Jan M. Blažek
Sídliště v středobosenském Travniku jako by z oka vypadlo sídlištím na okrajích menších českých měst. Šedé bloky panelových budov, mezi nimi zbytky neudržované zeleně a chátrající dětská hřiště. Děti si hrají, matky na ně z povzdálí dohlížejí a klábosí. A přece není všechno jako u nás. Za pískovištěm houpe matka svého výskajícího světlovlasého potomka a je přitom od hlavy až k patě zahalená v černém šatu a závoji, na nohou černé ponožky, na rukou rukavice. Podobné zjevy, upomínající spíše než na Evropu na Afghánistán, nejsou sice v dnešní muslimské Bosně nijak časté, přesto jsou neklamným důkazem, že v zemi, kde lze stále běžně potkávat padesátnice v drahých kostýmcích, nachází ortodoxní islám živnou půdu.
Mešity staré a nové Bosenská města jsou pověstná štíhlými minarety starých mešit z dob osmanské nadvlády. Přestože jich bylo v průběhu poslední války mnoho poničeno či úplně rozbořeno, minimálně v oblastech s bosňáckou (tedy muslimskou) entitou byly většinou zrestaurovány a dnes opět slouží svému náboženskému účelu. Na jejich obnově se vedle evropských a amerických kulturních institucí rozhodující měrou podílejí vládní a náboženské organizace z islámských zemí – zejména Saúdské Arábie, Indonésie, Íránu, Kuvajtu, Pákistánu a samozřejmě Turecka, které prostřednictvím bosenských církevních staveb pečuje i o svou vlastní kulturní minulost.
Při pohledu na před nedávnem zubožené a dnes opět zářící muslimské svatostánky z dávných dob nelze nepocítit zadostiučinění, poněkud zarážející je ale fakt, že na obnovu památek světského charakteru či například na podporu často neuspokojivé bytové situace a infrastruktury v Bosně jde ze zmíněných zemí nesrovnatelně méně peněz. Jako by tyto problémy nepovažovaly za důležité a přenechávaly je na dobročinnosti Západu.
Vedle opravy starých modliteben investují islámské země nemalé částky i do výstavby nových mešit, které se těm osmanským z estetického hlediska podle mého názoru nemohou ani zdaleka rovnat, ale zato rostou jako houby po dešti. Vše je dáno tím, že se staví ze železobetonu a tvárnic a nezřídka podle prefabrikovaného architektonického vzoru. Ostatně zmíněných materiálů i postupů se využívá i ke stavbě nových katolických a pravoslavných kostelů či olbřímích nákupních center – novodobých katedrál konzumu. Nesporným faktem je, že drtivá většina všech mešit v muslimské střední Bosně, ať nových či starých, slouží pravidelně pětkrát denně kolektivní modlitbě v muslimské tradici zvané salát, přičemž v dobách Titovy Jugoslávie byla nábožensky využívána podstatně menší část stojících mešit.
Zatímco tradičně svolávali pravověrné muslimy k modlitbám muezzini svým přirozeným hlasem, jehož dosah byl omezen kapacitou lidských hlasivek, dnes lze v tomto směru zaznamenat výrazný pokrok. Každý minaret je opatřen silnými ampliony, takže o pravidelné povinnosti uctít Boha se dnes dozví i nejnahluchlejší člen každé domácnosti, o zavilých ateistech nemluvě.
Po celé muslimské centrální Bosně vyrostlo od konce poslední války okolo stovky nových mešit, výstavba dalších asi sto padesáti se plánuje. Kromě toho vzniká v městech s islámskou většinou i mnoho islámských škol a kulturně náboženských center. Významný islámský komplex, zahrnující školy, mateřské školky, zdravotnická střediska a modlitebny stojí například ve městě Bugojno, jež chorvatská část populace za války opustila a dnes je výlučně muslimské. V Bosně sice oficiálně probíhají programy repatriace válečných vyhnanců do míst jejich původu, krachují ale zejména na neochotě vlastních vysídlenců, kteří se oprávněně domnívají, že by ve svých starých domovech byli bývalými sousedy nevlídně přijati. Bosna je tedy oproti předválečnému stavu etnicky i nábožensky výrazně „přehlednější“, a bohužel právě proto i vyhraněnější.
