Jakub Múčka
O východní Evropě dnes dostáváme zprávy především ve spojitosti s tamní vyhrocenou politickou situací. Při výkladu těchto otřesů ovšem často ulpíváme na povrchu a nejdeme ke kořenům problémů. Na to, zda a jak může studium historie a kultury tohoto regionu pomoci hlouběji pochopit mentalitu a politické uvažování Východoevropanů, jsme se ptali vyučujících na Ústavu východoevropských studií FF UK – Mgr. Terezy Chlaňové, Ph.D. a PhDr. Marka Příhody, Ph.D.
Naše znalost současných zemí východní Evropy je dnes postavena především na politologii, ekonomii, mezinárodních vztazích a bezpečnostních studiích, které nám umožnily přesný popis politického vývoje těchto zemí po rozpadu SSSR i analýzu tamních politických režimů. Není to ale jisté zúžení celého obrazu těchto zemí, jsme schopni s touto znalostí plně porozumět jednání politiků nebo společenskému vývoji?
(Marek Příhoda): Chceme-li skutečně zachytit přesný obraz zemí, nejsem si jistý, že vyjmenované disciplíny mohou toto samy nabídnout. Mohou popsat mechanismus fungování, ale k hlubšímu porozumění musí tyto vědy být obohaceny o filologický základ, a také o dědictví kulturní – literární včetně hlubšího pohledu historického, který nebude ohraničen rozpadem Sovětského svazu nebo 20. stoletím. Myslím, že studium dějin a kultury bychom měli počínat už u základů formování státnosti v daném regionu.
(Tereza Chlaňová): Abychom pochopili fungování společnosti v současnosti, je třeba studovat nejen dějiny, ale i kulturu, a to minimálně dvě století do minulosti. Zvláště to platí například pro Ukrajinu, kde oblast kultury hrála nezastupitelnou roli při formování ukrajinské inteligence a národní identity, mnohem větší než u řady jiných národů, neboť s ohledem na provinční postavení země dlouho jiné platformy neexistovaly. Proto se i dnes často setkáváme s tím, že určité kulturní koncepty nesou politický význam. Například otázka jazyka se i na současné Ukrajině může stát velmi snadno otázkou politickou, což vídáme v předvolebních kláních jednotlivých politických stran. Povědomí o značně odlišném historickém vývoji ve dvou částech Ukrajiny (bývalé „podruské“ a bývalé „podrakouské“) umožní lépe pochopit, proč na Ukrajině neexistuje alespoň relativně jednotný konsensus týkající se národní identity, ale naopak řada různých, často nesmiřitelných, identit. Pokud se nebudeme orientovat minimálně v událostech 20. století, pokud navíc opomineme kulturu, nemáme šanci pochopit současnost. To jsme mohli pozorovat velmi dobře u nás, když se v souvislosti s Majdanem demagogicky žonglovalo s osobností Stepana Bandery… Ten je mimochodem vnímán úplně jinak v Donbasu, jinak zase v Haliči. Jazyk, kultura, dějiny a soudobá politika se zkrátka vždy prolínají, není možné je oddělovat.
(Marek Příhoda): Pro historika je svým způsobem radost vidět, jak historie – a to i ta starší – funguje v dnešních společnostech, nakolik je živá. Je to pohled na historické kořeny současných jevů, ale zároveň také role historických symbolů a argumentace historií. Při současné ruské diskuzi ohledně Krymu se tak např. objevuje postava knížete Vladimíra a jeho údajný křest na Krymu, který má být jedním z argumentů pro zábor poloostrova. Nedělám si iluze, že by za anexí Krymu v roce 2014 stály představy o návratu k duchovnosti středověké Kyjevské Rusi, ale společnosti jsou tyto kroky prodávány právě skrze historii, jež má vliv na společenské vědomí. Takto silnou roli historie, myslím, západní společnosti dnes neznají.
(Tereza Chlaňová): Historické osobnosti a jednotlivá období jsou často ve východní Evropě předmětem mytizace mnohem více, než jsme zde v Čechách zvyklí; naše optika je pragmatičtější. Uvědomit si, že východoevropské společnosti běžně operují s těmito kódy, je samo o sobě hodnotou.
