U kořenů české slavistiky (Slovanská studia „modrého abbé“)

Zrozen v Uhřích; bydlil v Čechách; spatřil Rusko, Polsko; zemřel v Moravě, aby tak náš celý národ sbratřil; proto zde si, potomkové jeho, přisahajte lásku ku Slávě, nebo toť jest oltář Dobrovského. (Ján Kollár, Slávy dcera, II,132) Těmito verši, jež napsal Ján Kollár v roce 1832, dobře vystihl nesmírnou zásluhu jednoho z našich prvních obrozenců o vznik české (a obecně i mezinárodní) slavistiky. Jméno Josefa Dobrovského (17. srpna 1753 – 6. ledna 1829) nám většinou ze školních lavic v hlavě zůstane, pokud si z nich ale odneseme ještě něco dalšího, je to obvykle pár suchopárných „nabiflovaných“ dat. Pojďme se proto společně alespoň krátce podívat na jednu z oblastí, do níž se jeho jméno nesmazatelně zapsalo – staneme spolu s ním u počátků slavistiky…

Odkud jsme se vlastně vzali?

Ve středu zájmů mladičkého Dobrovského ovšem Slované vůbec nebyli – studuje hebrejštinu a zabývá se klasickou řečtinou a latinou. Z těchto bádání vyrůstá i jeho první větší práce, Pražský fragment Markova evangelia, pokládaný za autograf (Fragmentum Pragense Euangelii S. Marci vulgo autographi), v níž dokázal, že zlomek starého rukopisu, uchovávaného v Praze, který se pokládal za originál Markova evangelia, je poměrně pozdní padělek. Mladý student teologie si tím sice získal vědeckou slávu, hmotně si však příliš nepomohl; práce, vydaná roku 1776, se jeho učitelům-kněžím totiž příliš nelíbila, a tak jeho vysvěcení (i když v té době už bylo takříkajíc na spadnutí) oddalovali celých deset let. Snad právě proto se z Dobrovského nestal duchovní pastýř, ale vědec a filolog – jeden z největších, jakého jsme kdy měli.

Jak se Dobrovský probíral spisy starých řeckých a latinských autorů, tu a tam narazil na zprávy o prvních Slovanech; začal si dělat výpisky a poměrně brzy uveřejnil své první dva důležité slavistické články. Jsou to Historicko-kritický výzkum, odkud obdrželi Slované své jméno (Historisch-kritische Untersuchung, woher die Slaven ihren Namen erhalten haben, 1784) a O nejstarších sídlech Slovanů v Evropě (Über die Ältesten Sitze die Slaven in Europa, 1788). Už jejich názvy ukazují, co mladého učence zajímá – odkud jsme se vlastně vzali? Odkud pojmenování Slované pochází? To má hned několik důvodů: jedním z nich je ten, že označení „Slovan“ se v té době běžně odvozuje od latinského sclavus (otrok). „Slované nejsou otroci,“ volá Dobrovský a dokazuje, že toto označení vzniklo pouze omylem tím, že řečtí autoři nebyli s to jméno „Slovan“ správně zaznamenat. „Jak měl Řek napsati jméno Slavan nebo Slovan, když nikdy ve své řeči neslyšel slabiku sla?“ píše o tom o něco později v Dějinách české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, 1792). „Napsal bez rozmýšlení σκλα, proto pak tedy σκλαβηνοι u Řeků a Sclavini, Sclavi v latinských listinách. […] Toto slovo znamená pacholka, nevolníka.“ A pokud jde o otázku druhou, totiž o nejstarší dějiny Slovanů, sumarizuje Dobrovský své tehdejší stanovisko v několika větách ve spise, z nějž jsme právě citovali: „Slované jsou starý evropský původní národ, který odedávna seděl na východních hranicích Německa na Visle […]. Od 6. století se rozšířili ke všem krajinám, kde se nesetkali s žádným odporem.“

V citovaných Dějinách české řeči a literatury se Dobrovský pokusil také o klasifikaci slovanských jazyků – ač ještě mluví pouze o „nářečích“. Dělí je na pět velkých skupin:

1. ruština,
2. polština (pod niž spadá slezské nářečí na Těšínsku),
3. ilyrština (sem se řadí bulharština, srbština, bosenština, slavonština, dalmatština a nářečí kolem Dubrovníku),
4. charvátština (pod niž zařazuje i slovinštinu) a
5. čeština (jejími nářečími jsou moravština a slovenština).

