Východoevropský komiks před 2. světovou válkou Část I. – Polsko, Česko, Rusko

Tomáš Prokůpek

Východoevropský komiks se ještě stále vzpamato­vává z období komunistické diktatury, kdy byl jeho přirozený vývoj násilně přerušen. V tuto chvíli se kres­leným příběhům nejlépe daří v Srbsku a Chorvatsku, jež produkují nejvíce mezinárodních hvězd, a v Polsku, které má ze všech nejblíže ke standardnímu komiksovému trhu. Docela dobře se pak komiksu vede i v Česku, kde je poměrně silná a stabilizovaná nezávislá scéna, v Rusku, které pomalu, ale jistě začíná zužitkovávat svou obrovskou čtenářskou základnu, a Slovinsku, z nějž se stala bašta alternativního komiksu. Následující text se proto bude ve dvou čás­tech věnovat předválečné tradici v těchto zemích.

Obecné rysy

S výjimkou Ruska se vývoj komiksu ve východní polovině Evropy příliš neodlišoval od vývoje v západní části. Na přelomu 19. a 20. století je dobře vysledovatelný vliv, jenž měl na východoevropské kreslíře německý tvůrce Wil­helm Busch – a to jak po stránce výtvarné, tak i po stránce ná­mětové. Od počátku 30. let se na stylizaci řady výtvarníků začala projevovat inspirace produkcí společnosti Walta Disneyho a v druhé půli dekády na zdejší autory zapůsobili i někteří realističtí komiksoví kreslíři z USA. Co se formy týče, byly komiksy dlouho doprovázeny veršovanými, méně často i prozaickými texty umístěnými pod obrázky, souběžně se vyskytovaly rovněž práce zcela beze slov. Textové bubliny začaly v komiksově vyspělejších zemích dominovat teprve ve druhé půli 30. let, v ostatních ještě později.

Polsko

Zárodečné formy polského komiksu poprvé představil var­šavský Tygodnik Illustrowany, který od svého vzniku v roce 1859 přinášel obrázkové cykly Franciszka Kostrzew­ského (1826–1911). Od 90. let 19. století se série humorných kreseb začaly poměrně pravidelně objevovat v dalších ilustrovaných magazínech a lidových kalendářích.

Za datum narození polského komiksu považují tamní teo­retici 9. únor 1919, kdy se na stránkách lvovského satiric­kého týdeníku Szczutek objevil osmadvacetidílný seriál Ogniem i mieczem, czyli przygody szalonego Gzresia (Oh­něm a mečem aneb příhody šíleného Grześe). Výtvor scénáristy Stanisława Wasylewského (1885–1953) a kres­líře Kamila Mackiewicze (1887–1931) popisoval humorné eskapády polského dobrovolníka, který zapáleně bojoval s bolševiky i Němci. Komiks nesl navzdory velké nadsázce patriotické poselství, texty ve verších byly umístěny pod obrázky. V následujícím roce vyšel v samostatném se­šitě a podle jeho hlavního hrdiny byl pojmenován lvovský čtrnáctideník pro děti Grześ. Seriál i navazující časopis přitom představovaly poměrně osamělé jevy bez pří­mých následovníků. Přesto série Ogniem i mieczem před­zna­me­nala vývoj raného polského komiksu, který až na ně­ko­lik drobných výjimek dával přednost humorným zápletkám ztvárněným groteskní, jednoduchou linkou (zajímavé je, že tento přístup je v přímém kontrastu například se srbským pojetím, které se téměř výlučně zaměřilo na epické, realisticky kreslené příběhy).

K většímu komiksovému rozmachu došlo až počínaje ro­kem 1923, kdy se v lodžském deníku Express Wieczorny Ilustrowany začaly více méně pravidelně objevovat výtvory Stanisława Dobrzyńského (1897–1949), vůbec nejplodnějšího meziválečného polského kreslíře. Bulvární orientaci novin odpovídal i obsah „kinematograficko-kres­lených příběhů“, mezi oblíbené náměty patřily popisy mi­lostných avantýr a výjimkou nebyly ani antisemitsky za­mě­řené náměty.

V roce 1929 se Ilustrowany Kuryer Codzienny pustil do otiskování švédské série Adamson, která si stejně jako v řadě dalších zemí získala velkou popularitu a odstartovala vydávání zahraničních komiksů v Polsku. O rok poz­ději začal v příloze deníku Kurjer Łódzki nazvané Mały Kurjer vycházet dánský cyklus Peter og Ping, který vů­bec poprvé na polské půdě představil klasické textové bu­b­liny. Většina polských periodik si ale zvlášť v první po­lo­vině 30. let s touto novinkou nevěděla rady, a tak bubliny retušovala a dialogy nebo zveršovaný popis děje umis­ťo­vala konzervativně pod rámečky.