Je zde historie živá proto, že s ní političtí a veřejní lídři nějak pracují, tzn. vytahují uměle témata pro ospravedlnění nějakého jednání, nebo je to především moment historické paměti lidí, která tvoří traumata, nadšení, sny? Je zde paměť také dalším projevem živé historie?
(Tereza Chlaňová) Na Ukrajině je jedním z velkých traumat hladomor let 1932–33. Bohužel se mi zdá, že tato tragédie je často účelově využívána. Je pochopitelné, že Ukrajina se snaží intenzivně probouzet zájem o tuto katastrofu, nejsem si však jistá, že tak vždy činí tím nejvhodnějším způsobem. Někdy se zdá, že toto téma je téměř jakýmsi „vývozním artiklem“, což je z mého pohledu naprosto nedůstojné oné tragédie.
(Marek Příhoda) Vnímání historie vedle individuální paměti velmi ovlivňují také školní učebnice a výuka dějepisu. Skrze učebnice se vytvářejí například mýty nových nepřátel. Není to vždy historie prožívaná, která by byla doprovázená hlubokou znalostí, ale jde o jednoduchá schémata, která je možné vložit do několika stránek učebnic, a přesto ovlivňují vědomí lidí do té míry, že s nimi politika dále operuje. Nemyslím si, že by třeba ruská společnost silněji prožívala svou minulost, ale jednotlivé mýty zde mohou být velmi snadno účelově použity.
U nás je historickým traumatem odsun Němců, u lidí ve východní Evropě se ale zdá, že takových traumat je mnohem víc. Je tam silnější role paměti, a to ne pouze ve spojitosti s válkou, ale v případě Rusů také třeba s „brežněvovskými“ nebo „jelcinovskými“ lety, na které často současná ruská společnost vzpomíná, a zdá se, že tato paměť vytváří jejich vnímání hodnot, podoby politiky apod.
(Tereza Chlaňová) V případě Ukrajiny existuje silné vědomí neúspěšné snahy o vytvoření samostatného státu ve 20. století, což je velký rozdíl oproti české minulosti. Vedle krachu Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské lidové republiky jsou to pak ostré projevy komunistického režimu ve 30. letech. (Marek Příhoda) Když vezmeme v potaz míru historické tragédie už jenom pohledem na počty obětí nebo studiem příběhů intelektuálů, z nichž si snad každý prožil nějakou osobní tragédii na pozadí dějin 1. světové války, občanských válek, 2. světové války, stalinismu apod., je zřejmé, proč je zde paměť represí a násilí silnější. Tato témata jsou také ve východní Evropě spíše schopná jak integrovat, tak dezintegrovat tamní společnosti.
(Tereza Chlaňová) Navíc, pokud se podíváme na vývoj ukrajinské kultury, panuje v něm, na rozdíl od vývoje kultury české, obrovská diskontinuita. Ukrajina zažívá v 19. století zákazy ukrajinštiny, ve 20. století pak krach samostatné republiky, odchod části vzdělané elity do zahraničí, následné čistky ve 30. letech. Jednotlivá pokolení tak nemohou snadno navazovat na ta předchozí.
(Marek Příhoda) Je to skutečně také paměť zmíněných 90. let, které jsme v Čechách vnímali jako dobu očekávání a naděje. Tak jsme také nahlíželi na ruský vývoj v těchto letech. Skutečnost byla ale jiná, Rusko zažilo velkou bídu, ztrátu jistoty a hodnoty námi vnímané jako pozitivní tam byly diskreditovány. „Demokrat“, „liberalismus“, taková slova se už tehdy stala nadávkou, jejich obsah byl naprosto zprofanován. Obraz negativních 90. let je dnešním ruským režimem samozřejmě opět účelově využíván k ekonomickému srovnání: „Podívejte, jak se oproti Jelcinovým letům máme lépe.“
(Tereza Chlaňová) A samozřejmě je tu také mnohem silnější myšlenka nostalgie a návratu do sovětských let.
Budeme-li chápat rusistiku či ukrajinistiku jako tzv. areálová studia – tak jak se na Vaší katedře jejich výuka koncipuje – pak studium historie doplňuje také zájem o kulturu a myšlení v dějinách těchto zemí. Má zájem o kulturu a myšlení také svůj smysl, nejde pouze o dějiny elit národů, dějiny spisovatelů, kteří žili svým životem mimo společnost? Má smysl se touto oblastí zabývat i v případě, že nám samým kultura sama o sobě nic neříká?
