Jakub Hloušek
Od poloviny 14. století se Balkánským poloostrovem valila vítězná osmanská vojska, pod jejichž náporem zanikly i pozůstatky srbského státu. Nově příchozí dobyvatelé pak na dlouhé období výrazným způsobem poznamenali jeho tvář.
Vymazaná epocha
Čas rozkvětu osmanského impéria výrazně určil podobu srbských sídel. Podobu, jejíž charakteristické uspořádání bylo spojeno s úspěšnou expanzí, rozkvětem říše, případně obranou. Z měst se turecký vliv rozšířil i na venkov.
Pád osmanské moci v Srbsku je vymezen čtyřmi letopočty: 1816 (vzniklo autonomní knížectví), 1867 (turecké posádky vyklidily zbývající pevnosti), 1878 (vzniklo nezávislé Srbsko, bylo připojeno jižní Pomoraví) a 1912 (bylo připojeno Kosovo, Sandžak a dnešní Makedonie). Osvobození a následnou modernizaci často doprovázela nelítostná likvidace všeho tureckého. Právě proto je tu koncentrace hmotných památek tohoto období výrazně řidší, než např. v sousedním Maďarsku. Jedinou výjimku tvoří území Sandžaku a – nyní samostatného – Kosova, kde si osmanské dědictví uchovalo nepřetržitou kontinuitu, díky stále převládajícímu počtu obyvatelstva islámské víry.
Text se tedy zaměřuje výhradně na tzv. užší Srbsko, bez Sandžaku a Kosova, a velmi letmo na Vojvodinu. Značná většina veřejně dostupných srbských zdrojů považuje dobu turecké nadvlády za éru totálního úpadku, o které se prakticky nemá smysl vyjadřovat. Obzvláště tak vynikají webové prezentace jednotlivých měst, kde bývá několik staletí zredukováno na pár řádků, označených pojmem turecká poroba. Jakoby převládla tendence je naprosto vymazat. Nezávislé zdroje a zejména turecké podklady, mimo jiné cestopisy, které napsal významný autor Evlija Čelebi (Evliya Çelebi), často hovoří o pravém opaku. Podívejme se tedy, co se vlastně z bohatých osmanských památek zachovalo na území Srbska dodnes.
Rušná centra, honosné rezidence
Ideální osmanské město na teritoriu jihoslovanských zemí se skládalo ze dvou základních komponentů: obchodně-tržního a společenského centra – čaršije, na kterou navazovalo více obytných čtvrtí, mahal.
Nenapodobitelný ráz čaršije utvářel labyrint úzkých uliček, vyplněných nízkou zástavbou, převážně přízemních obchodů, dílen a ostatních provozoven, těsně namačkaných jedna na druhou. Členění ulic probíhalo dle profesí, každá byla obsazena příslušníky stejného cechu. Pojem čaršija postupně nabyl rozsáhlejšího významu – stal se synonymem výrazu „veřejné mínění“, neboť se tu odehrávalo veškeré společensko-kulturní dění. Sem každého večera vyráželi obyvatelé na pravidelné korzo, do kaváren, čajoven a vůbec za povyražením. Zde se vyměňovaly informace či provolávaly úspěchy vítězných tažení. O prohrách se raději nemluvilo, a když už, tak jedině šeptem v zastrčených koutech kaváren. A pokud se nečekaně čaršija zavřela, bylo jasné, že ve vzduchu visí nepokoje.
Z někdejších městských čaršijí zůstaly zachovány nicotné fragmenty. Památkové ochraně se těší soubor bývalých kovotepeckých uliček nišské čaršije – Kazandžijsko sokače. O skutečném stáří objektů bych si dovolil vyjádřit pochybnosti. Dnes povětšinou slouží jako restaurace, čímž do značné míry ztratily autenticitu. Obdobným komplexem (Tešnjar) se může pochlubit Valjevo nebo například Vranje. Vskutku ojedinělou památku tají zbytek čaršije v Kruševci: je jím menzulana, čili poštovní stanice. Otevřena byla během 18. století a coby pošta funguje dodnes. Jinou kuriozitu lze shlédnout na okraji centra Zaječaru – historický vodní mlýn, výstižně nazvaný Turska vodenica. Vlastní mlýnice dlouho sloužila jako stylová restaurace, nyní je zavřená a opuštěná.
