Marija Šupicová, Martin Mikeska
Vznik klášterů ve středověkém srbském státě je ve své ranné fázi spojen s vladařskou dynastií Nemanjićů (1166–1371). U vzniku památek pozdější, moravské stavitelské školy, stál především kníže Lazar Hrebeljanović – panovník, který při štěpení srbského státu ovládl centrální srbská území. Kláštery byly budovány pro klid duše (zadužbina – do češtiny překládané jako „nadace“) na onom světě a byly obdarovávány cennostmi a v neposlední řadě i pozemky. Příslušníci středověké církve tak i v Srbsku patřili k velmi bohaté a vlivné vrstvě. Následující výčet církevních staveb není samozřejmě vyčerpávající, má spíše poskytnout jakýsi stručný přehled nejvýznamnějších srbských památek a rozdílů mezi nimi.
První oblastí, kterou jsme při našem putování navštívili, byla rovinatá, zemědělsky velmi úrodná Vojvodina. Centrem oblasti je Nový Sad, v minulosti kulturní středisko prečanských“ („přesdunajských“, tedy rakousko–uherských) Srbů a dnes druhé největší město v Srbsku, správní středisko Vojvodiny. Z architektonického hlediska jsou zdejší významné církevní i světské stavby ovlivněny evropskými proudy.
O pár kilometrů dále leží městečko Sremské Karlovce, v minulosti důležité kulturní centrum – od roku 1713 zde sídlil srbský metropolita, v revolučních letech 1848–1849 povýšený na patriarchu (bělehradský patriarchát vznikl v roce 1879, ke sjednocení obou došlo až v roce 1920). Ve městě byl roku 1699 podepsán tzv. Karlovický mír, ukončující velkou válku mezi Osmanskou říší a Rakouskem a jeho spojenci, která přivodila Osmanům významné územní ztráty a znamenala jejich definitivní ústup ze střední Evropy. Většina důležitých staveb ve městě pochází z 18. století a je postavena v barokním stylu – sídlo patriarchy, katedrála, dolní a horní kostel a kašna. Sremské Karlovce jsou svou polohou zároveň ideálním výchozím místem pro výlet do národního parku Fruška Gora.
Fruškogorské klášteryHorský masív Fruška Gora, prohlášený za národní park, se nachází v jižním cípu Panonské nížiny. V této oblasti vznikaly kláštery od 15. do 18. století a jsou často spojeny s vládou sremských Brankovićů. Dnes jich je osmnáct zachovaných, ze dvou zbyly jen samostatné kostely a dva jsou v ruinách. Podobně jako i jinde na Balkáně, ani tyto církevní stavby neunikly osudu spojenému s vládou jinověrců nebo ateistů, byly několikrát opuštěny, ničeny a celé stavěny znova. V jejich vzhledu se tak – a to je pro ně charakteristické – prolínají prvky různých stavebních stylů. Kostely většinou zachovávají původní architekturu, k nim přizděné zvonice jsou barokní, obytné a hospodářské budovy (konaky), které tvoří část nebo i celý pravidelný čtyřúhelník obepínající klášter, pocházejí většinou z 18. století a respektují tehdejší moderní stavební slohy.
Mezi ty známější patří například Krušedol (1690–1713 sídlo metropolity), Novo Hopovo, Mala a Velika Remeta, Jazak, Šišatovac, Vrdnik (nazýván druhým jménem Ravanica, které bylo v 17. století převzato spolu s ostatky knížete Lazara z kláštera Ravanica v Pomoraví) a Grgeteg.