(Marek Příhoda) Historicko-politologický pohled na minulost jako soubor faktů může literatura i celá kultura obohatit o vnímání dlouhodobých vzorců, přemýšlení o vlastním osudu, vlastních dějinách, vlastním místě ve světě. I když kulturu vytváří elita, někdy se stává také zájmem veřejným. Literatura byla dříve velmi angažovaná (např. během národně-obrozeneckých procesů). Zájem o kulturu může nabídnout obohacení právě při živém kontaktu s ostatními disciplínami.
(Tereza Chlaňová) V ukrajinském kontextu měla literatura schopnost národ konsolidovat, jak to známe z případu nejvýznamnější osobnosti 19. století Tarase Ševčenka, který byl spisovatelem a malířem. On sám navíc z vědomí Ukrajinců nevymizel. I během nedávného Majdanu se lidé intenzivně navraceli k jeho textům a osobnosti – jeho knihy byly tehdy vyprodané, všude po Ukrajině najdete stovky citátů z jeho děl na zdech apod. Spisovatel v ukrajinské společnosti měl a doposud má mnohem významnější roli, než je tomu v české společnosti, kde je například poezie záležitostí spíše pro odborníky a nadšence. Na Ukrajině je spisovatel schopen naplnit velký sál. Často také spisovatelé otevírají veřejné debaty, které se mnohdy přelévají do politické roviny, viz případ Jurije Andruchovyče, jenž už v roce 2010 navrhoval jakési „propuštění“ Donbasu z východu Ukrajiny. Tento výrok tehdy rozpoutal bouřlivou diskusi.
Může nám zájem o kulturu dokonce pomoci hlouběji rozumět politicko-společenským jevům?
(Tereza Chlaňová) V současné ukrajinské literatuře je silnou linií próza, která se zabývá právě historickými traumaty. A jedná se o ta nejpopulárnější díla, např. Polní výzkum ukrajinského sexu či Muzeum opuštěných tajemství Oksany Zabužkové. První zmíněný román se podle žebříčků stal knihou, která za posledních 25 let nejvíce ovlivnila ukrajinskou společnost. Druhá z uvedených knih popisuje tři období: dobu, kdy působila ukrajinská povstalecká armáda, tedy válečný odpor a snahu o vznik samostatného státu, generaci „šedesátníků“ a současnost.
Měl by tuto literaturu číst i historik? Jaké jiné sdělení nám literatura může dát?
(Tereza Chlaňová) Minimálně mu to poskytne jiný způsob uvažování o historii. Studium faktů samo o sobě nestačí pro pochopení mentality dané země. Zabužková na jednu stranu svůj příběh staví na velmi přesném popisu minulosti (sedm let intenzivně studovala historické prameny), zároveň se však noří do mnohem hlubších úrovní – analyzuje ukrajinskou mentalitu, aktualizuje téma návratu k vlastním dějinám, a to jak prostřednictvím obecnějšího uvažování o minulosti, tak i prostřednictvím rodinné historie, snaží se zachytit odlišnost jednotlivých částí Ukrajiny apod.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeStudium kultury nám tedy obecně umožňuje odpovídat na otázku, „proč“ nějaké jednání probíhá?
(Marek Příhoda) Sledování politických reálií a denních zpráv by myslím mělo být doplněno něčím, co má jistý nadhled. Právě literatura vzniká většinou s časovým odstupem od událostí, což vede k tomu, že reflektované jevy jsou více promýšleny.
Rusisté často říkají, že dějiny Ruska nebo i prostoru celé Rusi (dnes území Ruska, Ukrajiny, Běloruska) nikdy nebyly příběhem pouze jednoho oficiálního– „státního“ Ruska, ale uvnitř tohoto prostoru vždy existovalo mnohem více světů, ať už jiných státních útvarů nebo paralelních kultur a subkultur, které navíc často stály v opozici vůči onomu státnímu. Jaký užitek dnes můžeme mít z tohoto rozlišování? Má smysl sledovat i další příběhy a tváře tohoto prostoru z minulosti?
