Ljubomila Solenkova
Rockefellerova nadace založená v roce 1913 ropným magnátem Johnem D. Rockefellerem „pro povznesení blahobytu lidstva po celém světě”, zaujímala důležité místo také v životě milionů migrantů na Blízkém východě a na Balkáně. Právě na Balkáně dochází v druhém desetiletí 20. století k významným změnám hranic a ke vzniku nových státních útvarů. Masy lidí jsou nuceny opustit své domovy a vyrovnat se s touto zcela novou situací.
Smysl činnosti nadace
Činnost Rockefellerovy nadace musí být vnímána jako součást politiky amerických protestantských misií na Blízkém východě a na Balkáně, přičemž misionáři byli chápáni jako neprofesionální diplomaté. Cíle těchto misií se vyvíjely od snah evangelizovat muslimy a židy na počátku 19. století, k myšlence z počátku 20. století, že pouze vzděláváním je možné získat více následovníků. Dosažení těchto cílů viděli misionáři v distribuci náboženské i světské literatury a v šíření základních vědomostí o poskytování zdravotní péče a o racionalizaci zemědělské práce.
Během první světové války poskytla nadace částku okolo 25 milionů dolarů na stravu, oblečení a ubytování stovek tisíc potřebných v běženeckých táborech v Turecku, Sýrii, Libanonu a na Kavkaze, a to nezávisle na jejich náboženské příslušnosti – „potřebnost, ne víra“ bylo heslem nadace.
Po skončení válečného konfliktu se postupně prosadil názor, že by se tato dobročinná organizace měla společensky angažovat v oblastech jako je vzdělávání, zdravotnictví, průmysl a zemědělství a že je nutné posunout se od poskytování přímé pomoci k technické asistenci. Přímá pomoc se postupně transformovala v zajišťování pracovních míst, vzdělávání a zvyšování kvalifikace, které by potřebným zajistilo lepší životní podmínky.
Působení nadace v Bulharsku
V Bulharsku zahájila nadace svou činnost v roce 1927. Postupně se zaměření jejích aktivit vyvíjelo od humanitárních operací k praktickému vzdělávání a sociálním reformám. Oficiálně je však možné datovat počátek působení nadace v Bulharsku do roku 1921. Tehdy tato dobročinná organizace uhradila náklady na výstavbu a vybavení hygienického ústavu, zavedení vzorové zdravotní služby a vzdělávání mladých lékařů v zahraničních ústavech. Zachována je také rozsáhlá korespondence mezi bulharským premiérem Andrejem Ljapčevem a zástupci aténské pobočky nadace z let 1926-1931, kdy nadace poskytla 10 tisíc dolarů na pomoc bulharským uprchlíkům. Jednalo se o Bulhary především z makedonských oblastí, kteří byli po prohrané druhé balkánské válce vyhnáni Řeky a Srby. Jejich domy a majetky byly zničeny a do své otčiny se vrátili zpravidla zcela bez prostředků. Jídla je málo, domy jsou neútulné a málokdy splňují byť základní hygienické normy. Začíná se rozmáhat tuberkulóza. V této tíživé situaci jsou nuceny pracovat také děti, aniž by se jim dostalo alespoň základního vzdělání. Právě na ně se z velké části zaměřuje pozornost nadace při její práci v Bulharsku.
Aktivity nadace zasáhly do života obyvatel především větších měst – Sofie, Plovdivu, Staré Zagory a Samokova. Jeden z prvních projevů činnosti nadace v Bulharsku nesl charakteristické rysy amerického filatropického pragmatizmu. Spočíval v poskytnutí finanční a metodické pomoci při zřizování drobných dílen na zpracování staré obuvi a oděvů, zaslaných běžencům jako dar ze Spojených států a některých evropských zemí. Pracovníci dílen zde upravovali zaslané oděvy a poté je za dostupné ceny prodávali potřebným. Utržené peníze sloužily jednak k jejich obživě, jednak k nákupu nového materiálu a vybavení dílen. Celý tento výrobní proces byl kontrolován z New Yorku prostřednictvím stálého zástupce nadace v Bulharsku – L. Feldmana.
Na konci roku 1929 začala nadace v Bulharsku realizovat také vzdělávací projekt. Tento program byl zpočátku přizpůsoben městským podmínkám a spočíval především v tělovýchovné přípravě dětí. V Sofii začala být zakládána hřiště a zdravotně-osvětová centra pro děti od 4 do 14 let, centra pro těhotné ženy a mladé matky. V těchto centrech byly kromě pravidelných zdravotních prohlídek organizovány také kurzy pro instruktory sportovních klubů, besedy s rodiči na aktuální témata dětského zdraví, psychologie atd. Ve vzpomínkách mnoha uprchlíků z Makedonie, kteří se usadili v Sofii po balkánských válkách a následné válce světové, byla vzpomínka na činnost nadace velmi živá.
