Ondřej Ditrych
Geneze etnického nacionalismu na jižním Kavkaze v období před pádem SSSR, která předznamenala a poznamenala vznik etnopolitických konfliktů v Náhorním Karabachu, Abcházii i Jižní Osetii, je nesmírně rozsáhlou a bohatou látkou. Na následujících řádcích bude proto pozornost soustředěna na úlohu, kterou při ustavování sdíleného vědomí epistémé, společenského řádu (jenž je dle Benedicta Andersona základním předpokladem každého národa jako „imaginárního společenství“), vytyčení materiálních a duchovních hranic a odmítnutí toho, co leží za nimi, sehrávají konfliktní interpretace historie.
Zrcadlový nacionalismus
Územně se omezíme na Náhorní Karabach, protože tento prostor teritorializované národní paměti je ústředním tématem moderního ázerbajdžánského a arménského „zrcadlového nacionalismu“. Jde o sporné území, které dnes kontroluje mezinárodně neuznaná Republika Náhorní Karabach s podporou sousední Arménie a za značné nevole Ázerbájdžánu, pod který tato bývalá autonomní oblast v období před rozpadem SSSR a před krvavou válkou pozastavenou příměřím v roce 1994 spadala. Ke zvolení právě tohoto konfliktu vybízí i význam Náhorního Karabachu pro mezinárodní bezpečnost kaspického regionu a střední Eurasie jako celku – nová eskalace násilí zde bohužel zůstává reálnou možností.
Příběh Náhorního Karabachu – alespoň tak, jak na něj bude pohlíženo zde – není pokusem o rankeovské shrnutí událostí „tak, jak tomu skutečně bylo.“ Není ani příběhem jedním, ale vícehlasem příběhů několika – arménská verze dějin se střetává s verzí tureckou/ázerbájdžánskou a sama historie tohoto střetávání je příběhem, jenž si zasluhuje pozornost. Dějiny Kavkazu jsou polyfónické a dějepisectví je vskutku důležitou zbraní etnického nacionalismu, neboť dodává národům autoritativní text stavící hranice v čase i prostoru a z kontinua událostí tvoří jednu velkou dějinnou souvislost, čímž zodpovídá základní otázku společenství: kdo jsme? Historici a filologové jsou prominentními strůjci moderních národních ideologií – vzpomeňme Dobrovského, Palackého a mnoho dalších „obrozenců“.
Dřívější časem, mocnější právem
Konfliktní historiografie na arménské a ázerbájdžánské straně soupeří podle jediného pravidla: prior tempore, potior iure, a to nejen v územním rámci Náhorního Karabachu, ale celého Kavkazu, a dokonce i Předního Východu. První arménský stát patrně vznikl kolem roku 600 př. n. l. a Arméni jsou zmíněni jak velkým antickým historikem Hérodotem, píšícím v 5. století př. n. l., podle něhož se měli zúčastnit jednoho Xerxova tažení, tak zeměpiscem Strabónem, jenž svůj Zeměpis sestavoval na přelomu letopočtu. Přestože arménští historikové tvrdí, že již od 4. století př. n. l. byl Arcach (Náhorní Karabach) součástí Arménie, s rozumnou mírou opodstatnění je to možno tvrdit teprve od 1. století př. n. l. Následující dvě staletí Arménie sloužila převážně jako nárazníkové pásmo mezi Římskou říší a Persií, než se k moci dostal – pod perskou suverenitou – rod Aršakunisů (279-428 n. l.). Za jeho vládnutí byla sestavena arménská abeceda – podle jedné arménské interpretace vznikla první škola tohoto písma na území Náhorního Karabachu – a Arménie přijala křesťanství (301/314 n. l.), čímž se stala prvním křesťanským státem. Zde pramení téma „vyvolenosti“, jež je důležitou součástí arménského dějinného příběhu.
Nejodvážnější arménské teorie, například z pera Rafaela Išchanjana, však kladou počátek (proto)arménské přítomnosti v Malé Asii až do 4. tisíciletí př. n. l., což z nich činí zdaleka nejpůvodnější etnikum žijící na Arménské plošině. Jiní historici nezacházejí tak daleko, přesto se v jejich podání historie Předního Východu a zdejších civilizací – např. Urartu – ve značné míře armenizuje.