Mahala – obytná čtvrť, tvořila protiklad rušnému centru. Mezi domky vynikaly rezidence majetnějších vrstev, zastoupených místní elitou. Charakteristický typ jejich domů je označován pojmem konak, což může vzdáleně odpovídat naší vile nebo letohrádku. Původně přesně definovaný typ, složený z oddělených prostor určených zvlášť pro muže, ženy a rodinný život, časem degeneroval na označení i pro rodinný dům, hostinec nebo noclehárnu. Honosný styl konaků si posléze též oblíbili zámožní Srbové a po získání autonomie stavěli své paláce v tomto duchu. Příkladem budiž třeba bělehradský konak kněžny Ljubice. Podobu konaku převzala i provozní zařízení pravoslavných klášterů.
Starých tureckých konaků je po Srbsku roztroušena celá řada. Provinční dojem budí Radul-begov konak (19. stol.) v Zaječaru, valjevský Muselimov konak připomíná spíše jednoduchou vilku.
Zavítejme na okamžik do jihosrbského Vranje. Turci jej opustili až roku 1878. Možná i proto si uchovalo díl orientálního koloritu, umocněného horkým podnebím. Tady se tyčí úchvatný komplex „pašina konaku“, vystavěného v roce. 1765. Trakt objektu, který je obrácen do ulice, reprezentuje část vyčleněnou mužskému osazenstvu – selamluk. Za ním se nachází samostatné obydlí určené ženám – haremluk. Od sebe je odděluje vnitřní nádvoří, vyplněné zelení, přičemž celý areál konaku je obestavěn vysokou zdí tak, aby jeho obyvatelé netrpěli nedostatkem soukromí. Eleganci dlážděného prostranství před konakem zvýšila replika turecké veřejné fontány. Původní a čerstvě opravená turecká fontána se ve Vranje ukrývá v horní části města. Nese jméno Djerenka, prý podle srbské dívky, která odmítla statečného muslimského junáka.
Očista i relaxace
Při cestě k Djerence se naskytne pohled na zvláštní budovu, která zpola ponořená do svahu upoutá pozornost těsným seskupením drobných kopulí, překrytých keramickými taškami. Jedná se turecké veřejné lázně – hamam. Pocházejí z 16. století a řadí se mezi nejstarší pamětihodnosti města. Okrové kamenné kvádry zdiva jsou proloženy dekorativními liniemi červených cihel. Vzhledem k nedávné opravě září, jakoby řemeslníci opustili stavbu teprve včera.
Veřejné lázně tvořily nedílnou součást čaršijí. Poskytovaly prostor pro hygienu, relaxaci i vybočení ze stereotypu všedního dne. Spojené s masáží, fildžanem kávy a diskuzí u dýmky.
Snad jedinou prokazatelnou osmanskou památku Vojvodiny tvoří právě trosky hamamu uvnitř města Bač. Druhou, poněkud spornou, jsou „turecké kašny“ v obci Ledinci.
Podobná zařízení byla stavěna i v místech vývěrů léčivých vod. Jejich oblibu nezlomilo ani ustavení srbského knížectví. Vždyť sám Miloš Obrenović prý rád užíval lenošení uvnitř hamamu v lázních Brestovačka Banja poblíž Boru, kde si též vybudoval skromnou vilku. Obě stavení tu přetrvala dodnes.
