Litva: Šoa a teorie dvojí genocidy

Jakub Hauser

Přestože v dnešní Litvě existuje už dlouho množství publikací o historii místních Židů i o jejich téměř úplné likvidaci v průběhu druhé světové války, některá související témata jsou zde dodnes velice citlivá. Litevská společnost se ještě zdaleka nevyrovnala s tím, že se její členové aktivně podíleli na holokaustu, a volí obvykle buď taktiku mlčení nebo – v horším případě – překrucování dějin a vymýšlení komplikovaných ospravedlnění. Z neochoty vyrovnat se s vlastní minulostí pramení latentní antisemitismus, o to překvapivější, že v dnešní době čítá na Litvě židovská komunita sotva pár tisíc členů.

Před druhou světovou válkou byla židovská přítomnost na území dnešní Litvy velmi silná. Samotný Vilnius byl předním centrem židovské vzdělanosti, sídlem mnoha vydavatelství, jež tiskla knihy převážně v jidiš, v roce 1925 zde vzniklo YIVO – Institut pro studium jidiš. Vilniusu se přezdívalo „litevský Jeruzalém“. Holokaust, který měl v Litvě jedny z nejničivějších následků ze všech evropských zemí – přežilo jen kolem šesti procent z původního téměř čtvrt milionu místních Židů, byl za sovětských dob poměrně důsledně tabuizován. Masové vraždění se pokládalo za masakr sovětských občanů buržoazními nacionalisty a téma litevského fašismu bylo účelově spojováno se západním exilem. V posledních dekádách byl holokaust častou příčinou překrucování historických faktů a zlehčování hrůz, jež se zde odehrály. Hlavním důvodem komplikovaného vztahu k vlastní minulosti je pro Litevce nezanedbatelná role, kterou při vyvražďování židovského obyvatelstva sehráli. Ještě před příchodem německých jednotek do Pobaltí v létě 1941 zde propukaly spontánní pogromy a během nacistické okupace se Litevci nezřídka aktivně podíleli na masových vraždách. Jako ospravedlnění zločinů na litevských Židech se postupně vyvinula teorie, zakládající se na tvrzení, že antisemitské aktivity místního obyvatelstva je třeba chápat jako odvetu za období první sovětské okupace (1940-1941), během níž měli Židé ve spojení se Sověty provádět genocidu na litevském národu.

 Nepředpojatý pohled na vlastní dějiny je v Litvě dodnes poměrně vzácný – interpretace historických událostí jsou vesměs spojené s velkou kontroverzí, s vypjatými emocemi a pocitem ohrožení obrazu Litevců jako mírumilovného národa, který byl po celé dějiny obětí zvůle jiných států a za sovětské okupace i místních Židů. Extrémistické názory a ideologické stereotypy nejsou bohužel výsadou nevzdělaných vrstev – články s antisemitským podtextem se čas od času objevují i v obecně rozšířených denících a periodikách. Někteří představitelé pravicově-konzervativní elity dodnes razí názory těžko myslitelné v západních zemích. Historici, kteří stojí k těmto názorům v opozici, pak vynakládají překvapivé množství energie na to, aby vyvrátili mýtus o propojení židovské komunity se sovětskými okupanty, zdůraznili fakt, že se i Židé stávali oběťmi sovětských represí, a vysvětlovali nutnost skoncovat s přetrvávajícím pocitem ukřivděnosti a heroicko-masochistickým výkladem dějin.

O možné kolaboraci Litevců s nacisty se začalo více mluvit až v prostředí emigrace v 70. letech, kdy se vynořila otázka minulosti příslušníků exilu. V polovině sedmdesátých let začal o vztahu Litevců a Židů v letech 1941-45 psát básník a literární teoretik Tomas Venclova a známý disident Antanas Terleckas; pro historiky v Litvě se téma stalo aktuální až krátce před polovinou devadesátých let. V obecném smýšlení o holokaustu však dodnes přežívá teorie dvojí genocidy, podle níž bylo vyhlazování Židů především odvetou za jejich úklady proti nezávislé Litvě, za to, že v době první sovětské okupace organizovali masivní zatýkání a deportace Litevců a podíleli se na jejich mučení.