Proti tomu se na ázerbájdžánské straně objevuje krajní tvrzení, že turkická etnogeneze neproběhla ve skutečnosti v nitru eurasijského kontinentu, ale v Malé Asii a na Kavkaze, jež jsou tak domovinou turkické populace již od 3. tisíciletí př. n. l. Tato populace však přicházela s veškerou pravděpodobností z východních eurasijských stepí postupně v průběhu 1. tisíciletí n. l. – ovšem nikoliv pouze v jediné vlně vraždících a rabujících turkických gentes v 11. století, která způsobila zhroucení arménského státu, jak tvrdí moderní arménští historikové. Ázerbájdžánci tedy zdánlivě nemohou umísťovat počátek svého vztahu k Náhornímu Karabachu a své „státnosti“ obecně tak daleko do minulosti, jak to umožňují skutečně zaznamenané události v případě arménském. Samotné pojmenování ázerbájdžánského etnika pochází z moderní doby (1918-1920) a ještě ve dvacátém století se prolínalo s pojmenováními Tataři, které bylo běžné v carském období, Muslimové a Turci, jichž používala jistou dobu i ústřední sovětská vláda.
Při odmítnutí stěží udržitelné západní teorie turkické etnogeneze však místní historikové nahrazují tento nedostatek tvrzením, že Ázerbájdžán je ve skutečnosti dědicem historické Kavkazské Albánie, jež existovala zhruba na území dnešního ázerbájdžánského státu od 4. století př. n. l. povětšinou pod perskou nadvládou a čas od času patrně zahrnovala též Náhorní Karabach. Teorie o příbuznosti Turků a Albánců – jež měli být poiránštěni v 1. tisíciletí př. n. l. – založená na podobnosti místních jmen však není příliš průkazná. Turkická populace se s Albánci spíše postupně mísila, což usnadnila islamizace velké části Kavkazské Albánie během arabské invaze v 7. století n. l.
Zde dochází k lámání chleba – zatímco arménští historici trvají na tom, že populace Karabachu je už více než dva tisíce let „arménská“, ázerbájdžánská historiografie ji od 7. století považuje za křesťanskou část albánského národa – budoucích Ázerbájdžánců – která nepodlehla islamizaci, ale postupné armenizaci. Snaha sériově definovat etnickou identitu v tomto období, v němž téměř jistě existovalo značně promíchané a proměnlivé kontinuum, se zdá absurdní, avšak význam těchto konfliktních tezí v politickém procesu vytváření moderních etnických mýtů – narativů „živé minulosti“ rekonstruované a reintrepretované národními elitami – je nedocenitelný.
Arménie: země žijící ozvěnou dávné slávyEtnické mýty
Nejznámějším, ač ne nejserióznějším ázerbájdžánským historikem prosazujícím „albánskou tezi“ byl Zija Buňatov. S Rudou armádou prošel napříč Evropou a snad dokonce pomáhal vztyčovat rudou vlajku na berlínském Reichstagu; byl zavražděn za nevyjasněných podmínek v roce 1997. Jeho práce ze 60. let zahájily bitvu o interpretaci karabašské/albánské historie (částečně se přitom jednalo pouze o přeložené stati západních historiků, což Buňatov opomněl uvést).
S patrně nejradikálnější interpretací přišla historička Farita Mamedovová, která ve své dizertaci ze 70. let tvrdila, že Kavkazská Albánie se ve skutečnosti rozkládala v dnešní Arménii, čímž zcela přepsala její historii, která se tak vlastně stávala součástí „ázerbájdžánského příběhu“. Na druhé straně, přes snahu učinit z Albánců své předchůdce, se dnešní ázerbájdžánská historiografie pokouší těžit i z panturkismu a říše pod turkickou vládou chápat jako „ázerbájdžánské“. Zřetelné je to na příkladu turkického rodu Kadžárovců, jenž vládl v letech 1785-1925 Persii, která se ipso facto stává „ázerbájdžánským státem“ – což zahrnuje mimo jiné dobu, v níž pod její nominální svrchovanost ještě spadala drtivá část budoucího Zakavkazska.
Staletí následující arabskou a posléze seldžuckou a mongolskou expanzi se pro Náhorní Karabach každopádně nesou v „arménském“ duchu, jak z kulturního, tak z politického hlediska – se souhlasem Mongolů zde jisté autonomie požívala místní melikovská šlechta, za zmínku stojí, že až do 15. století ve značné míře muslimská. Z hlediska trvání arménské státnosti má přitom autonomie Náhorního Karabachu značnou hodnotu, neboť je považována za její poslední planoucí maják – samotná Arménie definitivně ztratila nezávislost po invazi Mameluků v roce 1375.