Místo zde nemá lužická srbština (Dobrovský ji nazývá venetštinou), protože je to smíšenina češtiny a slezštiny.

Z dnešního pohledu se taková klasifikace může zdát podivná a filologicky neobstojí; i sám Dobrovský ji brzy zavrhl, jak píše svému příteli Václavu Fortunátu Durychovi již roku 1794.

Cesta do Ruska

 Dne 25. září 1791 navštívil císař Leopold II. tehdejší Českou společnost nauk a právě Dobrovskému připadl úkol pronést při této příležitosti slavnostní řeč. Jeho projev, nazvaný v českém překladu O stálé věrnosti, kterouž se národ slovanský domu rakouského po všechen čas přidržel (v originále Über die Ergebenheit und anhänglichkeit der slavischen Völker an das Erzhaus Östreich), se stal senzací – Dobrovský upozornil císaře na to, kolik má ve své říši Slovanů, a že právě díky jejich věrnosti a podpoře habsburský rod získal své mocenské postavení; také zdůraznil, že mezi Slovany patří i ruský národ, jeden z největších a nejmocnějších na světě. A důsledek? Jaký dojem udělala řeč na císaře, nevíme, od České společnosti nauk však Dobrovský záhy dostal 6000 zlatých na vědeckou cestu do Švédska a Ruska.

Ve Švédsku bylo jeho hlavním cílem pátrat po knihách odvezených z Prahy za třicetileté války, pokud šlo o pobyt v Rusku, ležely mu na srdci hlavně tři spisy: Skarynova Bible, tištěná v Praze, Gramatika Meletije Smotryckého a rukopisná gramatika Križanićova. O své cestě později publikoval Literární zprávy o cestě do Švédska a Ruska, podniknuté roku 1792 z podnětu České společnosti nauk (Literarische Nachrichten von einer auf Veranlassung der böhm. Gesselschaf der Wissenschafen im Jahre 1792 unternommenen Reise nach Schweden und Russland), které jsou dnes nejdůležitějším pramenem pro poznání tohoto tak důležitého podniku.

Vyrazil z Radnic, městečka nedaleko Plzně, a jel přes německou Jenu a další města do Hamburku, Kodaně, Malmö a Stockholmu. Odtud vyplul 3. srpna a 8. dorazil do Åbo, z něhož se pak pustil napříč Finskem do Petrohradu. „Unaven pohledem na nevlídné, zčásti rozpadlé masy žuly, které tam leží na obou stranách silnice, začal jsem podrobněji pozorovat fyziognomii i řeč Finů,“ nezapře Dobrovský v sobě ani tady filologa.

