Gazprom-city

V listopadu 2005 uzavřel petrohradský magistrát dohodu o spolupráci s Gazpromem a hned nato oznámil, že bude vypsán konkurz na architektonické řešení správního a obchodního centra u ústí říčky Ochty, tak zvaného Gazprom-city. Přesně naproti přes hlavní tok, řeku Něvu, stojí Smolný institut, kde sídlí magistrát města Petrohradu.

V červnu 2006 byla oficiálně vyhlášena soutěž a v prosinci téhož roku zveřejněny výsledky: vybrán byl projekt ruského architekta Filippa Nikandrova z anglické společnosti RMJM. Návrh zahrnoval věž o výšce 396 metrů, jeho celková cena činila 60 miliard ruských rublů (asi 48 miliard korun). Datum ukončení výstavby bylo stanoveno na rok 2016.

Vítěze vybrala vlastně jen gubernátorka Petrohradu Valentina Matvijenková s předsedou představenstva Gazpromu Alexejem Millerem, neboť tři ze čtyř architektů z poroty v den konání soutěže odstoupili. Rezignaci vysvětlili tím, že nesouhlasí s požadavkem stanoveným v zadání: zahrnout do projektu nejméně třísetmetrovou dominantu. Ti tři nebyli žádní zakomplexovaní puritáni, nýbrž světově proslulí architekti Rafael Viñoly, Kišó Kurokawa a Norman Foster (mj. autor diskutovaného mrakodrapu 30 St Mary Axe v historické části Londýna). Pro vyváženost pohledů dodejme, že Foster se v té době účastnil soutěže o rekonstrukci zchátralých památek na ostrůvku Novaja Gollandia (kterou vyhrál) a Kurokawa se zase měl stát autorem zakázky na přebudování fotbalového stadiónu Kirovskij (na podzim 2007 japonský architekt bohužel zemřel). Podle Nikandrova se tedy zmínění pánové snažili podřídit Radě petrohradských architektů, jež jejich návrhy schvalovala a která – ze závisti – od začátku ostře vystupovala proti stavbě výškové budovy na nábřeží Něvy.

Kukuřice

Nebyla to však jen odborná obec architektů nebo oficiální schvalovací či památkové úřady, které okamžitě a téměř jednohlasně vyjádřily nesouhlasný postoj. Brzy se na internetu objevily hrůzostrašné „průhledy do budoucnosti“ – obrázky starého města, nad nímž se tyčí dlouhá štíhlá špice ze skla a betonu. Stavba si díky svému tvaru hned vysloužila přezdívku „kukuřice“ nebo ještě vtipněji „Gazoskrjob“ (spojením slov Gazprom a něboskrjob (mrakodrap); do češtiny by se kalkem dalo přeložit jako „Plynodrap“).

Při pohledu na tato vyobrazení je hned patrné, že do petrohradských panoramat čtyřsetmetrová skleněná věž rozhodně nezapadá. Carské sídlo založené v roce 1703 Petrem I. na rovinatém pobřeží Finského zálivu bylo původně vystavěno v jednotném, převážně klasicistním stylu. Různé zásahy do zázrakem zachovaného středu města nikdy neprobíhaly bez širokého ohlasu ve společnosti. Původně tu totiž platilo velmi přísné pravidlo: žádná budova nesmí přesahovat okap u střechy Zimního paláce (dnešní Ermitáže).

O tom, že „kukuřice“ bude narušovat, respektive kazit městské výhledy, není pochyb. Často je dnes připomínán pojem „nebeské linie“, který před několika desetiletími zavedl Dmitrij Lichačov. Podle významného literárního vědce osobitost Petrohradu spočívá v tom, že více méně vyrovnaná a jednotná vrchní křivka budov vytváří na styku s nebem horizontální linii. Její narušení by znamenalo hrubý zásah do jednou provždy zakončeného architektonického celku.

V průběhu tří století se Petrohrad stal místem obdivovaným pro svou ledovou krásu i skryté významy utajené v nějakém záhadném, běžnému oku nedostupném prostranství. Takovým ho viděli Puškin, Dostojevskij, Blok, takový nepřestává inspirovat další a další generace umělců. Takovým se dostal i do seznamu kulturního dědictví  UNESCO.