(Marek Příhoda) Mně osobně je také blízký náhled na dějinný vývoj východní Evropy jako sledování neustálých křižovatek. Zatímco převládající přístup v historiografii, i té moderní, často pracuje s pohledem „jediné správné cesty“, kdy posuzujeme dějiny z hlediska výsledků. Zformovalo se impérium a my se díváme prizmatem tohoto výsledku na jeho kořeny, abychom následný výsledek ospravedlnili. Historikovi se při takové retrospektivní selekci faktů může zdát, že toto je jediná možná cesta ruských dějin – expanze a budování mocné říše. Když se ale např. podíváme na starší dějiny Rusi, dějiny existence velkého ruského státu – impéria, tvoří vlastně menší část historie východní Evropy. Sama středověká Kyjevská Rus byla modelem existence mnoha států, a dokonce i později v ruských dějinách (tj. dějin prostoru „Rusi“, nikoliv státu Ruska) vidíme existenci jak rostoucího státu moskevského, tak také tradici polsko-litevského státu, který zahrnuje velkou část východní Evropy. Nyní je pouze na nás, co z historie si vybereme. To, že ruští historici považovali tyto jiné tradice polsko-litevského státu nebo novgorodského městského státu za něco, co je buď v prvním případě „cizí“, nebo něco, co je předem odsouzeno k zániku jako Novgorod – to byla jejich vlastní subjektivní volba. Typickým příkladem ze staré Rusi pro naše projektování současných termínů a představ do vzdálenější minulosti je také představa Ruska, které je vždy spojeno s absolutismem. Když se podíváte na písemnictví Moskevské Rusi, která dnešnímu Rusku dala základ, tak vidíme, že není autora, který by přímo formuloval ideu o neomezené panovnické moci, vždy se tam potkává jak představa Bohem dané moci vládce, tak velkých závazků, se kterými je tato moc spojena a které v případě porušení dávají poddanému právo na vypovězení poslušnosti panovníkovi. Viděli jsme střety mezi církevní a světskou mocí, kacířství, starověrectví. Nikdy tedy nemůžeme mluvit pouze o jedné jediné tradici Ruska. To, že v jistém historickém okamžiku zvítězí imperiální idea, nás nemůže vést k tvrzení, že „tak to bylo přece vždycky“ nebo „tak to muselo být“. (Tereza Chlaňová) Pro mě je v kontextu ukrajinském zajímavé sledovat vývoj minimálně dvojí Ukrajiny: „podruské“ a „podrakouské“, kde v 19. století pozorujeme jistý střet systémů a formování odlišné zkušenosti.
Ukazuje minulost „více než jednoho hlasu“ inspiraci i pro současný vývoj postsovětských zemí? Utváří kromě „dějin vítězných“ také tyto „jiné dějiny“ vědomí současných Východoevropanů?
(Marek Příhoda) Lidé obecně rádi hledají nejen v politické sféře kořeny svých názorů, např. se rádi odvolávají k minulosti s tím, že jejich osobní postoj a náhled se v dějinách jejich země nevyskytuje poprvé, že navazují na historickou tradici. Příkladem je věčné téma ze staré Rusi: polemika Andreje Kurbského s Ivanem Hrozným, ke které se v kontextu aktuálních úvah o vztahu ke státní moci Rusové opakovaně vracejí.
(Tereza Chlaňová) V rámci Ukrajiny je to trochu obrácený příběh, jelikož to, co bylo opoziční, se stalo tím, na co je nyní kladen největší důraz. Postavy dnes vnímané jako osobnosti byly dříve v disentu, subkulturách apod. Právě ono dříve upozaďované získává díky svému opozičnímu náboji v současném pohledu významnou roli. Tím historické osobnosti také zasahují do současného dění v podobě symbolů, jsou mýtotvorné.
Ve vědomí současných Evropanů převládá – a je to myslím často pochopitelné – obraz východní Evropy jako té, která byla násilná, barbarská, kde je vše pouze temné a nelidské. Může studium jiných příběhů a tradic nabídnout inspiraci i pro univerzální kulturu vůbec? Může nás studium východní Evropy obohatit?