V Petrohradu nalezl jeden ze svazků Skarynovy Bible tištěný v Praze roku 1519 a obsahující kromě předmluv celý Pentateuch. Objevem je nadšen a s hrdostí prohlašuje, že právě v Praze byla tištěna první „ruská Bible“, protože má k mluvené ruštině daleko blíže než tehdejší ruské bible, které by se měly spíše nazývat staroslověnskými. Z Petrohradu odjel do Moskvy, kde nalezl některé významné dokumenty zejména k počátkům slovanské literatury. Poté jej měla čekat daleká cesta až na kavkazskou Kubáň. Proč se chtěl Dobrovský vydat na Kavkaz? Za slovanskými knihami sotva. V Gatterově Krátkém nástinu zeměpisném (Kurzer Begriff der Geographie) však nalezl zprávu o tom, že kdesi v této oblasti žijí potomci českých bratří, kteří sem uprchli před pronásledováním po bitvě na Bílé hoře. Nalézt na dalekém Kavkaze Čechy, to byla vidina natolik fantastická a zároveň lákavá, že se Dobrovský rozhodl přesvědčit se na vlastní oči. Brzy – naštěstí ještě v Moskvě – se však ukázalo, že jde o omyl; německý autor si spojil Čechy se jménem kavkazského kmene Čuků/ Čeků, čímž na nějakou chvíli mezi našimi obrozenci způsobil senzaci. A tak Dobrovský na Kavkaz nejel a zapsal si pouze lakonicky: „Nejsou tedy na Kavkazu žádní Čechové. Jak by se tam také byli dostali?“ A když tedy nejede na Kavkaz, vrací se domů; vezme to přes Smolensk, Vilno, Toločin, Grodno a Varšavu a všude prohlíží – alespoň pokud mu stačí čas – tamní knihovny.

Ve službách osvěty

Dobrovského ruská cesta má pro vývoj naší slavistiky obrovský význam, a to nejen díky objevům, které tu „modrý abbé“ učinil, ale především kvůli obrovskému zájmu a nadšení pro Rusko, které pomohl u svých současníků vyvolat. Nutno říci, že mu tu přály snad všechny okolnosti. Evropu totiž začíná výrazně ohrožovat Napoleonova armáda a ruský car se ukáže jako jeden z jeho nejsilnějších protivníků. Navíc četné boje probíhají právě na našem území, Češi mají možnost setkávat se s ruskými vojáky a ocitne se zde i taková osobnost, jakou je generál Suvorov. Z druhé strany se k nám právě v této době dostává výrok německého osvícence Johanna Gottfrieda Herdera o Slovanech; je to jen pár odstavců vřazených do jeho Idejí k flosofi dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschenheit), mají ale význam vskutku epochální. Herder tu totiž předpovídá příští vzrůst slovanského národa, respektive to, že Slované v následujících staletích sehrají ve vývoji Evropy rozhodující roli. Tím byl dán příslib skvělé budoucnosti, stejně skvělou minulost pak – alespoň pro část Slovanstva – líčil v téže době Nikolaj Michajlovič Karamzin v Dějinách říše ruské (Istorija gosudarstva Rossijskogo), knize, jež se u nás dočkala popularity opravdu nesmírné.

Něco jako by viselo ve vzduchu a Dobrovský využil příležitosti. Cesta do Ruska ho podnítila k novým slovanským studiím a nezapomínal ani na jejich popularizaci. Za svého pobytu v Moskvě se seznámil s Petrem Semjonovičem Pallasem, učencem, jenž byl Kateřinou II. pověřen sestavením slovníku všech známých jazyků; dílo neslo název Linguarum totius orbis vocabularia comparativa: augustissimae cura collecta a Dobrovský byl tímto projektem nadšen. Protože mu tu ale chyběla čeština, vydal po svém příjezdu do Prahy alespoň krátké Srovnání ruské a české řeči (Vergleichung der Russischen und Böhmischen Sprache), kde uvedl vedle sebe přes sto výrazů česky, rusky, německy a latinsky. Na toto popularizační dílko navazuje r. 1799 a 1813 ještě dvěma rusko-česko-německými konverzačními slovníčky, které mají sloužit hlavně pro komunikaci s ruskými vojáky na našem území. Někdy v roce 1812 také zakládá soukromou školu, kde učí zájemce ruštině – jeho žáky jsou mimo jiné i František Čelakovský nebo Václav Hanka. Tím vším ještě posiluje atmosféru proruského nadšení panující mezi vlastenci, takže Jungmann píše Antonínu Markovi už v roce 1810: „Já pevně věřím, že ruská mocnost frantskou překoná, a nám Slovanům to potěšitelné býti musí, když nářečí všecka slovanská v jeden se spolčí. My od Rusův, Rusové od nás jazyka vydokonalení přijmeme.“ A ve stejném duchu se slovanství v našem obrození nese hodně dlouho; vždyť ještě r. 1818 si Palacký radostně zapisuje do svého Každodeníčku, jak jsou Poláci pod ruským carem šťastni a jak velký krok se tím učinil ke sjednocení všech Slovanů. Antonín Marek odmítne číst Mickiewicze pro jeho rusofobství, r. 1829 napíše svůj Ohlas písní ruských a o deset let později prohlásí Jungmann, že „národům nemůže býti lepší vlády, jako jest moudré samoděržaví“. Na fakt, že je to s Ruskem trochu jinak, u nás upozorní ve svých Obrazech z Rus (1843–1844) až Havlíček. Dnes by toto vzhlížení k Rusku bylo označeno za idealizaci, je ale nutné si uvědomit, že bez této idealizace by nebylo naše národní obrození – to věděli mnozí, jako první právě geniální Dobrovský.