Vedle financí na stavbu církevních staveb přicházejí z východu do Bosny i cizí duchovní – imámové. A vede-li Saúdská Arábie co se peněžních darů týče, drží primát i co do počtu importovaných imámů. Na problémovou či dokonce nulovou komunikaci s nimi si ale opětovně stěžují křesťanští kněží a popové, jmenovitě sarajevský římskokatolický kardinál Vinko Puljić. Že noví imámové původem ze Saúdské Arábie nejsou spolupráci s křesťany nijak nakloněni nás ani nemusí udivovat, uvědomíme-li si, že jde o stoupence vahhábismu, ortodoxního islámského směru, který je v Saúdské Arábii státním náboženstvím.
Vahhábíja Vahhábské hnutí sunnitské větve islámu je značně radikální doktrínou, kterou založil ve 40. letech 18. století na Arabském poloostrově Muhammad ibn Abd al-Vahháb (1703–1791). Ten reagoval na začínající úpadek politické moci islámu, o jehož obrodu se snažil. Řešení viděl v návratu k prapůvodní formě tohoto náboženství a ke koránu. Brojil proti vlažnosti věřících, proti novotám, mystickým bratrstvům, kultu světců a vůbec všem prvkům přejatým z cizích náboženství. Jeho fundamentalistické učení zpočátku oslovilo jen malý počet následovníků, jedním z nich byl ale emír Muhammad ibn Saúd, který záhy ovládl téměř celý Arabský poloostrov. Vahhábismus se stal státním náboženstvím na celém území pod nadvládou dynastie Saúdů, jejichž vojenská a později i ekonomická síla výrazně přerostla standard většiny ostatních islámských zemí, kam se začala vahhábíja šířit přibližně v posledních třiceti letech. Ke stoupencům tohoto islámského směru patřilo mnoho protisovětských bojovníků v Afghánistánu, dobrovolníků v Čečně, tálibů i členů organizace Al-Kajdá, včetně Usámy bin Ládina.
Quo Vadis, Bosno?V rozjitřené atmosféře válečné a poválečné Bosny se nebylo možné divit, že se náboženské postoje věřících všech tří zúčastněných náboženství radikalizovaly. K obratu některých Bosňáků k ortodoxii přispěl i (nikoli neoprávněný) pocit, že je křesťanský Západ nechal na holičkách. K lákadlům vahhábismu patřily kromě náboženské útěchy i ekonomické faktory – saúdští misionáři získávali zbídačenou mládež Bosny pomocí počítačových kurzů, stipendií na arabských univerzitách a dalšími vzdělávacími programy. Měli a mají na to samozřejmě dostatek finančních prostředků, protože za nimi stojí silné saúdské hospodářství, potažmo ropa.
K odpůrcům vahhábismu v Bosně patří vedle křesťanů a civilně založených Bosňáků možná trochu překvapivě i stoupenci tradičního bosenského islámu, který je proslulý svým liberálním a tolerantním založením. Rozkol mezi oběma islámskými proudy se rozhořel naplno v roce 2002, kdy na jaře studenti koránu ze saúdských náboženských středisek vypískali hlavu bosenských muslimů, rais-ul-ulemu Mustafu Čeriće a zakázali mu vstup do střediska fundamentalistické náboženské obce v Paševu Polji. O Vánocích téhož roku se vahhábisté snažili zabránit slavnostnímu nasvícení města Sarajeva a otevřeně se stavěli i proti další místní staleté tradici, podle níž muslimové v atmosféře bezprecedentní tolerance gratulují svým křesťanským sousedům k narození Krista. Podobné tradice utrpěly rány už v nedávno ukončeném válečném konfliktu, přesto jsou nezbytné, má-li se v Bosně obnovit soužití všech zde žijících etnik a náboženství. Ale na tom vahhábisté očividně žádný zájem nemají – nezbývá proto než doufat, že většinová bosňácká společnost bude smýšlet jinak.
