Makedonština

Lucie Gramelová

Makedonština je jihoslovanský jazyk, který vykazuje mnohé společné rysy s bulharštinou (zvláště pak s jejími východními dialekty) a dále také se srbštinou (především se západními srbskými dialekty). Zvláště s bulharštinou je bez problémů vzájemně srozumitelná. Zapisuje se cyrilicí. Makedonština je také jedním ze skupiny jazyků, které označujeme jako Balkánský jazykový svaz (sem patří dále bulharština, albánština, rumunština, částečně také novořečtina). Tyto jazyky sdílejí některé typologické paralely, například: postponovaný určitý člen, absence infinitivu, některá opisná vyjádření různých gramatických kategorií nebo třeba vokativ. Makedonština je jazyk poměrně „nový“, písemné doklady potvrzující makedonštinu jako jazyk odlišný od okolních slovanských jazyků pocházejí z druhé poloviny 19. století. Makedonie sama jako stát vznikla v roce 1944 a spory ohledně státní autonomie, názvu, jazyka ji doprovázejí po celou dobu její existence.

Diskuse o plnohodnotnosti makedonštiny jako svébytného jazyka jsou do jisté míry stále aktuální, a to jak na poli národně-politickém, tak na poli filologickém. Sousední státy svůj postoj k makedonštině v posledních letech nijak zásadně nezměnily. Na obou stranách je patrný přehnaně nacionalistický přístup. Bulharská a řecká propaganda tvrdí, že Makedonie (potažmo makedonština) jako stát do roku 1944 neexistovala, a mnohé kruhy ji i dnes odmítají uznat. Bulharská vláda formálně uznala spisovnou makedonštinu teprve v roce 1999.

Řecko však odmítá uznat jak Makedonii, tak makedonštinu. Zde můžeme zmínit příhodu z počátku června minulého roku, kdy byla v Aténách při prezentaci nového řecko-makedonského slovníku napadena skupina akademiků asi dvaceti členy řecké fašistické organizace Zlatý úsvit. Jednalo se sice o extremistické jednání několika jednotlivců, nicméně skutečnost, že řecká policie nezakročila a případ odložila, již něco o vztahu společnosti k tomuto tématu vypovídá.

Makedonská strana naopak jakoukoliv zmínku o Makedonii a makedonštině před rokem 1944 považuje za potvrzení oprávněnosti existence svého státního útvaru (byly například nalezeny některé sporné dokumenty zmiňující Makedonii jako zemi původu některých vojáků v první světové válce). Makedonci také často poněkud uměle „konstruují“ svoji národní historii, což vzbuzuje nevraživost u jejich balkánských sousedů a rozpaky jinde v Evropě i ve světě.

Mezi „jablka sváru“ patří také slovanský dialekt přibližně dvou set tisíc makedonských Řeků (makedonských ve smyslu obývajících řeckou provincii Makedonia, a ne stát Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM), což je oficiální název Makedonie). Tito lidé skutečně mluví slovanským jazykem a je patrné, že řecká vláda je podobně jako další jinojazyčné menšiny (například Arumuny) odmítá uznat jako svébytné národnostní menšiny. Nicméně jejich jazyk je makedonštině blízký asi tak jako bulharštině a oni sami se považují za Řeky. Kontroverzní reakce na výše zmíněný slovník jsou dány do jisté míry právě tím, že výrazy z jazyka slavofonních Řeků (jak lze toto etnikum politicky korektně nazvat) byli do slovníku zahrnuty jako makedonské dialektismy.

Z lingvistického pohledu však nejde o nic jiného než o velmi pěkný příklad dialektálního kontinua, které již v našich zeměpisných šířkách, kde působení jednoho jazyka většinou končí na státní hranici a za ní již začíná působení druhého, není zcela patrné. Někdy je skutečně těžké říci, co je ještě torlacký dialekt (nejvýchodnější srbský dialekt) a co je již makedonština. A na bulharskou stranu je to podobné. A skutečnost, že můžeme toto dialektální kontinuum pozorovat je dána právě tím, že ke standardizaci a zavádění spisového jazyka došlo teprve v nedávné době. Je pravděpodobné, že s postupující centralizací v rámci každého jednoho státu, se budou rozdíly mezi bulharštinou, makedonštinou a srbštinou prohlubovat.

Přes veškeré výše uvedené spory a pochybnosti považujeme dnes makedonštinu za svébytný jazyk, a to jak v kontextu balkánského prostoru, tak v kontextu celé Evropy.

