Jakub Hloušek
Když návštěvník zabrousí na balkánský venkov, obyčejně je brzy od zdejších obyvatel zasypán informacemi o tom, že zrovna jejich kraj ukrývá nějaký ten mimořádný unikát. Přinejmenším celoevropského významu. Rozhodně nevyčíslitelné hodnoty. Absolutně nedoceněný. A navíc zcela ignorovaný zahraničními turisty i médii. Zejména těmi ze západu.
„Nejstarší“ kostel na Balkáně
Takový názor před vámi budou zarputile hájit příslušníci všech společenských vrstev. Jak obyčejní sedláci, tak lidé vzdělaní a světaznalí. Zkrátka, a s trochou nadsázky, co vesnice, to hrad, kostel nebo jeskyně, které už dávno měly být zaznamenány do seznamu světového dědictví. Největší, nejstarší, nejhlubší…
V Mborje, na předměstí albánského města Korçë, jsou místní skálopevně přesvědčeni, že jejich kostelu náleží nezpochybnitelný primát nejstarší křesťanské svatyně Balkánu. A s nezkrotnou pýchou tento pro ně nezpochybnitelný fakt prezentují každému, kdo do obce zavítá. Bylo by pošetilé vyvracet jim tuto generacemi opakovanou „pravdu“. Zejména na vrtkavé půdě temperamentní Albánie. A to především proto, že se skutečně jedná o výjimečnou památku. To jí také zachránilo během destruktivního tažení ateistického šílenství Hoxhovy diktatury. Kostelu tehdy byla dokonce věnována i přiměřená péče. Leckdy spíše potají, v rámci omezených možností. A s úplnou nevědomostí tehdejší mládeže. Jakýkoliv náznak sympatií k náboženství by totiž byl exemplárně potrestán. Jak nás poučil jeden ze zdejších obyvatel, co se po letech strávených ve Spojených státech vydal na krátkou návštěvu svého rodiště. Sám před léty pomáhal stavbu udržovat. Aniž by přesně věděl proč. Respektive jen o původním účelu něco tušil. Hlavně ji ale považoval za zajímavou z historického a estetického hlediska. Až tak daleko zašlo cílené vymývání mozků…
Sporná historie
Kusé útržky historie kostela vycházejí spíše ze sféry mýtů a pověstí, než z ověřených pramenů. Prý existoval již před tisíciletím. V časech, kdy byla přilehlá pánev celá zaplavena vodou. Tehdy zde obydlí vystupovala přímo z hladiny a Mborje náležela úloha centra s nejstarším křesťanským chrámem kontinentu. Naposlech to zní jako pěkná pohádka. Zcela zavrhnout ji nicméně nelze. Serióznější prameny totiž doopravdy datují vznik kostela do druhé půle devátého století našeho letopočtu. Konkrétně jej spojují s duchovní činností sv. Klimenta Ochridského. Navíc název Mborje je prý zkomoleninou řeckého výrazu „emporion“, který už ve starořečtině znamenal „obchodování“ či „obchod“, přičemž v novořečtině se jedná čistě o „obchod“. Takže, přeloženo intuicí – tržní středisko.
Dva v jednom
Z architektonického hlediska se kostelík nijak výrazně neodlišuje od ostatních středověkých církevních staveb v trojmezí Albánie, Makedonie a Řecka. Pouze mu schází ona vyšperkovaná pýcha, jakou se nadouvají dokonale oprašované chrámy u makedonských břehů Ochridského jezera. Zkrátka, je krapet jiný. Přirozeně z něj vyzařuje důstojné stáří. Dřevěné trámy hrazení vysušilo letní slunce, rozpukané zdivo, zaklenuté přikrčenou kopulí, potemnělo patinou. Skrze nepatrné štěrbiny okének pronikají dovnitř chabé paprsky světla, střechu kryjí volně nakladené kamenné desky, které zvýraznily jednolitost svatyně. Přičemž ji pevně sevřely do krunýře. Celá stavba tak připomíná jakoby zachmuřené skalisko. Ačkoli je patronkou kostela Panna Marie, více je znám jako kostel Zmrtvýchvstání, respektive Vzkříšení Páně (Kisha e Shën Ristozit).
Otázku vyvolá nezvyklá dispozice objektu – téměř čtvercový půdorys, přerušený půlkruhem apsidy, atypicky situovaným téměř na kraj východní strany. Rozuzlení se dostaví, sotva se před vámi otevřou vstupní dveře. Pod venkovním pláštěm se vlastně ukrývají kostely dva. Tělo svatyně bylo později, zřejmě na sklonku 14. století, rozšířeno o přístavbu, která na jižní a západní straně protáhla kostel do výsledné podoby čtverce. Původní obvodové zdi zůstaly zachovány, čímž vytvořily efekt podobný ruské „matrjošce“.
Karneval barev
Zvenčí jednoduchost, uvnitř krása. Charakteristika, která kostelu v Mborje sedne ze všech nejvíce. Přístavba kupodivu nevedla k rozšíření plochy pro bohoslužby, plní pouze úlohu jakési pravoúhlé předsíně ve tvaru písmene „L“. Mše se konají výhradně ve stísněných prostorách starého kostela. Za vstupem tak nízkým, že je třeba pořádně ohnout záda. A tím pádem nevědomky učinit pokornou poklonu.
Každopádně přístavba umožnila zrod jedinečné galerie výtvarného umění závěru byzantské epochy. Původní průčelí, obvodové vnější zdi starého kostela i vnitřní stěny nové předsíně hýří barvami fresek. Datovány jsou do závěrečné dekády 14. století. Naprosto vyrazí dech detailním propracováním, citlivou, avšak současně kontrastní a sugestivní volbou barevných odstínů a hlavně vysokým stupněm zachovalosti. Ani přes dlouhá staletí je nesetřel zhoubný čas. Takže nevybledly, nezašly. Nyní se jim začali věnovat restaurátoři. Těžko říci, zda poprvé.
Status památky měl kostel už za dob komunismu. Pokud tehdy nebyly opraveny, půjde o skutečný unikát. Rozdíl mezi restaurovanou a nedotčenou částí totiž není z prvního pohledu nijak markantní. Motivy výzdoby obsahují tradiční pravoslavný „koktejl“. Přísně strnulé tváře světců a samozřejmě obrazové varování negramotným věřícím, co je potká po smrti, jestliže se nepodřídí božím přikázáním a upřednostní hříšný způsob života. Anonymní výtvarník se vskutku vyřádil, když škálu pekelných muk obohatil o obcování čerta se ženou…
Fresky interiéru staré svatyně bohužel nejsou v tak dobrém stavu. Místy pomalu zanikají pod nánosem sazí z tisíců dohořelých svící. Zde pak můžeme pozorovat „rituál“ našich náhodných albánských společníků, když na památku vhazují mince do výklenku za hlavní ikonou.