Nápad postavit nedaleko od centra mrakodrap okamžitě vyvolal odezvu: narušení celistvosti může vést k vyškrtnutí města z prestižního seznamu. První signály se  objevily v roce 2007. Představitel petrohradské komise pro UNESCO Grigorij Ordžonikidze poplašnou zprávu vyvrátil. Jenomže informaci, která se poté objevila v médiích a podle níž nejvyšší představitelé kulturní organizace OSN návrh mrakodrapu horlivě schválili, UNESCO okamžitě popřelo. Načež oficiálně městu udělilo „žlutou kartu“. Prozatím.

Rusko na výši

Obhájci zamýšlené nejvyšší stavby Evropy však mají v zásobě řadu argumentů, vedle nichž jsou stížnosti ze strany UNESCO jen nedůležitým tlacháním nic nechápajících cizinců. V první řadě jde o aspekty ekonomické: přítomnost Gazpromu městu přinese nový kapitál i daně – příjmy, z nichž bude mimo jiné možné opravit zanedbané architektonické dědictví. Památníky budou navíc uchráněny od přílivu dravého byznysu, který se přesune právě za Něvu. Gazprom-city dá obyvatelům spoustu pracovních míst a bude se nacházet blízko, tudíž bude lehko dosažitelné. Ochta-centrum (jak byl komplex později přejmenován) oživí zanedbanou a depresivní čtvrť, vybuduje se zde infrastruktura i nová stanice metra. Budovy budou sloužit nejen podnikatelům, ale i veřejnosti – v návrhu se počítá s muzeem, kavárnami, kluzištěm, koncertním sálem a vyhlídkou.

Na estetické výhrady zastánci stavby odpovídají: Eiffelovka se současníkům také nelíbila a dnes je jedním ze symbolů Paříže. I hudba Prokofjeva či Mona Lisa pobuřovaly. A co teprve spousta místních budov vyšších než Ermitáž (dům Singer na Něvském prospektu, Isaakievský chrám), jimiž se nyní město pyšní? Kdyby se bral ohled na veřejné mínění, neměli bychom v Petrohradu jedinou architektonickou památku. Obrázky ukazující stávající panoramata s mrakodrapem jsou pak podle nich podvrh – čtyřsetmetrová budova nebude vidět skoro odnikud! Na skleněném povrchu se bude odrážet nebe, takže stavba bude vlastně splývat s okolím.

„Nadčasovost“ mrakodrapu má být symbolem nového Ruska, jeho ambicí – a to ve městě, které bylo po přesunu správního centra země do Moskvy odstaveno na vedlejší kolej. Podle Alexeje Millera má věž „zformovat novou mentalitu města“.

Za každou cenu

Do jisté míry se argumenty politiků i místního rodáka Millera dají pochopit. Vždyť,  pokud se nám mrakodrap nelíbí vzhledově, jde stále jen o subjektivní názor. Seznámíme-li se však podrobněji s jednotlivými skutečnostmi celé kauzy, zjistíme, že na cestě k prosazování tohoto snu se petrohradský úředník nezastavil vůbec před ničím.  

Na znak díků, že Gazprom své hlavní sídlo přestěhuje do Petrohradu, měla být původně celá částka 60 miliard rublů hrazena z městského rozpočtu. Na nátlak opozice byl však plán financování v roce 2007 změněn: magistrát přispěje pouze 49%, tedy 29,4 miliard rublů, a zbylých 51% uhradí plynárenská společnost. Toto nepříliš šťastné řešení (město vloží do základního kapitálu speciálně vytvořené akciové společnosti Ochta téměř 30 miliard rublů, nicméně právo rozhodovat o jejím majetku bude mít pouze většinový akcionář, tedy Gazprom) zastupitelstvo označovalo za „dvojnásobnou, trojnásobnou výhodu pro město“.

