Jan M. Blažek
Jednou z populárních postav mezi kosovskými Albánci byl na počátku devadesátých let dvacátého století jistý Anton Çetta, který proslul jako iniciátor masových smírů mezi místními klany, jejichž vzájemné spory se opíraly o archaickou instituci krevní msty. Ač byl Çetta ve svém úsilí nepopiratelně úspěšný, zcela vymýtit se mu tuto zvyklost nepodařilo, stejně jako generacím duchovních a vladařů před ním. V médiích se dnes naopak objevují zprávy o určitém „obrození“ tohoto fenoménu v postkomunistické albánské společnosti. V čem tkví příčiny hluboké zakořeněnosti krevní msty, která překonala jak mocenskou i kulturní nadvládu křesťanství a islámu, tak i desetiletí komunismu v podání Hoxhy či Tita?
Albánský národ je jazykovou, ale i kulturní hranicí rozdělen na dvě subetnika – severní kmen Gegů a jižní Tosky. Oficiálním jazykem všech Albánců je od roku 1972 kvůli Toskovi Enveru Hoxhovi toskická varianta, dříve ale plnila funkci literárního jazyka díky činnosti osvícených katolických kněží gegština. Za zmínku stojí, že mezi Tosky nalezneme vedle většinových muslimů i ortodoxní křesťany, zatímco část Gegů naopak vyznává katolictví.
V neposlední řadě se mezi Gegy a Tosky vyskytují i rozdíly kulturní. Zatímco jižní Toskové žijí v otevřenější krajině a byli vystaveni civilizačním vlivům z Řecka a Turecka, většina Gegů naopak obývá těžko přístupnou pahorkatinu, a do značné míry si proto dodnes uchovává tradiční způsob života a společenská pravidla. Při svém pátrání po fenoménu albánské krevní msty, jenž přímo souvisí s klanovým uspořádáním a zvykovým právem, se proto budeme zabývat spíše Gegy, zejména obyvateli rozsáhlého pohoří Malësi a jejich příbuznými v Kosovu.
Albánští Highlanders
Malësi neznamená nic jiného než pohoří, tedy něco jako u nás Vysočina. Obyvatelé této oblasti, Malësoři, jsou tedy vlastně Horalé, obdobně jako kdysi skotští Highlanders. A jménem podobnost nekončí – stejně jako u starých Skotů je i u Malësorů a příbuzných Kosovarů základní společenskou jednotkou klan (albánsky fis; tento termín znamená totéž jako nám srozumitelnější černohorské pleme).
Ačkoli ve dvacátém století došlo v důsledku „modernizace“ k uvolnění struktury těchto klanů (výrazněji v Kosovu, než ve vlastní Albánii), hrají dodnes důležitou roli v albánské společnosti. Klany jsou striktně patrilineární. To znamená, že příbuzenství i majetek se dědí po otcovské linii a ke kolektivnímu klanovému vědomí neodmyslitelně patří mýtus či přímo soustava mýtů o společném praotci, které se jen zřídka mohou zakládat na pravdě.
Sňatek mezi členy téhož klanu je považován za incestní, partnerky si tedy Malësoři musí hledat v cizích fisech. Po sňatku se žena automaticky včleňuje do manželova klanu, a to se všemi právy a povinnostmi, které z toho plynou. Žádnou zvláštní překážku naopak překvapivě neznamená rozdílné náboženství snoubenců. Opět je na ženě, aby přestoupila k vyznání muže, někdy ani to není vyžadováno. I vztahy mezi jednotlivými klany jsou spíše určovány mírou vzájemné příbuznosti, než společným náboženstvím, což je úkaz v balkánském prostředí spíše ojedinělý.
Klanové uspořádání není fenoménem, který by byl v jihovýchodní Evropě omezen pouze na Albánce, navlas stejnou společenskou strukturu bylo až do dvacátého století možno nalézt u jižních Černohorců. Ti udržovali s Malësory na poměry dost čilé styky a v rámci tradiční exogamie si s nimi navzájem směňovali nevěsty, jsou tedy příbuzní nejen kulturně, ale i geneticky. Mezi ostatními Černohorci byli navíc známí jako Brđani (od slova brdo – hora, tedy opět Horalé).