Mezi mimořádně úspěšné zahraniční série, které se na po­­čátku 30. let objevily v polském tisku, patřil další dánský komiks, v originále pojmenovaný Fyrtaarnet og Bivognen a v Polsku vydávaný pod názvem Pat i Patachon. Pos­tu­pem času se titulní dvojice, hubeného dlouhána a drob­ného tlouštíka, ujali i domácí scénáristé a kreslíři a se­b­rané pří­­běhy obou hrdinů byly publikovány v samostatných sou­bo­rech, kterých se do září 1939, kdy zemi obsadilo Ně­mecko, na pultech trafik objevilo rovných deset.

Mi­mo­řádně po­pu­lární, třebaže jen na jihu země, byl i čistě polský seriál Przygody bezrobotnego Froncka (Příhody nezaměstna­ného Francka), který od roku 1932 vycházel denně v kato­vic­kých novinách Siedem Groszy. Jeho autor Franciszek Stru­zik (?-1942), výtvarník sekorovského střihu, stihl do roku 1939 nakreslit více než 2000 pokračování. Pro­tagonista cyklu byl tak ob­­líbený, že figuroval i jako hlavní lákadlo v rekla­mách pro­pagujících jeho list, a v le­tech 1935-36 se i on dočkal tří sešitů shrnujících jeho dobro­družství.

Ve stejném roce jako Froncek se navíc zrodila jediná pos­tava, která se těší zájmu čtenářů do dnešních dnů. Z kreslené knihy 120 przygód Koziołka Matołka (120 příběhů Koz­líka Matěje), již napsal Kornel Makuszyński (1884-1953) a nakreslil Marian Walentynowicz (1896-1967), se záhy stala klasika a animovaný seriál, který v Polsku na motivy této a navazujících knížek po válce natočili, několikrát opakovala i československá televize. Je přitom zajímavé, že až do poloviny 30. let se v dětských časopisech a do­dat­­cích novin objevovaly komiksy jen velmi zřídka. Za při­­pomenutí stojí alespoň anonymní Przygody Marka Kolosa (Příhody Marka Kolose), které v roce 1935 otiskoval Mały Dziennik. Jednak se jednalo o první (a téměř jediný mezi­válečný) polský komiks s textovými bublinami, a navíc byl zřetelně inspirován belgickým Tintinem jak po stránce ná­mětové (mladý reportér doprovázený foxteriérem), tak i po stránce kresebné.

V roce 1935 ale došlo k důležitému zlomu, protože tehdy začal v Lodži vycházet zábavný týdeník pro mládež na­z­vaný Świat Przygód. Vedle dobrodružných povídek v něm postupně stále větší prostor získával komiks, a pro­tože se tato formule osvědčila, záhy jej následovaly po­dobně po­jaté časopisy Karuzela, Wędrowiec a Tarzan. Na polský trh přinesly celou řadu známých zahraničních komiksů, z nichž mnohé dnes patří mezi nedotknutelnou klasiku, a Świat Przy­gód představil i tvorbu Jerzyho Nowického, který se v příběhu Kapitan Nemo: moje przygody lotnicze (Kapitán Nemo: moje letecké příběhy) a několika dalších jako je­diný tehdejší polský tvůrce pokoušel o propraco­va­­nou rea­lis­tickou kresbu. Těsně před válkou se pak ob­jevil i týdeník Gazetka Miki, jenž se věnoval Disneyho pos­ta­vám. Od ostatních časopisů se lišil pečlivější re­dakční pří­pravou, díky vysoké ceně ale po pár měsících zkrachoval.

S postupem 30. let také mohutněla protinacistická satira. K nejzdařilejším komiksům tohoto typu patřila série Heil, Piffke!, kterou podle scénářů Jerzyho Bolského kreslil už zmiňovaný Stanisław Dobrzyński. Z českého pohledu je zajímavé, že jeden z příběhů maloměšťáckého nacisty se odehrával v Praze. Následná okupace Polska ale zlomila vaz nejen tomuto typu seriálů a v 50. letech polský komiks začínal v podstatě znovu od nuly.

Česko

První český satirický časopis Brejle začal vycházet v roce 1849, o devět let později se zrodily Humoristické listy, nej­­důležitější a nejživotnější periodikum tohoto typu, kde se poměrně brzy začaly objevovat série obrázků blízké stri­pům. V roce 1882 vznikl dětský časopis Malý čtenář, roku 1887 uveřejnil první bezejmenný komiks Karla Ladislava Thumy (1853-1915) a od začátku 90. let se kreslené příběhy stávají více méně stabilní součástí tohoto čtrnáctideníku.