Ke konci roku 2007 úředníci zahrnuli do městského rozpočtu na následující rok svůj každoroční příspěvek, tedy částku 2,94 miliard rublů. Podle petrohradských rozpočtových pravidel jsou ovšem k takovému vydělení prostředků nutné nějaké podklady (technické a ekonomické zdůvodnění, výpočet nákladů, architektonické návrhy). V okamžiku schvalování ovšem nic podobného neexistovalo. Od ledna 2008 začala tedy platit nová pravidla, která danou povinnost už pro jistotu neukládají. Ale městský rozpočet byl přece schvalován předtím, než nová pravidla vstoupila v platnost… Advokát Smolného Andrej Šumilov vysvětluje: „Rozpočet bude realizován v roce 2008, takže při vypracování jeho návrhu bylo možné použít nové znění předpisu.“

Ekonomická krize se nevyhnula ani „Gazoskrjobu“. Ještě 29. října 2008 vyvracel předseda petrohradského finančního výboru Vladimir Barkanov zvěsti o tom, že město na stavbu nebude mít prostředky. Všechny závazky spojené s Ochta-centrem budou prý splněny. Avšak hned na druhý den Barkanov popravdě přiznal: financovat projekt z městského rozpočtu nebude možné. Ke konci roku 2009 magistrát definitivně prodal svůj zbylý podíl Gazpromu. Polostátní plynárenská společnost od svého úmyslu neustoupila a slibuje, že komplex postaví včas, podle původního plánu a za každou cenu.

Krásná odchylka

Hospodářská krize vlastně zachránila nejen městské peníze, ale i bezúhonnost úředníků – jejich čarování s rozpočtovými pravidly může být v klidu pozapomenuto. Ne tak jejich akrobacie s předpisy stavebními.

Ve městě platí tzv. výškový řád zakotvující povolenou výšku budov v jednotlivých oblastech. Daný pozemek se nachází na území regulované zástavby, pro nějž je stanovena maximální povolená výška – 48 metrů. Svůj čtyřsetmetrový mrakodrap Gazprom jinam přesunout nechce a jeho výšku také měnit nehodlá. „Čím nižší věž bude, tím nevzhledněji bude vypadat. Nejideálnější je právě 396 metrů,“ tvrdí architekt Nikandrov.

Veřejnost, a dokonce i schvalovací a kontrolní orgány, od nichž je třeba získat potřebné povolení, nestihly ani mrknout a povolená výška pro dané území byla změněna. Navíc se ukázalo, že toto rozhodnutí vydali úředníci po telefonu. Nyní už podmínku výšky obejít lze, stačí, když majitel pozemku požádá o výjimku. Počet metrů odchylky zákonem nijak neupraven není. Žádost musí být „jen“ schválena veřejným slyšením a magistrátem.

Podle ruského stavebního zákoníku je o výjimku možné požádat v případě, že konfigurace pozemku, jeho inženýrské nebo geologické charakteristiky jsou pro výstavbu nevyhovující (pokud se například pozemek nachází na prudkém svahu a výškové předpisy fyzicky nelze dodržet). Daného případu se ovšem nic takového netýká. Dalším stavitelským paradoxem zvoleného místa je skutečnost, že leží na nepevném břehu řeky Něvy a – jako celý Petrohrad – na bažinatém podloží. Stavba mrakodrapu může být proto nejen značně technicky náročná, ale dokonce i nebezpečná. Přesto v létě 2009 Gazprom žádost podal a v září 2009 byla výjimka oficiálně udělena. Podle Millera nakonec nejde tolik o výšku mrakodrapu, jako o krásu celého projektu. Gazprom tím prý Petrohradu nabízí „krásnou odchylku“.

Odpůrce stavby však nejvíce děsí skutečnost, že výjimka se stane precedentem a následně se budou výškové předpisy narušovat zcela běžně. Tak se „Benátky severu“ mohou klidně změnit v další New York nebo spíš Šanghaj či Dubaj.

Ruská Trója

Že je těch přestupků na jeden projekt už příliš? Kompetentní úředníci se dokázali vyrovnat také s překážkou, kterou jim nečekaně přichystaly útroby samotného města.

Skutečností, že se věž bude stavět na místě bývalé švédské pevnosti Nyenskans (rusky Nienšanc) zničené na počátku 18. století Petrem I., se Gazprom nijak netajil. V základě nové stavby má být pětiúhelník symbolizující 5 bašt původní pevnosti.