ŠumadijaV putování jsme pokračovali dále na jih, do Šumadije. Naší další zastávkou bylo městečko Topola, v němž se nachází snad jeden z nejpůsobivějších kostelů v Srbsku vůbec, známý pod jménem kopce, na kterém stojí – Oplenac. Postaven byl teprve počátkem 20. století jako nadace moderní panovnické dynastie Karađorđevićů. Je zasvěcen sv. Jiří a náleží k němu i podzemní krypta, která je vystavena po vzoru pařížské královské hrobky v Saint-Denis. Interiér chrámu i krypty je vyzdoben kopiemi fresek ze šedesáti středověkých srbských kostelů a klášterů, vyvedených v mozaikách. Výzdoba zaujímá plochu 3500 metrů čtverečních, pokrytých – podle průvodcovských informací – přibližně čtyřiceti milióny skleněných kostiček patnácti tisíc odstínů. Celkem je v chrámu a hrobce 725 kompozic s 1500 figurami. Nelze se proto divit, že se zde nekonají bohoslužby (s výjimkou dnešních potomků Karađorđevićů) a kostel je v podstatě muzeem se zpoplatněným vstupem.
Správní středisko Šumadije, průmyslový Kragujevac, jsme projeli bez zastávky. Jak jsme se měli možnost přesvědčit později, ve městě je jen pár celkově nijak zajímavých staveb (nepočítaje dožívající továrnu Zastava, kterou však všem obdivovatelům „industry art“ vřele doporučujeme).
Naším dalším cílem bylo Kraljevo, subjektivně jedno z nejmalebnějších srbských měst. Co nás však do města přivedlo, byl především nedaleký korunovační klášter Žiča, nadace Štěpána Prvovenčaného (tj. „prvně korunovaného“ – roku 1217 na krále). Klášteru dominuje kostel červené barvy, jež je charakteristická pro vladařskou dynastii Nemanjićů a zároveň symbolem zde prolité krve. Právě zde sídlil sv. Sáva, první arcibiskup samostatné srbské církve (do klíčového roku 1219 spadala pod jurisdikci Ochridu) a nejvýznamnější srbský světec (dnes patron vzdělání). Neblahý osud postihl i Žiču – z původní výzdoby kostela se dochovalo jen velmi málo, fragmenty fresek však svědčí o jejich vysoké úrovni. Svou architekturou jednolodní kostel půdorysu vepsaného kříže, s kupolí nad střední částí chrámové lodi, náleží Žiča k nejstarší stavební škole, tzv. rašské (nazvané podle centra srbské středověké říše – města Ras). Dalším charakteristickým rysem staveb této školy je chrámová předsíň v západní, ikonostasu protilehlé části kostela.
Z Kraljeva přes Čačak jsme se přesunuli do Ovčarsko-kablarské soutěsky, kde se dnes na toku Západní Moravy rozprostírá uměle vytvořená přehrada. Soutěska nese název podle nevysokých pohoří Ovčar a Kablar (maximální výška nepřesahuje 1000 m n. m.), která ji z obou stran obepínají. Klášterní komplexy v této oblasti jsou malé, většinou ženské, a pocházejí údajně z doby panování prvních Nemanjićů a mladší. V 19. století byla většina z nich v ruinách, k jejich obnově docházelo především až ve 20. století. Svůj přídomek „srbská Svatá Hora“ si soutěska získala díky dvanácti kostelům/klášterům rozmístěným na malém prostoru – po obou březích soutěsky v délce zhruba deseti kilometrů.
Vysoko v lesích nad soutěskou se nachází klášter sv. Trojice, v roce 1941 dvakrát bombardovaný Němci, s kostelíkem ve stylu rašské školy. Další klášter, Jovanje, popisuje srbský obrozenec Vuk S. Karadžić jako lávru nadřazenou všem klášterům této oblasti, v níž existovala i přepisovačská škola. Díky své útulnosti patří mezi nejhezčí kláštery soutěsky. V klášteře Nikolje, ležícím jen pár metrů nad vodní hladinou, sídlil přechodně i Miloš Obrenović, vůdce druhého srbského povstání, který zde vystavěl konak. Obdobně jako v Jovanje byla údajně i zde přepisovačská škola. Klášter Blagoveštenje byl ohrožen při stavbě dvou tunelů, které provrtaly Kablarský hřeben přímo pod ním. K majetku tohoto zčásti dřevěného kláštera patřily i dodnes funkční léčivý pramen, termální lázně a přilehlé objekty.
