Radek Čermák
Peter Semolič se narodil roku 1967 v Lublani. Vnímavý a přístupný slovinský básník, miluje pozemské žití a prožití, má svůj výrazný postoj k lásce a smrti. Zpočátku se nechává ovlivňovat básníkem Danem Zajcem, citáty z dalších autorů rád vkládá na začátek básně, některé básně směřují k lyrizované prozaické až esejistické tvorbě. Za svého dosavadního života vydal čtyři básnické sbírky: Tamariša (1991), Bizantinske rože (1994), ze sbírky Hiša iz besed (Aleph, Ljubljana 1996) pochází uvedená báseň, v poslední sbírce Krogi na vodi (2000) nalezne čtenář i průvodní slovo slovinského básníka Josipa Ostiho: „S radostí jsem se vžíval do podivuhodného světa jeho básní, který vytváří alternativu, ba dokonce opak skutečného či běžného, často nesmyslného a absurdního světa. Vžíval jsem se do světa vybudovaného z vybraných básnických obrazů, který se mi velmi líbí, nejen jako čtenáři, nýbrž i jako básníku.“ Za svou tvorbu byl oceněn krystalem Vilenice a Jenkovou cenou, oběma v roce 1997.
| Večerni klepet
Včasih, ko mi je dolgčas, se pogovarjam s Bogom. Pregledujeva vzorce v linoleju, njihovo ritmično ponavljanje na kuhinjskih tleh. Iz teh lis, rečem, lahko razbereš medveda, iz teh mačko, in če odmisliš klobuk pri tem smešnem možaku, dobiš levjo glavo. Okorno ponavlja za mano: Medved, mačka… Vedno znova začuden, ko enak lik najde ob kredenci ali pod oknom. Vidiš to črto, ki prepolavlja pod? Koliko neskladnosti vnaša v podobe. Tu bi lahko bil bizon, a se je izcimil le pohabljen konjski hrbet. Bizon, konjski hrbet… Črkuje kot otrok ob prvem berilu, zgrožen nad črno razpoko, ki prepolavlja kuhinjska tla. Kažem naprej proti vratom na hodnik, kjer se pričnejo predeli pošasti, fantističnih bitij brez glav grozljivih spak brez teles. Počasi ga izrivam ven, ker je že pozno in bi rad spal. A ko ponoči vstanem, da bi popil kozarec vode, še vedno stoji na pragu, zazrt v tenko razo, ki teče od zida proti oknu, kot nekdo, ki se je izgubil v tujem mestu in ne zna jezika, da bi vprašal za pot. |
Večerní klábosení
Občas, když se nudím, povídám si s Bohem. Prohlížíme si vzory na lině, jejich rytmické opakování na zemi v kuchyni. V těch čmouhách, povídám, můžeš najít medvěda, v těch zase kočku, a když si odmyslíš klobouk u toho směšného mužíka, dostaneš lví hlavu. Neobratně opakuje po mně: Medvěd, kočka… Zas a znova udivený, když najde stejný tvar u kredence nebo pod oknem. Vidíš tu čáru, která přepuluje podlahu? Kolik nesouladu vnáší do obrazů. Tady by mohl být bizon, a vyklubal se z toho jenom zmrzačený koňský hřbet. Bizon, koňský hřbet… Hláskuje jako dítě před první čítankou, zkoprnělý nad černou spárou, která přepuluje zem v kuchyni. Ukazuju před sebe, k dveřím na chodbu, kde začínají strašidelné končiny, fantastických bytostí bez hlavy, strašlivých příšer bez těla. Někdy ho posílám ven, protože už je pozdě a chce se mi spát. Ale když v noci vstanu, abych se napil trochu vody, pořád ještě stojí na prahu, zahleděný do tenké rýhy, která probíhá ode zdi k oknu, jako někdo, kdo se ztratil v cizím městě a neumí jazyk, aby se zeptal na cestu. |