Na severním úpatí pohoří Ozren si z útrob země našly cestu na povrch vydatné horké prameny. Blahodárné účinky vody, která obsahuje vysokou koncentraci radonu, ocenili již staří Římané. Nyní jsou hlavní předností významného lázeňského střediska Sokobanja. Symbol městečka ovšem pochází z dob osmanského impéria, kdy – jak hovoří stránky zápisků nesmrtelného Evliji Čelebiho – „… mělo sídlo dvě stovky šindelem krytých domů, šest mešit, dva hostince a veřejné lázně…“. S uklidňující zelení košatých stromů kontrastují neomítnuté stěny zdejšího hamamu. Bez jakéhokoli rušivého zásahu, citlivě udržované, dýchají starobylou patinou. Dokonce i soudobá skleněná konstrukce sousedního léčebného pavilonu byla plně přizpůsobena jeho architektuře. Za největším překvapením je nutné vstoupit do šerého interiéru, kam venkovní světlo proniká skrze barevná sklíčka titěrných otvorů, a kde v kruhovém bazénku probublává termální voda. Původní štuky, intimní osvětlení a vkusně naaranžované dekorace přesouvají příchozího do orientálního snu Příběhů tisíce a jedné noci.
Duchovní vzpruha
Zadíváme-li se na zašlé rytiny srbských měst tak, jak je zobrazili cestovatelé z evropského západu, neujde našim očím všudypřítomný les štíhlých minaretů islámských svatyní. S osmanským postupem totiž začalo ve městech převládat protěžované muslimské obyvatelstvo. Ať již se jednalo o přistěhovalce z ostatních částí říše, příslušníky státní správy, vojáky, veřejné činitele či místní konvertity. Bohužel, zdobné mešity ze srbského povrchu zemského prakticky zmizely. Společně s muslimským obyvatelstvem. Existují dvě výjimky: mešita Bajrakli v Bělehradu a nišská mešita Islam-agy Hadroviće. Bajrakli džamija leží stranou hlavních tepen centra srbské metropole, v Gospodar Jevremově ulici nad Dorćolem. Impozantní charakter svatyně, která přetrvala přes čtyři staletí, je potlačen okolní zástavbou, takže působí dosti zastrčeně. Přesto by při prohlídce Bělehradu neměla být vynechána, poněvadž jde o důležitého historického svědka. Za nejkrásnější z někdejších stovek bělehradských islámských modliteben byla považována Batal (Ejnehan-begova) džamija u Tašmajdanu. Nišská mešita se řadí mezi ty prostší, vystavěna byla roku 1720. Obě stále slouží věřícím. V březnu 2004 se staly terčem žhářských útoků nacionalistů, přičemž nišská prakticky lehla popelem. Dnes je znovu obnovena, vyjma špičky minaretu, coby připomínky následků intolerance a nesnášenlivosti. Zajímavá spekulace začne vrtat myslí při pohledu na kostel v Čačku – čtvercový půdorys, masívní zdi, střecha ukončená kopulí, která po architektonické stránce evokuje více orientální mešitu než byzantizující sloh pravoslavných chrámů. Hypotéze nahrává i „naroubovaná“, naprosto disharmonická přístavba vstupního traktu s věžemi. Lokální zdroje skutečně potvrzují, že kostel vznikl přestavbou mešity. Závoj tajemna se vznáší okolo kostelíka svaté mučednice Petky Paraskevy ve Vranje. Starousedlíci jej příležitostně nazývají „krsta(s)ta džamija“ – mešita s křížem. Traduje se, že na sklonku turecké správy v něm konaly bohoslužby jak muslimové, tak i pravoslavní, a na vrcholu minaretu nesl vyjma půlměsíce i kříž.
S osmanskou érou je spojena svérázná muslimská enkláva okolo městečka Mali Zvornik v srbském Podriní, která zůstala pod tureckou správou do roku 1878. Místní mešita pochází až z 2. poloviny 20. století, kdy nahradila starší předchůdkyně. Oblast jižního Srbska, obývaná Albánci, se pravděpodobně nemůže pochlubit žádnou starobylou mešitou. Snad kromě svatyně v lázních Sijarinska Banja, postavené v 19. století.