V době, kdy jsme se procházeli podél přehrady a koupali se v termálním bazénu, v nepříliš vzdálené vesnici Guča začínal největší dechovkový festival na Balkáně, známý pod názvem Sabor trubača, nebo prostě jen Guča. Pochopitelně i my jsme chtěli vidět tento svátek všech smyslů na vlastní oči, a tak jsme se tam vypravili. Přechod z panenské přírody a tichých klášterů rovnou do lidského mraveniště, ve kterém se v hlavní den festivalu setkalo na dvě stě tisíc lidí (na větší vesnici víc než dost), však měl neblahý vliv na celkové vnímání akce. Neuvěřitelný mumraj, smetiště všeho všude a bohužel i dva mrtví – to bylo skutečně příliš. Takže nebylo zase tak velkým překvapením, že se nám festival nelíbil a že jsme znechuceni komercializací, masovostí a všudypřítomným nacionalistickým duchem celé akce druhý den vyrazili za dalšími „lahůdkami“ středověkého stavitelství. Ty nejvýznamnější památky měly teprve přijít…
Naším dalším cílem bylo nedaleké město Arilje s poměrně zajímavým, ale například v nejnovějším průvodci opomenutým klášterním kostelem sv. Achilea z druhé poloviny 13. století. Pozoruhodné jsou zde relativně dobře zachované a umělecky cenné fresky, z nichž nejcennější jsou ty ktitorské (objednavatelů), královských bratří Milutina a Dragutina, kteří mezi sebou a se svými rodiči (Uroš I. a Helena z Anjou) bojovali o trůn.
SandžakNa trojmezí mezi Černou Horou, bosenskou Republikou Srbskou a Srbskem, poblíž města Prijepolje, se nachází klášter Mileševa, jeden z nejvýznamnějších klášterů v Srbsku, patřící stejně jako předchozí Arilje k rašské stavitelské škole. Postaven na počátku 13. století a stižen obdobným osudem jako většina ostatních klášterů, prodělal nejvýznamnější opravy ve druhé polovině 19. století. Právě sem byly z Bulharska přeneseny ostatky sv. Sávy, než byly v roce 1594 spáleny Turky v Bělehradě. Dodnes zachovaná část původních fresek patří spolu se sopoćanskými k vrcholným dílům srbského malířství 13. století, ovlivněného italským a byzantským uměním, v němž se promítá antická tradice. Jedná se zejména o nejproslulejší nástěnnou kompozici v Srbsku – Vzkříšení Ježíše Krista, jejíž část, znázorňující anděla ve sněhobílém rouchu sedícího na náhrobním kameni, je známá pod názvem „Bílý anděl“ (Beli Anđeo).
Při cestě Sandžakem je nemožné vynechat Nový Pazar a jeho okolí. Toto odedávna důležité obchodní středisko si uchovalo orientální ráz své čaršije, byť ne tak jako třeba v makedonské Skopji či bosenském Sarajevu. K významným památkám osmanského období patří i dodnes fungující han (zájezdní hostinec) ze 17. století a mešita Altum-Alem z 16. století. Velkým „civilizačním“ zážitkem je pak novopazarské autobusové nádraží.
V okolí Nového Pazaru se nachází několik pro srbskou historii a kulturu zásadních architektonických památek. Jde o nejstarší plně dochovanou církevní stavbu na srbském území – kostel sv. Petra z 9.–10. století, jenž sice pochází z doby přednemanjićovské, je ale s jejich vládou úzce spjat. Dále zde najdeme staré sídelní město Nemanjićů Ras, jehož ruiny jsou dnes cenné spíše pro archeology, a především klášter Sopoćani. Tyto tři památky se nacházejí od roku 1979 na seznamu UNESCO.