Hranice podzemního objektu kulturního dědictví, údajně již zcela rozbořené pevnosti Nyenskans, byly vymezeny už v roce 2001. Státem chráněný pozemek nicméně získala do vlastnictví plynárenská společnost. Povinný archeologický průzkum byl zahájen v roce 2006 na objednávku společnosti Ochta, financovaný z prostředků Gazpromu. Ke smůle investorů však archeologové při výkopových pracích došli k neočekávanému zjištění: Nyenskans zdaleka zničena nebyla, naopak, příkopy, základy a spodní části věží ze 17. století zůstaly pod zemí zachovány. V další vrstvě byla objevena fortifikační stavba Landskrona z 12.-13. století, o níž se předpokládalo, že je plně ztracena. Největší překvapení však vědce teprve čekalo. Dané místo lze podle nich označit za „Ruskou Tróju“, neboť se ukázalo, že sem lidé přišli už před pěti tisíci lety. Na místě neolitické osady byly nalezeny vzácné předměty: nářadí, zbraně, nádobí, šperky i zcela unikátní dřevěné konstrukce.

Bez ohledu na to, že se zde již jeden objekt kulturního dědictví (Nyenskans) nachází, měly by nově odhalené památky přejít pod státní ochranu v den objevu a veškeré stavební práce na místě by měly být pochopitelně zastaveny. Archeologové oznámili nález v dubnu 2009. Petrohradský výbor na ochranu kulturního dědictví jim odpověděl v červnu – ochrana prý nespadá do jeho působnosti. Poté, co archeologové odmítli podepsat prohlášení, že se na daném pozemku žádné kulturní dědictví nenachází, změnil výbor v čele se svým místopředsedou Alexejem Razumovem hranice původního objektu a památky objevené během let 2006-2009 ze státem chráněného území prostě vyloučil.

Webová kamera umístěná v protějším domě dokázala, že stavební práce byly započaty vloni na podzim – i přesto, že návrh stavby nebyl ještě schválen státem. Dne 8. října v noci (dva dny před konáním jedné z protestních akcí) vjely na místo buldozery a poničily části obou pevností. Městští úředníci „záhadnou akci“ nevysvětlili, neboť se to vše prý stalo v noci… A na počátku letošního roku byl tým archeologů jednoduše vyměněn. I architekt Nikandrov ví přece lépe než oni, že na místě není nic jiného než „nějaké dřevěné zbytky“ a že pevnost Nyenskans bude lepší postavit znova. Třeba uvnitř nového byznys centra.

Všichni chtějí mrakodrap!

Podle výzkumů smolenských sociologů bylo v dubnu 2008 proti 29%, pro 46% obyvatel, přitom v prosinci 2006 byl poměr 35% ku 33%. Výzkumy podporují oficiální prohlášení: počet příznivců roste, zatímco procento odpůrců se nezvyšuje. Valentina Matvijenková ujišťuje, že hysterie je vyvolávána uměle: „Jsou vyslovovány různé názory, probíhají jednání, ale k žádným roztržkám, žádnému rozkolu města nedochází. Existuje skupina kulturních činitelů, kteří tento projekt podporují a je druhá skupina, kteří ho nepodporují.“

Podle třech jiných nezávislých výzkumů je 50-66% obyvatel proti a pouhých 13-23% pro. Představitel Ochty Vladimír Gronskij nicméně otevřeně obvinil opoziční hnutí, že obsadilo internetové zdroje a některé tiskoviny (jako např. svou svobodomyslností proslulé periodikum Novaja gazeta) a proti stavbě vede úmyslnou informační válku.

Jako v Moskvě i zde probíhají protestní setkání (tzv. Marše něsoglasnych), která se v poslední době spíše než na čistě politická témata zaměřují na ochranu architektonického dědictví Petrohradu. Akcí se účastní nejen představitelé petrohradské inteligence, občanských organizací (např. Živoj gorod) či opozice (strana Jabloko), ale třeba i tzv. „blokádníci“, tedy lidé, kteří přežili válečnou blokádu Leningradu v letech 1941-1944 a kterých si již z principu musí dnešní státní moc vážit. Nyní se nicméně má za to, že v posledních letech bylo ve městě zničeno více památek než za druhé světové války. Konání protestních mítinků většina médií tají, případně zkresluje přehnanými výmysly. Tak se v jedenadvacátém století část obyvatel ocitá v jakési blokádě informační.