Shodný osud postihl i místa věčného odpočinku muslimů – od roztroušených izolovaných hrobů, po celé hřbitovy. Torza kamenných stél, zakončených turbanem a připomínajících tradiční muslimské náhrobky – nišany, najdeme v malém lapidáriu vedle zaječarské radnice. Zdevastované turbe (mauzoleum s hrobem duchovní či světské veličiny) derviše šejcha Mustafy z 18. století se rozpadá u bělehradského náměstí Studentski trg. O pár stovek metrů dál, za pevnostní branou Kalemegdanu, si lze naopak prohlédnout opravené turbe velkého vezíra Damada Aliho-paši.
Nedobytné hradby
Snad nejvíce hmotných pozůstatků osmanského období se váže právě k pevnostním areálům. Mnohé vznikly rozšířením a úpravami dřívějších obranných či sídelních středověkých komplexů., jiné byly postaveny zcela nově, doslova na zelené louce. Jejich opuštěné hradby se bělají vysoko nad krajinou, odrážejí se ve zčernalé hladině řek i vyčnívají nad prachem ulic. Samotné pevnosti představovaly opěrné body moci a tvořily svébytná „města ve městě“. Veliteli posádky byl vyhrazen konak. Vyjma klasické vojenské infrastruktury, ke které patřila zbrojnice či prachárna, zahrnoval pevnostní areál též vlastní hamam i mešitu. Rozlehlá pevnost Smederevo byla Turky pouze mírně upravena, naopak bělehradský Kalemegdan se dočkal kompletní přestavby – od 17. století stál v centru dění rakousko-tureckých konfliktů, přičemž úpravy prováděly obě válčící strany. Pevnost Ram, umístěná do divukrásné přírodní scenérie kaňonu Dunaje, nařídil roku 1483 zbudovat sultán Bajezid II. (Bayezid II.). Jádro pevnosti uchovává zbytky mešity. Níže po proudu, ve městě Kladovo, kde se Dunaj vymanil ze sevření Železných vrat, tyčí se ruiny pevnosti Fetislam, nejižnější součásti obranné linie na turecko-uherském pomezí. Prameny nabízejí různé výklady jejího jména – např. Brána míru, Brána islámu, Vítězství islámu… Ani břehy řeky Sávy nezůstaly bez ochrany – role opevněného strážce byla svěřena pevnosti Bejerdelen, neboli „útočník z boku“. Okolo roku 1470 ji na umělém říčním ostrově založil Isa-beg Ishaković. Postupem času okolo ní vzniklo orientální město, nynější Šabac. Pevnost je jedinou připomínkou jeho turecké minulosti. Vrcholné dílo a nepřekonatelný klenot osmanské pevnostní architektury očekává návštěvníky v Niši. Odtud se daly dobře kontrolovat strategické komunikace do Sofie, Skopje či Bělehradu a zároveň vzdorovat bleskovým rakousko-uherským vpádům. Rozlehlostí, provedením a především vysokým stupněm zachovalosti se řadí mezi nejvýznačnější objekty tohoto charakteru dokonce v celobalkánském kontextu. Poměrně nízký pahorek nejprve hostil antické i středověké fortifikační stavby. Zásadní proměna započala s příchodem roku 1719 a ukončena byla o čtyři roky později. Byť pevnost odkvétající osmanské impérium nezachránila, stavitelé odvedli kvalitní práci. Hrozivý rozšklebený jícen hlavní brány, Stambol kapije, i po letech ukazuje, kdo zde byl pánem. Za temnou chodbou, odkud asi pro mnohé nešťastníky nebylo návratu, se postupně rozestupuje klidný park. Na ploše okolo dvaceti dvou hektarů jsou rozptýleny různorodé komponenty kdysi živoucího organismu pevnosti, mnohdy ještě z předešlých období. Pozice u hlavní brány přísluší hamamu a protilehlé zbrojnici. Na opačném konci leží „pašův“ konak, ve vnitřním prostoru lze obdivovat především Bali-begovu mešitu s působivými zdobnými detaily dekorů kamenných mříží lomených oken. Přestože přišla o minaret, oproti mrazivému dojmu Stambol kapije, zanechala zjemňující lidskou vzpomínku časů, které nadobro pohltila schránka minulosti.