„Seznámení Slovanóv mezi sebú – tak jak sú – buď prvým hlavním cílem,“ píše Šafařík Kollárovi v roce 1827. Navazuje tím na snahy, které u nás projevil už o dvacet let dříve právě Dobrovský. V roce 1806 vydal Slavín, časopis, určený všem slovanským čtenářům, mající seznamovat s nejnovějšími vědeckými objevy, ale také popularizovat myšlenku slovanství. „Jdi, milý Slavíne, z Čech vyslaný, k svým slovanským bratřím; nes jim toto radostné poselství,“ tak celý časopis (na jehož „druhé číslo“ však již nedošlo) začíná a obsahuje dále mimo jiné článek o statečnosti donských kozáků, chválu geniality Suvorova, sto ruských přísloví s německým překladem nebo Dobrovského zprávy o cestě do Ruska. Na daný projekt navázal autor ještě jednou, a to v letech 1814–1815 v podobném listě nazvaném Slovanka; můžeme tu číst listy o Polsku, německé překlady písní Vuka Karadžiće nebo latinkou otištěnou ruskou píseň, která je pro nás zajímavá i proto, že se tu Dobrovský pokusil o první mezinárodní transkripci ruštiny – použil k tomu diakritický český pravopis.

Nakonec začal Dobrovský své slavistické objevy popularizovat i česky, a to zejména v článcích otiskovaných v Časopise společnosti vlastenského Museum v Čechách v letech 1827–1828. Již první z nich nese název Slovou-li Slované od slávy, čili od slova? „Protože se jmenují Slované, slují od slova, nikoli od Slávy, to by se nazývali Slavané,“ říká tu Dobrovský. „Jakou pak by k tomu Čechové příčinu míti mohli, aby raději Slované nežli Slavané psali? […] Slovanská řeč pro svou výbornost sama v sobě slavná jest, třebas by jejího jména původem jediné slovo bylo,“ těmito slovy Dobrovského článek vrcholí.

Stejně tak se zajímá i o slovanskou, zvláště ruskou literaturu. V roce 1797 podnítil dva své žáky Puchmajera a Pišelého k překladu jedné z básní ruského básníka Cheraskova; překlad nese název Oda o velebnosti božské a začíná se verši:

Písně svaté nyní pěji,

aniž pro ně k Múzám vzeji.

Můžeť člověk vejda v chrám,

kde se slavná božská děla

od všech sběhlých věků stkvěla,

všecko szřít a sčísti sám?