Makedonsky dnes mluví kolem dvou milionů lidí, přičemž přímo v Makedonii jde o jeden a půl milionu lidí. Další makedonské komunity pak žijí v okolních balkánských státech, ale také v Kanadě, USA nebo Austrálii.

Velký kus práce při prosazování makedonštiny v mezinárodním měřítku odvedl americký slavista a balkanista Victor A. Friedman. Mluví plynně makedonsky, vystupuje ochotně v televizi, v rozhlasu, na konferencích a v Makedonii se stal téměř národním hrdinou. Makedonské zájmy hájí s americkou vervou a tvrdí, že makedonština je vůbec nejlepším příkladem působení kontaktních jazyků a je samým srdcem Balkánského jazykového svazu. Pro nás je také zajímavé, že řadu jeho prací si můžeme volně stáhnout na internetu (například jeho makedonskou gramatiku Macedonian by Victor Friedman).

A co říci o jazyce jako takovém? Pro nás jakožto mluvčí jiného slovanského jazyka je zajímavá například skutečnost, že makedonština připojuje určitý člen za podstatné jméno, například град „město“, градот „to město“, жена „žena“, жената „ta žena“; место „místo“, местото „to město“. Ojedinělostí makedonštiny je, že tento systém je trojstupňový. K podstatnému jménu můžeme také připojit /-v-/ nebo /-n-/, které plní obdobnou funkci jako naše ukazovací zájmena: градот – „město“ (bezpříznakové), градов -„toto město“ (předměty nebo skutečnosti blízké), градон –„tamto město“ (předměty nebo skutečnosti vzdálenější). Makedonština nemá pády v našem slova smyslu, tj. slova nepřibírají pádové koncovky. Některé pády mohou být vyjádřeny předložkou, některé nijak, například: реков на жената „řekl jsem ženě“ nebo видов мачката „viděl jsem kočku“.

Slovesný systém je tvarově velmi bohatý, jak je ostatně charakteristické i pro další slovanské jazyky. Stojí za zmínku, že makedonština rozlišuje imperfektum a aorist, tedy dva základní minulé časy, k tomu se také ještě používá obecně slovanské perfektum (na rozdíl od češtiny nebo polštiny, která zná již jen jeden minulý čas). Toto obecně slovanské perfektum (jímž v podstatě myslíme české „byl jsem, dělal jsem“) bylo navíc v makedonštině inovováno a existují jak tvary s pomocným slovesem сум „být“ a имам „jsem“. Jediné české „viděl jsem“ tak překládáme do makedonštiny podle kontextu: видов (aorist), видев (imperfektum), сум видел (perfektum 1 nebo tzv. сум – perfektum) a имам видено (perfektum 2 nebo tzv. имам – perfektum).

V této souvislosti je také zajímavé, že makedonština má gramatickou kategorii, kterou nazýváme evidenciál. Mluvčí užitím určitých časů (například právě perfekta) dává najevo odstup od popisované události, naznačuje, že nebyl přímým svědkem této události a chce se od ní distancovat, například: Тој беше во Скопје. „Byl ve Skopje.“ (prosté konstatování); Тој бил во Скопје. „(Asi) byl ve Skopje“ (tzn. nejsem si jistý, říkali mi to, mohli bychom dodat také české „prý“). Toto užití však zároveň může mít také funkci admirativu, mluvčí vyjadřuje nad takovou událostí překvapení, pochybnost apod. Může se jednat také o tzv. dubitativ (nevěřím tomu, co mi říká druhý člověk a sarkasticky po něm opakuji).

Z morfologického hlediska je makedonština flektivní jazyk spíše syntetického než analytického typu.

Ze syntaktického hlediska je makedonština zajímavá například tzv. zájmennou reduplikací. Jedná se o jev, kdy ke zdůraznění vyjádřeného předmětu ve 3. nebo 4. pádě použijeme ještě navíc osobní zájmeno v tomtéž pádě. Například: Го видов Ивана „Viděl jsem Ivana.“ (doslova: Ho jsem viděl Ivana) nebo Му реков на брат ми … „Řekl jsem bratrovi…“ (doslova: Mu jsem řekl bratrovi).

Pořádek slov je klasický podmět-přísudek-předmět. K přehození může dojít, zejména chceme-li tvrzení buď ozvláštnit nebo některý člen výpovědi zdůraznit.

A na závěr vám nabízíme některé základní makedonské fráze.

Z Á K L A D N Í   F R Á Z E