Velmi významnou roli v historii českého komiksu sehrál Josef Lada (1887-1957), kreslíř se zcela osobitým ruko­­pi­­sem, který už v polovině 2. dekády 20. století experimen­toval s využitím bublin. V roce 1923 pak vydal knihu kres­lených příběhů nazvanou Šprýmovné kousky Frantíka Vovsíka a kozla Bo­beše, ve které místy rovněž pracoval s bublinami. Ostatně 20. léta byla na podobné knihy bohatá – domácí tvorbu dále zastupoval například Artuš Scheiner (1863-1938) a jeho sé­rie o Kulihráškovi vydávaná od roku 1926, zahraniční díla reprezentovaly například knižní sou­bory dobrodružství Ko­coura Felixe od Pata Sullivana nebo pejska Bonza z pro­dukce G. E. Studdyho. Lada pro nedělní přílohu Českého slova v letech 1923-25 převedl do komiksu i Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Vybrané obrázky pak posloužily jako ilustrace nového vydání románu.

Mezi deníky nicméně sehrály nejvýraznější roli Lidové no­viny. Už v roce 1920 zde vycházela série humorných kre­seb Stanislava Lolka (1873-1936) nazvaná Příhody lišky Byst­roušky, ke které psal doprovodné texty Rudolf Těsnohlídek (1882-1928). Není bez zajímavosti, že liščí historky zaujaly skladatele Leoše Janáčka natolik, že na jejich motivy složil stejnojmennou operu.

V roce 1923 začal Dětský koutek Li­dových novin otiskovat psí strip Oříškova dobrodružství, pod nímž byl podepsán Ondřej Sekora (1899–1967). Tento kreslíř a scénárista pak deník zásoboval novými a novými dobrodružstvími nejrůznějších zvířecích i dět­ských hrdinů, až v roce 1933 přišel s Příběhy Ferdy Mravence. Hrdina této série se díky své nesmírné oblibě vra­cel ve stále dalších kreslených příbězích i několika bele­t­ris­tických knížkách a jeho spanilou jízdu na čas ukončil až zákaz publikování, který Sekoru postihl v roce 1941.

Od roku 1937 v Lidových novinách rovněž vycházely komiksy Walta Disneyho – pa­ra­doxní je, že redakce zpočátku ne­chá­vala (podobně jako polští vydavatelé) původní textové bubliny prázdné a doprovodné rýmované komentáře umis­ťovala pod obrázky.

Kreslené příběhy ale pronikaly i do ilustrovaných časopisů. Ve čtrnáctideníku Dobrý den se už od roku 1927 objevovala pásma obrázků doprovázená krátkými texty. Součástí týdeníku Pestrý týden byla ve 30. letech rubrika Humorem světa, kde byly často přetiskovány stripy ze zahraničních periodik. Ve stejném časopise také začal v roce 1934 vycházet Sekorův strip beze slov nazvaný Kapitán Animuk loví v Africe a o rok později sportovní strip Hej a Rup od téhož autora. List paní a dívek pak začal souběžně uve­řej­ňovat seriál Punťa – u psaní scénářů se střídal celý tým autorů, kresbu měl na starosti René Klapač (1905-?), poz­ději se k němu přidala i Hermína Týrlová (1900-1993). Roztomilý psí hrdina se setkal s vřelým přijetím, a tak se ještě téhož roku na trhu objevilo několik sešitů, které shrnovaly Punťovy starší příhody, a záhy se přeměnily v regulérní ča­­sopis, kde si dětští čtenáři vedle dobrodružství ústřední postavy mohli přečíst například komiks Růda a Slávinka, který kreslila opět Hermína Týrlová, Disneyho Sněhurku a sedm trpaslíků nebo eskapády Laurela a Hardyho.

Ve 30. letech se komiksu dařilo i v dětských časopisech. V Malém čtenáři v polovině této dekády vycházel například Klapačův komiks Chundeláček, který měl zajímavou pře­chodovou podobu – jeho medvědí protagonisté už mluvili v bublinách, nicméně ještě stále ve verších. Zásadní pro českou scénu bylo, že v roce 1935 vznikl progresivně po­jatý mládežnický časopis Mladý hlasatel. Od počátku při­nášel kvalitní komiksy Josefa Lady, Františka Bidla (1895-1945) nebo Jiřího Trnky (1912-1969), ovšem 17. prosince 1938 otiskl první díl seriálu Rychlé šípy, který psal Jaroslav Foglar (1907-1999) a kreslil Jan Fischer (1907-1960). Komiks vyprávěl o dobrodružství pětice městských kluků a jeho úspěch u čtenářů byl zcela mimořádný.