Žádné výhrady proti svému Gazprom-city nebere městská vláda v úvahu. Od roku 2006 úspěšně zablokovala nejednu snahu o provedení referenda. Pojistila se také při veřejném slyšení. To, jak již bylo zmíněno, musí předcházet udělení výjimky. Datum provedení této akce bylo vybráno jak jen nejnevhodněji to v daném období roku šlo: 1. září v 9 hodin ráno.

Polovina sálu byla předem obsazena pozvaným a náležitě vyškoleným davem „příznivců“. Z protivníků se dovnitř dostala jen část a v průběhu byli někteří příliš hlasití odpůrci ze sálu vyvedeni. A konečný výsledek? Veřejné slyšení projekt schválilo. Zmínka o nesouhlasných vystoupeních v závěrečném shrnutí chyběla.

Záznamy uveřejněné na internetu nicméně dokazují, že projevy nespokojenosti jednoznačně převažovaly. Vladimír Gronskij na nich také přesvědčuje odpůrce, že zažalovat nezákonné provedení slyšení lze, „ale my, společnost Ochta, postupujeme přísně v souladu se zákonem.“ Žaloby podány byly, ale ani soudní řízení nemohla výše zmíněnému udělení výjimky zabránit.

Všem, kdo otevřeně lobbují za stavbu Gazprom-city (kromě již uvedených také vicegubernátoři Alexandr Vachmistrov a Michail Osejevskij, předsedkyně Výboru na ochranu kulturního dědictví Věra Dementěvová, předseda městského shromáždění Vadim Ťulpanov a jiní), udělal vloni na podzim čáru přes rozpočet dopis ministra kultury. Matvijenková a spol. se nejdříve snažili veřejnost přesvědčit, že jde o „ministrův soukromý názor“. Pak se ale ukázalo, že je to oficiální stanovisko celého rezortu, znepokojeného svévolnou změnou hranic objektu Nyenskans.

Tato skutečnost znamenala konec mýtu o tom, že stavba Ochta-centa je uskutečňována s požehnáním nebo dokonce na příkaz moci „shora“. K mrakodrapu se posléze začali vyjadřovat negativně i osobnosti známé svou příchylností ke Kremlu a na otevřeně proputinovském 1. kanálu bylo v hlavním čase odvysíláno několik kritických pořadů na toto téma. Debata se tak přenesla na celonárodní úroveň a hned bylo zřejmé, že odpůrců je daleko více. Ke kritikům se přidali i další vysoce postavení politici (např. mluvčí Státní dumy Gryzlov a předseda Rady federace Mironov).

Léta vytrvale bojující opozice to považuje za úhybný manévr. Projekt začíná být neuskutečnitelným a struktury moci se snaží vytvořit dojem, že veřejné mínění nemá žádnou váhu; rozhodnutí má právo vydat jen „hodný car“, jenž celou výstavbu jediným mávnutím ruky zakáže. Tato obava však není zcela opodstatněná. Už v minulosti vedla petrohradská veřejnost nejeden boj za záchranu památek i za zákaz či omezení stavby cizorodých prvků – někdy úspěšně, někdy neúspěšně. Jak dopadne „Gazoskrjob“, nikdo zatím neví. Nehledě na všechna veřejně známá porušení zákonů se už bohužel do země zarážejí kůly a jáma je zalévána betonem.

Nicméně sílící nátlak společnosti dokazuje, že ruská veřejnost se – přes všechny zažité představy – ozvat umí. Většině, jak vidno, není lhostejný osud jednoho z nejkrásnějších měst světa, jemuž hrozí zkáza rukou několika zkorumpovaných úředníků. Hrstka jedinců propadla dojmu, že svou důležitostí může prorazit třeba i nebe. V tomto sporu jde tedy především o vymezení hodnot – na jedné straně o zachování těch materiálních, na straně druhé o obnovu těch duchovních.