Osudy dobrého vojáka Švejka v Lotyšsku Věnováno 120. výročí narození a 80. výročí úmrtí Jaroslava Haška

Pavel Štoll

Na otázku po nejznámějším českém spisovateli dostanete v Lotyšsku jednoznačnou odpověď: Hašeks (čti chašeks), případně Šveiks. Švejk se tu stal jakousi novodobou folklorní postavou, která často úplně zastiňuje svého tvůrce. Citovat Švejkovy průpovídky je pro mnohé Lotyše stejně samozřejmé, jako zpívat své lidové písně – dainy. Poutním místem všech lotyšských turistů v Praze je restaurace U kalicha, kde po prohlídce obrazu, na který „mušas dirsa virsū“ (sraly mouchy), usedají k bramboráku poručíka Duba se zvoláním: „Jūs vēl mani nepazīstat…“ (Vy mě ještě neznáte…).

Jedenapůlmilionový lotyšský národ si Haškův román přeložil a upravil celkem šestkrát, vydal devětkrát (a to nepočítáme rižské vydání v ruštině a jidiš) a nejméně osmkrát ho inscenoval na divadle (včetně loutkového představení a muzikálu) s desítkami, možná stovkami repríz. Lotyšsko bylo třetí zemí po Německu a Rusku, kde překlad románu vyšel, a jednou z mála zemí, v nichž hlavní Haškovou překladatelkou byla žena. Fenomén lotyšského Švejka vydá na celou studii, takže se zastavme jen u nejdůležitějších momentů.

Humor a satira provázela novodobou lotyšskou literaturu od jejího vzniku, tedy od působení mladolotyšského hnutí v 50.–70. letech 19. století. Jedna z jeho vůdčích osobností, básník a jazykovědec Juris Alunáns byl zpodobňován jako posměváček Zoubek (Zobugals), jehož obětí byli nejen němečtí kulturtrégři, „páni s copem“ (bizmaņi), ale také odrodilci, „stydliví Lotyši“ (kaunīgi latvieši) či poněmčení Lotyši, tzv. „vrboví Němci“ (kārkluvācieši). V podobném duchu pokračovala celá řada klasiků od autorů prvního lotyšského románu Časy zeměměřičů (Mērnieku laiki, 1879) bratří Kaudziteů až k Rūdolfsovi Blaumanisovi, autorovi nejoblíbenější lotyšské komedie Krejčovské dni v Silmačích (Skroderdienas Silmačos, 1902). Literární i výtvarný humor a satira byla samozřejmou součástí lotyšské žurnalistiky jak na počátku první světové války, tak v meziválečném období.

Švejk tedy v Lotyšsku našel pole úrodné, pravda, nedávno ještě válečné, ale o to vítanější byl jeho svérázný a přitom velmi účinný recept proti blbosti a absurditě, Lotyšům tak dobře známé z nenáviděné carské (a později sovětské) armády. Ruský a německý překlad Osudů dobrého vojáka Švejka převedl do lotyštiny začínající dramatik a básník Jánis Grots. Publikoval ho na pokračování v deníku Sociāldemokrāts a zároveň knižně pod názvem Dobrodružství statečného vojáka Švejka (Drošsirdigā kareivja Šveika piedzīvojumi, 1927–1929). Šlo o třetí vydaný úplný překlad tohoto románu na světě. Jako text z druhé či třetí ruky byl ovšem Haškovi na hony vzdálený, což lotyšská znalkyně české literatury Marta Grimma vyjádřila slovy: „Celkově vzato je překlad málo podobný originálu, Haškův svérázný humoristický styl buď zcela mizí, anebo je hrubě banalizován a obsah získává nežádoucí odstín.“ (Daugava, 1928, č. 6, s. 768). Samotného Švejka však hodnotila takto: „Typ hlavního hrdiny Švejka je zobrazen natolik umělecky, je tak nepřekonatelně lidský, reálný, přesvědčivý a zároveň mravně oduševnělý a hrdinský, že podobný lze těžko nalézt v celé moderní literatuře.“ (tamtéž, s. 766–767) Lotyšští čtenáři většinou neměli možnost srovnání s originálem, a tak se u nich zabydlel vlastní, lotyšský Švejk.