Sopoćani jsou z uměleckého hlediska nejcennější středověkou památkou na území Srbska. Z kláštera se dochoval do dnešních dní „pouze“ kostel sv. Trojice, založený králem Urošem I. (syn Štěpána Prvovenčaného) a nesoucí určité prvky západního stavitelství, ve své době neobvyklé. Ještě vzácnější jsou však fresky zdobící interiér, zejména pak ve veřejnosti nepřístupné části za ikonostasem, tzv. kněžišti. Ty patří svým humanistickým pojetím, světlostí barev v kontrastu s trpícími obličeji k těm vůbec nejlepším nejen své doby. Do kláštera se dá dostat příměstským autobusem, kterému trasa dlouhá zhruba 12 kilometrů trvá téměř hodinu. Během této jízdy se však spolehlivě seznámíte se vším, co jste na Balkáně ještě nezažili. Od všudypřítomného „vraha“ – průvanu, přes balkánskou družnost až po přepravu drůbeže v přecpaném dopravním prostředku.
Ke klášteru Đurđevi stupovi, jenž je svým jménem shodný s černohorským klášterem u Berane (oba mají kostel zasvěcený sv. Jiří), je možné poměrně lehce dojít od kostela sv. Petra. Orientace není nijak obtížná, neboť klášterní kostel tvoří výraznou dominantu jednoho z kopců nad městem Nový Pazar. Klášter založil roku 1170 Štěpán Nemanja, zakladatel panovnické dynastie. I tento klášter během staletí strádal – část jeho zdí byla v 18. století rozebrána a použita ke stavbě novopazarské pevnosti a kostel utrpěl i ve válkách 20. století. Není proto divu, že se z freskové výzdoby zachovaly pouze fragmenty.
Od pokračování naší cesty směrem na jih, do kosovsko-metohijské oblasti, jsme z několika důvodů upustili. Bohužel to znamenalo opomenout jedny z nejpodstatnějších památek středověkého Srbska (Pećský patriarchát, Dečani, Gračanica) a tedy i kosovsko-metohijskou stavební školu (od počátku 14. století). Vzhledem k vývoji situace v oblasti lze předpokládat, že o nich již brzy bude možno psát v kontextu nového státního útvaru. Naše další putování jsme směřovali na opačnou stranu země, na památky v Pomoraví.
Zpět na severCesta Ibarskou soutěskou je lemována dalšími důležitými středověkými stavbami. Klášter Gradac, jehož zakladatelkou byla manželka krále Uroše I., Helena z Anjou, je překrásnou ukázkou prolínání románského a gotického slohu s místní stavitelskou školou 13. století. Tento klášter, z jehož původních staveb dodnes stojí hlavní kostel a kaplička při vstupu, vyniká nad ostatní svou vnitřní světlostí, k čemuž přispívá i použitý stavební materiál – vápenec. Jeho nevýhodou však je, že pokud se zvenčí neobloží nebo neomítne, rychle přejímá vláhu, což se neblaze podepisuje na interiérových malbách. Takový osud stihl i zdejší fresky, svými rysy shodné se sopoćanskými, z nichž se dochovaly jen fragmenty. Pozitivně lze hodnotit restaurátorskou snahu zakonzervovat staré zdivo olovem, čímž vznikla na fasádě tenká černá linie jasně odlišující staré od nově dostavěného.
Pár kilometrů severněji se nachází Studenica, jeden z nejhodnotnějších klášterních komplexů, zapsaný roku 1986 do seznamu UNESCO. Zakladatel kláštera, Štěpán Nemanja, si jej zvolil za své dočasné sídlo i místo posledního odpočinku. Poslední přání mu splnil jeho nejmladší syn sv. Sáva, když sem nechal přenést jeho ostatky z athoského Chilendaru, který předtím spolu založili a kde vladař zemřel pod mnišským jménem Simeon.
V odkaze zakladatele dynastie pokračovali jeho potomci, zejména již zmiňovaný Sáva, který z kláštera vytvořil kulturní a duchovní centrum středověkého Srbska. Zde také sepsal typikon (pravidla bohoslužebného řádu v pravoslavné církvi), do jehož úvodu vložil popis mnišského života svého otce Štěpána Nemanji, první biografii v srbské literatuře. Klášter je díky následnému dalšímu rozvoji dnes považován za jeden z nejcennějších souborů srbského středověkého umění, v němž se prolínají domácí, západní i byzantské vlivy. Největším z kostelů v objektu je postupně dostavovaná bazilika Panny Marie (Sveta Bogorodica) z 12. století, s velmi pěknou plastickou výzdobou. V objektu dále nacházíme kostel svatého Mikuláše (sv. Nikola) rovněž z 12. století a Králův kostel (Kraljeva crkva) z počátku 14. století.