(Tereza Chlaňová) Myslím, že studium něčeho jiného a odlišného je vždy obohacením i přesto, že nechceme sami přijmout jiné kulturní, politické či náboženské systémy jako svůj model. Navíc, v současné době je zájem o východní Evropu důležitý i proto, že tím poznáváme prostor, jenž může v budoucnosti zasáhnout do toho našeho či jej přímo ohrozit, a to více, než si nyní možná myslíme… a je tedy dobré jej znát lépe než skrze povrchní kategorie.
(Marek Příhoda) Naše poslání vidím především v tom, abychom bořili mýty, abychom neviděli východní Evropu pouze jako prostor násilí a zaostalosti. Naším úkolem není stereotypy potvrzovat, ale spíše rozbíjet. Při debatách o kořenech dnešního Ruska se pravidelně objevuje stereotyp barbarského a temného období staré Rusi. Moskevskou Rus, jíž se vědecky zabývám, osobně vidím a snažím se představit jako neobyčejně zajímavý duchovně-kulturní prostor. Naším úkolem je myslím také zapojení východoevropské tematiky do obecnější debaty o hranicích evropské kultury a rovněž o možnosti přenosu evropských hodnot do jiných prostředí. Právě východní Evropa je pro tyto otázky výbornou laboratoří, protože ona Evropou je i není. Hraniční regiony Evropy jsou nyní i tématem výzkumu na našem ústavu.
Stala se současná Ukrajina místem, kde se rozdílné tradice z minulosti scházejí a kde je zároveň možná ona evropská laboratoř – současná Ukrajina ve svém vývoji po Majdanu? Ukrajina má ve vědomí současných Východoevropanů velkou roli, pro někoho je inspirací, pro někoho traumatem.
(Tereza Chlaňová) Ano, Ukrajina obecně je prostorem, kde se setkávají různé kultury. Neexistuje jedna Ukrajina, ale Ukrajin je celá řada. I v tom je tato země velmi cenná. Úplně jinak se chová Zakarpatí, jinak Halič, jinak střed nebo východ. Právě poznávání jednotlivých ukrajinských oblastí – to, jak ta která oblast vnímá svou minulost, svou kulturu, svůj vztah k Rusku, k Evropě apod. – je nesmírně nosné. Majdan se stal jakousi špičkou ledovce, bylo to pozoruhodné místo, kde se potkávali lidé z nejrůznějších regionů, lidé nejrůznějšího smýšlení, národností, náboženství. Nakonec se stal pomyslným vrcholem uvažování o Evropě, její kultuře, její literatuře, nejen o jejím politickém systému. Je to pokračování neustálého historického srovnávání a balancování mezi „naším“ a „evropským“
Mgr. Tereza Chlaňová, Ph.D.
Ukrajinistika a literární vědkyně. Učí na Ústavu východoevropských studií FF UK. Dlouhodobě se zabývá klasickou a současnou ukrajinskou literaturou, ukrajinskou emigrací a česko-ukrajinskými vztahy. Překládá z ukrajinštiny (příležitostně ruštiny) literaturu autorů 19. a 20. století. Je editorkou publikace Putování současnou ukrajinskou literární krajinou (Červený Kostelec, 2010). PhDr.
Marek Příhoda, Ph.D.
Rusista, kroatista, historik. Je ředitelem Ústavu východoevropských studií FF UK. Mezi hlavní oblasti odborného zájmu patří písemnictví a dějiny východní a jihovýchodní Evropy období středověku a raného novověku se specializací na myšlenkové koncepty Moskevské Rusi a problematiku chorvatského slavismu.
Ústav východoevropských studií na FF UK
Ústav východoevropských studií FF UK (ÚVES FF UK) se věnuje zkoumání areálu východní Evropy s důrazem na oblasti Ruska, Ukrajiny a Pobaltí, které jsou studovány samostatně, i ve vazbách na širší areálový a mezinárodní kontext. Východiskem je filologický a historicko-kulturologický přístup. Pracoviště se organizačně a tematicky člení na Seminář rusistiky, Seminář baltistiky a Seminář ukrajinistiky a slavistiky. Ústav východoevropských studií odborně a pedagogicky garantuje studijní obor Východoevropská studia v bakalářském i navazujícím magisterském stupni (s profilovými jazyky litevština, lotyština, ruština, ukrajinština) a obor Ruský jazyk a literatura v bakalářském i navazujícím magisterském stupni, podílí se na realizaci postgraduálního studia doktorských oborů Slovanské filologie a Slovanské literatury