U Niše také roku 1809 začalo dohasínat první srbské povstání. Odplata byla krutá. Pro výstrahu a důrazné varování všem, kdo by se opětovně pokusili pozvednout zbraně vůči říši, vyrostl u stezky do Sofie hrůzostrašný památník – Ćele kula (Věž lebek). Pochmurná věž, do níž byly zazděny vypreparované lebky mrtvých povstalců. Nyní se nad torzem věže klene pietně upravená kaple.
Zázemí pro pocestné
Období bouří vystřídaly časy klidu. Tehdy obchodní karavany, vrchovatě obtěžkané žádaným zbožím, pendlovaly v husté frekvenci mezi Evropou a Asií. A který pocestný by nezatoužil po útulném koutku, kde by si mohl dopřát zasloužený oddech. Kýžené zázemí jim poskytovala hustá síť zájezdních hostinců, neboli hanů. Tady bylo postaráno o koně i zajištěno lůžko.
Moljkovića han v západosrbské obci Kremna ležel na důležité komunikaci do blízké Bosny. Jeho stáří je odhadováno na zhruba dvě stovky let. Malebně spojuje prvky orientální architektury s lidovou. Některé zdroje označují Moljkovića han za nejstarší dochovanou venkovskou obytnou stavbu Srbska. Nyní je soukromým objektem a hostinským účelům neslouží. Přízemní zájezdní krčma – „drumska mehana“, osvěžovala žíznivá hrdla v obci Saraorci, nedaleko Smedereva. Původní funkcí budovy ovšem byla menzulana – poštovní a kurýrní stanice. Nároky velkých obchodních karavan uspokojovaly zájezdní dvory – karavanseráje. Pozůstatky karavanseráje se v Srbsku dochovaly na jediné lokalitě, a to u Ramské pevnosti. Oba druhy hostinsko-ubytovacích zařízení se neomezovaly pouze na polohu u cest, nýbrž zároveň poskytovaly služby v rámci čaršijí. Důkazem je valjevský Kovačev han z počátku 19. století.
Pohodlně přes rokliny
Hřmící proudy bystřin překonávaly stezky pomocí elegantních mostů. Osmanská říše dala světu skutečné mistry tohoto náročného stavebního odvětví. Bohužel Srbsko nedisponuje tak úchvatnými ukázkami jako Bosna nebo třeba Makedonie. Nedaleko vísky Donja Orovica se nad říčkou Ljubovidja klene oblouk typického tureckého mostu. Přes polovinu tisíciletí. Více dohadů než faktů se točí okolo mostu na řece Moravici v obci Kumanici, poblíž Ivanjice. V lidovém podání bývá označován termínem „Rimski most“, což není na území Balkánského poloostrova jediný případ. Provedení stavby, plus poloha na někdejší spojnici do Sandžaku, pak jasně nahrávají osmanskému původu. A jelikož exkurze po osmanských památkách Srbska, byť zcela jasně neúplná, započala ve Vranje, bude tomuto půvabnému městu náležet i závěrečná tečka.
Na nejvyšší výspě sídla, vroubený prosluněnými zahrádkami čtvrti Gornja čaršija, schovává se Beli most. Titěrný, avšak nádherný. Sice spatřil světlo světa až roku 1844, prakticky na absolutním sklonku turecké nadvlády a dávno za zenitem zlatého věku budování mostů, dostalo se mu však cti stát se hlavním symbolem městského erbu. Je provázán s pověstí o tragické lásce muslimské dívky a srbského pastýře, který tu vlastní rukou ukončil život. Proto se mu říká „most lásky“. Ve svém zdivu nese kamennou desku opatřenou nápisem – tarihem, věnovaným poučení z nešťastného příběhu.