Mudžáhidové V roce 1996 tehdejší šéf bosenských Srbů Radovan Karadžić obvinil tehdejšího bosenského prezidenta Aliju Izetbegoviće, že chce ze Sarajeva udělat „evropský Teherán s konzervativním režimem“ (bylo to ještě v dobách, kdy směl tento válečný zločinec veřejně vystupovat, natož někoho obviňovat). Šlo bezesporu o kritiku minimálně přehnanou – přes svůj obdiv k islámským náboženským režimům zůstal kontroverzní Izetbegović jedním z garantů demokracie v Bosně a v jeho straně SDA (Strana demokratické akce) kromě fundamentalistů s vazbami na Írán figurovali i jednoznačně prozápadní politici, jako například oblíbený ministr zahraničních věcí Haris Silajdžić.
Nicméně i Izetbegović má na svém kontě řadu politických omylů a hříchů, které nemalou měrou přispěly k minulým a pravděpodobně i budoucím konfliktům v Bosně. Jedním z nich bylo i udělení bosenského státního občanství stovkám fanatických bojovníků z cizích zemí – mudžáhidům. Ti si často pobosenštili jména, později se naučili i místní jazyk a nezřídka si v Bosně založili rodiny. Žijí v menším počtu v bosenských městech (i ve zmiňovaném Travniku je možno před mešitou potkat skupinky arabsky hovořících ortodoxně oděných věřících), častěji ale obývají zapadlé vesničky, z nichž mediálně nejznámější je zřejmě Bocinja. V těchto vesnicích, kde cizinci ani nevěřící nejsou trpěni, praktikují usídlení mudžáhidové pravověrné životní zásady v souladu s koránem a sunnou.
Za posledního válečného konfliktu tvořili mudžáhidové oficiálně součást bosenské vládní armády. Patřili k nim zkušení veteráni z Afghánistánu, muslimové z celého světa cvičení zejména ve vahhábských centrech, ale i nezkušení mladíci domácího původu. Všechny spojovalo silné náboženské cítění, byli nasazováni do prvních linií a do boje se vrhali s výkřikem: „Alláh akbar!“ Po skončení bosenské „svaté“ války už měli mudžáhidové po Bosně vytvořenu síť center. Silní byli zejména ve vypálených vesnicích, jež obsadili, a potom v středobosenské Zenici, kde měli výcvikový tábor, jakož i v místech svých základen v Sarajevu, Maglaji, Kakanji a Travniku. O co horší je spolupráce těchto lidí s civilní správou země a mezinárodními mírovými silami, o to vřelejší jsou jejich kontakty se saúdskými misionáři, o nichž byla řeč výše. To na druhé straně vychází vstříc srbské a chorvatské nacionalistické propagandě, které shodně hlásají, že díky sílícímu islámskému fundamentalismu je ohrožena budoucnost Bosny jako evropského státu.
Přes všechny výše popisované skutečnosti nicméně nezaujatého pozorovatele spíše překvapí, že mezi většinovou bosenskomuslimskou populací je radikální a netolerantní islám stále poměrně slabý. Ve válkou zničené zemi se s určitým posílením fundamentalistických pozic jistě muselo počítat, ale s postupující obnovou místní ekonomiky, infrastruktury a civilního života přicházejí ke slovu opět liberálnější tendence. Navíc současná vláda si dobře uvědomuje, jakou tragédií by pro celou Bosnu bylo, kdyby se vztahy mezi místními etniky a náboženstvími kvůli radikálům opět zhoršily.