Tomas Venclova se v článku Žydai ir lietuviai (Židé a Litevci, 1975) zabývá pojmem genocida a dospívá k závěru, že se často zneužívá: „Existuje teorie dvou symetrických masových likvidací: masového vraždění vykonaného nacisty a namířeného proti Židům a masového vraždění vykonaného komunisty (stalinisty) a namířeného proti jiným národům východní Evropy. Tato teorie je nepřijatelná – o to víc, čím víc se do ní přimíchává antisemitismus. Násilí proti Židům bylo absolutní. (…) Naproti tomu, stalinistické vyvražďování Litevců, Lotyšů, Estonců, Ukrajinců, Rusů, Židů a mnoha jiných národů bylo částečné a jen v některých jednotlivých případech přerostlo v naprostou genocidu, jako v případě Krymských Tatarů“. Aniž by zlehčoval utrpení desítek tisíc Litevců, kteří byli zlikvidováni či deportováni do sibiřských gulagů, trvá Venclova na jasném odlišení obou masakrů: „Litevci byli utlačováni a stříleni, ale ne proto, že byli Litevci, nýbrž proto, že byli vzdělaní, vlastenecky smýšlející, víc prosperující než ostatní, anebo byli členy odboje. Tento druh genocidy by se měl nazývat přesněji stratocidou – likvidací společenské vrstvy.“

Jak je možné, že se v Litvě, kde žili po staletí Židé v relativním klidu a bez vážnějších konfliktů s jinými národnostmi, najednou vynořily tak silné antisemitské nálady? A proč přetrvává latentní antisemitismus i v současném historiografickém diskurzu? Když na základě „paktu Ribbentrop-Molotov“ v červnu 1940 Sovětský svaz obsadil Litvu a začátkem srpna ji připojil mezi svazové republiky, nastalo podle historika Liudase Trusky období deliria litevské inteligence: „Nenašli bychom mnoho básníků a prozaiků, umělců a učenců, kteří v té době nepěli chválu na Stalina a na Rudou armádu, nebo přinejmenším nechválili nový směr, kterým se Litva vydala.“ V létě 1940 ještě sympatie k Sovětskému svazu vycházely z víry v pozitivní společenské změny či z oportunismu, opírajícího se o přesvědčení, že jen tak bude možné Litvu ochránit před sovětskými represemi. Už na podzim téhož roku, s první vlnou násilí, zatýkání, deportací a potírání národní hrdosti, se ukázalo, jak mylná tato představa byla. Právě zde má podle Trusky kořeny teorie dvojí genocidy: „Z vlastních chyb se vzpamatovává snadněji, můžeme-li na někoho svést zodpovědnost za ně. (…) Litevci vytvořili mýtus o Židech, kteří zničili nezávislost země, horlivě kolaborovali s okupanty, mučili jejich spoluobčany a vysídlovali je z jejich domoviny“. V době první sovětské okupace vznikla v Berlíně protisovětská odbojová Litevská aktivistická fronta (Lietuvių aktyvistų frontas, LAF), jež od počátku zakládala svoji činnost na štvavých antisemitských kampaních. Na jaře dalšího roku už vládla i pod vlivem LAF v litevské společnosti silná protisovětská a protižidovská nálada. Když 22. června 1941, po roční zkušenosti se sovětským terorem, vstoupily na litevské území německé jednotky, provázely je spontánní výbuchy násilí proti místním židovským komunitám – zřejmě nejznámějším příkladem je masakr až dvou stovek Židů v Kaunasu v podnikových garážích Lietūkisu na konci června 1941. Na masové likvidaci Židů se – podobně jako v dalších dvou pobaltských zemích – podíleli jednotlivci i skupiny místních obyvatel. V Litvě se místem nejhorších masakrů stal les v Paneriai nedaleko Vilniusu, kde bylo během německé okupace zastřeleno okolo sta tisíc převážně litevských Židů, Poláků, komunistů a sovětských válečných zajatců. K vykonávání masových exekucí bylo ustaveno Sonderkommando, jehož členy byli převážně Litevci.