I u Rychlých šípů došlo záhy k reedici starších částí v podobě sešitu, jenomže v té době už byly Čechy a Morava okupovány na­cis­tickým Německem a roku 1941 bylo vydávání Mladého hlasatele v rámci systematické likvidace české kultury zastaveno. Stejný osud potkal i časopis Punťa a vývoj komiksu byl po celou dobu války prakticky úplně zmražen. Po krátkém období relativní svobody v letech 1945-48 se komiks ocitl v nemilosti. V tvorbě mohl pokračovat prak­ticky jen Ondřej Sekora, jehož Ferda Mravenec plnil pěti­leté plány a bojoval s mandelinkou bramborovou. Z Jiřího Trnky a Hermíny Týrlové se stali známí tvůrci animovaných filmů a ke krátkému (třebaže intenzivnímu) návratu Rychlých šípů došlo teprve na sklonku 60. let, pod jejich výtvarnou podobou už byl ale podepsán nový kreslíř.

Rusko

V Rusku odstartoval tradici ilustrovaných humoristických časopisů Žurnal karikatur v licach, který se objevil už v roce 1808. K rozmachu tohoto typu periodik došlo v po­lo­vině 19. století, kdy vznikl Jeralaš, Kartinki s naturi a řada jiných. Za další výrazný mezník v dějinách ruského komiksu bývá označován rok 1898, kdy petrohradský vydavatel Roman Golike vypustil do světa sérii humorných kreslených pohlednic, na nichž postavy používaly textové bubliny.

Jak se dozvíme příště, ruská bolševická revoluce mi­mo­děk napomohla rozvoji komiksu v Srbsku i Chorvatsku tím, že z vlasti vyštvala řadu talentovaných kreslířů. Vedle toho však dala vzniknout i originální formě plakátů nazývaných Okna ROSTA, které nesly některé komiksové rysy. V zemi zmítané občanskou válkou nebylo dost papíru na tisk ča­­so­pisů, a tak se kolem Ruské telegrafické agentury (ROSTA) seskupili radikální umělci pod vedením Vladimira Maja­kov­ského (1893–1930) a začali připravovat agitačně-infor­mační plakáty. Okna ROSTA po výtvarné stránce vycházela z tradice lidových tisků nazývaných lubok, výtvarníci po­užívali jednoduchou stylizaci, výrazné siluety postav, dvě až tři barvy. Plakáty často obsahovaly sekvence obrázků, které byly doprovázeny stručnými údernými verši.

První Okno vytvořil v říjnu 1919 Michail Čerjomnych (1890-1962), vedle něj se na jejich tvorbě podíleli Dmitrij Moor (1883-1946), Nikolaj Radlov (1889-1942) a řada dalších. Plakáty byly nejprve malovány ručně, později byli reprodukovány pomocí šablon, celkový počet jednotlivých kopií se pohyboval v několika desítkách kusů. Následně byly roznášeny po Moskvě, Petrohradu a dalších velkých městech teh­dej­šího ruského impéria, kde byly vylepovány do oken na dobře viditelných místech. Na tradici Oken ROSTA navázaly v roce 1941 Okna TASS, která burcovala k boji s fa­šizmem, a ze stylizace původních Oken vycházel i Ital Ro Marcenaro, který v 60. letech do komiksové po­doby adaptoval Marxův a Engelsův Komunistický manifest.

Ve 20. a 30. letech vznikla v Rusku i dalších republikách Sovětského svazu řada nových ilustrovaných dětských ča­sopisů, jež měly za úkol už od nejútlejšího věku vychovávat „nového sovětského občana“. Přesto se v některých z nich našly zajímavé příklady rané komiksové formy. V roce 1930 začal v leningradském časopise Jož vycházet se­riál Udivitělnyje priključeňja Makara Sviropogo (Podivuhodná dobrodružství Makara Zuřivého), který kreslil Boris Anto­novskij (1891-1934).

O čtyři roky později se na stránkách rovněž leningradského magazínu Čiž objevil cyklus Um­naja Maša (Chytrá Máša) – libreta psal známý spiso­vatel Daniil Charms (1905-1942), kresbu měl na starosti Broni­slav Ma­­la­chovskij (1902-1937), výtvarník a architekt polského pů­vodu. Hlavní hrdinka tohoto komiksu dokázala najít výcho­disko z každé zapeklité situace a dětské čtenáře uchvátila natolik, že se její příběhy dočkaly knižního vydání.

Podobný osud potkal i Rasskazy v kartinkach (Příběhy v ob­­rázcích), které ve 30. letech pro Věsjolyje kartinki (Veselé obrázky) kreslil Nikolaj Radlov a na jejichž textech se opět podílel Daniil Charms. Souborná kniha vyšla roku 1937, v násle­dujícím roce získala cenu na mezinárodní výstavě dětské knihy v New Yorku a od té doby se dočkala řady reedic.

Sekvence navazujících obrázků se tu a tam objevovaly i v některých dalších časopisech, nicméně ruští autoři i čtenáři, kteří prahnuli po pořádném komiksu, si museli počkat několik dekád – až na Michaila Gorbačova a jeho „perestrojku“.