci 20. století stvrzen i vlastní státností. Dnes, kdy je situace v regionu nejistá, nebude proto zbytečné popřát jim na jejich svobodném území hodně úspěchů.