V tehdejších západních okrajových částech hlavního města byl postaven dětský sportovní areál a vzdělávací a zdravotnické středisko. Tam se scházely děti běženců, aby zde získávaly první lekce čtení a psaní, šití a vyšívání, výroby obuvi, práce se dřevem, péče o zvířata a zemědělských prací. Nejsilněji se v paměti uprchlíků zachovaly vzpomínky na místní hřiště, jehož hlavním vedoucím byl Grigorij Pedan.
Oáza a Grigorij Pedan
Grigorij Pedan se narodil v roce 1903 v Rostově na Donu v Rusku, kde ještě jako dítě osiřel. Do Bulharska se dostal v roce 1922, vystudoval zde ruské gymnázium v Šumenu a poté agronomii v Sofii. V roce 1928 si jej všiml sprintér Radivoj Dičev a zařadil jej do týmu AS-23. Jako sprintér pak Pedan získal čtyři zlaté medaile na Balkánských hrách v Aténách v letech 1929 a 1930. Se závoděním sice již v roce 1932 skončil, neskončil však se sportem. Stal se fotbalovým, hokejovým a tenisovým rozhodčím a v letech 1933-47 působil jako instruktor při Výboru Rockefellerovy nadace. Jako hlavní vedoucí tzv. oázy, nadačního hřiště, ukázal dětem kouzlo nových sportů – do programu zařadil lehkou atletiku, volejbal, fotbal, basketbal a mnohé další. Činnost střediska neutuchala ani v zimě. Grigorij Pedan učil děti lyžovat nebo pro ně pořádal závody na saních. Především jim však vštěpoval zásady pořádku a dochvilnosti, hygieny a disciplíny, učil je pracovat a starat se o zvířata. To vše poskytovala nadace dětem bezplatně, vybavila je také sportovními uniformami se znakem nadace. Každé ráno v osm hodin se společně sešly, aby vyzdvihly bulharskou vlajku, zazpívaly hymnu a poté se odebraly na vyučování.
Děti odpovídaly za areál o rozloze více jak tři hektary samy. Bylo to místo s borovým lesíkem, fotbalovým, volejbalovým a basketbalovým hřištěm, atletickou dráhou a malým bazénem. Měly také svou zeleninovou zahradu a klece se zvířaty. Cílem této organizované činnosti bylo především uchránit děti od špatných vlivů života na ulici a z toho vyplývající kriminality. Organizované hry formovaly v dětech vůli a charakter, cit pro přátelství a základy společenského chování a občanství. V tomto smyslu bylo dětské hřiště podle ředitele bulharského zastoupení nadace „něco jako malá demokracie, model státu, čímž z nich vychovávalo budoucí občany“.
Vzdělání a osvěta
V areálu střediska probíhaly také přednášky, především o zdraví a hygieně, jichž se účastnili i rodiče dětí. Zdejší lékaři a zdravotní sestry také navštěvovali s těmito osvětovými přednáškami okolní školy. Tímto způsobem nadace plnila jedno ze svých stěžejních poslání, tj. naučit lidi pomoci si sami.
Středisko postupně získávalo stále více příznivců jak mezi obyvateli Sofie, tak u městských úřadů a státních orgánů. Stalo se centrem výuky lékařů, zdravotních sester, učitelů a dalších specialistů. Středisko také organizovalo tzv. Dny čistoty, během nichž obyvatelé zmíněných západních čtvrtí uklízeli své okolí. Hygienická situace v této oblasti byla velmi neutěšená díky primitivním sanitárním zařízením v domech a bytech, chybějící kanalizaci a hromadění odpadků na ulicích. Tato iniciativa nadace pak v konečném důsledku vedla k postupnému výraznému snížení nemocnosti a úmrtnosti v těchto oblastech.
Díky iniciativě nadace a za aktivní spoluúčasti bulharských zdravotníků došlo k přeměně lékařských ordinací při dětských hřištích ve stálá zdravotně-osvětová střediska. Ta začala po roce 1934 provádět masové akce na zlepšení hygienické situace ve špatně udržovaných čtvrtích, dohlížela na údržbu bytového fondu, zaznamenávala statistické údaje o porodnosti, úmrtnosti a nemocnosti obyvatelstva, očkovala proti epidemiím a poskytovala poradenství těhotným ženám.
Ve 30. letech 20. století nadace pomohla více jak 150 tisícům sirotků, uprchlíků a lidí v nouzi v Bulharsku, Albánii, Řecku, Sýrii, Palestině a na Kypru. Na konci 30. let byla však její činnost silně ovlivněna politickou a ekonomickou situací v Evropě a ve světě a byla ji proto nucena zásadně omezit. Díky změně politické konstelace po druhé světové válce nadace své působení v Bulharsku v roce 1947 ukončila. Její faktický přínos uprchlíkům z Makedonie a celé bulharské společnosti v zavádění moderních vzdělávacích, zdravotních i výrobních standardů však zůstává zcela nesporný.
Dnes je z areálu střediska zachováno jen velmi málo, dodnes je však místo nazýváno Pedanovým lesíkem nebo Pedanovým hřištěm.