V čele albánského klanu nestojí obvykle jednotlivec, ale tradičně rada starších. Rozhodujícím kriteriem při jejich výběru ale není ani tak věk, jako spíše stupeň dosažené moudrosti. Toto uspořádání je, či alespoň bývalo překvapivě demokratické, každý stařešina totiž zastupoval jednu rodinu v užším slova smyslu. V kritických situacích je svoláván tzv. kuvend, tedy vlastně konvent, generální shromáždění starších. Zatímco stařešinové dodnes soupeří s oficiální mocí v otázce rozhodování, státní zákonodárné moci úspěšně konkuruje tradiční zvykové právo, známé také jako Kanun Leka Dukagjina.
Tak pravil Lekë
své zbraně mírovým silám NATO> Když roku 1929 navštívila britská spisovatelka Edith Durham Albánce a překvapena jejímu anglickému vkusu se příčícími zvyky se ptala na důvod toho či onoho jednání, dostávalo se jí stále stejné, strohé, avšak jednoznačné odpovědi: „Tak pravil Lekë Dukagjin“ či „To je podle příkazů Leka“. Albánský nepsaný zvykový zákoník bývá sice spojován se jménem konkrétního velmože z patnáctého století, těžko ale jde o dílo jednotlivce, a i kdyby, jeho případný kodifikátor se bezpochyby opíral o ústní tradici starou několik stovek let.
Kanun určuje většinu oblastí každodenního života, předepisuje normy pro sňatky, práva na pastviny, kategorizuje a trestá kriminální činy. Nejhorším trestem za obzvlášť podlou a úkladnou vraždu je poprava pachatele spojená s vypálením jeho domu a exkomunikací rodiny, z níž pochází. I zde se tedy projevuje tradiční kolektivní a rodová podmíněnost albánské společnosti.
Základním kamenem Lekova kánonu je ale koncept besë, jakési osobní cti, která je neoddiskutovatelným majetkem každého jedince (rozuměj muže), a každý má nezadatelné právo svou besë bránit. Jako nejhorší nactiutrhání chápe Malësor veřejné označení za lháře, ublížení či urážku své choti, zneužití své pohostinnosti, vraždu příbuzného či odcizení svých zbraní. Za újmu na cti se neplatí majetkem, ale prolitou krví, v méně závažných případech potom velice uctivou omluvou.
Kombinace práva na principu besë a silné kolektivní identity reprezentované klanem je ideálním podhoubím pro krevní mstu. Cílem této msty není jako v evropském právním řádu potrestání viníka, ale u(s)pokojení poškozeného a navrácení ztracené cti jemu i všem z jeho klanu, kteří se považují za jeho příbuzné. Klanová besë může být očištěna zabitím jakéhokoli muže z viníkova fisu. Ženy jsou z celého procesu vyňaty, podle kanunu platí na vraždu ženy nejpřísnější tabu.
Krevní msta však není bezhlavým vražděním všech všemi, ač tak bývá na Západě často prezentována. Trest vykonává výhradně radou starších poškozeného klanu vybraný Zot i gjakut (Pán krve), který o svém poslání a jeho případném úspěšném naplnění musí veřejně referovat. Kamenem úrazu je, že potrestaný klan sice chápe zabití svého člena jako spravedlivou odplatu, zároveň ale musí vyslyšet volání jeho prolité krve po pomstě. Jednou započatý proces krevní msty lze proto jen stěží zastavit a může se táhnout přes celé generace.
Domluvy a nařízení, aby byly meziklanové spory mezi severními Albánci řešeny cestou dohody, se těší pouze velice omezené popularitě. Úctyhodná aktivita výše zmiňovaného Antona Çetty mezi nimi bohužel netvoří výjimku.