Nad způsobem, jakým někteří autoři vykládají tyto tragické události a jak reagují na ojedinělé snahy přijmout morální zodpovědnost za genocidu, zůstává často rozum stát. Zajímavý je v tomto ohledu už postoj k Litevské aktivistické frontě, jejíž typickou aktivitou byla výzva z jara 1941 s výmluvným názvem Osvoboďme navěky Litvu od židovského jha (Amžiams išvaduokime Lietuvą nuo žydijos jungo). Docent historie Vilniuské university Algirdas Jakubčionis razí teorii, podle níž cílem podobných výzev proti Židům byla prvotně potřeba se integrovat do německé sféry vlivu, aby bylo možné šířit odbojové aktivity. Těmito výzvami se navíc podle Jakubčionise snažila LAF přimět Židy, aby odešli z Litvy společně s Rudou armádou a zachránili se tak před postupujícími jednotkami wehrmachtu. Pozoruhodné názory najdeme vedle mnoha jiných autorů například i u spisovatele Jonase Mikelinskase. Ten v roce 1996 uveřejnil v kulturním periodiku Metai, vydávaném Svazem litevských spisovatelů, text Právo zůstat nepochopen aneb My a oni, oni a my (Teisė likti nesuprastam, arba Mes ir jie, jie ir mes), v němž v rozboru „ničivé role Židů pro místní obyvatelstvo“ popisuje vyvražďování Židů v Litvě také jako odvetu za kolaboraci se sovětskými okupanty. Text, pokračující nejnevkusnějšími spikleneckými teoriemi, není až tak překvapivý svým obsahem, jako tím, že mu poskytl prostor časopis, profilující se jako přední intelektuální periodikum.

Když v roce 1995 tehdejší prezident Algirdas Brazauskas při návštěvě Izraele během projevu v Knessetu vyjádřil politování nad tím, že se Litevci podíleli na likvidaci místních židovských obyvatel, vyvolala jeho omluva na domácí půdě převážně odmítavé reakce. Spisovatel a poslanec za Stranu národního vzkříšení Saulius Stoma uveřejnil zcela v duchu teorie dvojí genocidy článek Pokání z donucení nebývá upřímné (Atgaila iš reikalo nebūna nuoširdi), ve kterém je možné se dočíst, že pro Židy začalo katastrofální léto roku 1941 už 14. června, kdy „34 260 mužů, žen a dětí bez rozdílu věku bylo deportováno“ do sovětských gulagů. Opět zde platí, že holokaust byla v zásadě msta za sovětské represe, a to bez ohledu na fakt, že přibližně čtvrtina deportovaných byla židovského původu.

Na příkladu nedávného vyšetřování Faniy Brantsovské (*1922) se ukázalo, že stereotyp židobolševika, jenž přispěl k soumraku samostatné Litvy, je v litevské společnosti stále živý. Brantsovskaja, jež dodnes pracuje jako knihovnice Vilniuského institutu pro jidiš, utekla těsně před definitivní likvidací ghetta v září 1943 k protinacistickým partyzánům. Populární internetové noviny Delfi.lt v říjnu 2009 poté, co Brantsovskaja obdržela německý kříž Řádu za zásluhy, zareagovaly článkem „Německo ocenilo ve Vilniusu rudou partyzánku vyšetřovanou pro masové vraždy“. Brantsovskaja skutečně musela v loňském roce čelit obvinění pro své působení v partyzánské skupině a řada médií ji dnes považuje za válečnou zločinkyni. Delfi.lt cituje poslance za křesťanské demokraty Kęstutise Masiulise, jenž považuje „oceňování těch, kteří mají na rukou krev Litevců, za urážlivé a ponižující“.

 Snaha dobrat se pravdy o zločinech, které se v letech 1940-1945 udály, zůstává v Litvě velmi jednostranná. Pravicově-konzervativní část společnosti včetně její elity má sklon zlehčovat celé téma holokaustu a naproti tomu zakládá veškeré své uvažování na utrpení a křivdách, spáchaných v době sovětské okupace. Necitlivost k dějinám šoa je zarážející. Nacistické zločiny bývají banalizovány a viděny zpravidla prizmatem sovětského teroru. Muzeum genocidy a odboje, sídlící ve Vilniusu v bývalé budově KGB, které se věnuje sovětským represím a protisovětskému odboji, svým názvem zneužívá pojem genocidy, rozšiřuje ho tak, že ztrácí svůj původní význam. V Litvě bohužel stále panuje silný odpor k vyrovnávání se s minulostí a dokonce se zdá, že je tím větší, čím je silnější zahraniční tlak na přijetí morální zodpovědnosti za podíl na vyhlazení kdysi tak početné komunity litevských Židů.