 V roce 1928 byl román v Rize vydán také v ruštině a v jidiš, ovšem pravý „švejkovský boom“ nastal až po válce. Autory nového překladu, jenž se objevil hned v letech 1945–1947, byli Pauls Melnais (I. a začátek II. dílu) a Anna Bauga. Byla jednou z mála ženských překladatelek Švejka (i první německé vydání přeložila žena, Grete Reiner) a její zápas byl nerovný. Nicméně nová Dobrodružství řádného vojáka Švejka ve světové válce (Krietnā kareivja Šveika dēkas pasaules karā) byla natolik úspěšná, že se dočkala ještě tří vydání (1957, 1958 slepeckým písmem, 1983) a posloužila jako základ vydání posledního (1998–1999). Ačkoli byla Bauga zdatná překladatelka z češtiny (představila Lotyšům mj. podstatnou část díla Karla Čapka), nevyhnula se vlivu ruského překladu, s nímž svůj text porovnávala, požadavkům soudobé sovětské puritánské překladatelské školy a v neposlední řadě nedokázala zapřít svoje ženství. Jinými slovy, Švejk byl v Lotyšsku nejčastěji představován ženou, což mu zajisté přidalo na slušnosti i „mravní oduševnělosti“. Přítrž tomuto vývoji se pokusil učinit až důkladný redaktor posledního překladu, znalec české literatury i lotyšské hospodské a armádní mluvy Vinifreds Kraučis, jehož varianta se Haškovi konečně přiblížila. Pro úplnost dodejme, že „svého Švejka“ si vytvořila také početná lotyšská emigrace: v Sydney ho uvedl Emīls Apars (1954) a další překlad vyšel v New Yorku (1966) bez uvedení autora. Pro ilustraci nyní porovnejme různé podoby klíčového slova slavného Palivcova výroku o obrazu císaře pána, na který, předtím než skončil na půdě, „sraly“ mouchy. Zatímco u Grotse mouchy obraz „podělaly“ (aptaisīja), u Baugové a v New Yorku ho „pokálely“ (bija noķēzījušas), v Austrálii na něm dokonce pouze „zanechaly svá vlastnická znamení“ (atstāja savas īpašuma zīmes) a teprve až Kraučisovy mouchy na něj skutečně „sraly“ (dirsa virsū).

 Švejk je v Lotyšsku znám nejen z románu, ale také z mnoha Haškových humoresek, z Vaňkova pokračování (rusky 1928, lotyšsky 1930 a 1993) a zejména z divadelního jeviště. Poprvé se na něm objevil v roce 1928, tedy ještě dříve, než stačil vyjít celý román. Pro název inscenace Švejk se má dobře, doslova „žije zdráv“ (Šveiks dzīvo sveiks) byla využita podobnost hrdinova příjmení s běžným lotyšským slovem sveiks (zdravý, též buď zdráv!), která jistě přispěla ke Švejkovu zdomácnění. (Autor těchto řádků byl přítomen situaci, kdy nejmenovaný český armádní činitel měl po přistání v Rize poprvé lotyšsky pozdravit nastoupenou uvítací jednotku a mnoho nechybělo, aby místo pozdravu Sveiki, karavīri! – Nazdar vojáci!, zaznělo Šveiki, karavīri! – Švejkové, vojáci!). Představení legendárního režiséra Eduardse Smiļģise v Uměleckém divadle (Dailes teātris) mělo mimořádný ohlas, a tak hned v následující sezoně pokračovalo pod názvem Švejk na frontě (Šveiks frontē). Je pozoruhodné, že při tomto představení slavný lotyšský scénograf a malíř Oto Skulme poprvé uplatnil myšlenku „dynamických dekorací“ použitím filmových záběrů, po vzoru inscenace Haškova díla v berlínském Piscatorově divadle.

 Tentýž režisér Švejka vzkřísil v roce 1961, kdy v podmínkách sovětské okupace tato postava nabyla nových významů. Možná také proto se pak na jevišti velkých lotyšských divadel dlouhá léta neobjevila. V roce 1974 a 1975 byla k vidění v rižském Loutkovém divadle a v roce 1986 ve městě Liepája. O to pozoruhodnější byl její návrat do Uměleckého divadla v letech 1998–2001 (režie Kárlis Auškáps), tentokrát ve dvoudílném rockovém muzikálu! Na rozdíl od předchozích Švejků, kteří fyzicky víceméně odpovídali Ladově předloze, Švejkem dnešní doby se stal mladý, štíhlý romantik Artūrs Skrastiņš za doprovodu nejpopulárnější rockpopové skupiny Brainstorm (Prāta vētra, koncertovala už dvakrát v Praze), ve druhém dílu jej pak doprovází skupina Labvēlīgais tips (Pohodový typ). Představení vychází z předválečného Grotsova překladu a Švejk je v něm opět slušný a „mravně oduševnělý“, je k popukání a zároveň nezvykle dojemný, vážný, ba tragický.

První světová válka totiž pro Lotyše nebyla maličkost: utrpěli v ní možná víc než kterýkoli národ v Evropě a zároveň se v ní zrodilo národní vojsko, lotyšští střelci, kteří po mnoha staletích vybojovali své zemi svobodu. Za zpívající revoluce, ve druhé polovině 80. let minulého století, o nich totéž divadlo uvedlo inscenaci hrdinské poemy básníka Aleksandrse Čakse Dotčeni věčností (Mūžības skartie, 1937–39) a zdá se, že duch tohoto představení se dotkl i Švejka.

Sancho Panza a Don Quijote, rozverný Zoubek a hrdinský střelec v jedné osobě, takový je lotyšský Švejk. A lotyšská mládež si o něm zpívá písničky.