Moravská stavební školaPřes důvěrně známé Kraljevo jsme se přesunuli do lázeňského Trsteniku, v jehož blízkém okolí začíná oblast památek moravské stavební školy, která dominuje v církevním stavitelství přelomu 14. a 15. století. Tou dobou bylo již centrum srbského státu přesunuto z jižního Rasu do Pomoraví (odtud název stavebního stylu), konkrétně do dnešního Kruševce. Charakteristické pro tuto stavební školu jsou členitost vnitřního prostoru (k hlavní chrámové lodi přibyly boční apsidy), střídání bílého kamene a červených cihel a hlavní plastický reliéf (rozeta) nad vchodem. Vnějškovou atraktivitu staveb dávají někteří autoři do kontrastu s dobou, ve které vznikaly, s dobou napětí a nejistot, vyvolaných osmanským nebezpečím.
Z Trsteniku nejblíže je klášter Ljubostinja, založený kněžnou Milicí, vdovou po knížeti Lazarovi (ústřední postava kosovské bitvy), na místě, kde se údajně poprvé setkali. Z tohoto důvodu je i v základu jména kláštera „láska“ (ljubav). Architektem kostela byl Rade Borović, s nímž se v lidových srbských písních setkáváme pod pseudonymem Rade Neimar.
Po obou stranách řeky Moravy stojí několik klášterů, z nichž k těm největším a nejdůležitějším patří Manasija a Ravanica. Klášter Manasija (starším jménem Resava) je jednou z posledních staveb srbské středověké kultury. Postavit jej dal despota Štěpán Lazarević (syn knížete Lazara) na počátku 15. století. Kostel Svaté Trojice se počítá mezi nejreprezentativnější stavby moravské školy, byť fasáda zachovává charakter rašských památek. Fresková výzdoba, ze které zbyly jen fragmenty, patří spolu s Kalenićem k těm nejlepším. V klášterním komplexu obepnutém masivními, vysokými hradbami s jedenácti strážními věžemi je možno ještě nalézt zbytky obvodového zdiva původní jídelny a knihovny. V klášteře svého času působila významná rukopisná dílna na přepisování církevních knih a útočiště zde například nalezli uprchlí bulharští přepisovači po pádu druhého bulharského státu koncem 14. století.
Klášter Ravanica, založený několik let před Kosovskou bitvou knížetem Lazarem, je prvním klášterem „moravského typu“ v Srbsku a stal se tak vzorem všem pozdějším stavbám moravské školy. Kostel Nanebevzetí Páně je spolu s hospodářskými budovami opevněn obrannými zdmi se sedmi věžemi. Stejně jako architektura tohoto kostela, sloužila i jeho fresková výzdoba jako vzor dalším kostelům.
Z pomoravských staveb je svým způsobem výjimečný klášter Kalenić s téměř plně zachovanými původními freskami, které spolu s Manasijí (Ravanicou) patří k vrcholným dílům první poloviny 15. století. Dnes je přístup ke klášteru, skrytému mezi kopci a vzdálenému všem významným cestám, pro nemotorizované prakticky nemožný. Architektonickou předlohou pro Kalenić byl kostel Lazarica v Kruševci, založený ve druhé polovině 14. století Lazarem. Kostel stál uprostřed opevněného hradu, z něhož jsou dnes patrné jen základy. Klišé místo závěruI přes to, že drtivá většina srbských klášterů a jejich kulturních památek byla tak či onak během staletí poškozena, je v dnešní době díky restaurátorským pracem hodně zachráněno. Tyto církevní objekty tak i dnes nabízejí především duchovní zázemí svým věřícím, nemenší cenu však mají i pro ateistu či věřícího jiné konfese, jimž jsou při alespoň základních znalostech středověkých evropských dějin zážitkem kulturním.