Ano, je to tak – počátky české poezie opravdu nebyly lehké…

Velmi intenzivně se Dobrovský zajímá o Slovo o pluku Igorově. Se svým přítelem Müllerem se pokusil o jeho německý překlad a později vybízel také Hanku, aby báseň vydal česky: „Čteme vždy ruské Slovo; pán Kopitar je nehrubě chválí. Neb myslí, že by ho nějaký kostelník byl skládal. Já o něm lépe soudím, ačkoliv bych také mnoho vymazal. Našemu Jaroslavovi nedá se nijakž přirovnati.“ Ano, to bylo skutečně ještě v době, kdy Dobrovský věřil v pravost Rukopisů a jednu z jejich básní, Jaroslava, považoval za největší skvost nejstarších slovanských literatur. Je ironií osudu, že nedlouho poté vystoupí ostře proti „objevu“ Rukopisu zelenohorského, a nejen s přítelem Hankou, ale i s celým kruhem mladých nadšenců kolem Jungmanna se nadobro rozejde. A právě on, který u nás tolik učinil pro popularizaci slavistiky a ruštiny, bude těsně před smrtí nařčen z toho, že v budoucnost českého národa a Slovanstva nevěří…

Vyvrcholení slavistických snah

 Dobrovský však zdaleka nezůstal u popularizace svých objevů a u burcování mladší generace, i nadále v něm žil stejnou měrou filolog a badatel. V Rusku navázal styky s tamějšími učenci, mimo jiné s Nikolajem Petrovičem Rumjancevem, považovaným tehdy za největšího ruského slavistu. A byl to právě on, jakož i spory s jiným ruským vědcem, Vostokovem, které ho nutily pokračovat v další práci a bádání. Nechceme se zde těmito díly podrobně zabývat – bylo by to čtení zajímavé snad jen pro filologa, poznamenejme pouze, že k jeho nejvýznamnějším spisům patří jednak Příprava k společné etymologii slovanských jazyků (Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der Slawischen Sprachen, 1812), jednak rukopis mluvnice lužické srbštiny, dnes bohužel ztracený. Dobrovského celoživotní slavistické dílo pak vrcholí v Základech slovanských jazyků všech nářečí (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris, 1822). Právě toto dílo položilo základ srovnávací slovanské jazykovědě, právě ono se stalo základní příručkou pro poznání staroslověnštiny a rekonstrukce praslovanštiny. Proto je autor také nepsal ani rusky, ani německy, ale zvolil učenou latinu, aby mohl být spis stejně přístupný vědeckým kruhům (pro něž byl určen) celého slovanského světa. A i když dnes víme, že obsahuje celou řadu omylů (hlavně proto, že Dobrovský neměl ve své době k dispozici mnohé z památek, jež známe dnes), přinesl tolik filologických objevů, že díky němu mohla slavistika stanout na pevných mezinárodních základech. Naplnilo se tak nejen to, o co Dobrovský ve svých slavistických studiích usiloval, ale i jeho celoživotní krédo, vyslovené v jednom dopise Jerzymu Samuelu Bandtkiemu: „Historická a filologická kritika dává přece víc než každá metafyzika. Literární datum, to je už něco, ale každý nový metafyzický systém je jen další výmysl.“

K dalšímu čtení: DOBROVSKÝ, Josef. Dějiny české řeči a literatury. Přeložil Benjamin Jedlička. Praha: Československý spisovatel, 1951.

• DOBROVSKÝ, Josef. Praha: NČSAV, 1953.
• DOBROVSKÝ, Josef. Výbor z díla. Přeložil Benjamin Jedlička. Praha: SNKLHU, 1953.
• FRANCEV, Vladimir Andrejevič. Cesta J. Dobrovského a hr. J. Šternberka do Ruska v letech 1792–1793. Praha: Unie, 1923.
• HERDER, Johann Gottfried. Slovanští národové. Přeložil Václav Petrbok. Souvislosti 6, 1995, č. 2, s. 47–49.
• KUBKA, František. Dobrovský a Rusko. Praha: Čin, 1926.
• MACHOVEC, Milan. Josef Dobrovský – studie s ukázkami z díla. Praha: Svobodné slovo, 1964.