Melikové si i po konsolidaci moci sáfavidské Persie v 16. století udrželi autonomii na značné části Kavkazu definované jako Ázerbájdžán (jednou její administrativní provincií byl též „Karabach“ s centrem v Gandže na sever od Náhorního Karabachu), i při krátkém osmanském ex tempore v letech 1578-1603 a 1728-1735. Zavražděním Nádira Šáha, po němž Perská říše upadla do chaosu a anarchie, se však zhroutila i perská vláda nad Kavkazem a na území povstalo několik víceméně autonomních chanátů s komplikovanou etnickou strukturou, avšak s vládnoucími rodinami turkického původu a islámské víry. V Karabachu měla turkická politická elita nástup usnadněn vnitřními arménskými feudálními rozbroji, které do arménského „příběhu“ vnášejí další silné téma – bratrovražednou zradu. Ta zcela zapadá do fáze „úpadku“ (i hodnotového) v etnickém mýtu, jenž tradičně nejen zakotvuje národ v prostoru a čase vyprávěním o „společném počátku“, ale obsahuje též popis období slávy následované úpadkem a finální vizi znovuvzkříšení. Fázi úpadku v arménském příběhu doplňuje téma pronásledovaného národa v souvislosti s genocidami na arménské populaci na konci 19. a začátku 20. století.
Začátek 19. století znamenal počátek intenzivní ruské expanze na Kavkaz. Již za Petra I. v roce 1722 dospěla první ruská expedice až k Lenkoranu na jihovýchodě dnešního Ázerbajdžánu, před vojskem Nádira Šáha se však vzápětí musela stáhnout až k Těreku; obnovenému ruskému tlaku musel Kavkaz čelit též za panování Kateřiny II. (1762-96). Ruskou svrchovanost nad Karabachem formálně potvrdila Gulistánská smlouva (1813), která ukončila první rusko-perskou válku. Povstání chanátů ve 20. letech, uskutečněná s perskou podporou, vedla k druhé válce Ruska s Persií, uzavřenou Turkmančajskou smlouvou (1828), jež potvrdila ruskou hegemonii na Kavkaze. Generál Paskevič – ve střední Evropě později známý jako velitel ruského vojska potlačujícího uherské povstání (1849) – obsadil Tabríz a měl před sebou volnou cestu na Teherán, podmínky mírové smlouvy však nebyly příliš kruté, neboť Rusko se až do následujícího roku nacházelo ve válce s Tureckem. Persie se však přesto musela vzdát svrchovanosti například nad Jerevanem a Nachičevanem.
Během 19. století se na ruské území, a tedy i do Náhorního Karabachu, přistěhovalo značné množství Arménů z Persie a Turecka. Ti byli v Osmanské říši považováni za pátou kolonu a diskriminováni, zatímco Rusové je považovali za své přirozené spojence a nezřídka jim svěřovali důležité administrativní funkce. Nepřekvapí, že podle „ázerbájdžánského příběhu“ jsou potomci těchto přistěhovalců jediní „skuteční“ Arméni v Náhorním Karabachu. Tito přistěhovalci přicházeli zejména po podpisu Turkmančajské smlouvy a následně po rusko-tureckých válkách v letech 1855-1856 a 1877-1878 (stěhování ostatně nebylo pouze jednosměrné, neboť Ruskou říši současně opustilo nemalé množství muslimů). Teprve při sčítání lidu v roce 1880 dosáhla arménská populace v Náhorním Karabachu většinu 53 %. Nutno však dodat, že toto sčítání, podobně jako každé v tomto období, proběhlo v zimě a nezahrnovalo tak s kočovnou turkickou populací. Sezónní stěhování bránilo bránilo až do 20. století spolehlivě určit, která populace – zda Arméni či Muslimové – Náhornímu Karabachu početně dominovala. Turkičtí pastevci patrně převažovali v letních, zde usedlí Arméni zase v zimních měsících.
Rozdílná interpretace historie
Právě nastíněné děje a především jejich rozdílné interpretace jsou konstitutivní součástí národních ideologií a ve značné míře symbolickou náplní ázerbájdžánské a arménské národní soudržnosti. Náhorní Karabach zde sehrává zcela klíčovou úlohu, neboť toto území je v obou případech historickou teritorializací národní paměti, „posvátnou zemí“ obsahující paměť společného počátku „státnosti“ a zlatého věku obou společenství. Jeho význam v arménském a ázerbájdžánském kolektivním vědomí shrnuje Thomas De Waal: „Arméni si pod Karabachem představí tucty arménských kostelů rozesetých po jeho území, středověkou tradici lokální autonomie melikovských vladařů a válečnickou pověst karabašských Arménů. Pro Ázerbájdžánce spočívá asociace především v chanátu soustředěném kolem Šuši, velkolepého města 18. století a [místním] uměleckém rozkvětu… Zkrátka, Karabach byl – podobně jako Alsasko, Flandry nebo Kašmír – kulturně bohatou pohraniční krajinou, a podobně jako tato území též odsouzen stát se bojištěm.“ Bez tohoto imaginativního, potažmo emotivního obsahu, jenž je Náhornímu Karabachu připisován, je vznik a průběh moderního konfliktu o kus malebné, avšak chudé země na svazích Malého Kavkazu jen velmi těžko srozumitelný.